Hlavní obsah

Několik let se stalkerkou. Už si nenechám ubližovat, říká Vlastina Svátková

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vlastina Svátková byla hostem pořadu Moje místa Televize Seznam.

Reklama

31. 12. 2021 16:50

Televizní a filmová herečka udělala neblahou zkušenost s neodbytnou fanynkou. Její obdiv se změnil v kyberšikanu a teror. „Číhala na mě, i když jsem šla s dětmi. Už je to ve fázi trestního stíhání,“ říká Vlastina Svátková.

Článek

„Rozhodla jsem se, že se nebudu trápit, nenechám to tak a podniknu všechny kroky, abych jí zabránila dělat to komukoliv dalšímu,“ uvedla herečka v rozhovoru, který vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa.

Vlastina Svátková, jejíž filmová kariéra mimochodem začala před 15 lety malou rolí v bondovce Casino Royale, prošla v minulosti bulimií a domácím násilím. Když o svých problémech později napsala knížku, v nakladatelstvích neuspěla. Tak prodala auto, aby si ji mohla vydat sama. A stal se z ní bestseller.

„Už jsem na sebe i hrdá, to jsem dřív neuměla. A přes vlastní chyby jsem se naučila nedělat chyby,“ říká herečka Vlastina Svátková v nezvykle otevřené zpovědi. (Autorka rozhovoru a Vlastina Svátková si při natáčení tykaly, pozn. red.)

Jsi sebevědomá?

Myslím, že se to o hodně zlepšilo. Mně vždycky sebevědomí evokovalo být namyšlená nebo egoistická, což je mylná představa. Myslím, že jsem si vědomá sama sebe, vážím si sama sebe a jsem na sebe hrdá. A to takhle kdysi dávno nebylo.

Právě. Ptám se proto, že pocházíš z rodiny, kde se moc nechválilo. Poté, co ti frajer řekl, že máš velký zadek, jsi trpěla bulimií. Pak jsi prošla domácím násilím. A najednou sis sama vydala knížku Prostor pro duši, dokonce jsi kvůli tomu prodala auto. Kde se to v tobě vzalo, že jsi věřila tomu, že nepřijdeš na buben?

Nevěřila jsem tomu. Bylo to možná právě takové to životní rozhodnutí, kdy vlastně vůbec nevíš, co bude. Víš, že jdeš do velkého rizika, a přes to všechno se to rozhodneš udělat a neseš za to zodpovědnost. S vírou, že to dopadne dobře, i když tě hodně lidí odrazuje. Asi víš, že jsem byla nejdřív na jednání ve velkém nakladatelství. A tam mi řekli, že se ta knížka nebude prodávat, že ji nevydají a že by vzali do prodeje maximálně tisíc kusů. S touhle informací jsem se druhý den musela rozhodnout, kolik knížek nechám vytisknout sama.

Vlastina Svátková (39)

Slovenská herečka a spisovatelka žijící od roku 2002 v Praze.

Na Univerzitě Komenského v Bratislavě vystudovala pedagogiku, na Univerzitě Cyrila a Metoděje v Trnavě masmediální komunikaci. Při studiu začala psát pro časopisy.

Poprvé ve filmu se objevila v bondovce Casino Royale (2006). Hrála ve filmech Gangster Ka, Hodinu nevíš, Můj příběh či v seriálech Pojišťovna štěstí, První republika a Tajné životy. Často hraje v zahraničních projektech. Věnuje se i psaní, vydala například knihy Modrý slon, Sama sebou a Prostor pro duši.

Pro kolik ses rozhodla?

Nejdřív jsem chtěla osm tisíc, na základě tohoto jednání jsem dala jenom pět a byla to velká chyba, protože jsem pak do měsíce musela nechat udělat dotisk. A nakonec jich bylo dvacet pět tisíc.

Takže bestseller.

Takže bestseller. Ale kdybych tehdy poslechla a neměla tu víru v sebe a v to, co jsem vytvořila, tak ta knížka nikdy nevyjde.

Spoustu knížek jsi prodala díky sociálním sítím, kam jsi o sobě psala. A spousta žen reaguje, že jim pomáháš, protože jsi velmi upřímná a přes tvé zážitky a pocity si berou něco pro sebe. Co to ale dává tobě? Je to pro tebe určitá forma psychoterapie?

Vždycky jsem si říkala, že ne. Ale vlastně je to možné, protože když se člověk otevře a jde s kůží na trh, riskuje to, že nebude přijatý. Ale jsem tak propojená s lidmi, že v tom není nikdo sám, nejsme jediní divní, blázniví nebo prostě blbí. To člověka zocelí. Jenomže jsem zjistila, že už mě to hodně vyčerpává. Že vlastně můžu fungovat pro druhé, ale nemusím se úplně rozdávat, nemusím sdílet úplně všechno. Pak totiž nemám sílu a energii pro svoji rodinu. Možná i proto se moje rodina rozpadla: Dávala jsem hodně cizím lidem, rozdávala jsem se na sociálních sítích a nechránila si to, co mám doma. Takže jsem to během posledního roku změnila. Musela jsem zjistit, co opravdu chci, jakou cestou se dál vydat, najít balanc mezi životem a prací.

Tím, že jsi každému odpovídala na Facebooku a byla jsi velmi otevřená, sis bohužel vysloužila i pozornost stalkerky. Ta tě trápila strašně dlouho. Jak je to teď?

Nesmím o tom mluvit, protože je to už ve fázi trestního stíhání. Takže detaily ti neřeknu. Jen obecně: Když mi někdo radí „nereaguj, ona přestane“, tak to nefunguje. Dva roky vůbec na její pokusy spojit se se mnou nereaguju, jenomže ona je zrovna ten typ člověka, co snad nepřestane nikdy. Jako bych náplní jejího života byla jen já, pořád se snaží ke mně dostat. Proto jsem se rozhodla, že se nebudu trápit, nenechám to tak a podniknu všechny kroky k tomu, abych jí zabránila dělat to komukoli dalšímu. Třeba budu příkladem, že se můžeme bránit. Lidé mediálně známí, neznámí, kdokoli. Aby nám nikdo nemohl brát pocit bezpečí a jistoty, že můžeme vyjít ven s dětmi, aniž by na nás někdo číhal. A veřejně ubližoval na sociálních sítích. Mnoho lidí má pocit, že když si vytvoří falešné profily, může psát cokoli. To bychom měli řešit a zastavit.

+21

Jak tě změnila tahle zkušenost?

Někdo mi říkal, že ona je můj učitel. Že mě přišla naučit, že mám na sebe dávat pozor a chránit se. Myslím, že to tak je. Začala jsem být víc opatrná a možná jsem přestala být tak naivní. Spousta lidí se diví, že jsem se s mým způsobem života dožila skoro 40 let. Protože jsem velmi důvěřivá, myslela jsem si, že když mi něco lidé říkají, tak to tak myslí vážně. Jako například stavební firma, kterou jsem si najala. Já jim otevřela srdce, chválila, jak jsou úžasní, že mi přišli pomoct a kupovala laskonky a nosila kafíčka. A můj partner Honza říká: „Víš o tom, že jim za to platíš? Nemusíš nosit ty laskonky.“ A dopadlo to tak, že když viděli, jak jsem z nich šťastná, tak si udělali, co chtěli… a já pak koukala jako blázen. Ukazovala jsem jim, co je podle mě špatně, oni to odmítali. To mě také vyléčilo. A postupně mě léčilo skoro všechno, stala jsem se taková tvrdší. Je to potřeba, když jsou lidé hodně empatičtí a naivní jako já. Jedna kamarádka mi říkala: „Ty jsi tak hodná, až jsi blbá.“ Potřebovala jsem začít být opatrná a zjistit, že nemusím všem říkat všechno na rovinu, je to zneužitelné.

Z čeho tě vyléčila dvě rozpadlá manželství?

Asi také z nějaké naivity. Já si udělám nějakou představu, že něco bude napořád. Ve starých věcech jsem vyhrabala papírek, který mi jeden bývalý manžel musel podepsat – že nikdy neopustí Vlastinku. Musela jsme se smát, když jsem to našla – jak jsem byla cáklá. Věřila jsem v tu velkou opravdovou lásku.

Poprvé ses vdávala po měsíci vztahu.

Právě. Ta dvě manželství mě vyléčila i z toho, že musím rychle do něčeho skákat. Tu představu z fáze zamilovanosti, že to je ten muž mého života, tak okamžitě si ho vezmu a mám s ním dítě, tu už nemám. Asi jsem dospěla. Zřejmě pozdě, ale dospěla jsem tehdy, když jsem dospět měla a pořád budu taková ta bláznivá Vlastina. Myslím, že je důležité zůstat trošku dítětem, ale zároveň být i tou dospělou ženou. Abych vytvářela vztahy, které jsou dospělé. To znamená, že nemusím nikam spěchat. Nemusím si nikoho prostě přivázat k noze. Takže jsem si ujasnila, co to je vlastně láska. Což jsem doteď asi nevěděla.

Na křtu poslední knížky Najdeš mě ve tmě jsi mluvila o tom, že nikdy nechceš prosit o lásku. To znamená, že jsi o ni prosit musela?

No musela. Respektive nemusela, ale já jsem si myslela, že musím. A myslela jsem si – a to bylo asi tím nízkým sebevědomím – že když se partner naštval, tak já neuměla zůstat v tom konfliktu. Neměla jsem ten dospělý nadhled, cítila jsem se strašně špatně a nějak jsem se vrátila do vzorce malého dítěte, které prosí o tu lásku a o tu pozornost. Takže jsem chodila prosit, abychom se už nehádali, abychom se udobřili. „Už mě měj rád a obejmi mě.“ A o to víc mě ten partner odmítal. Takže jsem se cítila ještě hůř. Byl to začarovaný kruh. Dneska vidím, jak to bylo absurdní. Mám to právě naopak: Když vznikne nějaký konflikt, tak já jsem ta, která řekne: „V pohodě, vyřešíme to zítra, pojď spát.“ To jsem neuměla.

Jak vychováváš svoje tři syny?

Osciluju mezi tou maminkou, která všechno povolí a zapomene, že před hodinou dala trest, a mezi jakoby tím otcem, který nastavuje pravidla. Kluci si o to snadněji najdou nějakou skulinku, jak toho zneužít. Ale prostě jsem máma tří synů a snažím se je vychovávat s tou ženskou energií, co se nedá nahradit. Tu mužskou energii prostě nemám. Nebo občas mám, ale vůbec mi nesluší. Takže klukům hlavně vštěpuju, co by žena potřebovala nebo chtěla. Chovat se k ženám hezky. Nebýt agresivní, nebýt násilný a být pozorný. Pomáhají mi s těžkými taškami, zapojují se doma. Je normální, že nemůžu všechno dělat já. Když něco potřebuješ, tak si to podej, vezmi, udělej. Chci, aby byli samostatní, aby na mně nebyli závislí, protože závislost je prostě téma, které já zpracovávám celý život a rozhodně nechci, aby některý z mých tří synů byl do třiceti v baráku s maminkou.

Počkej, až ti začnou odcházet!

Já se na to těším. Fakt. Těším se na to, že oni sice odejdou, ale budou chodit za mnou na návštěvy. A mám vizi, že budeme chodit na večeře, já a moji tři synové. Že mě pozvou a budeme si povídat, co zažili, jak se jim daří, jaké mají objevy nové ženské. Nebo ne ženské, jakékoliv budou chtít. Ale mít je furt doma vyvalené na gauči a prát jim špinavé prádlo, to rozhodně ne. To tedy neklapne.

Nevystudovala jsi herectví, měla jsi takovou zvláštní průpravu: přednášení na pohřbech. Jak ses k tomu dostala?

To bylo na gymplu. Když chodili učitelé, kdo chce do téhle a tamté soutěže, tak já jsem se skoro do všech hlásila. Protože jsem asi měla někde v podvědomí, že musím dokázat mámě, jak jsem skvělá. No a pak jednou přišli z úřadu, jestli někdo nechce recitovat na pohřbech. Tak jsem se okamžitě přihlásila. Hrozně mě to lákalo. A pak se ukázalo, že to mělo vícero výhod – byla to hrozně zajímavá škola života, být blízko všemu, co se na pohřbech dělo. Také jsem dostávala zaplaceno, to byly moje první peníze. A navíc jsem se ulila ze školy. Což mi tedy připomíná, že já už jsem ty herecké sklony měla od základní školy, hrála jsem v různých dramaťácích, a když mě na gymplu vyvolala učitelka na literatuře, já jsem se zrovna neučila… a to neexistovalo, abych přišla domů s pětkou. Tak jsem sehrála etudu, že mě strašně bolí břicho a málem umírám, protože jsem měla čtyři vajíčkové chleby. Učitelka jenom vyvalila oči a okamžitě mě poslala domů. Jsem si říkala, ty jo, to je dobré, dobře jsem to zahrála.

Pocházíš ze Slovenska, z Myjavy a do Prahy jsi přišla na stáž do časopisu? Proč?

Vždycky jsem byla akční. Když jsem si něco umanula, že „tohle“ by bylo zajímavé, nečekala jsem, až se stane zázrak a někdo si všimne, že sedím v rohu. Vždycky jsem udělala kroky k tomu, abych se tam dostala. Už na základce jsem hodně četla, chodila do knihovny, tam jsem listovala v módních časopisech a říkala jsem si, že by bylo úžasné tam pracovat. Na vysoké jsem toužila konkrétně po Elle. Napsala jsem šéfredaktorkám a ony mě vzaly. I do té Elle nakonec. No a zjistila jsem, že splnění mého dětského snu tak úžasné nebylo.

Proč ne?

Protože potřebuju akčnost, kreativní prostředí, přinášet svoje nápady a vize. A tam o to nikdo nestál. Je to tam pořád dokola: v zimě se píše, co používat, aby nám nepopraskaly rty, v létě o ochranných faktorech. To mě nebavilo. Odešla jsem.

Tvoje první herecká příležitost byla v Bondovce Casino Royal. Po tom jsi také toužila od dětství?

Vůbec. Takže jsem ani žádné kroky nepodnikla. Někdo mě oslovil, myslím, že Ivana Christová, protože při vysoké jsem obsluhovala v restauraci a ona tam chodila. Zeptala se mě, jestli se nechci zaregistrovat do agentury, že jsem hezká. Já se divila, že myslí mě, otočila jsem se, jestli někdo nestojí za mnou. Zaregistrovala jsem se, zvali mě na castingy a když mi poprvé zavolali, že jsem vyhrála a mám točit reklamu v Čechách, nemohla jsem tomu věřit. Dneska mi to připadá komické. Protože vždycky se mě na castingu zeptali, v jakém divadle hraju a jakou hereckou školu jsem vystudovala, já jsem vždycky říkala pravdu a oni mě vyhodili. Takže jsem se naučila říkat nepravdu a cítila jsem se blbě, neumím lhát. Když mě pozvali na casting na nějaký zahraniční film – neříká se na jaký, protože se to všechno drží jako přísně tajné – tam jsem zase byla upřímná a říkala jsem, že anglicky umím, při škole jsem dělala číšnici, chtěli, abych přinesla tác s občerstvením… a pak telefon, že jsem vyhrála casting na Jamese Bonda.

Jak jsi reagovala?

Byla jsem otrávená. Protože to mělo být na 16 dní a já si nedovedla představit, co tam budu dělat. Vzala jsem si asi 20 knížek a všechny jsem je tam v šatně přečetla. Místo toho, abych lovila kontakty a fotila se s Danielem Craigem, tak jsem byla zalezlá a četla.

Takže s ním nemáš ani fotku?

Nemám, mě to ani nenapadlo. Mimo plac jsme se potkali akorát v posilovně, tam jsme na sebe mávali. Nebyla jsem lovkyně celebrit. Mám to tak dodnes. Třeba když jsem točila s Garym Oldmanem, on si fotil mě, ale já jeho ne. Přijde mi to trapné, někoho obtěžovat.

V té bondovce jsi dívka, která v kasinu přinesla hlavnímu hrdinovi otrávený drink. To se točilo 16 dní – a pak jsi ve filmu pět vteřin?

A ještě můžu být ráda, že mě nevystřihli, jako spoustu mých kolegů. Tak to je. Američani si to můžou dovolit. Při natáčení velkých bijáků nevědí, kdy tě budou potřebovat, takže tam sedíš, dokud se ty obrazy nenatočí všechny. Protože kromě té tvé scény se může stát, že se rozhodnou, že se máš ještě mihnout někde vzadu.

Jednu dobu jsi hrála ve filmech hodně, teď míň. To je záměr?

Teď mám za sebou jeden film a roztočený seriál a další velký krásný projekt před sebou. Vždycky to mám ve vlnách. Jak se věnuju i psaní knih, šperkům a různým svým projektům, tak se vždycky potřebuju na tu jednu věc soustředit a věnovat se jenom jí. Netlačím na pilu, že musím být super výkonná a musím k jiné práci napsat 20 stránek knížky denně. To bych nezvládla a měla ještě depresi, že mi to nejde. Takže se snažím poslouchat samu sebe. A nechávám to plynout.

Šperky, oblečení, diář a vůně jsi začala navrhovat, protože jsi nenašla mezi tím, co existuje, to pravé pro sebe?

Já to už ani nehledám, protože jsem zjistila, že mám jasnou představu toho, co bych chtěla. Jednoduché věci a barevné kreativní oblečení. Našla jsem si cestu, jak si to vytvořit sama a když se to někomu líbí, tak mě to těší. Ale necpu to nikomu jako merchendising, nikde není ani moje fotka. Vytvářím si objekty, dávám do nich energii a vytvářím něco, co se mi líbí v jednoduchosti, obyčejnosti, čistotě. Nekřičí to.

Šperky, které navrhuješ s kamarádkou Zuzanou Šulajovou, jsou zvláštní tím, že kameny jsou málo opracované.

Úplně neopracované. Naše značka Adore si zakládá na tom, že jsou to přírodní surové kameny zasazené do zlata. Strašně mě baví vytvářet nový design a kombinovat.

Včera jsem na webu se šperky viděla téměř u všeho nápis „prodáno“. To je podnikatelsky dobře nebo špatně?

Jasně, že dobře. A my jsme se se Zuzkou naučily vnímat, co naše klientky potřebují, máme s nimi osobní vztah, vytváříme design společně. Můžeme ukázat to, co máme my, žádný šperk není nikdy stejný – ani nemůže být, protože každý kámen je jiný. Dneska se dělají šperky i z 3D tiskárny. To není můj styl, mám ráda originální šperky. „Volné“ máme tak dva tři kusy, protože muži jsou experti na „zítra žádám o ruku, rychle mi něco ukažte“.

V čem je zvláštní tvoje nová vůně?

Jde o tělový parfém, který se bude oblékat místo noční košile. Obsahuje přírodní složky, takže se může namazat opravdu kamkoliv. Vůni jsem namíchala tak, aby byla jak afrodiziakální, tak aby připomínala čistotu duše, třeba vzpomínky na dětství. Tu samou vůni připravujeme do svíčky ve skle. Až dohoří, bude to nádherná váza nebo dóza na bonbóny.

Rozhovor s Vlastinou Svátkovou vznikl při natáčení Televize Seznam: Pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované