Glosář: S pocitem vraždy. Na školení z pravidel si sudí vybrali necitlivou chvíli

Ten okamžik se asi zapíše do sbírky fotbalových legend a bájí, jež budou možná nejen slávističtí dědové vyprávět svým vnukům a ti zase svým.

Po bezbrankovém domácím utkání jde Slavia v Dánsku rychle do vedení, a i když v 65. minutě Sory Kaba vyrovnává, pořád je postupově na forhontu Slavia. Jde o hodně, o postup do Ligy mistrů.

Zhruba v 80. minutě Ibrahim Traoré špatně odkopne balon, a ten uvnitř šestnáctky nešťastně spadne Tomáši Holešovi na nataženou ruku. Penalta. Rozhodující moment. Gólman Ondřej Kolář střelu z brány vytěsní a zdá se, že poté, co Slavia právě přečkala svou fotbalovou smrt, už si pro postup dojde.

Ale ne, slovinský sudí Damir Skomina signalizuje, že mu VAR, konkrétně italský kolega Massimiliano Irrati hlásí prohřešek. A na vyžádání demonstruje i slávistickému trenérovi Jindřichu Trpišovskému, že při staccatu svých nohou opustil Kolář už v okamžiku kopu oběma patami brankovou čáru.

Kapitán Jan Bořil dostává žlutou kartu za protesty. Penalta se s jiným exekutorem opakuje – 2:1. A přibývají pak i další góly až na 4:1. Slávisté se cítí zrazeni, podvedeni, okradeni. Ligu mistrů nebudou hrát oni, ale FC Midtjylland.

Nutno říci, že sudí rozhodli v souladu s pravidly. Přesně. Spíš až překvapivě hyperpřesně. A v tom je ta potíž. Slávisty tím zaskočili. A to by se v natolik osudovém momentu tak důležitého utkání prostě nemělo stát.

Zkusím to vysvětlit způsobem, který se možná leckomu nebude zdát. Ale pokusí se dát vysvětlení jevu, jak je možné, že někdo něco pískne podle pravidel a poškozená strana to přesto cítí jako vraždu.

Ano, sudí řídí zápasy podle pravidel hry. Ale také podle zažitých zvyklostí, podle jakýchsi nepsaných tichých dohod, které by měly vést k tomu, aby se všichni aktéři na hřišti cítili komfortně v tom ohledu, že jsou pro ně verdikty sudího srozumitelné, předvídatelné, že v každém okamžiku vědí, v jakém očekávatelném rámci užití pravidel se pohybují.

Když to přeženu, může rozhodčí striktně podle pravidel pískat pomalu každý kontakt, může hráče buzerovat ohledně výstroje, může brankáři počítat každou vteřinku držení míče, trestat každé slovíčko, co přiletí vzduchem… V reálném světě je ale vůči mnoha jevům na hřišti nastavena od sudího určitá míra tolerance.

A s ní spojená citlivost sudího propojená přímou úměrou s významem zápasu či vývojem skóre.

Leckdo řekne, že se má pískat vždycky všechno, ať hraje Petr nebo Pavel, v první či poslední minutě. Ano, tak zní oficiální verze. Ale když se zkušenými rozhodčími mluvíte jaksi mimo záznam, řeknou vám, že právě ta citlivost, s níž zápas vedou, a mnohé faktory, jež přitom zohledňují, by měly spoluvytvářet rámec zápasu, který je pro všechny zúčastněné srozumitelný a cítí se v něm komfortně.

Jako vykročení mimo tento rámec cítili čeští reprezentanti slavnou penaltu, kterou proti nim nařídil Pierluigi Collina na Euru 2000 poté, co Jiří Němec v šestnáctce přidržel Ronalda de Boera a napjal na něm dres. Čechům se nelíbilo, že ten prohřešek odpískal Ital v posledních vteřinách utkání a hlavně že byl nekonsekventní v tom, že v předchozím průběhu podobné věci přehlížel.

Nějaké zvyklosti či tolerance jsou nastavené leckde. Tak třeba v prodloužení hokejových zápasů se obvykle píská jako faul opravdu jen čistokrevná vražda, žádné polofauly. Nebo v tenisu. Kdyby sudí měli hlídat časové limity opravdu důsledně, měl by Rafael Nadal se všemi svými rituály před servisem najednou pěknou honičku.

Když jsme u tenisu… Matně si vybavím, jak kdysi v jednom daviscupovém utkání na půdě soupeřů, snad Švédů, začal lajnový rozhodčí trýznit dlouhána Milana Šrejbera, když mu při servisu začal pískat jednu chybu nohou za druhou. Podle pravidel, ale přitom bylo těžké zbavit se pocitu, že účelově, protože stejné provedení servisu mu jinde bez problémů procházelo.

A slávisty prostě v Dánsku vykolejili rozhodčí tím, že se hyperpřesně postavili k výkladu Kolářova pochybení při likvidování pokutového kopu.

Na jednu stranu je to trend. Hodně diskusí kolem mnoha opakování penalt se rozpoutalo po ženském MS v roce 2019, kdy FIFA a její sudí v tomto ohledu přitlačili na pilu.

Velkou roli v tom všem hraje systém VAR, který právě mnohé z toho, co jsme právě popsali, tedy model hlavního rozhodčího jako zkušeného a předvídatelného průvodce zápasem, u něhož se obě strany mohou spolehnout na vyváženost jeho verdiktů, opravdu zásadním způsobem odbourává.

Ale když to celé sečteme: Je velmi, velmi nešťastné a působí velmi necitlivě, když se má tým jako Slavia seznámit s nějakým novým trendem pískání v rozhodujícím momentu souboje o Ligu mistrů.

To je prostě zhůvěřilost. A slávistům se nelze divit, že po utkání neměli daleko k hodně ostrým slovům. V životě viděli tisíc penalt, které po takovém zákroku gólmana prošly. A teď najednou ne. To prostě zabolí.

Ruku na srdce: Takhle mohli slávisté odjíždět z Dánska s pocitem křivdy. Ale kdyby Kolář už tu první penaltu prostě pustil, slávisté by vypadli a nemohli by říct ani ň.

Poté, co se jim povedlo jít rychle do vedení, když svou roli sehrál fígl s tím, že u rohového kopu Hovorka dovedně blokoval domácího brankáře Hansena, totiž hlavně ve druhé půli domácí utahovali šrouby, vyrovnali a Traorého technická chyba při odkopu se smolnou Holešovou rukou jim přihrály pro Slavii sice smolnou, ale neoddiskutovatelnou penaltu.

Když ji ovšem Kolář chytil, vypadalo to, že tím dostal Slavii psychicky tak nahoru, že tohle už nepustí. Ten pocit ale trval jen pár vteřin, pak se Slavia začala seznamovat s novým rozhodcovským trendem při posuzování pohybu brankáře při likvidování pokutových kopů.

Sparta hrála skupinu Ligy mistrů sedmkrát, naposledy ale na podzim 2005. Plzeň pak třikrát. A Slavia sahala také po třetí účasti. Zdálo se, že na rozdíl od Plzně se jí podaří vytvořit minisérii, hrát Ligu mistrů dvě sezony za sebou, spojitě, po druhé úspěšné kvalifikaci v řadě. Ale jen se to chvíli zdálo.

Liga mistrů by Slavii přihrála do pokladny přes 15 milionů eur, Evropská liga je v tomto ohledu chudší příbuznou, ale Slavia dostane „bolestné“ za vyřazení v play-off Ligy mistrů. Podle šéfa klubu Jaroslava Tvrdíka se tak v součtu může těšit přinejmenším na 8,92 milionu eur.

Finanční rozdíl mezi postupem a nepostupem pomůže zacelit i 6 milionů eur za přestup Vladimíra Coufala do týmu West Ham United, který Tvrdík avizoval krátce po zápase v Dánsku. Přestupní období ve většině zemí končí 5. října, uvidíme, jestli bude mít Coufal při odchodu z klubu ještě nějaké následovníky.

Slavii teď čeká Evropská liga, v níž má alespoň větší šanci posílit český a klubový koeficient. Liga mistrů zůstane v této sezoně bohužel bez českého klubového zástupce. Bolest ve slávistických srdcích nejspíš ještě nějakou chvíli setrvá.