Hlavní obsah

Sdělte nám další případy šikany seniorů, vyzval reportéry primátor. Tady jsou

Foto: Profimedia.cz

Hned druhý den jim odeberou zuby, aby mohli jíst jen kašovitou stravu, popisují čtenáři zkušenosti z domova důchodců Slunečnice.

29. 11. 12:07

Desítky nových svědectví, včetně detailních fotografií dorazily po odvysílání reportážní série o Domově seniorů Slunečnice.

Článek

Ostravský primátor na brífinku vyzval veřejnost i novináře – sdělujte mi další negativní zkušenosti z Domova Slunečnice. Učinil tak v reakci na to, že v odvysílané investigativní minisérii Ve stínu Slunečnice jich reportéři Seznam Zpráv popsali „jenom“ šest. Tomáš Macura tak plánuje zjistit, jestli se nevhodné chování personálu dělo dlouhodobě.

Seznam Zprávy proto přináší další výpovědi bývalých klientů i pracovníků domova.

Hlas dalších bývalých zaměstnanců

„Jako bývalý zaměstnanec jsem zažila naprosto stejné chování ostatních pracovnic sociálních služeb, jaké popisují kolegyně v reportážích. Dochází k šikaně nejen seniorů, ale i mezi zaměstnanci. Situace zde je opravdu otřesná,“ napsala bývalá pečovatelka. Stejně jako u dalších pisatelů se rozhodla redakce zachovat anonymitu. Se všemi je ale v kontaktu.

„Pracovala jsem ve Slunečnici 2 měsíce jako uklízečka. Chování personálu ke starým lidem je katastrofické. A ty pacientky, co se nedokázaly samy najíst, trpěly hladem," dokresluje situaci v domově Slunečnice další z někdejších zaměstnanců domova.

„A určitě to není v penězích, které ošetřovatelky dostávají na výplatu. Je to o hyenismu, které tyto ženy mají asi v sobě a našly si místo, kde ho mohou ventilovat," doplnila.

Nic se tu nezměnilo

„Pracuji v ostravské Slunečnici a věřte, že od počátku natáčení do dnešního dne se nic nezměnilo. Ani neočekávám, že se změní," reaguje pro Seznam Zprávy jedna ze současných pracovnic na proklamace nejen primátora ale i odpovědného náměstka Zbyňka Pražáka, že podnikli opatření, aby se příkoří seniorům nedělo.

„Senioři jsou pro naše vedení důležití jako zdroj příjmů. Je toho mnoho, co se děje a s čím nemáme možnost pohnout. U zřizovatele nelze pochodit, zde jsou všichni kamarádi. Vězte, že všechno se děje dál, o všem vrchní sestra (vedoucí pečovatelek Hana Krejčí již po sérii reportáží Seznam Zpráv podala výpověď, pozn. red) i ředitel ví. A je toho daleko více, co by se dalo říct. Což ale všichni (včetně mě) v obavě o zaměstnání řešit veřejně nemůžeme,“ dodala.

Chování vedení bylo stejné patnáct let

„Pracovala jsem v Domově patnáct let a za tu dobu jsem poznala, že chování vedení, konkrétně pana ředitele a vrchní, je pořád stejné – arogantní a povýšené. Vždy, když měla přijít nějaká kontrola, byli vybráni zaměstnanci, kteří budou na směně. Několikrát tam byl řešen problém vedení se zaměstnanci. Jenže vždy se to zakrylo a zahrnulo pod koberec," ozvala se další žena, která poměry v domově zná.

„Vždy, když byl problém, jako by magistrát nad těmi dvěma držel ochrannou ruku. Já jsem navíc stejně jako ostatní ošetřovatelky dlouho bojovala, že nebudeme rozdávat léky a píchat inzulín, jak nás vrchní sestra nutila pod pohrůžkou,“ popisuje dál.

„O problémech na prvním patře vím. Třeba když chtěl někdo čaj, Šárka jim vynadala, že dostali včera. Pomáhat jim nechtěly ošetřovatelky. Už sociální pracovnice chodila na jiná patra a prosila, zda tam nezajdeme, protože potřebuje pomoci. A taky když odešla staniční sestra z tohoto oddělení, tak místo ní nikdo jít nechtěl. Holky se bály. Vím o dvou, které brečely, že tam nemůžou jít, protože je Šárka šikanuje a nadává jim. Třetí, která tam měla přestoupit, šla raději na nemocenskou,“ naráží na další pečovatelku, která stejně jako vedoucí Krejčí již podala po reportážích v domově výpověď.

Přála jsem jí, aby to skončilo

Zkušenosti klientů pak dokreslují do, co jsme již odvysílali v reportážích. Uvádíme je tak, jak do redakce dorazily.

„Před lety jsem ve jmenovaném domově měla maminku a vaše reportáž mi obnovila vzpomínky na dobu, kdy maminka zemřela. Jak se chovali zaměstnanci, co si dovolili a jak jsem to musela řešit stížností až u zřizovatele. V době, kdy byla ještě docela v pořádku, jsem místní personál učila třeba klepat na dveře a zdravit klienty.

Nicméně jsem si naivně myslela, že se něco změnilo. Dnes vidím, že je to v domově snad ještě horší.“

„V tomto domově jsme měli babičku, která letos odešla. To, co jsem viděla v posledních měsících, kdy už byla „ležák“, bylo příšerné. Už jsem jí přála, aby to trápení skončilo – odcházela naprosto nedůstojně.“

Dobře se mají ti, co nepotřebují pomoc

„Maminku jsem tam měla pouze 4 měsíce, z důvodu nedostatečné péče jsme ji zase vzali pryč. Mám i fotografie. Zkušenost ale mám s jiným patrem – s patrem se zvláštním režimem -, kde jsou nemocní klienti s Alzheimerem.

Byla jsem šťastná, když ji přijali. Maminka chodila, jedla, pila, zpívala, byla bez proleženin a bez nemocí. Po 4 měsících se ale z maminky stal tzv. „ležák“. Koukala do stropu a nevnímala okolí, často pod spícími léky, nejedla, nepila, byla podvyživená a na pokraji smrti. Zašlo to tak daleko, že jsem mamince musela zařídit umělou výživu do břicha.

Pečovatelkám jsem si stěžovala často, ale prý nemají čas. Je jich málo, musí i odpočívat (kouřit), hned druhý den klientům vytahují protézy, takže znemožňují kousat potravu. Na přebalování a oběd je jen vymezený čas. Pokud to klient nestihne, má smůlu – talíř odnesou.

Po chodbě nesmí chodit, musí být zavření mezi 4 stěnami a čekat jen na to, kdo za nimi přijde. Ono to vypadá, že je tam hezky a čisto. Ale s klienty se nedělá nic. Dobře se mají ti, co vše sami zvládnou a nepotřebují – ti jsou tam spokojení.“

Jak jedná ředitel? Zametá pod koberec

„Moje maminka byla taky klientkou tohoto domova (únor až prosinec 2018) a její život tam skončil rychleji, než jsem čekala. Chodila jsem za maminkou pětkrát týdně v různých časech, takže jsem chod oddělení znala velice dobře.

Na chování personálu, když jsem byla tam, si nemohu stěžovat. Maminka mi ale sama občas řekla, že na ni sestry křičí. Vysvětlila jsem jí, že to nemají lehké a že když „neposlouchají“, tak musejí zvednout hlas. Celý život jsem učila, tak vím, že to je někdy účinná metoda. Maminka byla částečně pohyblivá, ale trpěla závratěmi, tak se nesměla sama pohybovat. A v tom byl ten největší problém. Nedovedli zajistit, aby se sama nepohybovala. Mnohokrát se tedy stalo, že jsem přišla na pokoj a maminka ležela na zemi. Většinou se to obešlo bez vážnějších zranění, jen modřiny a rozbitá hlava. Nepodařilo se mi se sestrami domluvit, aby zvýšily dohled a aspoň nechávaly otevřené dveře (velice často jen posedávaly v jídelničce proti maminčinu pokoji). Poslední pád byl fatální, zlomila si krček. Přestože to byla velká bojovnice, v 92 letech už tuto operaci nezvládla a po 6 týdnech zemřela.

Napsala jsem panu řediteli dopis, kde jsem tuto situaci popsala a upozornila i na další problémy (zejména v hygieně klienta), ale tento můj dopis zůstal bez odpovědi. Dnes vidím, že to je jeho způsob jednání, zametat problémy pod koberec. Neřešit je, když nehoří.“

Už jsme na dně, nikdo nám nevěřil

„Jsem dcera jednoho z klientů na oddělení II. Tam neomezeně vládne a velí jiná vrchní pečovatelka, než ve vašich reportážích. Můžeme se ale pod reportáž podepsat. Přístup personálu a zejména staniční sestry je arogantní a tvrdý.

Náš tatínek je zde ubytován dlouhodobě – vybral si to sám, ale tehdy nikdy nic po personálu pořádně nepotřeboval. Obrat nastal až ve chvíli, kdy prodělal těžkou mozkovou příhodu. Stal se z něho bezmocný, na pomoc druhých odkázaný člověk.

Naše prosby o to, aby ho ošetřili a dali mu třeba kapky proti bolesti se setkávají s odmítnutím. Prý mají jinou práci a my jim nebudeme diktovat, co dělat. Že taťka nemluví, nemůže se bránit a má strašné bolesti, je vůbec nezajímá. Takhle se člověk, na němž jsou závislí staří, bezmocní, nemocní lidé nemůže chovat.

Několikrát jsme si stěžovali i vrchní, ale ta vše kryje. Několikrát jsme přistihli sestry – když jsme si neočekávaně kontrolovali léky dle seznamu –, že tam mají jiný počet, což je strašné. Na stížnosti opět žádná reakce.

Nemohli jsme mnohdy staniční zastihnout. Přesto trvala na tom, že musíme jednat jen s ní. Nechávali jsme mnohdy vzkazy v sešitu, u ostatních sloužících sester. Dočkali jsme se ale napadání a stav se prakticky nezměnil.

Zaplatili jsme i rehabilitaci, tatínek se začal pěkně rozhýbávat. Výsledek je ten, že tatínek jim spadl, což odhalila až fakultka (FNO) – nám nikdo nic neřekl. Přestal se hýbat, má těžké proleženiny. Tatínka jsme vždy museli dávat do pořádku, zavodňovat, několikrát museli nechat převézt do nemocnice – těžké dekubity, podvýživa, dehydratace, zánět plic apod.

Vždy se to nějak zvládlo, ale my už jsme fyzicky i psychicky na dně. Nikdo nám to nevěřil.“

Přáli jsme si, ať to utrpení skončí

„V tomto zařízení jsem měla rodiče, nešlo o první poschodí, ale čtvrté patro na druhé budově. Prakticky však stejný scénář. Pokud je jejich klient, jak ony říkají, „chodící“ a nic nechce, je to to nejlepší, co je mohlo potkat. Ouha, pokud se stav začne zhoršovat a pomoc potřebuje.

Tady začíná problém a klient se stává nepohodlným. Maminka měla Parkinsonovu nemoc, spousta ošetřovatelek ani nevěděla, co obnáší a jak se pacient cítí. Pomáhat nechtěly, vysmívaly se, křičely na ni, ať nepředstírá a nutily ji nosit pleny, než aby jí pomohly na záchod… Je toho neskutečně mnoho. Vždy, když si maminka stěžovala, udělaly z ní dementní osobu s tím, že si vymýšlí a bylo. Stály proti vám dvě nebo tři a bylo to tvrzení proti tvrzení.

Aby nemocná maminka nemohla zvonit, umístily zvonek od ní daleko, nakonec ho úplně vypnuly. Když jsme v domově měli tatínka a tomu se jednou přitížilo zdraví – blouznil na pokoji a z úst mu tekla slina -, pečovatelky si tou dobou na sesterně barvily vlasy. Změnil to až příchod mého manžela, který tam v tu chvíli udělal pořádek.

Stěžovali jsme si opakovaně. Nejdřív jsme se přes vrchní sestru Krejčí k řediteli ani nemohli dostat. Poté, když se nám to konečně podařilo, ředitel stejně jako vám schůzku v sms několikrát zrušil. Pak jsme si stěžovali i na magistrátu, jenže prostě nic.. Zameteno pod koberec. Pečovatelky dál chodily s úsměvem. Jinými slovy – máte dementní matku, která si vymýšlí.

Umírala nedůstojně. Proleženiny byly neskutečně cítit. Žádala jsem o podložky, nic. Polohování, nic. Chodili jsme denně v různých hodinách, ležela stále stejně. Pečovatelky na to vždy odpověděly, že jsme přišli těsně poté, co maminku obrátili. Nemluvě o tom, že gel proti proleženinám jsem kupovala sama. Už jsme si všichni přáli, ať toto utrpení skončí…“

Problém se netýká celého personálu

Řada reakcí čtenářů ovšem upozorňuje na to, že ne všichni pečovatelé ve Slunečnici se chovají k seniorům špatně. „Jinak tam pracují také sestřičky, které za jejich práci a snahu obdivuji. Taktéž maminka si je nemůže vynachválit. Jenže pak slouží v noci zase jiná sestra a maminka z ní má obavy. Chápu – není to práce pro každého. Ale kdo na to nemá, ať to nedělá.“

„Nechci ale pečovatelky házet do jednoho pytle. Jsou tam i laskavé pečovatelky, co s klienty prohodí nějaké slovo, zeptají se, jak se mají. Při pohledu na ně to vidíte.“

„Abych nepsala jen negativa, bylo tam spoustu pozitivního: prostředí Slunečnice bylo pěkné, vždy čisté, krásně ozdobené, maminka upravená a čistě oblečená. Strava rozmanitá a podle slov maminky velice chutná. Úžasnou práci odvedly volnočasové pracovnice, které maminku zapojovaly do všech aktivit.“

„Nemůžu házet všechny do jednoho měšce. Jsou tam i schopné, empatické ošetřovatelky, ale opravdu je to tak – kdo chce s vlky žít, musí s nimi výt.“

„Nejsou v druhém oddělení všichni stejní. Jsou i zodpovědné pečovatelky a moc jim za to děkujeme. Sestry se omezily pouze na podávání výživy do pegu a léků, aniž by pacienta zkontrolovaly, ošetřily, reagovaly na naše prosby. Teď se to zázrakem zlepšilo. Už jsme pochopili proč.“

Doporučené