Hlavní obsah

Příběh pandemie: Mluvím sama se sebou, jinak bych zapomněla slova

Foto: Domov pro seniory Koniklecová

Devadesátiletá Anna Čolakovová žije už dvacet let v brněnském Domově pro seniory Koniklecová.

Reklama

17. 4. 12:33

Devadesátiletou ženu, která žije v domově pro seniory, trápí samota. „Nemám skoro žádné návštěvy,“ říká. Její příběh ilustruje, jak pandemie dopadá na nejstarší část obyvatel. Sama si uvědomuje, že bez sociálního kontaktu chřadne.

Článek

Několikaměsíční izolace, ztráta sociálního kontaktu a chybějící zábava způsobily, že seniorka Anna Čolakovová, která žije v brněnském Domově pro seniory Koniklecová, ztratila energii a chuť do života. „Mám někdy i slzy v očích, když jsem tady sama. Říkám si, proč jsem na tom světě. Nic tady nedělám. Jenom překážím,“ říká smutně.

Domov pro seniory, ve kterém devadesátiletá důchodkyně už přes dvacet let žije, se totiž už rok kvůli koronavirové pandemii v různé míře uzavírá a omezuje návštěvy. „Vždycky jsem měla spoustu návštěv a najednou mi je utnuli a jsem tady sama,“ popisuje sklesle svoji situaci.

Kvůli současným opatřením ji může rodina navštívit pouze na půl hodiny a za předpokladu, že je návštěva naočkovaná proti covidu-19 nebo se nechala maximálně dva dny před návštěvou otestovat. „Dcera se nechce nechat testovat tak často. Nebude to dělat, dokud nemusí,“ vysvětluje její maminka.

Děti mě skoro nenavštěvují

Rodina ji tak navštěvuje pouze omezeně nebo vůbec. „Dcera a syn tu byli jednou nebo dvakrát po dlouhé době. Neteře ani bývalé kolegyně z práce za mnou nechodí vůbec. Přitom předtím mě všichni navštěvovali pravidelně,“ vypráví smutně žena, která pracovala celý život v elektrotechnických závodech.

Většinou tak s rodinou jen telefonuje. To jí ale vadí. „Někdy se mi ani nechce jim volat. Jsem taková rozpolcená,“ říká stařenka.

A sama říká, že na sobě už nějakou dobu pozoruje změny v chování. „Něco ve mně je. Jsem víc uzavřená. Jsem tady pořád sama a potichu,“ popisuje svoje pocity. Změny si všimla i její ošetřovatelka. „Je občas smutnější. Byla zvyklá, že ji rodina navštěvovala mnohem častěji. To je pro ni náročné,“ říká sociální pracovnice domova Zuzana Randová.

Čolakovové tak nezbývá nic jiného, než aby jí společnost dělali v současnosti především sestřičky a ostatní klienti domova. To se ale ve skutečnosti neděje. „Sestřičky nemají na povídání příliš času. Dají mi prášky a zmizí,“ kroutí hlavou Čolakovová. S ostatními seniory se navíc ještě donedávna nemohla několik týdnů vídat. Musela být třikrát po dobu několika týdnů v úplné izolaci.

Covid prodělala bez příznaků

Nejdříve byla v karanténě v lednu, kdy se nakazila covidem-19. „Byla jsem tady dlouho zavřená, nesměla jsem nikam. Přitom mi nic nebylo. Neměla jsem ani teploty. Bylo to hrozné,“ vypráví žena. Kromě ní onemocnělo dalších 14 klientů domova a z toho dva zemřeli. „Já se koronaviru nebála, ani jsem nevěděla o tom, že na to u nás někdo zemřel,“ říká seniorka. Očkování ji teprve čeká. „Budu se očkovat až tři měsíce po prodělání koronaviru, takže v dubnu,“ vysvětluje stařenka.

I přesto, že jí karanténa po deseti dnech skončila, musela být stále jen na pokoji kvůli celkové izolaci domova. „Šířil se nám tu covid, domov tak byl od ledna do poloviny února uzavřený,“ vysvětluje pracovnice domova Randová. Po znovuotevření domova odjela seniorka za lékařem kvůli problémům s očima. Po návratu se z bezpečnostních důvodů musela znovu izolovat. „Nesměla jsem ostatní nakazit, kdybych to znovu chytla,“ vzpomíná. Po uplynutí desetidenní karantény musela k očnímu lékaři na kontrolu. Následovala další preventivní izolace.

„Byla jsem z toho už zničená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nesměla jsem ani na chodbu. Byla jsem zavřená jako v kriminále,“ říká nalomeným hlasem Čolakovová.

Izolace jí tak definitivně skončila až kolem 20. března. „Nepamatuju si to přesně, ale teď už můžu chodit i mezi ostatní seniory. Těšila jsem se na to. Byla to dlouhá doba,“ říká stařenka. V domově však dodržují zákaz shromažďování, klienti se tak scházejí jen omezeně. „Můžeme být maximálně ve čtyřech nebo v šesti,“ vysvětluje seniorka. Společně tak v některé dny tráví svůj volný čas. „Chodíme malovat nebo se učíme a počítáme. Sestřičky nám také pouští filmy,“ popisuje společné aktivity seniorka.

Před pandemií navíc vedení domova organizovalo pro klienty různé společenské akce. „Měli jsme třeba taneční, grilování nebo burčákovou slavnost. Zpívali nám tady různí zpěváci a hrály kapely,“ vypráví šťastně Čolakovová. Takové akce se však musely omezit a nakonec úplně zrušit. „Teď se tady neděje nic,“ říká sklesle žena.

Trápíte se? Linky, kde vám pomohou

Linka seniorů Elpida 800 200 007 (bezplatně)

Linka důvěry Senior telefon 800 157 157 (bezplatně, 24 hodin denně)

Modrá linka důvěry 608 902 410; 731 197 477

Krizová linka Centra krizové Intervence PN Bohnice 284 016 666

Kvůli samotě zapomíná slova

Samotu a nudu se tak snaží zahnat různými způsoby. „Dívám se na televizi. Luštím křížovky a mám tady čtení,“ popisuje svůj volný čas. Ale ani tyto činnosti jí náladu nezvednou. „Jsem pořád taková apatická ke všemu. Nic mě nebaví, nic mě netěší,“ říká smutně Čolakovová. Občas tak ani nic nedělá. „Jen tu sedím a tupě zírám. Ani mi to už moc nemyslí, takže mám úplně prázdnou hlavu,“ vysvětluje sklesle.

Kvůli izolaci a omezenému sociálnímu kontaktu na sobě seniorka pozoruje, že se jí zhoršuje paměť. „Vykládám si sama se sebou, jinak bych zapomněla mluvit. Zapomínám slova. Když luštím křížovky, říkám si, jak jsem hloupá, že už nic nevím,“ vypráví odevzdaně seniorka. Čolakovová je přesvědčená, že by jí pravidelné návštěvy paměť zlepšily. „Víc bych mluvila a přemýšlela,“ říká.

Seniorka tak netrpělivě vyhlíží rozvolnění vládních opatření. „Vnučka mě vyveze na chatu. Syn mě zaveze, kam budu chtít. To už bude úplně něco jiného. Moc se na to těším,“ sní stařenka.

Navíc kvůli hezkému počasí bude moct chodit na zahradu domova pro seniory. „Budu tam chodit každý den, když mě dcera nebo syn vyvezou. Už se mi totiž špatně chodí. Tak radši sedím na vozíku,“ dodává seniorka. Je přesvědčená, že se díky tomu zlepší i její psychický stav. „Hodně mi pomůže, když někam budu moct jít,“ kýve hlavou. Zatím se však snaží těžkou dobu přečkat. „Snažím se tu situaci zvládat. Doufám ale, že se ta opatření už třeba za měsíc zruší. Byla bych moc ráda,“ uzavírá s nadějí svůj příběh seniorka.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované