„Co s tím, chlapče?“ řekl si, když propukla válka. Jak Čech převážel Ukrajince

Bývalý závodník v akrobatických skocích na lyžích Lukáš Vokatý je dnes strážníkem městské policie v Jablonci. Jeho firmu „zmrazil“ covid, takže vzal novou práci.

Ale sport, v němž vynikal, neopustil: je reprezentačním trenérem a šéfem svazu. A právě vazby na své někdejší ukrajinské soupeře z akrobatického lyžování ho přivedly k nápadu, že jim musí pomoci.

Komunitu ukrajinských akrobatických skokanů zná velmi dobře. Dřív sám skákal s jediným medailistou Ukrajiny na olympiádě v Pekingu Abramenkem a další hvězdou Kravčukem. Když Vokatý viděl, co se děje na Ukrajině, ihned se spojil s ukrajinským trenérem Ablajevem. Ten byl zrovna v Kyjevě a posílal odtamtud fotky z metra plného lidí, kteří hledali pomoc před ostřelováním. „Navrhl jsem jim pomoc, pak zavěsil a najednou jsem sám sobě říkal: ‚Chlapče, co s tím uděláš?‘“ vypráví Vokatý.

Aby to nebylo tak snadné, v sobotu 26. února dostal covid. Měl horečky a karanténa mu měla skončit až další neděli. Ale všechno špatné bylo k něčemu dobré. Zatímco musel být zavřený doma, získal celý týden na detailní zorganizování celé akce.

Hned se obrátil o pomoc na kamaráda Roberta Dolozima, člena chemické brigády v Liberci a místostarostu v Proseči. „On je veterán z Kosova, Afghánistánu, Iráku… má hodně zkušeností. Řekli jsme si, že když do toho půjdeme, tak od A až do Z. Dopravíme na Ukrajinu humanitární pomoc, abychom tam nejeli prázdní, nabereme lidi, ale zároveň jim v Česku zajistíme ubytování, pomůžeme s papíry a vízy a zařídíme práci,“ říká Vokatý.

Neustále byl ve spojení s trenérem Ablajevem, aby věděl, jak se pohybují ke hranicím rodiny závodníků a trenérů. Do toho začal shánět humanitární pomoc tak, aby se shodovala s požadavky z Ukrajiny – pleny, dětskou výživu, trvanlivé jídlo a zdravotnický materiál.

„Co bylo úžasné, že po celou tu dobu v podstatě každý, na koho jsem se obrátil, byl neuvěřitelně ochotný a pozitivní. Nejdřív řekli ano, pomůžeme a pak se teprve ptali na detaily. I díky tomu jsem měl energii pokračovat v organizaci,“ vypráví Vokatý.

Mezitím se situace na Ukrajině začala komplikovat a rodiny akrobatické komunity díky dalším kontaktům nacházely pomoc po celé Evropě, ve Švýcarsku, Rakousku, Německu… Ukázalo se, že česká skupina může přes Ablajeva a Kravčuka, kteří na Ukrajině utvořili krizový štáb, nabídnout pomoc i dalším ukrajinským rodinám.

Vokatý s dalšími pomocníky si tam nejdříve sehnal kontakt, který mluvil česky, aby mohl převzít humanitární pomoc. Mezitím chystal vše potřebné v Česku. Prohlédl prostory prosečské ubytovny, bývalé školy, aby zjistil, kolika lidem mohou pomoci. Spočítali to na cca 30–35 uprchlíků.

Když věděl počet lidí, začal Vokatý řešit, jak na Ukrajinu pro uprchlíky pojedou, zda dodávkami, nebo seženou autobus. Pomáhala i jeho sestřenice, bývalá závodnice Nikola Sudová. Když už měl připravené posádky asi pěti dodávek, ozval se místní autodopravce Jaromír Šimon a nabídl se, že zdarma poskytne autobus i dva zkušené řidiče. „Nic za to nechci, chci mít jen dobrý pocit,“ řekl.

Celý tým nakonec tvořilo 11 lidí, kteří měli reálné informace z hranic. Ale nikdo neuměl ukrajinsky. Lukáš se proto zeptal kamaráda a ten mu dal zaměstnankyni, tlumočnici. Pak si uvědomil, že někteří uprchlíci mohou být ve špatném stavu a že může potřebovat zdravotníka. „Zeptal jsem se sousedky, která je sestřičkou v nemocnici. Hned souhlasila a tak jsem měl najednou kompletní posádku šesti lidí.“

V sobotu 5. března proběhl v Proseči krizový štáb, kde si vyjasnili poslední detaily, a v pondělí mohli vyrazit na Ukrajinu. Ale ještě to nebylo všechno. Jak zajistit, aby na přechodu našli ty správné lidi, které vybral ukrajinský krizový štáb? Poslali tedy fotku autobusu s espézetkou a na Ukrajině připravili speciální kartičky s fotkou pro lidi, kteří měli nastoupit.

Potřebovali na cestu také pro všechny jídlo. „Zvedl jsem telefon a kamarád kuchař v Liberci za sobotu navařil a zabalil 60 porcí jídla. Vše bylo připraveno, autobus naložený pomocí, a tak mohli v pondělí v 5:00 vyrazit směr Vyšné Německé.“

Cesta tam trvala 12 hodin a proběhla hladce. Jen na slovenské hranici byl směrem ven z Ukrajiny obrovský nápor aut a autobusů. Bez problému vjeli do bezcelního prostoru, přeskládali humanitární pomoc do ukrajinské dodávky a otočili autobus zpět. Dohodli se totiž, že uprchlíky naloží až budou mít razítka na slovenské straně.

A tehdy začaly problémy. Obrovský zástup lidí, aut, chaos. „Mysleli jsme, že za 10 minut budeme na slovenské straně, ale postavili nás do fronty, kde jsme čekali minimálně tři hodiny. Nechtěli nás vůbec pustit před ostatní autobusy, aby si nikdo nemyslel, že jsme celníky uplatili. Hlídali to 18letí kluci se samopaly a úřednice s pistolemi. Potkali jsme třeba tři české kamiony, které čekaly na místě týden na jedno razítko. V zimě, bez nafty…“

Ukázalo se, jak bylo podstatné, že oba řidiči měli zkušenosti, zachovávali klid a věděli, co mají dělat. Po třech hodinách čekání konečně začali chodit a nastupovat promrzlí lidé s lístečky.

„Bylo to strašně emotivní. Přijeli i s 84letou babičkou na vozíčku. V autobusu jsme nakonec měli i maminku s dvouletým synem, další děti, dva psy a kocoura. Hned dostali deky, jídlo a od červeného kříže kolečkové křeslo pro babičku,“ líčí Vokatý. „30 plánovaných lidí jsme nakonec doplnili na 41. Do toho jsme slyšeli, že na slovenské hranici čekají organizované skupiny, které chtěly od lidí za převoz peníze.“

Posádka lidi rozdělila tak, aby děti měly volné sedačky, aby mohly spát, a vyrazili směr Olomouc–Hradec–Liberec. Někteří už věděli kam a ke komu jet, jiní jeli úplně do neznáma. A cesta snadná nebyla.

„Babičce se udělalo špatně, měla průjem, několikrát se počurala, museli jsme zastavovat. Byla zřejmě hodně promrzlá. Dostala kinedryl, zahřála se a nakonec chtěla i pomáhat. Ani na chvíli si nepostěžovala,“ vypráví Vokatý. „K tomu vyprávěla, jak v Hustomelu viděla střílet Rusy na hasiče, kteří jeli k požáru. I na uprchlíky prchající po silnici na západ.“

V Liberci autobus nejprve zamířil ke krizovému centru, aby uprchlíci dostali potřebné dokumenty. Ještě předtím ale organizátoři pomoci procházeli s lidmi jejich papíry a anamnézy. Teprve tehdy zjistili, že starší pán, který celou dobu pomáhal, je po zásahu granátem. Měl vyražené zuby, zlomená žebra a různé rány na těle. Hned po příjezdu ho Češi odvezli k zubaři a k dalšímu ošetření.

Do Liberce tak dorazilo 24 uprchlíků. Čtyři už tam měli dojednanou pomoc a zbylých 20 po třech hodinách, už se zařízenými papíry z krizového centra, odvezl autobus konečně do Proseče.

„Spadlo z nich napětí, byli strašně vděční a hned chtěli, ať jim dáme práci. Vysvětlovali jsme jim proto, ať jsou v klidu, že jim se vším pomůžeme. Když jsme zjišťovali jejich odbornost, zjistili jsme, že máme zdravotní sestru i chlapíka, který to umí se zvířaty. Další pošleme pracovat do skladu u Prahy, kde jsem našel kontakt,“ říká Vokatý.

A dál? „To je všechno. Pro ně teď vše začíná a mne těší, že se o ně tolik lidí postaralo. Panoval tu obrovský kolektivní duch, žádný alibismus,“ uzavřel vyprávění český trenér. Stal se součástí obrovského konvoje dobrovolníků, kteří se valí s pomocí na ukrajinskou hranici a zpět. Připomíná to slavný film Dunkerk, kdy se angličtí rybáři i obyčejní lidé plavili na malých kocábkách přes kanál La Manche, aby pomohli svým vojákům.