Sucho na planetě vstoupilo do nové éry. Cena bude vysoká

Ačkoli statistiky mohou jen těžko popsat každodenní realitu, které čelí podstatná část světového společenství, přesto analýzu začneme několika čísly:

- téměř 4 miliardy lidí trpí alespoň jeden měsíc v roce vážným nedostatkem vody

- asi 1,8 miliardy lidí žije v podmínkách sucha trvale

- přes dvě miliardy lidí nemají přístup k vodě, která je bezpečná k pití

- 3,5 miliardy obyvatel naší planety vodu čerpá ze zařízení nesplňujících hygienické a zdravotnické standardy

Alarmující čísla, která v různých kategoriích odpovídají přibližně čtvrtině až polovině všech lidí na Zemi, vyplývají ze zprávy Institutu pro vodu, životní prostředí a zdraví při Univerzitě OSN vydané na konci ledna. Agentura ze vzdělávací větve Organizace spojených národů v materiálu kromě příčin nastínila i nebezpečné prognózy, které v důsledku nedostatku vody naši planetu čekají.

A nenechme se mýlit, drastické dopady se budou týkat skutečně celého světa, a to včetně Evropy – přímo i nepřímo.

Studií o stavu vodních zdrojů má lidstvo k dispozici celou škálu. Tato nová však nejen že vznikala pod agenturou OSN, ale nebála se ani pojmenovat zcela novou éru, do níž lidstvo vstoupilo. Zúčastnění vědci tvrdí, že poptávka po pitné vodě v současnosti nabídku převyšuje o tolik, že je na místě hovořit o vodním bankrotu. Ten podle nich v posledních letech vystřídal dosavadní fázi „pouhé“ vodní krize.

Odborníci již dlouho varovali před realitou dlouhodobého strukturálního úpadku. Označení bankrot tak již znamená něco trvalejšího a závažnějšího. „Není to jen metafora pro nedostatek vody. Jedná se o chronický stav, který nastává, když dané místo spotřebovává více vody, než příroda dokáže spolehlivě nahradit, a když se poškození přírodních zdrojů, které tuto vodu uchovávají a filtrují, jako jsou například mokřady, stává těžko zvratným,“ přibližuje Kaveh Madani, jeden ze spoluautorů studie.

Jednoduše – vodní bankrot je stav, kdy byl vodní systém tak silně vyčerpán, že se již nemůže jednoduše vzpamatovat. Mnoho regionů je již podle vědců poškozeno nevratně.

K příčinám jen krátce: Vychází zejména z disproporční spotřeby. Na planetě žije stále více lidí a i jejich činnost je s postupem času náročnější na zdroje. Problém však činí také změna klimatu, která mění dosavadní hydrometeorologická pravidla. V tomto nejde ani tak o celkový úhrn srážek, jako o jejich vzorec. Přibývá přívalových dešťů a prodlužuje se období sucha, zejména v létě. Hospodaření je tak významně ztíženo.

Aktuálně jsou dále předmětem veřejné debaty například velká datová centra, která ročně spotřebovávají přibližně 560 miliard litrů vody. Podle Mezinárodní energetické agentury by se tato spotřeba mohla do roku 2030 až zdvojnásobit na neuvěřitelných 1 200 miliard litrů, což je asi šestkrát více než celkový odběr sladké vody v EU v roce 2022.

Vinit datová centra by však nebylo spravedlivé, krize je tu déle než ony. Vychází ze zvyšujících se nároků světového společenství a nedostatek vody přichází plíživě. Madani tvrdí, že vodní bankrot se v tomto nijak neliší od bankrotu finančního – postupné sahání do rezerv a braní úvěrů, v tomto případě od budoucích generací. A spirála se stále zrychluje.

V suchých letech začneme čerpat o něco více podzemní vody a abychom vytvořili prostor pro města a farmy, vysušujeme mokřady a narovnáváme řeky. Podle zprávy mají všechny mokřady zničené za posledních 50 let rozlohu srovnatelnou s rozlohou celé Evropské unie.

Pak se objeví první skryté náklady – jezera a vnitřní vody se rok od roku zmenšují, studny je nutné prohlubovat, řeky, které kdysi tekly celoročně, se stávají sezonními, do sladké vody poblíž pobřeží začne pronikat slaná voda a půda se začne propadat.

Ze spirály už takřka není úniku.

Tím se dostáváme k následkům. Nedostatek vody pociťuje mnohem více lidí – vyschlé přehrady, potápějící se města, neúrody, příděly vody a častější lesní požáry i prachové bouře v suchých oblastech.

Známky vodního bankrotu jsou – ač nejpostiženější jsou oblasti kolem obratníků – všude: od Teheránu, kde sucha a neudržitelné využívání vody vyčerpaly nádrže, na nichž íránské hlavní město závisí, což přispívá k politickému napětí, až po USA, kde poptávka po vodě převyšuje nabídku v řece Colorado, která je klíčovým zdrojem pitné vody a zavlažování pro sedm států.

Spirála vodního bankrotu (nejen) v těchto oblastech ústí do celé řady reálných problémů: vyšší ceny potravin, nedostatek vodní energie, zdravotní rizika, nezaměstnanost, migrační tlaky, nepokoje a konflikty. Tshilidzi Marwala, náměstek generálního tajemníka OSN, prohlásil: „Vodní bankrot se stává příčinou nestability, vysídlování a konfliktů. Jeho spravedlivé řízení je nyní klíčové pro udržení míru, stability a sociální soudržnosti.“

Škody způsobené suchem zpráva celosvětově vyčísluje na částku přes 307 miliard dolarů ročně – více než roční HDP tří čtvrtin členských států OSN.

Největším spotřebitelem vody je mezi všemi oblastmi lidské činnosti zemědělství a potravinářství. Na každých deset litrů sladké vody spotřebované celosvětově jich na tyto oblasti připadá přibližně sedm. Když v oblasti dojde k vodnímu bankrotu, stávají se mnohem vzácnějšími a tedy i dražšími.

Přibližně tři miliardy lidí a více než polovina celosvětové produkce potravin se soustřeďují v oblastech, kde zásoby vody již klesají nebo jsou nestabilní. Více než 1,7 milionu čtverečních kilometrů zavlažované orné půdy je vystaveno vysokému nebo velmi vysokému vodnímu stresu. To ohrožuje stabilitu dodávek potravin po celém světě.

V horších podmínkách zemědělci často sahají k využívání chemických přípravků a k metodám, které jsou k životnímu prostředí i lidskému zdraví velmi nešetrné. Ti, kteří se nedovedou přizpůsobit, pak přicházejí o práci, což v zemích třetího světa, kde v agrární produkci pracuje drtivá většina obyvatelstva, může významně ohrožovat soudržnost celé společnosti a případně tak i ohrožovat národní bezpečnost.

Důsledky se týkají celého světa. Ne všechna povodí a všechny země sice zpráva klasifikuje coby bankrotující, nicméně tři čtvrtiny světového obyvatelstva žijí minimálně ve „vodně nejistých“ zemích, a navíc je současný globalizovaný svět propojený obchodem a migrací.

Počet konfliktů o vodu dramaticky roste. Poslední data ukazují téměř zdvojnásobení v horizontu pouhých dvou let. Zatímco v roce 2022 jich pozorovatelé celosvětově evidovali 235, za rok 2024 již hovoří o 419 ozbrojených incidentech souvisejících s pitnou vodou.

„Vidíme více konfliktů a ty mají více příčin,“ tvrdí Peter Gleick, vedoucí pracovník amerického think tanku Pacific Institute, který se tématem dlouhodobě zabývá. „Klimatická krize a extrémní počasí hrají svou roli, ale existuje mnoho dalších faktorů, jako je selhání státu a neschopné nebo zkorumpované vlády a nedostatek nebo zneužívání infrastruktury.“

Mezi nedávné příklady patří napětí kolem smlouvy o sdílení vody z řeky Indus mezi Indií a Pákistánem po teroristickém útoku, útoky Ruska na vodní elektrárny na Ukrajině, ničení vodovodních systémů v Gaze Izraelem, protesty proti dodávkám vody v Jižní Africe nebo výstavba mohutného afghánského kanálu Qosh Tepa, který má odklonit vodu z řeky Amudarja, což v případě jeho zprovoznění výrazně sníží průtok vody do republik ve Střední Asii.

Konflikty jsou často pouze na úrovni komunit, některé však přerostly i na mezistátní úroveň, byť (zatím) pouze diplomaticky. Asi nejvýznamnějším takovým sporem jsou několik let trvající dohady Etiopie a Egypta o výstavbu Velké přehrady etiopského znovuzrození, obrovské nádrže na Modrém Nilu, zdrojnici Nilu zásobujícího vodou nejen Egypt, ale i Súdán.

Káhira se obává, že přehrada, jejíž výstavba byla dokončena po 14 letech loni v září, by mohla Egypt připravit o jeho podíl na vodách afrického veletoku, které jsou klíčové pro tamní zemědělství již po tisíce let.

Byť napětí v posledních letech odkládají významné deště – obavy se totiž týkají zejména hospodaření s vodou v obdobích sucha – a ujištění etiopských představitelů o prospěchu celého regionu, konflikt dříve nabral takových rozměrů, že se jej jal řešit i americký prezident Donald Trump. V loňském roce jej dokonce označil za jednu z válek, které během svého druhého prezidentského mandátu dokázal ukončit.

Východní Afrika a Sahel jsou obecně vůbec nejpostiženějšími oblastmi. Voda je tam stále méně dostupná a lidé se stěhují do nových oblastí, aby k ní měli přístup. To vede ke konfliktům s místními komunitami a v konečném důsledku i k možným migračním vlnám.

Podle dat Mezinárodní organizace pro migraci došlo v uplynulém desetiletí po celém světě k více než 218 milionům vnitřních vysídlení v důsledku katastrof souvisejících s počasím. Podobné číslo – dokonce 250 milionů přesídlení v důsledku klimatických změn za posledních 10 let – představil loni na podzim i Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Do roku 2050 bychom však podle různých prognóz mohli hovořit i o 1,2 miliardy lidí.

Číslo zahrnuje lidi, kteří prchají před následky přírodních katastrof, jakožto i značné množství komunit, které jsou v důsledku ztráty původního způsobu obživy nuceny k postupné urbanizaci.

V současné chvíli odborníci tvrdí, že asi 90 % klimatických migrantů zůstává ve své zemi původu, vyhlídky však varují i před silnou přeshraniční migrací. Pohyby totiž mohou spouštět dominový efekt, který vede k dalšímu přemisťování do vyspělejších zemí – z Afriky či Blízkého východu nejčastěji do Evropy.

„Klimatická změna se přidává k dalším faktorům, které již migraci vyvolávají, jako jsou ekonomické, politické a sociální faktory, a stává se tak multiplikátorem rizika,“ říká Alice Baillatová z Centra pro monitorování vnitřního vysídlení, neziskové organizace sídlící v Ženevě.

Krutou ironií je, že celý koloběh problémů spojených s vodním bankrotem začíná u těch, kteří k němu přispěli nejméně. Nejdotčenější komunity samy vody čerpají málo a i na klimatickou krizi jako takovou mají jen pramalý vliv. Odborníci proto vzývají myšlenky klimatické spravedlnosti, aby se aplikovaly i na přístup k pitné vodě.

„Řízení poptávky po vodě se v mnoha místech stalo nevyhnutelným, ale plány na úsporu vody, které omezují dodávky chudým a chrání mocné, selžou. Seriózní přístupy zahrnují sociální ochranu, podporu zemědělců při přechodu na plodiny méně náročné na vodu a investice do efektivního využívání vody,“ doporučuje Madani.

Zpráva, na níž se vědec podílel, doporučuje další kroky, které by mělo podniknout celé světové společenství. Zahrnují ochranu celého přírodního kapitálu – chránění mokřadů, obnova řek či podpora zdraví půdy nejsou jen příjemným bonusem, jsou nezbytné pro udržení zdravých zásob vody, stejně jako stabilního klimatu.

Nejtěžší výzva nás však čeká psychologicky – odvyknout si na dosavadní spotřební standardy. Vodní bankrot vyžaduje přepracování fungování měst, potravinových systémů a ekonomik, jež budou odpovídat novým limitům. Ty musejí odrážet skutečné množství dostupné vody a nejen, zjednodušeně řečeno, vrtat hlouběji a přesouvat břemeno do budoucnosti.

Madani tak dokončuje svůj příměr vodního bankrotu k bankrotu finančnímu. „Stejně jako v případě financí může být i v případě vody bankrot bodem zlomu. Lidstvo může pokračovat v utrácení, jako by příroda nabízela neomezený úvěr, nebo se může naučit žít v rámci svých hydrologických možností.“