Hlavní obsah

Jasný hlas: Ministrova chyba, měli jsme zrušit maturitu úplně

Foto: ČTK, ČTK

Co by se stalo, kdybychom zrušili maturitu? Byli by pak letošní maturanti méně úspěšní než například ti z roku 2017 (na snímku)?

6. 5. 12:01

Majitel několika prestižních škol Ondřej Kania v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že generace letošních maturantů by i bez oficiální zkoušky byla úspěšnější než řada předchozích ročníků.

Článek

Co vlastně žákům a studentům uzavření škol v důsledku koronavirové pandemie vzalo?

Jednou z důležitých úloh školní docházky je sociální kontakt a interakce. Debatuje se sice o tom, jestli se školství teď částečně nepřesune do onlinu nebo virtuálního světa dlouhodobě, ale na sociální kontakt je vždycky nutné pamatovat. Části dětí, která je třeba introvertní nebo se tolik neprosazuje v kolektivu, může současný stav vyhovovat víc. Potom máte ale děti, které jsou extrovertní, mají rádi kolektiv, chtějí trávit čas s kamarády, a těm škola chybí hodně.

Na druhou stranu ale asi tolik nevadí, že žáci neprobrali všechno, co podle plánů měli, třeba všechny horniny nebo Plantagenety…

Dávno už neplatí, že je škola dodavatelem informací a znalostí. Nejvýraznější přidaná hodnota školní docházky je právě sociální kontakt. Mně přijde škoda, že se v Česku neudělalo to, co na Slovensku. Já jsem po celou dobu krize v Bratislavě, tak to tady podrobně sleduji. Nový ministr školství přišel s poměrně progresivním přístupem, kdy se zrušily maturity a žáci odmaturují průměrem známek tak, jak měl v jednom návrhu i náš ministr školství. Jsem si téměř jist, že, pokud by se za pět let hypoteticky srovnávala úspěšnost předchozích slovenských maturitních ročníků a toho letošního, tak i pokud půjde o nějaké uplatnění v praxi, budou minimálně na stejné úrovni. A možná tento ročník bude úspěšnější, protože se musel popasovat s poměrně velkou výzvou za nejistých a bezprecedentních okolností. Takže mi přijde velká škoda, že se v Česku zase držíme toho svého konzervativního přístupu. V angličtině na to existuje velmi přiléhavé slovo - obsolete. Prostě zastaralé, nebo z úplně jiné doby.

Foto: JK Education

Ondřej Kania.

Kdo je Ondřej Kania (27)

Je spolumajitelem a CEO vzdělávací skupiny JK Education, která provozuje stejnojmennou vzdělávací agenturu. Ta nabízí poradenství a zprostředkování studia v oblasti vysoce kvalitních zahraničních středních a vysokých škol – především v USA, Kanadě a Velké Británii. JK Education rovněž vlastní síť amerických základních a středních škol American Academy v Praze, Brně a Bratislavě a Pražské humanitní gymnázium. V roce 2019 byl Ondřej Kania zařazen do prestižního evropského výběru Forbes 30 under 30.

Je to podle vás pro české školství příznačné, že nevyužíváme šance, abychom do toho systému razantněji šlápli?

Musím říct, že mě to mrzí, protože jsem byl vždycky ten, který současného ministra školství bránil, a nejen já, ale celá řada význačných lidí ze soukromého i veřejného školství. Říkali jsme si, že konečně je tady nějaký ministr, který říká správné věci. Bohužel ale mám pocit, že vždycky podlehne nějakému tlaku. Jsou dvě možnosti, buď je tam takový tlak z vlády nebo různých průmyslových svazů a další konzervativních skupin, které si myslí, že čím těžší státem definovanou a kontrolovanou maturitní zkoušku připravíme, tím budeme mít vzdělanější národ. Nebo pan ministr pouze říká to, co chceme slyšet, a potom se to úplně nenaplní. Neříkám, že to tak je ve všem. Já jsem tuhle situaci vnímal jako velkou šanci - ukázat, že se nic nestane, pokud letošní ročník neprojde zkouškou od Cermatu. Bohužel se to ale nikdy nedozvíme.

Takhle by se ale mohlo ukázat, že se nestane vůbec nic, pokud státní maturitou celý jeden ročník neprojde. A my bychom si museli klást otázku, jaký je vůbec její smysl?

Člověk si musí položit otázku, jestli to, že máme státem definované, povinné a kontrolované zkoušky na konci nějakého 13letého studijního cyklu, je efektivní a vlastně vůbec k něčemu. Myslím si, že univerzity jsou natolik nezávislé a samostatné, že by se bez maturity při vyhodnocování, které studenty přijmout a které ne, obešly. Zaměstnavatele to snad ani nezajímá, jestli by maturitní zkouška byla z dílny té konkrétní školy, nebo z dílny státu. A nakonec zcela jistě víme, to bych podtrhl třikrát, že studentům není zkouška v budoucím životě k vůbec k ničemu.

Proč ji tedy podle vás v našem systému v takové podobě máme?

Problém je v tom, že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují a jsou nejhlasitější, tak mají často svou studijní dráhu spjatou částečně s nějakými prestižními gymnázii nebo minimálně dobrými gymnázii, kde byli kvalitními studenty. O tom celku tak rozhodují lidé, kteří mají ke studiu předpoklady, nebo si to odpracovali. Tohle menší procento ale rozhoduje o zbytku populace, pro který to zas tak jednoduché není.

Chybí podpora

Jak by měla tedy vypadat maturita budoucnosti? Měla by vůbec taková zkouška existovat a být státem řízená?

Těch modelů ve světě, o kterých vím a které jsem i viděl, je hodně. Mně by se líbila kombinace něčeho, co je v Americe, to asi u mě nepřekvapí, a co existuje ve Finsku. Dokončení střední školy v Americe spočívá v tom, že v průběhu studia sbíráte kredity z konkrétních předmětů, takže musíte průběžně, dobře a konzistentně studovat. Univerzita pak řeší jednak některé zkoušky a eseje, ale i vyhodnocení studenta jako takového. Ale není tam konečná a centralizovaná zkouška. Celou svou 13letou školní docházku tak nevyhodíte do koše tím, že v jeden konkrétní den pokazíte maturitní zkoušku.

Potom existuje finská cesta. Tam sice maturitu mají, ale těch předmětů, ze kterých se dá maturovat, je poměrně hodně. Druhá důležitá věc na finském vzdělávání je prostupnost. Polovina žáků tam chodí na gymnázia a střední všeobecné školy, druhá pak na odborné školy a učiliště. Všichni tihle studenti ale mohou potom jít na univerzitu. Podle mě je důležité, aby maturitní zkouška nebyla lístkem, který buď máte, nebo nemáte, a potom to o vás vypovídá všechno, ať už co se týká vstupu na univerzitu, nebo z pohledu zaměstnavatele.

U nás se ale ukazuje, že je školství naprosto nevyrovnané. To potvrdilo i šetření České školní inspekce o dálkové výuce - 15 procent učitelů pracovalo s digitálními technologiemi už před krizí a s dálkovou výukou tak nemají problém, stejné procento s nimi ale nepracovalo vůbec. Stojí a padá náš systém tedy s konkrétními schopnými lidmi?

Tahle krize ukázala, že stát trávil čas nad věcmi, které nejsou podstatné. Už kolik let řešíme, jestli státní maturita ano, nebo ne. Pak se tedy udělala, ale teď se zase vede debata, jestli maturita z matematiky ano, nebo ne. A tohle je, řekl bych, 95 procent veřejné a politické debaty o školství. Ukazuje se podle mě obrovská nerovnost v českém vzdělávání. Školy, které byly dobré i před krizí, jsou dobré i teď, protože se zvládly přizpůsobit. Pak jsou školy třeba z maloměst a vesnic, které to zvládly, i když s digitálními technologiemi neměly žádnou zkušenost, to jsou hrdinové dnešních dní.

Několik dobrých příkladů ale ještě neznamená, že je náš systém skvělý. Opustil bych roky trvající debaty a hádky o tom, jestli povinná maturita z matematiky ano, nebo ne, a spíš bych se zaměřil na posílení jednotlivých škol, a to se prostě nestane žádným centrálním nařízením. Máme dobrou a letitou zkušenost s Finy, jeden sedí v našem poradenském orgánu. Ve Finsku mají školství totálně decentralizované, v jednotlivých regionech je ale vždycky nějaký tým, který funguje jako podpůrný orgán pro školy. To je něco, co tady strašně chybí.

To je vlastně ten střední článek mezi ministerstvem a školami, o kterém se mluví v Hlavních směrech vzdělávací politiky ČR do roku 2030. Měl by takový orgán regionální školství řídit?

Já bych nepoužil úplně slovo řízení, měla by to být spíš zodpovědnost a podpora. Naše čtyři školy mají své vedení, ale nad nimi je také ještě další ředitel, což je vlastně takový manažer vzdělávací soustavy, který na ně dohlíží. Takhle to právě funguje ve Finsku. Nad školami jsou další lidé, kteří zodpovídají za jejich fungování. Ředitelé pak mají naprostou volnost v řízení škol, pokud se nevzdálí od koncepce toho daného regionu. My máme ale naopak tady v Česku trend, že kvalitní lidé ze školství jdou do neziskovek, kde připravují takové prvoplánové podpůrné, ale úzce zaměřené, programy pro školy, nebo si zakládají své vlastní školy. Tito lidé by přitom sloužili daleko lépe v nějaké pozici, která je dobře placená, kde mají zodpovědnost za spoustu dalších škol. Ve Finsku a v Americe to jsou většinou bývalí úspěšní ředitelé.

Promarněná šance

Vaše školy na dálkovou výuku najely dříve než ostatní, protože se musely popasovat s velkým počtem žáků v karanténě. Byla to výhoda v nevýhodě?

Tohle zajistili naši ředitelé. U nás to ale bylo jednodušší v tom, že zadávání práce, úkolů a projektů už od začátku funguje přes Google Classroom. V únoru sice ještě nebyly žádné potvrzené případy koronaviru v Česku, ale my jsme už sledovali, že se někteří z našich studentů z nějaké rizikové oblasti vrací, takže nemohli jít do školy a fungovali dálkově. Probíhala tedy částečná schizofrenie, která se teď chystá, jak jsem to pochopil, i pro znovuotevření prvního stupně základních škol, kdy jeden učitel musel řešit studenty ve škole i doma. Kvůli tomu jsem už dva týdny předtím, než se v Česku a na Slovensku uzavřely školy, připravoval ředitele na takový scénář. Školy se nakonec uzavřely ve středu, my jsme ale byli bez ohledu na to připravení je uzavřít hned další pondělí. I mezi našimi čtyřmi školami jsem ale zaznamenal rozdíl v učení na dálku.

Na našich mezinárodních školách učí v naprosté většině učitelé ze zahraničí, většinou Američani a pár Britů. A ti na to najeli během jednoho dne. U našeho českého gymnázia, které je největší a kde máme asi 30 učitelů, tak si vzali týden na to, aby se precizně připravili, a teprve pak to spustili. Což se zpětně ukazuje, že nebyl vůbec žádný problém. Zodpovědně to připravili a teď to funguje výborně. Paradoxně ze všech čtyř našich škol, i když data o spokojenosti máme všude velmi dobrá, tak právě česká škola má úplně nejvyšší spokojenost, a to zcela drtivě. Může to být způsobené také tím, že čeští rodiče na takový přístup nejsou zvyklí, protože to není úplně standard.

Zvlášť asi i proto, že třeba viděli od známých a přátel, že na jiných školách třeba žákům přijde jen e-mailem soupis stránek, které si mají nastudovat.

Naše největší mezinárodní škola je v Praze, tam je nějakých téměř 130 studentů. Je ale zajímavé sledovat, že i na naší škole, která je velmi progresivní a moderní, a proto ji žáci a jejich rodiče vyhledávají, se mezi českými rodiči objevilo několik z nich, kteří vyžadovali, aby se vyučování překlopilo jedna ku jedné z kamenné třídy do virtuální. To znamená 8:30 nástup na Zoom nebo na Skype, konec 15:30. Studie, ze kterých jsme vycházeli a i zkušenosti našich kolegů v Číně nebo Itálii, ale ukazují, že právě takový přístup je pro žáky od druhého stupně absolutně neefektivní. Všichni to ale asi máme pořád v sobě. Tenhle dril, pořádek a řád, který vyžadujeme.

Je tedy nezbytná před reformou školství, třeba co se týká zavádění digitálních technologií, změna myšlení?

Změnu myšlení určitě nezařídí žádný politik nebo ministr. Tohle byla ale perfektní šance na to, aby se změnilo veřejné mínění. Jestli někdy, tak teď. A já bych prostě očekával, že ministr školství nebo někdo z ministerstva, bude dělat dvakrát, třikrát do týdne celoplošné webináře, a moderovat tak diskusi. Mohl by se tím minimálně změnit pohled některých učitelů, tím bych totiž začal. Přijde mi to ale jako promrhaná příležitost. Až na pár rozhovorů a pár tiskovek ministr školství nikde nebyl, a jediné, co se řešilo, byla právě maturita nebo zkoušky, tedy technické, technokratické a byrokratické věci.

Ačkoliv třeba tedy Ministerstvo školství podle vás svou šanci promarnilo, řada škol se dokázala nové situaci výborně přizpůsobit a začala třeba bez jakékoliv předchozí zkušenosti digitální technologie velmi dobře používat. Myslíte si, že si to učitelé přenesou i do dalšího školního roku, nebo se v září opět sejdou se žáky ve třídách a vrátí se k osvědčené klasice?

To je dobrá otázka. Nekladou si ji jen lidé ve školství, ale všude v byznysu. Určitě nebude svět fungovat jako doposud. Já osobně jsem třeba zjistil, že pro určitý typ výuky a určitý typ obsahu je dálkové vyučování velmi dobré, pro jiný ale zase vůbec ne. Umím si ale představit, že by některé školy teď začaly fungovat v novém režimu. Třeba od pondělí do středy nebo čtvrtka by probíhala klasická výuka. Ve škole by se řešily projekty a práce, která je týmová a kreativní. A potom den, den a půl nebo dva dny v týdnu by si žáci připravovali věci, které jde dělat samostatně a prostřednictvím technologií. Školství by ale mělo reagovat na trendy, kam směřuje budoucnost, protože studenty pravě na takový svět připravuje. Pokud se třeba velká část pracovní komunikace přesune do onlinu, tak se děti budou muset naučit v digitálním světě komunikovat a fungovat. To je něco, co se učíme všichni, a nikdo to neumíme perfektně. Upřímně si neumím představit, že by se v září školství vrátilo tam, kde bylo. To by bylo katastrofální.

Co by tedy měla škola v 21. století děti naučit? Protože monopol na předávání informací už dávno ztratila.

V první řadě je potřeba si uvědomit, že děti jsou různé. Proto už jenom pasovat na ně nějakou jednotnou zkoušku je nesmysl, protože ty, které chodí na dobré školy, mají dobré předpoklady pro to, aby to daly levou zadní. Pak budou naši zemi řídit ony a říkat to samé, co slyšíme dnes: my jsme to dali v pohodě, není důvod, aby to nedali i ostatní, maturita z matematiky není téma, ta je přece jasná. Strašně potřebná je individualizace, ale ne v tom smyslu, že si rozdělíte školy na obchodky, gymnázia, pedagogické školy nebo učňáky. Jde o individualizaci právě skrze digitální platformy a nástroje, která bude probíhat v těch konkrétních třídách. Proč třeba namísto přijímacího řízení na osmiletá gymnázia nebo střední školy, které dá Cermat nějakým způsobem dohromady a jsou to prostě upřímně řečeno totální pitomosti, které vůbec nejsou důležité, tak nedělat nějaká celková hodnocení dětí, aby učitelé, kterým to dítě přijde do třídy, věděli, co ho nejvíce motivuje a jak se mu nejlépe učí. Tohle by měla být cesta - zamyslet se nad tím, jak školství co nejlépe individualizovat.

Jaké lidi by tedy české školství mělo pro budoucnost vychovávat?

Cílem škol by mělo být, aby rozpoznaly silné stránky každého dítěte a pomohly mu je rozvíjet. A naopak netrestat děti za ty schopnosti, pro které nemají předpoklady. Tím nemyslím, že, pokud je někdo špatný v matematice, tak ji s ním vůbec nedělat, to ne. Ale úměrně k jeho zájmům a jeho předpokladům rozvinout matematické dovednosti do dostatečné úrovně a nechat ho trávit většinu času něčím, co ho baví a naplňuje. To je základní poučka. Naprostou většinu úspěšných záměrů a projektů, a není to jen o podnikání, vytvořili lidé, které naplňovalo to, co dělají, a které to bavilo. Pokud budeme děti skrze výsledky v nějakých centralizovaných zkouškách škatulkovat do skupin a odepřeme jim rozvoj toho, co jim skutečně jde, nebo to mnozí ani nikdy neobjeví, tak to bude mít společenské, ale i ekonomické důsledky. A upřímně řečeno, ekonomika je vždycky až na prvním místě, a podle toho bychom se měli orientovat.

Má na to české školství?

Hodně znalostí a dovedností, které budou děti ve světě potřebovat, získají navzdory nebo bez pomoci školy. Jde jen o to, aby je škola v tomhle posunula a naopak je nepodkopávala. To je všechno. Ale mít ambice změnit ty děti, změnit jejich život a směřování, to nejde. Neházet jim klacky pod nohy, podporovat je, neubližovat jim a pak to všechno dopadne dobře.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené