Příběh velkého omylu. Co si vzít ze života vědce, jenž věštil apokalypsu

Paul Ehrlich zemřel ve věku 93 let na komplikace spojené s rakovinou. Nekrology a ohlédnutí za jeho dílem, které se v dalších dnech začaly objevovat, v mnoha ohledech nehleděly na nepsané pravidlo „o mrtvých jen dobře“.

Text z pronatalistického Institute for Family Studies mluví v souvislosti s Ehrlichovými myšlenkami přímo o „zlu“, libertariánský Reason jej označuje za „falešného proroka ekologické apokalypsy“ a American Spectator zvolil nadpis „Smrt šarlatána“.

Na opačné straně spektra text na The Conversation vzpomíná na vědce, který věřil, že je povinností badatelů veřejně mluvit o hrozbách pro naši společnost a civilizaci.

To, jak silné emoce Ehrlichovo jméno i po více než půl století vzbuzuje, ukazuje, že jeho příběh stále není uzavřený. A právě proto stojí za to podívat se na něj bez emocí – protože z chyb, které udělal, si můžeme i leccos odnést.

Ehrlich byl svým vzděláním entomolog, tedy specialista na hmyz – konkrétně na motýly. Na Stanfordu přednášel od roku 1959 a profesorem se stal v roce 1966. Tehdy ho jeho studenti znali především díky poutavým přednáškám o evoluci a ekologii. V prosinci 1967 z nich udělal článek pro časopis New Scientist. David Brower, šéf ochranářské organizace Sierra Club, ho po přečtení vyzval, aby z tématu napsal knihu. Ehrlich s manželkou Anne ji dokončili za tři týdny.

Výsledkem byla „Populační bomba“ (The Population Bomb). Protože nakladatel trval na tom, že na obálce bude jen jedno jméno, Anne Ehrlichová se jako spoluautorka objevila až v pozdějších pracích. Kniha vyšla v roce 1968 a prodaly se jí miliony výtisků.

Její začátek patří k nejcitovanějším pasážím environmentální literatury: „Boj o nasycení celého lidstva je prohraný. V 70. a 80. letech stovky milionů lidí zemřou hlady navzdory jakýmkoliv záchranným programům, které teď zahájíme.“

Ehrlich nenapsal akademickou studii. Chtěl burcovat – a to se mu podařilo měrou vrchovatou. V americké Tonight Show s Johnnym Carsonem vystoupil přibližně 20krát, jedno vysílání trvalo celou hodinu. Pro desítky milionů diváků se stal tváří environmentálního hnutí. Spoluzaložil organizaci Zero Population Growth (Nulový populační růst) a otázku světové populace dostal z akademických seminářů do hlavního proudu veřejné debaty.

Jeho rétorika přitom zacházela do extrémů. Populační růst přirovnával k rakovině, kterou „je třeba vyříznout“. Navrhoval zastavení potravinové pomoci zemím, které nezavedou opatření ke snížení porodnosti. Hovořil o přidávání sterilizačních látek do vody a o vysokém zdanění velkých rodin. „Musíme zavést regulaci porodnosti doma, snad prostřednictvím pobídek a trestů, ale donucením, pokud dobrovolné metody selžou,“ napsal v Populační bombě.

A tyto myšlenky nezůstaly jen na papíře. Nixonova administrativa přijala strategii snižování porodnosti v rozvojových zemích za svou; do roku 1976 za prezidenta Forda Rada národní bezpečnosti skutečně podmiňovala v některých případech potravinovou pomoc sterilizačními programy. V Indii pod tlakem Světové banky proběhla v 70. letech vlna nucených sterilizací – postihla 8 milionů lidí.

Čínský vědec Song Jian zase přivezl z konference v Helsinkách populační modely inspirované Ehrlichem a jeho spojenci z Římského klubu – a přesvědčil stranické vedení k přechodu od propagandy menších rodin k politice jednoho dítěte, která přispěla k dnešní demografické situaci v zemi.

Je ovšem důležité dodat, že kauzální řetězec není tak přímočarý, jak ho někteří Ehrlichovi kritici kreslí. Ehrlichův vliv se prolínal s mnoha dalšími: s čínskou vnitropolitickou dynamikou, s agendou mezinárodních rozvojových institucí i se samotným Římským klubem – sdružením intelektuálních a politických elit, které prosazovalo snižování porodnosti na konferencích po celém světě. Ehrlichova rétorika a popularita ale nepochybně pomohly legitimizovat přístupy, které by jinak narážely na větší odpor.

Symbolickým momentem jeho kariéry se stala sázka s ekonomem Julianem Simonem. Ehrlich byl přesvědčen, že rostoucí populace bude tlačit ceny surovin vzhůru. V roce 1980 proto přijal Simonovu výzvu a vsadil se, že ceny pěti kovů – mědi, chromu, niklu, cínu a wolframu – během dekády vzrostou. V říjnu 1990 poslal Simonovi šek na 576,07 dolaru: ceny klesly o více než polovinu.

Podrobnější pohled na problematiku ukazuje, že Simon měl tak trochu štěstí: kdyby sázka proběhla jindy, nebo byla třeba na jiné časové období (20 let místo 10, například), vyhrát nemusel. Sázka je proto spíše symbolem dvou světonázorů – „limitů růstu“ versus „vynalézavosti a sázky na trhy“ – než úplně jasným obrazem skutečnosti. Ale i proto, že v dlouhodobém měřítku ceny kovů tíhnou spíše Simonovým směrem než Ehrlichovým, je to zajímavý symbol.

Ovšem Ehrlichova nejslavnější předpověď byla jiná – totiž, že v 70. a 80. letech na světě zemřou stovky milionů během hladomorů. Nenaplnila se: v těchto dvou dekádách zemřelo kvůli nedostatku potravin přibližně 5,4 milionu lidí. Číslo je to jistě stále tragické, ale řádově jiné než „stovky milionů“.

Od té doby se situace dále zlepšovala: podíl podvyživených v rozvojových zemích klesl z 37 % na počátku 70. let na přibližně 8 % dnes a celosvětově očekávaná délka dožití vzrostla z 57 let v roce 1968 na 73 let v roce 2023.

V čem se tedy Ehrlich tak zásadně mýlil? Ne v aritmetice. Jeho chyba byla hlubší: zacházel s lidskou civilizací jako s uzavřeným systémem, v němž sledoval jednu proměnnou – počet lidí – a nepočítal s tím, že lidská společnost se dokáže rostoucímu tlaku přizpůsobit. Jak to shrnul demograf David Lam: Ehrlich „protáhl“ křivku současných trendů, ale pominul reakce světa na tento vývoj.

Možná v tom sehrálo roli i Ehrlichovo vzdělání. Britský nekrolog v Daily Telegraph to pojmenoval přesně: pokud je v poli 10 králíků odříznutých od světa, nastane katastrofa, jakmile jejich počet přesáhne únosnost pole. Na lidi se ale tatáž logika zatím nevztáhla – člověk totiž dokáže zdroje nejen spotřebovávat, ale také vytvářet. Ehrlich tento rozdíl systematicky podceňoval: jeho model postrádal to, co lidské společnosti odlišuje od hmyzích populací – schopnost kulturní a technologické adaptace.

Konkrétně mu unikly tři vzájemně provázané velké změny. Tou první byla zemědělská revoluce. Mezi 60. a 90. lety se výnosy obilovin téměř zdvojnásobily – z přibližně 1,4 tuny na hektar na 2,7 tuny. Celosvětová produkce obilovin se ztrojnásobila, zatímco obdělávaná plocha vzrostla jen o 30 %. Nejslavnější tváří tzv. zelené revoluce byl agronom Norman Borlaug, který dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1970 – dva roky po vydání Populační bomby.

Ehrlich o zelené revoluci věděl, ale odmítal uvěřit, že bude stačit. Technologickým řešením obecně nedůvěřoval po celý život; jeho asi nejslavnější citát na toto téma zní: „Dát společnosti levnou a hojnou energii by bylo jako dát dítěti-idiotovi kulomet.“

Druhou proměnou byla změna v porodnosti. Globální plodnost klesla z přibližně 5 dětí na ženu v polovině 20. století na zhruba 2,3 v roce 2021. Ehrlich psal svou knihu přesně v bodě, kdy světový populační růst kulminoval – a od té doby nepřetržitě klesá. Za poklesem stojí především nižší dětská úmrtnost, vzdělání žen, urbanizace a dostupnost antikoncepce – ta se v rozvojových zemích zvýšila několikanásobně.

A třetí proměnou byl vývoj institucí a trhů, který změnil samotnou povahu hladomorů. Ekonom a nositel Nobelovy ceny Amartya Sen ukázal, že lidé obvykle nehladovějí proto, že by na planetě nebylo dost jídla, ale proto, že k němu nemají přístup – kvůli chudobě, konfliktům nebo selhání institucí. Předpověď založená jen na počtu lidí a výnosech tudíž nutně míjí cíl.

Všechny tři proměnné spojuje totéž: jsou to reakce na tlak, nikoli jeho pasivní důsledky. Vědci vyvíjeli nové odrůdy, protože věděli, že nakrmit svět bude obtížné. Ženy měly méně dětí, protože se změnily podmínky jejich života. Vlády investovaly do potravinové bezpečnosti, protože na tom závisel jejich osud. Ehrlich viděl tlak, ale neviděl odpověď.

Ehrlichova nejzákladnější chyba spočívala v podcenění schopnosti přizpůsobit se. Proč, to není jasné. Možná proto, že přizpůsobení není jednoduché.

Borlaug (a všichni jemu podobní a méně slavní spolutvůrci zelené revoluce) by to nedokázali, kdyby na problému nepracovali desetiletí a nečerpali celou dobu významnou veřejnou podporu. K poklesu plodnosti došlo i mimo jiné proto, že milionům žen se dostalo vzdělání.

Nic z toho nepřišlo samo – ale přišlo to. Jak napsal ekonom Noah Smith: lidská vynalézavost byla jedním ze stabilizačních mechanismů, které utlumily trendy, jež Ehrlich protahoval do budoucnosti. Julian Simon ji trefně nazval „Nejposlednějším zdrojem“. (Dnes bychom možná už neměli mluvit o „lidské vynalézavosti“, ale prostě vynalézavosti.)

Sklon prodlužovat trendy do budoucnosti je vlastní nám všem; Ehrlich v tomto nebyl výjimkou. Ale jeho příběh ukazuje, jakou cenu za to platíme. Varujme se proto proroků, kteří tvrdí, že mají jasno o tom, jak bude vypadat vzdálená budoucnost – ať už mluví o katastrofách ekologických, demografických či jiných.

Ovšem kritika Ehrlichových názorů v těch drsnějších podobách – a těch po jeho smrti vyšlo nemálo – občas sklouzává k představě, že problémy se víceméně vyřeší samy. Díky trhu, díky inovacím, díky přirozenému běhu věcí. Jenže to je stejně zjednodušující jako Ehrlichovy katastrofické scénáře, jen s opačným znaménkem.

Svět dnes řeší přesný opak toho, před čím Ehrlich varoval – pokles porodnosti –, a řešení také nemá. Jižní Korea nalila do podpory rodin přes 200 miliard dolarů; její plodnost je dnes 0,72 dítěte na ženu, nejnižší na světě. Nové nápady jsou celosvětově vzácné jako šafrán a mezitím demografické odhady selhávají rychleji, než kdo čekal.

A abychom se drželi Ehrlichova „kopyta“: nikdo nemá ani uspokojivé řešení otázky „ochrany přírody“. Vyřešit konflikt mezi touhou po rozvoji a zachováním přírody, to se nám k plné spokojenosti nepodařilo. Řešení často přicházejí pozdě a jsou polovičatá. Říkat „kritici se v jiném případě mýlili, problém tedy neexistuje v ničem“ je podobně zavádějící jako říkat bez důkazů „blíží se katastrofa“.

Další poučení z Ehrlichovy kariéry může být osobnější: americký vědec měl desítky let a stovky příležitostí, aby svá stanoviska tváří v tvář realitě změnil. Důsledně to nikdy neudělal.

V roce 2004 mluvil o tom, že jeho kritika byla „opodstatněná“ a nemá se příliš za co stydět. V roce 2009 tvrdil, že Populační bomba byla „příliš optimistická“. V roce 2018 řekl Guardianu, že „řada detailů a také načasování bylo špatně“, ale kniha byla „celkově správná“ – a jeho původní analýza že byla „poněkud konzervativní“. Dnes by prý zvolil „ještě apokalyptičtější jazyk“.

Během let ovšem posunul svůj důraz od prostého počtu lidí na planetě ke spotřebě, od sterilizace (někdy i nucené) směrem ke vzdělávání žen a dodržování jejich práv (včetně práva rozhodovat, kolik budou mít dětí), od ohrožení hladomory k poklesu biodiverzity a změnám klimatu. Ale základní tezi – že lidstvo „si žije“ nad rámec kapacit Země a směřuje ke katastrofě – nikdy neopustil.

Historik Paul Sabin, autor knihy o slavném sporu Ehrlich–Simon, to vysvětluje tím, že Ehrlich se stal nositelem role, ne pouze nositelem názoru. Byl živým symbolem „limitů růstu“ a vzdát se této role by znamenalo vzdát se identity, kterou kolem něj vybudovalo celé hnutí. Nejde přitom jen o Ehrlicha samotného: jeho institucionální zázemí – Stanfordova univerzita, environmentální organizace i některá média – ho v této pozici potřebovalo a udržovalo.

Svou roli mohla sehrát i psychologie. Neschopnost opustit přesvědčení navzdory důkazům (anglicky belief perseverance) je u lidského mozku běžný proces. Jakmile si vytvoříme silný příběh o tom, jak funguje svět, nové informace paradoxně někdy naši víru posílí – protože je vstřebáme do stávajícího rámce, místo toho, abychom jím nechali otřást. Ehrlich to dělal systematicky: každý nový problém – ztrátu biodiverzity, změnu klimatu, toxické znečištění – interpretoval jako další potvrzení své původní teze.

Všichni podobné situace známe od sebe i ze svého okolí, Ehrlichovi se v tomto smyslu těžko vysmívá. Ale na jeho případě je dobře vidět, o co se tím připravujeme: o kolik by byla debata o limitech růstu, o vztahu člověka a přírody zajímavější a užitečnější, kdyby jeden z jejích nejslavnějších hlasů projevil větší intelektuální statečnost? To je lekce, která neplatí jen pro veřejně známé osoby.

Ehrlich nebyl světec ani padouch – ačkoliv si přátelé i odpůrci přejí vidět jedno, nebo druhé. Správně rozpoznal reálný problém, ale podcenil schopnost živých systémů se přizpůsobit. A poté, co se ukázalo, že se mýlil, nedokázal to říct nahlas.

Jak napsal Lyman Stone z Institute for Family Studies – jeden z nejostřejších Ehrlichových kritiků, rozhodně ne jeho spojenec – „Ehrlich se mýlil v předpovědích zániku lidstva, protože nepočítal s jeho kreativitou. Ale správně předpověděl, že před námi je bouřlivé počasí, kterým archa našeho druhu propluje jen s obtížemi.“