Hlavní obsah

„Odcházel smířený. Díky tomu, jaký vedl život,“ říká dokumentaristka o Gottovi

Trailer k filmu Karel dokumentaristky Olgy Malířové Špátové. (Video: bontonfilm.cz)

Reklama

27. 9. 10:34

Zpěvák měsíc před svou smrtí šel zkoumat, co mu prozradí komunistické archivy. „Nechtěl nikoho soudit ani pranýřovat. Ani za minulého, ani za současného režimu nemluvil o nikom křivě. Nepomlouval,“ vypráví Olga Malířová Špátová.

Článek

Ve čtvrtek uplyne rok od smrti Karla Gotta. Na 1. října byla původně v Lucerně naplánovaná premiéra dokumentárního snímku Karel Olgy Malířové Špátové, která s kamerou sledovala poslední rok ikony české populární hudby. Koronavirus ale rozhodl jinak. Ivana Gottová má pozitivní test, a tak premiéra bude až 14. října, jen den před tím, než snímek vstoupí i do kin.

Mimochodem právě koronavirová situace by pro něj byla utrpením, když si máme od druhých držet odstup. „Kamkoli přišel, s každým si podal ruku. Choval se k druhým nesmírně slušně,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy dokumentaristka. I po roce se ještě občas přeřekne a mluví o Karlu Gottovi v přítomném čase.

„Ve filmu je jedna scéna, kterou jsem si po natáčení vyčítala. Říkala jsem si, jestli mi to stálo za ten záběr. Že jsem ho měla nechat odpočívat. Karel si mě pak zavolal a řekl mi: Olinko, vždyť je tam tak krásné světlo, jsem rád, že jsme to natočili,“ vzpomíná dnes Malířová Špátová, která o Gottovi natočila i dokument Fenomén Gott.

Který okamžik natáčení byl pro ni nejtěžší? Co by na výsledný film říkal sám Karel Gott? A jaké toužil snímkem předat poselství? I o tom mluví dokumentaristka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Když před rokem Karel Gott zemřel, říkala jste, že byste nerada, aby vám z dokumentu o něm vyšel pomník o hrdinovi. Podařilo se?

Říkala jsem to už Karlovi, když mě před dvěma lety oslovili i s Ivankou, že bych si nepřála, abychom opakovali náš společný první film. Fenomén Gott je v dobrém smyslu slova oslavný muzikantský cestovatelský dokument. Cíl byl proto jasný. Nebát se Karla stavět i do situací, které mu nemusí být příjemné, aby z natáčení vyšel opravdový portrét člověka. A to se myslím podařilo.

Karel navíc trval na tom, že film musí být napínavý. Několikrát mi opakoval, že nemá rád filmy, které jsou tu jen proto, aby se lidé po zhlédnutí filmu toužili stát lepším člověkem. Já mám naopak takové filmy ráda. Ale troufám si tvrdit, že přání Karla Gotta se ve filmu Karel podařilo naplnit a trochu toho napětí v něm určitě je.

Řekla jste, že jste ho chtěla stavět do situací, které mu nebyly příjemné. Co to bylo?

Nedokázala bych si před natáčením představit, že s ním budeme s kamerou v nemocnici. Vždycky to bylo tak, že si Karel hlídal, jak vypadá. On to mimochodem říká ve filmu i Láďa Štaidl, že to dělal už od 60. let, protože nikdy nevěděl, z které strany se může přiřítit fanynka, fanoušek nebo novinář. A tohle v našem filmu odpadlo. Šel spolu se mnou po tématu, byli jsme do toho ponoření, a někdy i to, že nevypadá jako ze škatulky, šlo stranou. Nechal se točit ve chvíli, kdy prochází léčbou v nemocnici, kdy bojuje s vypětím sil, ale vždycky byl vyrovnaný a stále laskavý. Mimochodem to byla také velká pomoc Ivanky, že se nechal přesvědčit, že bych ráda natáčela scény, které nejsou jen veselé a jednoduché. Diváci uvidí smiřování se s nemocí, s tím, že život není tak dlouhý, jak by si člověk přál. A pokud prožívají něco podobného, může to být inspirací nebo třeba jen posílením, že v tom nejsou sami.

Foto: Profimedia.cz

„Pořád mě popoháněl: Olinko, dělejte co nejrychleji, abych toho viděl co nejvíc,“ vzpomíná Špátová na natáčení s Karlem Gottem.

Olga Malířová Špátová

- Česká dokumentaristka pochází z filmařské rodiny. Jejím otcem byl kameraman a režisér Jan Špáta, matkou je Olga Sommerová.

- K jejím nejznámějším snímkům patří Fenomén Gott nebo Oko nad Prahou o nerealizované knihovně Jana Kaplického. Do kin teď míří film mapující poslední rok života Karla Gotta s názvem Karel.

- Jejím mužem je kameraman a fotograf Jan Malíř, který se podílel na řadě úspěšných českých filmů včetně na Oscara nominovaného Musíme si pomáhat. Společně vychovávají dceru Olinku.

O jeho smrti jste se dozvěděla ve střižně, když jste pracovali na filmu Karel. Bylo to 14 dnů po posledním natáčení. Co byla vaše první myšlenka?

Přišla jsem ráno 2. října po premiéře svého filmu o skautech do střižny a přišla mi zpráva od Ivanky Gottové: „Olinko, Honzo, můj milovaný Kája nás navždy opustil.“

Na jednu stranu to byl šok. I když jsme se na to v podstatě tři čtvrtě roku chystali. Každý den, každou noc jsem kontrolovala mobil, jestli nepíše Ivanka, že je něco špatně. Za tu dobu se pro mě s Honzou stal Karel skoro součástí rodiny, a tak to odcházení prožíváte s o to větším strachem a nemáte jediný klidný den. A přesto, když to najednou přijde, tak je to šok. Protože jsme si pořád namlouvali, nebo spíš jsme doufali, že s námi bude na premiéře filmu, a ještě toho hodně udělá. On byl do práce opravdu zapálený. Pořád mě popoháněl: Olinko, dělejte co nejrychleji, abych toho viděl co nejvíc.

No a na druhou stranu přišel pocit jakési úlevy nebo štěstí. Že to odcházení bylo krásné. Že byl s Ivankou a svými holkami doma, že to bylo tak, jak on si přál.

Promítlo se do dokončování filmu to, co se odehrálo potom? Nevím, jak to pojmenovat líp, než celonárodní smutek…

Ne, nebo jestli, tak v tom, že mě to ještě víc utvrdilo v tom, že z toho nesmí vyjít ten hrdinský epos. Že musíme Karla zachovat jako toho krásného obyčejného kluka, kterého se nám povedlo natočit v mnoha situacích, kde je lidský a má své chyby. Celou dobu jsem si jen říkala při stříhání jednotlivých scén, co by tomu Karel říkal. A vím, že tam jsou situace, které by pro něj byly těžké, ale jsem přesvědčená, že by sám pochopil, že do jeho života i do vyprávění našeho filmu patří. Aby výsledný obraz byl kompletní a pravdivý. To je i ta nešťastná Anticharta, kvůli které on velmi trpěl. Protože to byl jeden chybný krok, který mu pak připomínali celý život a nic jiného si na něm nenašli.

Připomeňte si loučení s Karlem Gottem v galerii.

A co by na ten výsledek teda Karel říkal?

Jsem si jistá, že by byl dojatý. Poplakal by si. Ale také se zasmál. My jsme mu ještě loni 17. září se střihačkou Šárkou Sklenářovou pouštěly srovnané scény, takový nahatý materiál. A už tehdy měl slzy v očích. A já mu popisovala, jak si to představuju, až to bude dotažené. A on říkal, že se moc těší, až to bude, jak on tomu říkal, skloubené. A to mě moc mrzí, že to už vidět nemohl.

Když mluvíte o dojetí…vypůjčím si myšlenku z jednoho z prvních hodnocení filmu po předpremiéře. V některých momentech dvouhodinový snímek, který ale uteče jako voda, možná až příliš tlačí na pilu a ždíme slzy. Tlačila jste na pilu?

Ne, já si za svým filmem naprosto stojím. Není tam nic, co by bylo záměrné tlačení na emoce a co by nebylo pravdivé. Jistě, můžeme se bavit, jestli tam má být raději pět scén, kdy už je Karel ke konci života, anebo raději o trochu více scén radostných. Takto jsem se to rozhodla mít já a pro mě ten film ukazuje Karla skutečně takového, jak jsem ho měla příležitost poznat.

Vy jste celou dobu natáčení věděli, kam to směřuje. Nebylo mnoho naděje. A v mnohém je Karel záznamem odcházení a ne tolik portrétem slavného zpěváka…

Ten film je pozitivní, radostný, veselý, řekla bych, že je mnohokrát i vtipný. Možná ne tak často, jak by si někdo, kdo Karla zná z různých show a zábavných pořadů, představoval, ale humor je nevyhnutelným kořením jeho života. Zároveň je to hlavně film o výjimečném muzikantovi, muži milujícím svou ženu a tátovi svých dcer.

A pak je to film zachycující odcházení člověka ze života, ukazující to, jak se můžete postavit ke zprávě, že vám končí život. Na Karlovi bylo vidět, úplně nejvíc pak v tom posledním měsíci života, že ničeho nelituje, že měl svůj život naplněný tvorbou, láskou, měl ho zkrátka kompletní. A když člověk žije takovýto život, tak se pak nemůže odcházení bát.

Já se ho i na to ptala. Trochu jsem se u toho bála. On na mě koukal těma modrýma očima a bylo cítit, že je úplně vyrovnaný a že jediné, co ho trápí, že opouští svoje malé holčičky a svou ženu.

Kromě toho už nebylo nic, co by jej trápilo, s čím by se potřeboval vyrovnat?

Bylo jedno prázdné místo, které si přál zaplnit. Chtěl jít do Archivu bezpečnostních složek, kam jsme šli 5. září. Pro mě je to mimochodem potvrzení toho, že měl čistý štít. Tam byste nevyrazil s kamerou za zády, pokud byste ho neměl.

Karel si tam ověřil některé věci z minulosti. Ale to, co jsme tam našli, zůstane tajemstvím, protože jsou věci, které se už nemají zveřejňovat.

Jako to, kdo na něj donášel, myslíte?

Ano. Tady se ale patří říct, že Karel nikdy nikoho nesoudil. On v tom archivu jen pokorně poslouchal a bylo na něm vidět, že ty zprávy přijímal statečně, komunistická doba byla šílená a že to tak prostě muselo být. Nikomu to skutečně neměl za zlé. On sám přece zažil, že jej 40 let pranýřovali za jeden podpis. U některých jmen se usmíval, že si to myslel, nebo že to věděl. Ale nikoho neodsuzoval.

Bylo to jeho přání, aby to v tom filmu nebylo?

Ne. Ale přesně to zapadá do jeho povahy. On nikdy nikomu nechtěl ublížit. Ani za minulého, ani za současného režimu nemluvil o nikom křivě. Nepomlouval. Vždy byl kolegiální. To není lakování věcí na růžovo. On takový doopravdy byl. On se choval vždy jako anglický gentleman.

Když jsme tam končili, ještě na mě mrknul a povídá: „Ještě si pak, Olinko, řekneme.“ Ale to už mi bohužel říct nestihl.

Udělala jste vy při natáčení nějakou chybu? Myslím tím, překročila jste nějakou hranici, kdy vám to zpětně bylo líto?

Vy o tom víte, nebo mě jen tak zkoušíte? Byl tam takový jeden moment. Vloni v létě jsme natáčeli s Karlem scénu, jak jede v golfovém vozíku ke kapličce. Byl tehdy už hodně unavený a já měla zpětně obrovské výčitky, že točil jen proto, aby mi vyhověl a měl přitom odpočívat. Říkala jsem si, jestli mi to za ten záběr stálo.

Svěřila jsem se Ivance a ona mu to pak řekla. A on si mě zavolal a říkal: „Olinko, já jsem moc rád, že jsme to natočili, vždyť tam bylo takové krásné světlo.“

Navíc on se odmítal té nemoci poddat. Chtěl pracovat. Koncertoval, psal knihu, natáčel film, nahrál píseň Jdi za štěstím s orchestrem Českého rozhlasu. A to ho vysilovalo, ale zároveň posilovalo. Já přišla třeba na natáčení, byl očividně unavený, ale jak jsme si začali povídat o tom, jak natočíme scénu do filmu, tak najednou celý pookřál a rozsvítil se.

Vy jste s ním s kamerou prošli opravdu úplně vším. Seděli jste s ním u lékaře, když mu sděluje to nejhorší. Co bylo pro vás osobně při natáčení nejtěžší?

Úplně nejtěžší chvíle pro mě byla, když jsem se v listopadu 2018 cestou z jiného natáčení dozvěděla, že je to opravdu vážné, že není cesty zpět. To jsem zastavila na nějakém parkovišti a tam jsem plakala. A v tu chvíli jsem ucítila i tíhu, že musíme točit a pracovat, abychom lidem předali opravdový obraz Karla Gotta.

A hned druhý den jsme jeli točit na focení s Lenkou Hatašovou, která Karla i s Ivankou a dcerami fotila na titul jeho knihy. A to jsem se bála, jaká bude atmosféra po té zprávě z předešlého dne. Že to bude celé strašně smutné. A oni přišli, jako by se nic nedělo, byli senzační. Karel vtipkoval, smáli jsme se, bylo to neuvěřitelné.

Přitom to i obě malé dcery věděly, protože i s nimi to rodiče pečlivě rozebrali…

To je jeden velmi silný moment v tom filmu. Ale nezlobte se, nechci ho prozrazovat, aby si ho lidé v kině nebo v televizi prožili sami a třeba na ten film také nešli s nějakým očekáváním, a pak si řekli, no to teda nebylo zas takové, jak vyprávěla…

Když jsem se ptal na to, co by vám na film řekl, řekněte mi ještě, co naopak filmem chtěl říct a vzkázat?

Měl pár přání. Tedy kromě toho, aby film vyprávěl jeho životní muzikantský příběh. Aby tam zazněl i jazz, bigbít a rokenrol, s kterými začínal a mnoho lidí si to už vůbec nepamatuje. Výběr hudby se mnou hodně konzultoval, aby tam byly vrcholné písně jeho života. A také chtěl, aby bylo hodně akcentované Německo, protože pro něj to byl trochu druhý domov, protože jeho kariéra tam byla stejně velká jako u nás. Další věci uvidíte ve filmu.

A vy sama jste tím filmem chtěla vzkázat co?

Pro mě by bylo naplněním snu, kdyby se podařil předat jeho přístup k životu. Láska k práci a tvorbě a zároveň láska k lidem. Pokora, s jakou se dokázal chovat k ostatním lidem, to se dnes tak často nevidí. Přestože byl tou velkou hvězdou, tak byl k druhým slušný, zajímal se o ně, vedl dialog. Kamkoli přišel, s každým si podal ruku. Když viděl v dálce mého zvukaře a zdál se mu smutný, hned se ptal: „Petře, copak vám dneska je?“ Z něj sálala neskutečná člověčina. Jeden můj kamarád tomu říká člověčí bytost.

A možná, že to zní banálně, ale tím může být inspirací. A i když Karel říkal, že nemá rád filmy, které chtějí, aby divák odcházel jako lepší člověk, tak já doufám, že z toho našeho filmu by mohli lidé odcházet a toužit být lepším člověkem.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené