Hlavní obsah

Směšné sankce uplatňované kvůli dopingu vůči Rusku nikam nevedou

Luděk Mádl
šéfreportér
Foto: Profimedia.cz

Sankce v praxi: Navzdory zákazu pořádat velké sportovní akce se v Rusku loni uskutečnilo MS ve fotbale, napřesrok Petrohrad uvidí duely Eura 2020. Na snímku ruský prezident Vladimir Putin, šéf světového fotbalu Gianni Infantino a trofej pro fotbalové mistry světa.

9. 12. 2019 18:02

Je otázkou, zda lze rozhodnutí Mezinárodní antidopingové agentury, že Rusové nesmějí na velkých sportovních akcích vystupovat pod svou státní vlajkou, označovat vůbec jako trest. Jde spíše o jakési proklamativní opatření.

Článek

Ten, kdo jen zběžně prolétl titulky, mohl v pondělí ráno snadno nabýt dojmu, že se žádný ruský sportovec neobjeví na příštích letních ani zimních olympijských hrách a že byl ruským fotbalistům zapovězen start i na mistrovství světa v Kataru.

Není tomu tak.

Ruští sportovci na všech těch akcích startovat budou, když se na ně standardním způsobem kvalifikují. Jen všechno proběhne v režimu, který nám ukáže třeba video z finále zatím posledního olympijského turnaje v ledním hokeji:

V korejském Pchjongčchangu ho loni v souboji s Německem vyhráli a zlaté medaile získali ruští hokejisté, ovšem v dresech s nápisem Olympijští sportovci z Ruska. Bez státních symbolů, bez tónů státní hymny před rozvinutou ruskou vlajkou na hlavním stožáru.

Ovšem jak jest z videa patrno, v hledišti se z úspěchu svých miláčků radovala spousta ruských fanoušků. Všichni oděni v tradičních dresech s ruským státním znakem i nápisem Rusko, nad hlavami mnozí z nich mávají ruskými vlajkami.

Sankce z předchozích let byly nyní v Lausanne prodlouženy na další čtyřleté období. A je tu tedy vhodná chvíle položit si několik otázek:

Vnímáte tohle divadlo jako opravdu trýznivý trest, po jehož uplatnění Rusko skutečně pocítí, že se významně provinilo proti dopingovým řádům?

Je tohle opatření ve stylu chytré horákyně, kdy na olympiádách Rusko nestartuje, ale Rusové ano, adekvátní odhaleným hříchům?

Třeba těm ze ZOH 2014 v Soči, kde se „myší dírou“ přes falešnou stěnu pašovaly vzorky z oficiální antidopingové laboratoře do vedlejší, skryté, v níž se pod rouškou noci v péči agentů tajné státní služby FSB problematické vzorky zaměňovaly nebo upravovaly, aby velkokapacitní ruský doping nebyl odhalen?

A to samozřejmě nebylo zdaleka všechno. Jak zjistila slavná McLarenova zpráva, ruská laboratoř RUSADA vlastně cíleně kryla velké množství pozitivních vzorků, a to v souběhu s korupčním soukolím, kdy kupříkladu potrestaní trenéři nadále v uzavřených objektech potajmu pokračovali ve své praxi – a vůbec že Rusové v otázce dopingu podváděli prakticky ve všem, co vás napadne i nenapadne.

Ne, že by všude na světě byli v tomto směru bezchybní a zcela bez vady, to nikdo netvrdí. Ale míra odhaleného ruského průšvihu, organizovanost všech praktik a úzké propojení toho všeho se státními strukturami upletly v roce 2015 skandál, který vedl k odebrání licence agentuře RUSADA. Místo boje proti dopingu totiž ve skutečnosti v řadě prokázaných případů pracovala za jeho utajení. A to je jaksi vada velmi podstatná.

WADA s dvojitým W je pro změnu zkratka pro Mezinárodní antidopingovou agenturu. A právě WADA před OH 2016 v Riu navrhla nepustit ruské sportovce pod olympijské kruhy vůbec. Nakonec se z toho „vyšmrdlal“ kompromis: u 278 ruských sportovců bylo konstatováno, že se her účastnit mohou, zatímco 111 ne, protože byli podle narychlo spíchnutých kritérií spojeni s podezřelým ruským systémem těsněji než těch 278 papírově čistších. Z ruských atletů směla v Riu startovat jen Darja Klišinová, totálně seškrtána byla třeba i původně plánovaná veslařská výprava.

Těsně před Riem se všechno řešilo tak trochu na divoko, pro zimní olympijské hry v Koreji 2018 už se vymyslel model „chytré horákyně“ se 168 ruskými sportovci, startujícími ovšem tak nějak za sebe, bez ruské vlajky a dalších státních symbolů.

Pro srovnání: Na OH 2010 ve Vancouveru, kde žádné sankce vůči Rusům uplatňovány nebyly, startovalo 177 členů ruské výpravy.

To znamená, že celá slavná sankce, jejíž uplatnění bylo právě dnes prodlouženo o další čtyři roky, nyní počty ruských sportovců pod pěti kruhy nijak významně neredukuje. A zapovídá start snad jen nejkřiklavějším případům, spojeným se zjevnou dopingovou minulostí. Zde je důležité připomenout, proč se sankce prodlužuje: Protože po třech letech obnovená RUSADA dodala k mezinárodní kontrole dokumenty, ve kterých bylo odhaleno velké množství účelových úprav či výmazů. To znamená, že došlo k dalším manipulacím, jejichž cíl je nabíledni: Zamaskovat možné dopingové problémy další generace, která na OH z Ruska pojede, byť tedy ne pod ruskou státní vlajkou.

Abychom nebyli příliš negativističtí, jeden mimořádně pozitivní prvek z celé té temné černoty vylétá jak bílá vrána z pekla. A sice hlas Jurije Ganuse, čerstvého nového šéfa agentury RUSADA, který otevřeně přiznává, že jeho předchůdci flagrantně chybovali, a mluví dokonce o tom, že mezinárodní sankce uplatňované vůči Rusku jsou namístě. To se jeví jako takřka zázrak v konfrontaci s tím, že oficiální rétorika například premiéra Dmitrije Medveděva omílá pořád dokola mantru, že si celý svět na chudáky Rusy zasedl, zatímco všude jinde se průšvihy dopingového charakteru zametají pod koberec.

Jak už to tak bývá, i Medveděv částečně pracuje se zrnkem pravdy. Protože velké otazníky nad tím, jak „bojují“ proti dopingu, visí i nad řadou afrických zemí, v první řadě nad Keňou. Četné legendy o sportovcích, které celou sezonu nikdo nevidí, až se najednou vynoří z lesů, vzdálených dosahu létajících dopingových komisařů, a na klíčových akcích pak posbírají zlaté medaile, se váží i k Bělorusům a dalším postsovětským republikám. V živé paměti ještě zůstává, jak se před OH v Aténách pokoušeli před kontrolory ukrýt řečtí medailoví aspiranti v atletice a podobně.

Nějaká ta Pandořina skříňka se najde všude, mnohé sportovní federace mají bezpochyby nadmíru černé svědomí. Dnes už se ví, jak lidé z cyklistické federace pomáhali krýt Armstrongovy podvody při Tour de France, obrovské pochybnosti panují i kolem archivu dopingových vzorků Mezinárodní atletické federace IAAF, v souvislosti s Čínou probleskují dokonce už i úvahy o tom, že do hry mohla vstoupit i genová manipulace.

Připomeňme si slavné dopingové přiznání Armstrongovo:

Nedělejme si iluze, že pozemská, tím spíše sportovní spravedlnost odhalí a potrestá všechny jedince, kteří si to zaslouží. Ale to ještě pořád není důvod relativizovat ruské provinění. Plošné, organizované, hluboké.

No a tím se vracíme k původní otázce, jak ho adekvátně potrestat. Britští či američtí odborníci na boj s dopingem, které hojně citují média z jejich zemí, se v řadě případů vyjadřují v tom smyslu, že trest v podobě zapovězení startu pod státní vlajkou je mělký, nic moc neřeší. A není možná ani dostatečně spravedlivý ve vztahu ke sportovcům, kteří o medaile bojují zcela fair a bez pomoci nedovolených prostředků.

I aktuální výsledky vyšetřování kontrolní komise WADA nad ruskými sportovci stále vytvářejí další a další otazníky a pochybnosti. Jsou čistí? Nejsou? Tradiční mechanismus ve stylu „kdo má pozitivní dopingový nález, má problém“ je tu zpochybněn tím, že zpochybněny jsou vlastně všechny dopingové kontroly v Rusku.

Systém „startují, ale bez vlajky“ samozřejmě trochu potrestá ješitnost ruského státu. Ubere mu na mezinárodní kredibilitě a raní ruskou národní hrdost.

Na druhou stranu radost z medailí ruským sportovcům ani fanouškům nebere. V tomto ohledu je opatření velmi měkké ve srovnání s tím, co známe z minulosti.

Ano, každé srovnání kulhá, protože sankce, které teď budeme zmiňovat, vycházely z úplně jiných příčin. Ale třeba OH 1920 v Antverpách se země poražené v první světové válce, tedy Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko, neúčastnily vůbec. Podobně londýnských OH v roce 1948 Němci s Japonci, poražení ve druhé světové válce. Více než tři desítky let nesměli na OH sportovci z Jihoafrické republiky, protože byla v jejich zemi uplatňována politika rasové segregace.

Nad tím, jestli s politikou apartheidu tito jednotliví sportovci souhlasili, tedy nad problematikou uplatňování kolektivní viny, tehdy nikdo příliš nebádal.

Doba pokročila, s ní i výklad sportovního práva. A argument, že případná tvrdá varianta nepustit ruské sportovce na olympijské hry vůbec by mohla potrestat i četné nevinné, má samozřejmě obrovskou platnost a váhu.

Na druhou stranu si můžeme otevřeně říct, že variantu měkkého trestu, tedy start bez vlajky, lze v praxi vykládat jako fíkový list, který nic moc neřeší.

Sankce kvůli výsměchu vůči dopingovým normám jsou vůči Rusku uplatňovány od roku 2015. Včetně zákazu pořádat velké sportovní akce. Realita? Za tu dobu Rusko vesele uspořádalo mistrovství světa ve fotbale, pokračovat bude napřesrok spolupořadatelstvím Eura 2020 a v létě 2021 přivítá Petrohrad i finále fotbalové Ligy mistrů.

Takhle si asi zemi trpící pod těžkými sankcemi opravdu nepředstavujeme. A za čtyři roky vyplynulo z popisovaného pseudotlaku na ruské orgány „překvapivé“ zjištění, že RUSADA nadále falšuje tisíce dokumentů.

Ano, už má ředitele, který je ochoten uznat, že je to špatně. Tak fajn, alespoň něco. Ale pořád trochu málo, ne?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené