Hlavní obsah

Rosický: Nechceme být odkázaní na majitele, který vždy zalepí velkou díru

Foto: Seznam Zprávy

Tomáš Rosický, sportovní ředitel AC Sparta Praha.

Reklama

19. 8. 17:15

V jaké fázi je projekt „přestavby“ pražské Sparty a její návrat na výsledkové výsluní? Nehrozí, že Daniel Křetínský jednoho dne přestane klub podporovat? I o tom mluvil otevřeně Tomáš Rosický v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Článek

Píše se rok 2050, u piva se sejdou dva fanoušci Sparty a povídají si ve stylu, jo, to bylo tehdy, když Rosický dělal sportovního ředitele, tak Sparta… Zkuste tu větu doplnit. O co se na Spartě spolu s kolegy snažíte?

Dá se říct, že je to úplně jednoduché, a to dostat Spartu zpátky na vrchol, aby historicky nejsilnější český klub každý rok vyhrával tituly, bojoval o ně, působil v Evropě. To je pro Spartu zásadní věc a samozřejmě, ten tým se neustále vyvíjí a chtěl bych, aby se vyvíjel dál.

Skončila už ve Spartě „destramaccionizace,“ odstřižení se od éry italského trenéra? Nezbývají už žádní kostlivci ve skříni?

Máme teď poslední rok, kdy se Stramaccioniho éra započítává do Financial Fair Play. To je, řekněme, nějaký poslední kostlivec, co zmiňujete. Jinak ta éra je pryč. Myslím, že to byla pro celý klub obrovská zkušenost, ale domnívám se, že už jsme ale dlouho za ní.

V zápasech proti Monaku bylo hodně vidět, že zpracování míče v rychlosti, to menší sebevědomí, kdy všechny činnosti trvají malinko déle. Kde je ve vývoji fotbalisty v Česku, na Spartě problém?

Zásadní přechod ve vývoji fotbalisty je z dorosteneckého do mužského fotbalu. Krásná konfrontace s Monakem nám ukázala nejen sparťanský, ale problém celého českého fotbalu, a to je práce s míčem v rychlosti. Když vidíte hráče Monaka, jak pracují s míčem…

…a nemusí o tom vůbec přemýšlet.

Přesně tak. A tam i vidíte, že oni to dělají instinktivně, že nad tím nepřemýšlí, že situaci vyhodnocují instinktivně. To všechno je pro mě jeden z největších rozdílů. Nebo když se podíváte na dnešní Anglii, která je samozřejmě nějakým způsobem extrémní, ale práce s míčem v rychlosti je něco, co se neustále rozvíjí. Kdo ji nezvládá, tak to bude mít v evropském fotbale těžší a těžší.

Co vlastně byla největší změna, kterou jste od začátku svého působení, i třeba díky vaší anglické a německé zkušenosti, udělal, co se týče právě třeba přechodu na ten seniorský fotbal nebo vývoje hráčů?

Tak hodně je to o důvěře v ty hráče a nebát se klukům dát eventuálně šanci v A-týmu. Když jsem přicházel po éře trenéra Stramaccioniho, tam to bylo, dá se říct, úplně jasné. Věděli, že v tu dobu prostě Slavia je před námi. My jsme věděli, že budeme chtít dát šanci mladým hráčům, nachystat si je, připravit si je.

Museli jsme hodně pracovat na celkovém „prostředí“ na Spartě. Tehdy jsme nebyli jednotný tým. Když jste viděl Spartu před 2 lety a když se na Spartu podíváte teď, tak vidíte tým, kde bojuje jeden za druhého.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Tomáš Rosický v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Vypadá kompaktní a jednotný, souhlasím…

My jsme věděli, že chceme investovat do mladých hráčů, dát příležitost hráčům z naší akademie, ty kluky si zapracovat. Čím víc samozřejmě trénují s A-týmem, tím rychleji půjdou nahoru. To jsou Hložek, Karabec, přicházel mladý Láďa Krejčí, i Dávid Hancko přicházel, když mu bylo 21. My jsme věděli, že tam máme „díru,“ že nemůžeme Slavii konkurovat hned a že nám to třeba rok dva zabere tohle všechno si nastavit.

Myslím, že teď jsme v dobré pozici, kdy jsme dorazili do bodu, kdy můžeme říct: OK, tohle jsou strategické cíle Sparty, které musí klub mít, tzn. aby Sparta byla každý rok v Evropě. To je prestiž klubu i prestiž hráčů, kdy ceny fotbalistů půjdou nahoru. No a chceme bojovat každý rok o domácí titul.

Vy jste sám říkal, že remíza v Liberci 1:1 je pro Spartu málo. Ale najít kompromis mezi tím být ambiciózní a trpělivý, to je asi docela problém?

No, je a není. Celou dobu, co jsem tady, je pravdou, že očekávání jsou rychlejší, že na některé věci nemáte čas. Do toho se změnilo dost trenérů, i na můj vkus jednoznačně. Ale i když se trenéři měnili, strategický směr byl pořád stejný. Ale samozřejmě to bylo a je nadále složité, protože očekávání na Spartě budou vždy nejvyšší, od veřejnosti, od fanoušků, a je to tak i správně.

Já vás nechci chytat za slovo, ale před chvilkou jste řekl, že na váš vkus se trenéři měnili trošku víc, než byste si přál?

Ano.

V jakém konkrétním případě? Nebo to bylo myšleno celkově?

Já jsem zažil Zdeňka Ščasného, potom Václava Jílka a Václava Kotala. Všichni ještě vlastně jeli na určité „následky“ té minulé doby, kdy to pro trenéry bylo velice složité. Měli jsme tady ještě hráče, které jsme třeba nechtěli, a my jsme měli strašné trable se jich…

…zbavit.

V uvozovkách zbavit, protože měli obrovské kontrakty a je těžké z takových kluků udělat tým, když všichni vědí, že si to tady chtějí jenom odsedět. Každý trenér měl s těmito hráči problém skoro při každém tréninku. To byla opravdu složitá doba i pro trenéry.

Řekněte mi, jaká je teď role vašeho B-týmu, který se dostal do 2. nejvyšší soutěže, což už je velmi slušná úroveň, kdy už se hráči můžou někam výkonnostně posunout, rozehrávat se po zranění. Je to teď ve vašich plánech zřetelnější, pomáhá vám to?

Jednoznačně, to byl zase velice důležitý strategický bod, pokusit se mít B-tým v 2. lize. Já jsem narážel na potíže, že kluci, kteří už přerostli 3. ligu, třeba ještě neměli úplně výkonnost na nejvyšší soutěž. Potřebovali 2. ligu, takže to byla otázka toho dát je na hostování. Jenže já jsem se vždycky snažil toho kluka dát na správnou pozici, pod správným trenérem a třeba i v návaznosti na náš herní styl.

Myslím, že pro nás je skvělé mít béčko v 2. lize, kdy jednoznačně jedeme podle našeho konceptu, propojení áčko–béčko. Sedneme si s oběma trenéry, řekneme si, co chceme, jaké principy hry chceme dodržovat a tak dále. Čili ta návaznost, mít béčko doma, pod naší střechou, pod naším trenérem a s našimi principy je pro vývoj kluků skvělá.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Tomáš Rosický v rozhovoru s Jiřím Hoškem, autorem podcastu Angličan.

Váš plán je třeba zasadit do kontextu a tím je, řekl bych, chronicky podfinancovaný český fotbal. Kdybychom vycházeli jenom z peněz od držitele televizních práv, z nějakých subvencí, tak se dostaneme i ve středoevropském měřítku pořád na strašně legrační peníze. Vy jste spojeni s velmi štědrým předsedou představenstva, panem Křetínským. Je součástí vaší koncepce i to být co nejvíc nezávislí tady na té berličce a spolu se sportovním úspěchem být i ekonomicky soběstačnější?

Určitě, takový je plán být mnohem ekonomicky soběstačnější a nebýt odkázán jenom na majitele, který jednou za rok přijde a bohužel zalepí velkou díru. Tohle se hodně změnilo od příchodu Františka Čupra, který hodně dbá na to, aby klub byl mnohem víc samostatnější. Víme, že do budoucna budeme muset některé hráče prodat.

A nehrozí, že Daniel Křetínský jednoho dne přijde a řekne: Hele, kluci, mě už to nebaví?

To se dost dobře může stát, to já nevím.

Neděsíte se toho?

Já se toho neděsím. Jak Daniela znám, je to velice ambiciózní člověk, který chce pro Spartu to nejlepší a chce vyhrávat. Takhle já ho zatím znám, ale to, co říkáte, samozřejmě může jednou nastat. To by se musela zřejmě změnit strategie.

Když jste byl hráč, tak vaše odpovědnost spočívala v tom, že nemáte zaspat trénink, máte být maximálně připravený, soustředěný, koncentrovaný na zápas, odjezdit to a možná jste cítil odpovědnost samozřejmě za tým. Teď jste manažer, máte odpovědnost za nějaký projekt, máte podřízené, máte odpovědnost za výkony, výsledky… Máte teď horší spaní, než jste měl jako hráč? Je to hodně odlišný pocit pro vás?

Je to diametrálně odlišné, protože když jste hráč, tak se o vás všichni starají. Pořád se vás někdo ptá, jestli něco nepotřebujete a jestli jste v pohodě, abyste mohl podat svůj nejlepší výkon. Mě se teď nikdo na nic neptá, čili o mě se nikdo nestará.

Ani pan Křetínský se vás neptá, jestli jste v pohodě?

Já to myslím samozřejmě trošku s nadsázkou, ale je to diametrální rozdíl, kdy se musíte starat o všechny ostatní. Když jste třeba v Arsenalu nebo i tady, kluci u nás mají famózní servis. Ale ty dvě role jsou diametrálně rozdílné.

Já totiž směřuju tam, jestli jste si vy sám stanovil nějakou kritickou hranici, kdybyste si řekl: Já sám jsem v tom, co se ode mě očekávalo, neuspěl a dávám tady na stůl svoji funkci k dispozici.

Já myslím, že to je velice dobrá otázka a určitě jsem si takovou určitou dobu stanovil. Když popíšu celý ten proces, tak jsme tam, kde jsem plánoval, že zhruba budeme. Myslím, že se spousta věcí povedla, hodně se jich i nepovedlo, což prostě tak je. Já myslím, že si to dokážu přiznat, ale myslím, že Sparta má jednoznačně na čem stavět, že má dobré zázemí.

I některé body, které jsme si vytyčili, tak se povedly. Sparta podruhé za sebou je v evropských pohárech, což je zásadní. Minulý rok se vyhrál pohár, který tady strašně dlouho nebyl, v týmu jsou sparťani, v týmu jsou mladí hráči. Zkušenější sparťani předávají dál to, co je Sparta. Teď jsme dospěli do bodu, že chceme a musíme bojovat o titul. Ten by se snad mohl brzy podařit, jinak samozřejmě začne vznikat otázka, jestli jsem schopný ze své role Spartě ten titul přinést?

Je pro vás důležité a berete to jako výhodu toho načasování, že tady snad, doufejme, začal nějaký ozdravný proces v českém fotbale?

Já myslím, že tohle je strašně široká otázka, která jde do spousty sfér a oblastí. Já bych si to samozřejmě strašně přál, aby ozdravný proces byl…

Protože vás to přece muselo jako člověka štvát, ne?

No, jednoznačně, ale to je spousta bodů. Myslím, že vy to dokážete posoudit, když přijdete z anglické kultury do českého fotbalu, tak je to prostě neuvěřitelně zásadní rozdíl, na který se těžko zvyká.

Podepisuju.

Je to hrozně složité, protože víte, že sám nesvedete vůbec nic. Já vůbec nejsem ten, který se stará o fotbalovou politiku, protože ani nechci. Vím, že bych žádnou sílu v tom sám neměl, čili, já se vyloženě starám o fotbalovou stránku věci, o fotbal jako takový tady ve Spartě.

Ale prostě ta kultura anglická s českou se nedá srovnávat. Nemůžeme říct, že je to problém svazu, protože ten problém je mnohem širší: To je svaz, to jsou rozhodčí, to jsou delegáti, to jsou novináři. Ten řetězec je strašně dlouhý a každý článek má podíl na tom, že ta kultura českého fotbalu je špatná.

Když jste zmínil ten obří rozdíl mezi anglickou a českou fotbalovou kulturou, tak asi hodně lidí oprávněně napadne i téma rasismu, což je takový bumerang, který se Spartě vrací v různých vlnách. Teď se Sparta nacházela po vítězství nad Rapidem, po postupu, v takovém skoro příjemném rozpoložení, a najednou bác, přišel domácí zápas s Monakem a exces několika jedinců, ale exces velmi slyšitelný. Co se vám honilo hlavou, když jste ty jasné rasistické projevy slyšel?

No, zhruba to, co vy jste nakousnul, jak několik jedinců dokáže zkazit ten večer, dá se říct celému stadionu, který jinak vytvořil výbornou atmosféru. Čili, určitě to je velký nešvar, který u nás přetrvává. Jak jistě víte, my se s tím snažíme hodně pracovat. Samozřejmě, jak moc se nám to daří či nedaří, o tom se můžeme bavit a jednoznačně na tom budeme i nadále, ale je to hodně složité.

Když to vezmete z pohledu Anglie, ty rozdíly v možnostech postupu jsou tam diametrální. Když vezmete stevarda v Anglii a tady. Náš člověk nemůže na nikoho skoro sáhnout, ale v Anglii si může vytáhnout toho výtečníka a odtáhnout ho ze stadionu, čili, tam jde i o legislativu jako takovou. Ale já si myslím, že dokud nebudeme prostě ty lidi tvrdě trestat, nemáme šanci se dál posunout. Ať už finanční pokutou nebo že budeme zakazovat vstup na stadion, protože jiná cesta podle mě nevede.

Kde chcete být na konci letošní sezony, abyste si řekl: Zasloužím si dovolenou.

Abych si zasloužil dovolenou po konci sezony, tak bych chtěl, aby Sparta postoupila ze základní skupiny Evropské ligy a skončila první v lize.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované