Článek
Český fotbal je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš. Jednou je to závratně sladký marcipán v podobě postupu na mistrovství světa, podruhé vyteče z bonbonu žluklá náplň korupce.
Šance, že se vám zkřiví ústa, je – pravda – znatelně větší, než že budete děkovat za božskou manu. Zatímco na fotbalový šampionát cestuje český národní tým po 20 letech, aféry okolo zápasů rozhodnutých mimo hřiště vykukují z tuzemských trávníků jako krtek: Když už si člověk myslí, že se ho zbavil, protože se nějakou dobu neukázal, vyvede ho z naivity hromádka v jiném koutě.
Nový krtinec vylezl krátce před zdařilou baráží o mistrovství světa. Skandál a hned poté úspěch? Český fotbal je jako Rolls-Royce v držení Kim Čong-una: lze ho obdivovat i štítit se ho zároveň.
Z „výrobců“ náplní do fotbalové bonboniéry jsou známější ti legální. Logicky, neboť na ně naplno svítí reflektory, kdežto druhá sorta vyhledává přítmí, vyhovuje jí „krtkovské“ podzemí.
Seznam aktérů dramatu, na jehož konci byla katarze v podobě vytouženého postupu na mistrovství světa, je kompletní. Seznam aktérů úplatkářské tragikomedie, která žádný konec nemá a nikdy mít nebude, má trhliny. Seznam špinavců vlastně tvoří hlavně ti, kteří se vinou vlastní hlouposti, neopatrnosti či přílišného sebevědomí nechali vytáhnout na světlo.
Tato sestava je plná opravdových „mistrů svého řemesla“.
Ne že by o to fotbaloví Al Caponové a jejich příštipkáři stáli, nicméně známe-li plus minus sestavu, jež bude za necelé tři měsíce v Severní Americe bojovat o vavříny na mistrovství světa, je celkem svůdné udělat i jinou, paralelní jedenáctku. A to z těch, kteří odměňovali či byli odměňováni za představení, po nichž by kdekdo musel nabýt dojmu, že fotbal je jakousi formou dražby.
V tomto All Stars, které s notnou mírou nadsázky vytvořily Seznam Zprávy, zůstaňme u jedenáctky, byť by šlo další „borce“ nominovat ještě na lavičku, protože se můžeme spolehnout na jejich mohutnou chuť zasáhnout do hry. Jiné frajery musíme vynechat, protože zůstali v přítmí. Je to bezpochyby škoda, ale i tak tu máme slušnou skvadru, která – řečeno jejím kapitánem Ivanem Horníkem – umí jít štěstíčku naproti.
Brankář: Václav Zejda
Václav Zejda uměl chytat, to se musí nechat! Chytal sice hlavně kapry, přesto měl nad zápasy větší moc, než kdyby stáli mezi tyčemi Petr Čech a František Plánička dohromady.
Rozhodčí Zejda je jednou z nejbarvitějších postav aféry všech afér, tedy té první z roku 2004, spojené s „Ivánkem, kamarádem“. Kromě píšťalky měl Zejda rád pruty a podběráky, podle svých slov byl vášnivý rybář, i když se mu tuční „kapříci“ většinou vešli do obálky. Jak z kontextu vzešlého z policejních odposlechů vyplynulo, kapříci byli eufemismem pro úplatky.
Tedy nikoli dle Zejdy a jeho advokáta. „Kapr je kapr, pane redaktore, co jiného?!“ pronesl Zejdův obhájce s tváří tak nevinnou, že by zahanbila i samotné Jezulátko.
Zejda coby gólman, to je dobrá volba. Ať jsou útoky jakkoli pestré, on je s grácií odrazí.
Pravý obránce: Lubomír Puček
Neúnavnost, jízdy kolem lajny tam a zase zpátky. Takové vlastnosti se u krajního obránce vyvažují zlatem a Lubomír Puček, někdejší elitní rozhodčí, nikdy neztrácí dech. Figuroval už v minulých aférách, teď jeho jméno poletuje i v souvislosti s tou letošní.
Udivuje vás to? Pak jste hrubě podcenili vytrvalost severomoravského ogara.
Ještě když byl sudí, nosil Puček přezdívku Bezbolestná vrtačka, jelikož na hřišti uměl zařídit cokoliv, aniž si toho kdo všiml. Avšak bez píšťalky používá – zdá se – klidně i bolavé metody. Nebo by je mohl použít. „Jsem pro spoustu lidí nebezpečný, spoustu si toho pamatuji, nezapomínám,“ řekl mi kdysi mrazivě.
Tato věta možná spoustě lidem stačí. Vidí-li Pučka proti sobě, nepustí se do žádných větších akcí.
Stoper: Miroslav Pelta
„Velkej čáp“ z českého severu by si klidně mohl nandat brankářské rukavice, jeho hřmotná postava se také kdysi – když ještě nebyla tak hřmotná – mezi tyčemi skutečně vyskytovala. Protože však Pelta vždycky ví, „kudy běží zajíc“, a může tudíž predikovat jeho pohyb a dráhu, kdo jiný by měl z pozice stopera jistit vlastní šestnáctku?
Někdejší mocný boss je na to tím spíš vhodný, že umí skvěle a objektivně vyhodnocovat situace. „Takoví basketbalisti nebo tenisti, to jsou většinou vysokoškoláci. My fotbalisti jsme geneticky trochu jiná třída. Moc chytrejch hráčů neznám,“ vysvětloval například u soudu, který jej poslal za mříže za zmanipulování sportovních dotací, aby ukázal, že fotbal není hrou pro filozofy.
Jedinou slabinou, na níž by měl Pelta na zvoleném postu v sestavě zapracovat, je komunikace, ta je speciálně v defenzivě velmi důležitá. Pokud volá parťákům a ti mu odpoví „nic“ a ještě se pochválí, že mu to „řekli dobře“, zavání to průšvihem.
Levý obránce: Ladislav Talpa
Již lehce zapomenutá postava z aféry z roku 2004 je zde vyzdvižena jako tmel, který kabina potřebuje. Každý fotbalový kolektiv potřebuje obětavce, jenž nehledí na sebe, jsou za každých okolností loajální, roztrhají se pro tým na hřišti i mimo něj.
Nejvíc se taková vlastnost samosebou hodí, když jde do tuhého. „Jsem v pi.., vole,“ oznámil Ivan Horník rozhodčímu Talpovi s upřímností, jež není pro slabochy. Talpa je ovšem držák, s nímž byste klidně viseli na jednom laně v Himálajích, takže Horník po úvodu jako z Kouzelné flétny se serenádou pokračuje. „Jako přejdu hnedka k věci: jsem v pr… Máme jednu z posledních šancí nahradit, co jsme doma ztratili, a pokusit se něco udělat, tak jsem tě chtěl poprosit, vole, abyste nám zachovali přízeň, vole, no, celá ta kompanie.“
Samozřejmě, i když pro kompanii cedíte krev, nějak se živit musíte. Talpovi jsou tedy přislíbeny hrušky (třicet kilo na kříž, tedy remízu a čtyřicet za výhru). Zatímco rozhodčí Zejda měl rád ryby, kolega Talpa byl nejspíš vegetarián. Následně velkorysý „sadař Horník‘“ od Talpy uslyší: „Musíme, musíme. Já, nikdy ti neublížím, nikdy v životě.“
Pravý záložník: Milan Brabec
Drak v záloze. Milan Brabec (v Horníkově slovníku Milánek nebo právě „drak“) je ve středu pole mužem pro spolupráci, spojkou zajišťující součinnost celého systému. Coby šéf tuzemských sudích šel Horníkovi na ruku a nechal si radit při delegacích rozhodčích na zápasy. Dobře klamal tělem: než se na něj samotného během skandálu vyvalila špína, stavěl se do pozice poctivého strážce pořádků.
Kličkování mu nakonec nevyšlo, tak to občas ve fotbale chodí. I tak do sestavy Brabec rozhodně patří. Byť pro něj utkání dopadlo způsobem, který shrnul Horník tak, že by to Shakespeare neudělal lépe: „To by člověk blil, Milane!“
Defenzivní záložník: Ivan Horník
Kapitán týmu, legenda legend, guru a nedostižný vzor všech, kdo jdou jeho šlépějích.
Mistr Ivan by si patrně zasloužil honosnější a důstojnější pozici v sestavě, jenže marná sláva, Horník bude napořád dělníkem v temném fotbalovém dole.
Dobře ví, že „se fotbal sám neudělá“; dře jako skutečný horník, je to nevděčná lopota, takže si po ní někdy musí vypnout mobil, protože: „Milánku, já byl unavenej jako kotě, rozumíš.“
Defenzivní štít a nosič vody by si pro Žižkov nechal klidně vypíchnout obě oči, nikoli jedno jako krutý lapka, po němž je pražská čtvrť pojmenovaná. To, co je Tomáš Souček pro národní tým, je Ivan Horník pro tento výběr.
Pozor, skutečně přitom nemůže být sebemenších pochyb, že by Ivan Horník fotbal upřímně nemiloval. Spíš seberete baroku okázalost a Maradonovi desítku než „Ivánkovi“ upřímnou lásku k Viktorce, potažmo k fotbalu vůbec. Zatímco ostatní desperáti pracují prakticky vždy do určité míry ve svůj prospěch, Horník nikoli.
Tento text je plný ironie, ovšem tou bezkonkurenčně největší ironií a paradoxem je, že Ivan Horník nechtěně a přesto zcela systematicky zabíjel klub, pro který by padl na oltář.
Střed zálohy: Roman Berbr
Kapitánem musí být za zásluhy Ivan Horník, to je bez debat! Avšak mozkem hry, díky němuž existuje velká šance drtivě porazit i výběr Sicílie, je donedávna vždy elegantní a všechny ošemetné situace zvládající Roman B.
On je Berbrkenbauer, vyhlášený císař hry, o níž se zde bavíme.
Mazaný Roman to dotáhl nejprve na příslušníka kontrarozvědky StB, po zvonění klíčů na místopředsedu fotbalové asociace. Z této židle si udělal trůn, byl faktickým vládcem tuzemského fotbalu.
Dlouho ovládal umění maskovat vlastní fauly tím, že se sám vydával za faulovaného: veškerá podezření ze špíny odrážel, že jsou na něj neoprávněně házena (zároveň na vás ale v jakémsi spodním proudu své mistrné hry pomrkával ve stylu „ty víš, že vím, že víš, ale dokázat to nemůžeš“).
Uměl být štítem, neboť odrážel útoky a chránil své věrné. Současně byl kreativním tvůrcem propracovaného systému, architektem pavučiny důmyslných zákulisních „přihrávek“.
Nakonec i tenhle protřelý lišák dostal červenou. V říjnu 2020 byl zatčen, loni odsouzen za zpronevěru ke tříletému podmíněnému trestu odnětí svobody s odkladem na pět let a peněžitému trestu ve výši dvou milionů korun. Je třeba říct, že jde o nepravomocný rozsudek a Roman Berbr se proti němu odvolal. Poslal zápas do prodloužení, odmítá se smířit s porážkou.
Levý záložník: Lukáš Hála
Talentovaný, iniciativní, zkušený. Která sestava by takovou kombinací mohla pohrdnout?! Jméno hráčského agenta se objevilo v souvislosti se sázkařskými podvody před čtyřmi lety, teď je tu s aktuální kauzou opět, takže shrňme: jakmile se hra rozhýbe, nelze Lukáše Hálu přehlédnout.
Ke všemu údajně figuruje hned v patnácti případech. Referáty z Hálových výkonů ještě nejsou podrobně sepsány, ještě je příliš brzy, takže si počkejme, zda se tato pilná fotbalová včelka zařadí mezi absolutní esa. Co je důležité: vyloučit to dnes rozhodně nejde.
Pravé křídlo: Martin Svoboda
Uštknutí od chřestýše nechcete, na to „vemte jed“. Protřelý funkcionář Martin Svoboda alias Chřestýš se plazil aférou Ivana Horníka, plazil se i aférou Romana Berbra.
Pravdou je, že takové hráče vepředu potřebujete, vyhnou se šikovně všem ofsajdovým pastím. Například když Svobodu rozhodčí Adámek nařkl z dvousettisícového úplatku, zdálo se, že je mimo hru, ale kdepak, ofsajdová past na Chřestýše nesklapla, praporek zůstal dole.
Obránci druhé strany mají ovšem přece jistou výhodu: Martin Svoboda se ve světě kopaček pohybuje dlouhá léta. Díky tomu jde Chřestýšovy finty částečně prokouknout. Kruciální otázkou je, kolik dosud neidentifikovaných druhů hadů otravuje prostředí českého fotbalu, kolik plazů do něj plive jed.
Střední útočník: Roman Rogoz
Kdo nikdy ve fotbale nesimuloval, dělá to dodnes. A pokud se snažíte nefér způsobem o nějaké ty penalty? Proboha, přestaňme s pobouřeně povytaženým obočím. Kdo hledá poctivost a harmonii, nechť ráčí kontemplovat do kláštera, kdo ctí realitu, ať pohlédne na akce z Rogozovy dílny.
Někdejší sportovní ředitel třetiligového Vyšehradu nabádal rozhodčí, aby odpískali dvě nebo tři penalty ve prospěch jeho týmu, prostě se jiným způsobem snažil o totéž, co dělají útočníci v téměř každém zápase.
Byl za to vyloučen ze hry a odsouzen, ale ví Bůh, jemuž fotbalisté tak často střílí do oken, kolik gólů díky jeho schopnostem padlo.
Levé křídlo: Daniel Černaj
Levák se vším všudy, alespoň to tak vypadá. Výrazná postava aktuální kauzy se coby ofenzivní hvězda stará logicky především o příděl gólů. „Vamos!“ zaradoval se podle policistů poté, když zápas Líšně a Opavy skončil 3:1 a on vzhledem k rozjetým sázkám potřeboval, aby v duelu padly víc než tři branky.
Jak charakterizovat tohoto „střelce“? S Melvillovskou popisností to za nás na blogu sázkové kanceláře Chance učinil pisatel s nickem stralczynski. „Podíváme se na toho největšího záporáka, kterého má fotbal v moravskoslezském kraji,“ líčí stralczynski, který se sám představuje jako amatérský fotbalista v inkriminovaném regionu.
Z jeho blogu citujme dál: „Už dlouhá léta se ví, že na Moravě a ve Slezsku řádí jedno velké zvíře jménem Daniel Černaj. (…) Nechápu, že na jeho jméno nedošlo dříve.“
Dříve nebo později, na tom až tak nezáleží! Hlavní je, že se Daniel do sestavy pílí a vytrvalostí nakonec dostal. Vyndat ho nyní ze základu, to by byla velká trenérská chyba.
Český fotbal letí na světový šampionát, to jsou růžové perspektivy. Nenechte si je zkazit, byť při pohledu na výběr kapitána Horníka panoramata chtě nechtě (z)Černají…
