Hlavní obsah

Sklárnu v Biotu napodobuje celý svět. Umělecké vázy tu z ruky foukají Češi

Foto: Štěpánka Strouhalová

Ve sklárně La Verrerie de Biot pracuje hned šest Čechů.

Reklama

19. 9. 11:15

Majitel sklárny na francouzské Riviéře vsadil na Čechy a nemůže si je vynachválit. Spokojení jsou i samotní skláři, kteří si zde za půl roku vydělají tolik, jako v Česku za celé dva roky.

Článek

Od začátku září představuje sklářská galerie La Galerie Internationale du Verre, součást sklárny La Verrerie de Biot, tradiční výstavu Les Verriales – setkání 32 sklářských výtvarníků z celého světa, kde významnou roli hraje české umění.

Galerii zdobí taková jména jako například Bohumil Eliáš, Jaromír Rybák či Dana Zámečníková. Skvělá příležitost nejen objevit exkluzivní díla vytvořená speciálně pro tuto událost, ale také prozkoumat jedinečnou sklárnu, kde si cení české ruce nad zlato.

České umění naživo

Pozorování impozantní práce sklářů ve zdejší sklářské hale je neopakovatelný zážitek. Čeští skláři tu přímo před očima návštěvníků foukají „z ruky“ celou užitkovou produkci 200 druhů originálního skla s bublinkami i své umělecké výtvory – barevné fantazijní vázy a další dekorativní předměty.

V týmu osmi odborníků pracuje celkem šest českých sklářů. Kde se tu vzali? Kromě jejich nepopiratelných kvalit a řemeslné zručnosti hraje ve Francii značnou roli pracovní trh. V celé zemi jsou pouze dvě státní školy a jen několik málo menších soukromých institucí, které se zabývají výchovou adeptů sklářského řemesla. Všechny tyto školy se navíc zaměřují spíše na rozvoj „uměleckého vyjádření“ než na účelovou produkci.

Foto: Štěpánka Strouhalová

Jedno z uměleckých děl od Jaromíra Rybáka.

Školení skláři proto na francouzském trhu chybí a situaci navíc komplikují odborové svazy, jež prosazují těžko splnitelné pracovní podmínky. V poměru cena – kvalita – výkon proto nachází působení českých sklářů ve Francii velmi příznivou odezvu. „Čeští skláři jsou přizpůsobivější a dokáží díky své průpravě a zkušenostem pracovat velmi kvalitně a efektivně,“ vysvětluje současný konzultant a bývalý technolog sklárny Jiří (firma si nepřála publikovat příjmení českých zaměstnanců).

Češi jsou jako moje rodina

Pro Serge Lechaczynskiho, spolumajitele celého komplexu, ředitele galerie a sklárny, je to jasná volba: „V devadesátých letech jsem pracoval s Francouzi, Italy, Kanaďany, ale nakonec jsem vsadil na jedinečné české skláře. Tradice a nepopiratelná technická kvalita českého skla je známá po celém světě. Řekl jsem si proto, že pokud do sklárny přivedu české specialisty, pomohou mi se se svými znalostmi dostat ještě dále s naším řemeslným uměním. Ale současně i oni se u nás museli naučit něco nového.“

Foto: Štěpánka Strouhalová

Sklárna.

Když se milovník sklářského umění Lechaczynski vydal po roce 1989 na průzkum českého umění, výtvarník Jaromír Rybák mu doporučil první partu tří českých sklářů, kteří pak začali českou misi v Biotu v roce 2004. Byl mezi nimi i Josef Haluza, jenž tu dodnes působí jako sklářský mistr a který sem postupně přivedl i ostatní spolupracovníky.

„Všichni přijeli s obrovskou zkušeností a díky svým kvalitám se dokázali rychle přizpůsobit zvláštnostem naší výroby. Mám na výběr, hlásí se mi mnoho sklářů třeba z Itálie, ale dávám přednost Čechům. Dobře si s nimi rozumím, protože jsou to slušní, pracovití a velmi spolehliví lidé. Nemění své názory každých pět minut, jsou věrní svým závazkům a zároveň velmi profesionální. Prostě mají dobrou mentalitu, která mi vyhovuje a nehodlám to měnit,“ přiznává majitel.

„Josef Haluza, který je zároveň vynikající řemeslník ale i umělec, pro mě představuje spíše spolupracovníka než zaměstnance, jako by patřil do rodiny. Ve sklárně je naprosto nepostradatelný, opravdový maître verrier,“ doplňuje Serge Lechaczynski o Josefovi, který je právě na zasloužené přestávce u rodiny na České Vysočině.

Z nevýhody světová rarita

Sklárna, která mimochodem založila i reputaci Biotu jako sklářské destinace číslo jedna na Azurovém pobřeží, patří mezi Společnosti žijícího dědictví (Entreprise du Patrimoine Vivant), jejichž posláním je podporovat vzácné francouzské savoire-faire (know-how). A dnes se na tomto ojedinělém dědictví podílejí Češi.

Foto: Štěpánka Struhalová

Sklárna.

„Když sklárna zahájila produkci v roce 1954, musela najít způsob výroby, který jí umožňovala její limitovaná technologie. Skláři jednoduše použili dostupnou pec a sklo ve formě střepů, což dost omezovalo technologii výroby. Ale z limitujících faktorů nakonec vznikla významná inovace, když skláři horší kvalitu skla vylepšili bublinkami. Ty vznikají tepelným rozkladem sody mezi dvěma vrstvami skloviny,“ pokračuje Jiří.

V roce 1956 tak vzniklo oceňované bublinkové sklo z Biotu, jehož charakteristiku si tato sklárna nese do dnešních dnů. Postupně je obohatila dalšími novinkami, jako je „ledové“ matové sklo nebo materiál s luminiscenčním efektem biotského výtvarníka Jean-Claude Novara. A stejně tak v Biotu navrhli i plastový materiál s bublinkovým efektem, kterým s úspěchem nahrazují typický výrobní sortiment v případech, kdy sklo nelze použít. Sklárna v Biotu tak přišla na svět s pěti inovacemi, které dnes napodobuje celý svět.

Její výrobky zdobí stoly vyhlášených gastronomických restaurací na Azurovém pobřeží – od hotelu Martinez přes Eden Roc až po Chèvre d’Or. La Verrerie de Biot navíc těží z bohatého turistického ruchu a prodá 70 procent své produkce přímo na místě.

Kvalitně odvedené a dobře oceněné řemeslo

Čeští skláři pracují ve Verrerie jako nezávislé subjekty. Občané EU ve Francii totiž mohou vykonávat všechna závislá a nezávislá povolání za stejných podmínek jako francouzští občané, a to pouze za splnění předpokladu kvalifikačních podmínek. Jejich práce ve sklárně se střídá v intervalu tří měsíců, což jim umožňuje udržovat rodinný život a někdy i práci v Česku.

Foto: Štěpánka Strouhalová

Majitel Serge Lechaczynski ve své La Galerie Internationale du Verre mezi svými oblíbenými českými kreacemi.

Ubytováni jsou přímo v komplexu sklárny, to vše na úpatí pitoreskního městečka na kopci jen pár kilometrů od prosluněných pláží.

Neopominutelné je nejen zdejší středomořské klima, ale především mnohonásobně větší plat. Skláři si u Lechaczynskiho, který je milovníkem Libenského a Brychtové, za půl roku totiž vydělají ekvivalent až dvouletého platu v Česku. „Podmínky jsou sice trochu náročné, pracujeme šest dní v týdnu a nezvyklá je i pracovní doba od 9:00 do 18:30, ale výdělek se s Českem nedá srovnat. Navíc jsme dobře motivováni – jsme totiž placeni od kusu, takže čím víc vyrobíme, tím více si vyděláme. Tři měsíce pak mohu klidně odpočívat,“ pochvaluje si pan Roman.

„Určitě je to náročnější práce než v Čechách, protože vše vyrábíme od ruky bez formy, ale zároveň je tvořivější, trochu jako volná tvorba. Jinak je to po všech stránkách výhodné, až na osobní život, který jde tři měsíce stranou. Rodina může ale přijet klidně za námi třeba na 14 dní dovolené, prozrazuje pan Milan, který ve sklárně pracuje šest let a alternuje práci s misí ve sklárně Rückl Crystal v Nižboru.

„Máme hodného šéfa, je tu pěkné počasí a práce je pro mě motivující a příjemná,“ pochvaluje si i jeho kolega Zbyněk, který v Biotu pracuje už od roku 2014.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované