Hlavní obsah

Příběh Achille Lauro. Nejslavnější únos z doby, kdy „to“ bylo snadné

Foto: Profimedia.cz

Egyptské bezpečnostní složky před italskou výletní lodí Achille Lauro na snímku z 10. října 1985. Loď zakotvila v přístavu Port Said, ke slovu se dostala diplomacie.

Reklama

7. 10. 15:00

Čtyři mladíci s automatickými zbraněmi dokázali unést obří loď se stovkami lidí na palubě. Únos lodi Achille Lauro byl jedním z důležitých zlomů v boji proti terorismu: co vše je povoleno? Smí se porušovat mezinárodní právo?

Článek

Stačili na to čtyři panikařící teroristé. Původně chtěli něco menšího – autobus. Ale nevyšlo to, tak unesli luxusní výletní loď. Achille Lauro, loď téměř dvě stě metrů dlouhá a 25 metrů široká, 6 palub, 341 kajut pro 900 cestujících, dva bazény, kino, diskotéka, přes tři sta členů posádky…

Jednoho z cestujících zavraždili - Američana židovského původu Leona Klinghoffera (69) odkázaného na pojízdné křeslo. Pak přinutili několik cestujících, aby jeho tělo i vozík hodili přes palubu.

Chtěli vyjednávat o propuštění palestinských zajatců v Izraeli. Neúspěšně. Podařilo se jim ale nastartovat mezinárodní politické napětí i mezi spojenci z NATO. Sami byli nakonec také „uneseni“. A stali se součástí důležité diskuse o mezinárodním právu a boji proti terorismu.

Čtyři teroristé z Palestinské osvobozenecké fronty unesli loď Achille Lauro 7. října 1985.

Zavazadla bez kontroly

Loď Achille Lauro vyplula 3. října 1985 z italského Janova. Měla naplánovanou jedenáctidenní okružní cestu přes Egypt, Izrael nebo Kypr… A plula v úplně jiném světě, než jaký známe po 11. září 2001. Ve světě, který i na tehdejší dobu působí trochu příliš bezstarostně. Jen několik měsíců před útokem na loď unesli teroristé americké letadlo startující z Athén. Zřejmě patřili k Hizballáhu, byť se to nikdy neprokázalo, a požadovali propuštění 700 muslimských vězňů. Jednoho cestujícího zavraždili.

Na Achille Lauro ale strach z teroristického útoku neměli. Při nástupu kontrolovali pasažérům pasy, nikoli zavazadla. Čtyři mladíci, kteří se všech stranili, tvrdili, že jsou Argentinci, ale zjevně nemluvili dobře španělsky, působili trochu podezřele. Ale moře bylo klidné, den krásný, počasí se vydařilo…

7. října zakotvila loď v egyptské Alexandrii a mnozí pasažéři se jeli podívat na pyramidy. Na lodi zůstalo přes čtyři sta lidí, cestující a členové posádky.

Mezi nimi i „Argentinci“. Ti čistili zbraně. Před naloděním je měli schované v benzínové nádrži zaparkovaného auta. Na palubu je pronesli bez problémů a nyní je chtěli zbavit nepříjemně páchnoucích a kluzkých zbytků paliva.

Nespěchali. Útok měli naplánovaný v izraelském přístavu Ašdok, kam měla loď doplout až druhý den.

Nedoplula.

+5

Do hry vstupuje Arafat

Když do kajuty útočníků zabraných do vysoušení zbraní vstoupil bez ohlášení člen posádky, jednali impulsivně. Na Ašdok už nebylo pomyšlení. Stevarda hnali před sebou, vběhli do jídelny a stříleli do vzduchu nad hlavami pasažérů sedících u stolů. Nechali si přivést kapitána a nařídili mu, aby vyrazil do syrského přístavu Tartus.

Nikdo se nepokusil o odpor. Nelze se tomu divit: Teroristé mohli kdykoli zastřelit někoho z cestujících nebo členů posádky. Tvrdili navíc, že jich je dvacet a mají pod kontrolou celou loď.

Útočníci vyhlásili ultimátum – pokud Izrael nepropustí 50 palestinských vězňů, začnou na druhý den odpoledne popravy cestujících. První na řadě měli být Židé a Američané.

Mezitím se rozjela diplomatická a politická jednání.

Pentagon doporučil prezidentu Reaganovi vyslání speciálního týmu, který by byl připraven na obsazení lodi a osvobození rukojmích. Italská vláda byla rozpolcená. Ministr obrany to viděl podobně jako Američané: 4 helikoptéry, 60 parašutistů, příprava na obsazení lodi. Předseda vlády Bettino Craxi dával ale přednost vyjednávání.

Do něj se zapojil i Jásir Arafat, předseda Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). OOP se postupně proměňovala z čistě teroristické organizace, která za sebou měla řadu krvavých útoků včetně toho na mnichovské olympiádě, v politickou sílu. Která se terorismu sice nevzdávala, ale i v západních zemích dokázala získávat sympatie k požadavkům Palestinců na vznik samostatného státu.

Situace byla v principu podobná té současné: Západní státy podporují Izrael a odmítají terorismus, zároveň i tam sílí pocit, že izraelská politika je příliš tvrdá a agresivní a vyjednávání s Palestinci blokuje.

Únos únosců

8. října dopoledne dorazil Achille Lauro do přístavu Tartus. Sýrie ale jeho požadavkům nevyhověla. Teroristé znovu pohrozili, že ve tři odpoledne začnou s popravami cestujících a nařídili kapitánovi nabrat kurz Libye.

Po třetí odpoledne zavraždili Leona Klinghoffera.

Po sérii dalších diplomatických jednání zakotvil Achille Lauro 9. října ráno v egyptském přístavu Port Said.

Tady začíná další důležitá kapitola tohoto příběhu: Úvaha na téma, diplomacie, mezinárodní právo a boj proti terorismu. Egypt, Itálie a Jásir Arafat za OOP se dohodli, že výměnou za bezpečnost cestujících nechají teroristy odejít. A spolu s nimi i Abú Abbáse, který se v Egyptě podílel na diplomatických jednáních a zároveň byl podezřelý, že útok řídil na dálku, že byl jeho „mozkem“. Pro Američany to bylo nepřijatelné.

A tak dostávají věci rychlý spád: Teroristé, nakonec v podstatě úspěšní, nastupují do egyptského komerčního letadla směr Tunisko. Čeká je ale překvapení: Nejprve Tunisko odmítne let přijmout, a potom se po bocích letadla objeví čtyři americké bojové letouny F-14. Doprovodí letadlo na vojenskou základnu NATO na Sicílii.

Únos letadla. Tentokrát dobře naplánovaný a provedený.

Únosci

Foto: Profimedia.cz

Čtveřice únosců: Zleva nahoře: Youssef Majed al-Molqi a Bassam al-Asker. Zleva dole: Ibrahim Fatayer Abdelatif a Ahmad Marrouf al-Assadi.

  • Dvěma teroristům bylo v době únosu 23 let, jednomu 20 a jednomu 17 let.
  • Tři starší dostali od italského soudu tresty v rozmezí 15 – 30 let vězení. Nejmladší byl souzen jako nezletilý, dostal mírnější trest, v roce 1991 byl propuštěn na podmínku a zmizel.
  • Na základě diplomatických dohod nechaly italské úřady volně odejít Abú Abbáse, podezřelého z organizace útoku. Údajně neměly dostatek důkazů pro jeho spojení s čtveřicí teroristů.
  • Abú Abbáse našli Američané v Iráku po vpádu do země v roce 2003. O rok později zemřel ve vězení za nevyjasněných okolností.

V boji s terorismem jde právo stranou

Jásir Arafat označil americkou akci za „pirátství“ a „terorismus“. Prezident Ronald Reagan kontroval, že „šlo o vzkaz teroristům na celém světě: Můžete utíkat, ale ukrýt se nemůžete.“

Arabský a „komunistický“ svět USA podle očekávání odsoudily, západní země ocenily. Ale nebylo to bez komplikací.

Na základně na Sicílii proti sobě stály desítky italských a amerických ozbrojenců, údajně s povolením zahájit ostrou střelbu. Ani jedna strana nechtěla ustoupit. Šlo o to, kdo bude teroristy soudit – zůstanou v Itálii, nebo si je odvezou Američani? Nakonec zůstali v Itálii a spojenci po sobě nestříleli.

Z dlouhodobého hlediska šlo ale o jinou zásadní věc: O to, nakolik platí mezinárodní právo. Diskuse v mnohém předznamenala spory o oprávněnost americké „války proti teroru“ po 11. září 2001. „Američané téměř jistě porušili mezinárodní právo, ale byla to jediná možnost, jak ty lidi dostat před spravedlnost,“ psal v roce 1985 The Economist. „Z hlediska morálky byli Američané v právu.“

„Pokud budeme o případu Achille Lauro uvažovat jen jako o odpovědi na terorismus, nemůžeme ho plně pochopit. Mnohem více jde o nárok Spojených států na podstatné omezení platnosti mezinárodního práva,“ napsal Gregory V. Gooding v Yale Journal of International Law. „USA neodmítají mezinárodní právo jako takové, ale chtějí ho omezit na oblasti, které se netýkají jejich národních zájmů.“

Je to jednoduché: O definici únosu se může pokusit leckdo. Ale platí definice toho nejsilnějšího.

Tenoři a teroristi nejdou dohromady

Případ Achille Lauro rozděluje nejenom politiky a právníky. I milovníky opery.

Opera Johna Adamse Klinghofferova smrt měla premiéru v roce 1991 a od té doby ji provázejí nařčení z antisemitismu. Autor totiž hledá souvislosti mezi vyhnáním Palestinců z jejich země v roce 1948 a únosem lodi Achille Lauro.

Proti uvedení opery v newyorské Metropolitní opeře protestovaly před sedmi lety stovky lidí včetně bývalého starosty města Rudolpha Giulianiho. Během představení se ozývaly výkřiky „hanba“, nebo „Klinghofferova vražda nebude nikdy zapomenuta“.

Protestovalo se i na prostranství před budovou divadla. Asi stovka lidí seděla na invalidních vozících, na hrudi připevněný nápis „jsem Leon Klinghoffer“. Jiní drželi transparent se sdělením „tenoři a teroristi nejdou dohromady“.

„Pevně věříme, že prezentace témat s politickým nábojem se má odehrávat beze strachu a bez cenzury,“ uvedla v prohlášení Metropolitní opera.

Co je dobrá opera?

A co únos?

Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a izraelsko-palestinský konflikt

Důležitým mezníkem ve vývoji izraelsko-palestinského konfliktu je rok 1917: Britové obsadili Palestinu. Po první světové válce tu vytvořili protektorát a vyhlásili plán na vznik samostatného židovského státu na části palestinského území. Obyvatelstvo protektorátu bylo převážně arabské. Jeruzalém byl ale vzhledem k předchozí intenzivní imigraci už převážně židovský.

Samostatný stát Izrael vznikl v roce 1948. Podle plánu OSN byla Palestina rozdělena na židovský a arabský stát, Jeruzalém zůstal pod správou OSN. Židé plán přijali, sousedící arabské státy nikoli a vyhlásily Izraeli válku. První arabsko-izraelská válka skončila příměřím v roce 1949. Podle odhadů OSN opustilo během války území Izraele přes 700 tisíc Palestinců. Přes období příměří a mírových jednání pokračuje konflikt dodnes.

OOP - Organizace pro osvobození Palestiny - vznikla v roce 1964 jako zastřešující organizace hájící zájmy Palestinců. Cílem bylo vojensky osvobodit Palestinu.

OOP měla a má řadu členských organizací, patřila mezi ně i Palestinská osvobozenecká fronta, která stála za únosem lodi Achille Lauro.

Během tzv. Šestidenní války v roce 1967 získal Izrael významnou část území původně plánovaného nezávislého palestinského státu, mimo jiné západní břeh Jordánu. Stavba židovských osad na tomto území je jedním z důvodů opakujících se ozbrojených střetů. Většina států považuje tyto osady za nelegální.

Teroristické útoky a masové vraždy jednotlivých frakcí OPP ze 70. let minulého století:

  • útok na školní autobus v roce 1970, zavražděno bylo 12 lidí, z toho devět dětí
  • koordinovaný únos 4 letadel směřujících do New Yorku a Londýna v roce 1970, bez civilních obětí
  • „Mnichovský masakr“ v roce 1972 – únos a vražda 11 členů izraelské olympijské výpravy
  • „Ma'alotský masakr“ v roce 1974 – po obsazení střední školy teroristé zavraždili 22 žáků. Předtím ještě zavraždili pět civilistů včetně těhotné ženy a čtyřletého dítěte
  • útok na hotel Savoy v Tel Avivu – teroristé zavraždili 8 rukojmích a zabili 3 vojáky
  • „Masakr na pobřežní silnici“ – teroristé unesli autobus a zavraždili 38 civilistů, z toho 13 dětí

V roce 1982 podnikli stoupenci zavražděného libanonského prezidenta Bašíra Džamáíla útok na dva palestinské uprchlické tábory Sabra a Šatíla. Za asistence izraelské armády tam povraždili muže, ženy i děti. Odhady mrtvých se různí, pohybují se od zhruba 500 po několik tisíc. Palestinští uprchlíci jsou dalším důvodem nepokojů a konfliktů – už během první války v roce 1948 jich z Izraele odešlo několik stovek tisíc.

V roce 1988 vyhlásil Jásir Arafat nezávislý palestinský stát. Bezprostředně jeho existenci uznalo 114 zemí, většinou z bývalého Východního bloku a arabského světa. Patřilo mezi ně i Československo.

V roce 1993 uznala OOP právo státu Izrael na existenci a vzdala se teroristických metod. Izrael ji naopak uznal za reprezentaci Palestinců. V roce 1994 získali Jásir Arafat spolu s izraelskými premiérem Jicchakem Rabinem a ministrem zahraničí Šimonem Peresem Nobelovu cenu míru. K mírovému řešení a vzniku palestinského státu bylo ale stále daleko.

V roce 2019 uznávalo palestinský stát už 139 členských států OSN. Ze států EU uznalo palestinský stát pouze Švédsko (2014). „Dědičné“ uznání ovšem provází i další země EU – Česko, Slovensko, Rumunsko, Maďarsko a Polsko. Ty uznaly Palestinu hned v roce 1988 a v nových ústavách po roce 1989 se ohledně uznání států zavázaly ke kontinuitě. Pro současnou českou zahraniční politiku je to paradox – Česko patří k důsledným spojencům Izraele a jako jediné z EU odmítlo, aby Palestina získala status nečlenského státu OSN.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované