Bitva gólmanů. Horníček: Když nebudu jednička reprezentace, budu zklamaný

Na pondělí dostane volno. Poprvé po čtvrt roce. Tak se chystá domů, do Dobříkova. „Na rybníku si sice nezarybařím, na golf to nestihnu, ale už se těším na knedlíky od babičky. Ty budou,“ nadchne se reprezentační brankář Lukáš Horníček.

Po těžkém tréninku v dešti si dal po obědě šlofíka, takže se při rozhovoru rozjížděl trochu pomaleji. Ale pak se pro Seznam Zprávy rozpovídal. O přítelkyni, která ho nešetří. O roční holčičce, která dostala nevšední jméno Malia. O fotbalových plánech a cenovce 750 milionů korun, která ho od léta provází.

Dobříkov je vesnička schovaná kousek od Vysokého Mýta, právě odtud ho kdysi v rukavicích vyslali do světa. Nejdřív jako žáčka do Pardubic, což je půlhodinku autem. „Tam mě zprvu nechtěli, protože jsem jim připadal kamennej. Bylo mi osm. Snažil jsem se chytat balony, být odvážný, ale neměl jsem vůbec žádnou techniku.“ Pak se bez jediného ligového startu vydal do Portugalska a letos v létě do Newcastlu.

Za tři čtvrtě miliardy korun do Premier League se stal nejdražším brankářem českých dějin. Horníček netuší, jestli mu to bude stačit, aby se stal novou reprezentační jedničkou, ale věří si. Navzdory obrovské konkurenci. „Když na tréninku vidím, co dokážou a jak jsou nastavení Tonda Kinský s Matějem Kovářem, žene mě to dopředu. Chytat může jenom jeden a já se o to místo budu rvát,“ říká.

Už dávno neplatí, že fotbalové Česko má v brance suveréna, o kterém se nepochybuje. Petr Čech odchytal 124 zápasů, což je národní rekord. Aktuálně se odehrává přetahovaná o místo jedničky, která nejenže odchytá dnešní zápas se Španělskem v Lize národů (od 20:45 na Spartě), ale hlavně v březnu odstartuje kvalifikaci o mistrovství Evropy.

Nachystaný je Matěj Kovář z Eindhovenu, roky prověřený čahoun, byl jedničkou na mistrovství světa a chytá Ligu mistrů.

Také Antonín Kinský, který je výjimečný ve hře nohama a vsadil na něj Tottenham. Navzdory jarním kiksům v Lize mistrů.

A pak Horníček, blonďák, jehož tlapy vás sevřou, už když se pozdravíte. „Kdybych se jedničkou nakonec nestal, považoval bych to za svůj osobní neúspěch,“ říká.

Přitom jste za reprezentaci poprvé chytal teprve až těsně před mistrovstvím světa. Co všechno se od té doby změnilo?

Klub, liga, země, kultura. Přestoupil jsem z Bragy do Newcastlu a byl nadšený, jak mě všichni přivítali. Jedině z pohledu rodiny to bylo trochu náročnější, protože stěhování není nikdy jen tak.

Navíc s roční dcerkou.

Ze začátku jsme dostali hotelový pokoj, který by byl pro dva tak akorát, ale s dcerou a hromadou kufrů už to bylo obtížnější. Chodili jsme po špičkách, ať Maliu nevzbudíme. Do toho noční vstávání. Dost jsme spěchali, abychom se nastěhovali do vlastního, ale bylo to půlhodinu od Newcastlu. Až na druhý pokus to vyšlo.

Být ve třiadvaceti táta, to je na současnou generaci neobvykle brzo.

Norma to možná není, ale já jsem nadšený. Život se mi jednoznačně změnil k lepšímu. Chci být dobrý táta, což mi zároveň pomáhá ve fotbalovém myšlení. Jakmile se mi nepodaří něco na hřišti, mám doma zastání a pochopení. Nechci říct, že fotbal nemám na prvním místě, ale existuje ještě něco víc. Když mi malá poprvé řekla „táta“, podlomila se mi kolena. Teď už to opakuje často, našpulí rty a dává si na tom slovíčku záležet. Je to až návykové. I proto chci být dobrej a svědomitej chlap. Doma i na hřišti.

To znamená co?

Řekněme, že v Portugalsku jsem cítil určitou frustraci, když jsem ještě nebyl až tak zapojený do prvního týmu. Bylo mi dvacet, trénoval jsem poctivě, ale necítil tu správnou zpětnou vazbu. Hlava byla nervózní a netrpělivá. Ale jakmile jsme se s přítelkyní Anetou sestěhovali, dostal jsem ten správný impuls. Začal jsem na sobě makat, vrátila se mi cílevědomost.

Vidíte, co dokáže žena.

Přiznávám, že Aneta to se mnou umí. Podrží mě, když vidí, že to je potřeba. Zpraží mě, když se cítím moc nahoře. A taky ví, že když jsem v práci, vypínám a soustředím se jenom na fotbal.

Jméno Malia pro dceru jste vybírali spolu?

Nevěděli jsme pohlaví předem. Já měl doma na ledničce přilepených devět jmen kluků, která jsem pečlivě vybíral. Ale narodila se holčička, jejíž jméno měla na starosti přítelkyně. Od první chvíle chtěla Maliu. Bylo to tak unique, až se mi to líbilo.

Unikátní?

Omlouvám se, pořád se mi trochu pletou slovíčka. Od šestnácti mluvím portugalsky, od léta anglicky. Jsou věty, o kterých vůbec nepřemýšlím česky.

Zatímco v Braze jste žil v teple, v Newcastlu sotva vidíte sluníčko. Je to velká změna?

Čekal jsem to horší. Každopádně já si nevybíral angažmá podle předpovědi počasí. Premier League je nejlepší soutěž na světě a je mi ctí, že můžu být její součástí.

Taky to vypadá, že byste mohl být jednička reprezentace. Jako jediný jste při minulém srazu chytal dvakrát.

Je to můj cíl, moje ambice. I teď jsem přijel, abych ukázal, že můžu být jednička.

Kde se to sebevědomí vzalo? V klukovi z Dobříkova?

Nezáleží, odkud jste, ale čím jste prošel a za čím jdete. Samozřejmě vidím na každém tréninku, jak skvělé mám kolegy. Matěj Kovář a Tonda Kinský jsou evropská špička. Vynikající technika, reflexy, zkušenost, rozehrávka, nezmatkují. A já si vážím, že můžeme společně tvořit tým. Ale v momentálním nastavení chci být ten první.

Pochybujete někdy?

Samozřejmě, protože nejsem bezchybný. Zároveň vím, čím jsem si prošel. Pamatuju jednoho každého trenéra, který mi pomáhal. Od pana Shejbala v Pardubicích, přes Volšíka, Marečka. Postupně ze mě dělali lepšího brankáře, lepšího člověka, opravovali mě, posunovali. A pak trenér Jorge Vital v Braze a hlavně pan Eduardo. Tak dlouho se mnou piloval techniku, křičel na mě a upozorňoval na chyby, až jsem mu uvěřil každé slovo.

Až tak?

Kdyby řekl, abych hodinu před tréninkem žral trávu na hřišti, protože mi to pomůže, snad bych to i udělal. Samozřejmě přeháním, ale moji sebedůvěru ovlivnil velice. Fakt byla klika, že jsem narazil právě na něj. Je to kapacita, bývalý gólman Portugalska, trenér s vizí. Má skvělé kontakty na kolegy v Paříži nebo Interu Milán, posouval brankářské tréninky, zlepšoval mě.

Počkejte, kdyby do Paříže nechtěli zrovna Rusa Safonova, který vychytal finále Ligy mistrů, ale blonďáka z Dobříkova, šel byste?

Dobrá otázka. Na Eduardovo doporučení bych šel okamžitě, protože on mě utvrdil v přesvědčení, že můžu být dobrý.

Povýšil vás Newcastle?

Jednoznačně, protože Premier League je vysoká škola fotbalu. Když stojíte v bráně, vidíte, že střelci mají tak originální a přesné zakončení, že jste to nikdy dřív nezažili. Na to se nedá připravit předem, to musíte nejdřív zažít. Furt ve střehu. Vím, že každá vteřina může rozhodnout. Jakmile špatně načasuju svůj pohyb, může být zle.

Přitom jste flegmatik.

To souhlasí. Věřím svým schopnostem a když se přihodí špatné věci, nenechám se vykolejit. Naopak se je snažím vyřešit v klidu a s nadhledem.

Jako když vás v Newcastlu pozvali na střechu stadionu St. James' Park?

To jsem se klepal, protože se bojím výšek. Když mě přivedli na střechu, abychom tam natočili klubový klip, říkal jsem si: Kdybych to tušil, nejdu. Ale už bylo těžké odmítnout. Dostal jsem ochrannou přilbu a šlo se na věc. Hrozně jsem se bál, když jsem pode mnou viděl tu propast. Strašidelný zážitek.

Ale jinak si Newcastle užíváte, ne?

Ve velkém. Máme neskutečné fanoušky, nejlepší v Anglii. Jezdí za námi na každý zápas, vytrvale zpívají, fandí. Když jsem při domácím utkání poprvé vlezl do brány, chtěl jsem si po prvním poločase poprosit o sluchátka, jak mě bolely uši. Stadion se třásl. Newcastle je mimořádný klub. Historky, které jsem slyšel, nelhaly. Třeba po jednom tréninku přišel pán, který sbírá ikonické dresy, a přinesl vzpomínku na brankáře Pavla Srnička.

Jak vám bylo?

Byl jsem naměkko, protože pan Srniček náhle zemřel, ale česká brankářská stopa v Newcastlu pokračuje.

Připomínají vám v klubu, že jste stál 30 milionů liber? Žije se s takovou cenovkou snadno?

Nevnímám ji, nijak mě netíží. Z pohledu rodiny je úplně jedno, jestli jsem zedník, zubař nebo fotbalový brankář. Hlavně že jsem jejich a chovám se dobře. Ale je pravda, že během minulého srazu reprezentace jsem se zmínil, jak jsem to jednou z legrace použil doma: Miláčku, nemůžeš mi přinést vodu, když už jsem stál tolik peněz? Tím pádem to dodnes schytávám. Ale to je součást kolektivu. Legrace. Popíchnutí.

Každopádně těch 30 milionů liber vám už nikdo neodpáře.

A proč taky? Není důvod. Nestydím se za to. Kdybych přestupoval z Pardubic, cenovka je úplně jiná, ale šel jsem z portugalské ligy. Myslel jsem si, že z Bragy pokročím o schod výš, jenže těch schodů bylo několik najednou. Dopředu jsem si neuměl představit, jaký to bude skok. Premier League sleduje celý svět. Uděláte jeden horší pohyb, zaviníte gól a televizní mikroskop vás rozebere do posledního detailu.

Jako nedávno proti Evertonu, kdy jste propustil střelu z úhlu.

Takový gól se člověka dotkne, nejsem splachovací. Na druhou stranu jsem se naučil přepínat a zapomínat, abych se neztratil ze zápasu. K čemu bych mužstvu byl, kdybych se od té doby nervoval? Někteří brankáři si rozepnou pásek na rukavicích, jiní zaklepou o tyč, já si jen řeknu: Hele, jednu věc už jsi pokazil, horší to být nemůže.

To pomáhá?

U brankářů jsou samozřejmě chyby vidět víc, ale stejně je nevrátíte. Nejlepší je, když se z nich poučíte a pak je vytěsníte.

A když ne? Jak řešíte osobní zklamání?

První den se většinou cítím hrozně a nejradši bych se ztratil ze světa. Pak narazím na přítelkyni, která si mě šikovně dobírá, takže se dostanu do lepší pohody. Druhý den vstanu, oklepu se a jdu zase s chutí do práce.

Platí to taky pro reprezentaci?

Pod trenérem Santi Deniou jsem zatím nepohodu nezažil a teď se těším, co přijde. Minulý sraz mě utvrdil v tom, že začala nová éra. Přeučili jsme se, jak hrát po zemi, jak být dominantní s míčem u nohy. Ukázalo se, že toho jsme schopní, byť jsme proti velkým soupeřům čtyřikrát prohráli.

No právě. Neubralo to na motivaci?

Naopak nás to přesvědčilo, že můžeme hrát jinak než dřív.

Budete chytat v Lize národů?

Mrzelo by mě, kdyby ne. Ale jsme na to tři. A všichni to vnímáme stejně. Každopádně ještě teď není úplně klíčové období. To přijde až v březnu, kdy se rozehraje kvalifikace o mistrovství Evropy.

Dnes narazíte na Španěly. Věříte si na mistry světa?

Při venkovním utkání v Oviedu jsme si ověřili, jak bychom měli hrát, abychom mohli uspět. Nebojíme se, i když víme, jaké kvalitě budeme čelit.

Španělé přijeli bez Yamala, bez Rodriho, bez Oyarzabala.

Ale jejich tým zůstává pořád obdivuhodný. My musíme předvést maximum, abychom mohli konkurovat. Mít dobrý pohyb, dobré načasování a hrát co nejvíc bez chyb. Pak budeme mít šanci, ve kterou věřím.