Dali šest gólů za 29 minut. Fotbalový zázrak vzbudil emoce i podezření

Pohár vítězů pohárů už dávno neexistuje. Nedožil se 21. století, zrušen byl v roce 1999.

Na fotbalové mapě byste nenašli ani klub Bayer Uerdingen. Přejmenoval se na KFC Uerdingen - což nemá nic společného s kuřecími křidélky, jde o zkratku názvu Krefelder Fußballclub. Aktuálně hraje pátou ligu, kde se vzpamatovává z páté insolvence během 22 let.

Přesto se spojení PVP a Bayeru Uerdingen výrazně zapsalo do historie. Před 40 roky, 19. března 1986, západoněmecké mužstvo postoupilo do semifinále soutěže, ačkoli v průběhu dvojzápasu s Dynamem Drážďany z NDR prohrávalo 1:5.

Senzační obrat zařídilo šesti góly za 29 minut a událost vešla do německé sportovní mytologie jako Wunder von der Grotenburg. Zázrak z Grotenburgu (tak se jmenuje stadion v krefeldské čtvrti Uerdingen).

A protože se utkání hrálo v časech studené války, i tady se na scéně objevili špiclové tajné policie, kádrováci a dokonce jeden fotbalový uprchlík.

Jak název napovídá, klub z Uerdingenu byl sponzorovaný farmaceutickou firmou Bayer. Ne tak výrazně jako koncernový sourozenec z Leverkusenu, přesto se úspěchů dočkal dřív. Tím největším bylo v roce 1985 vítězství v DFB Pokalu zajišťující postup do Pohárů vítězů.

Uerdingen tam poměrně hladce prošel do čtvrtfinále, kde na něj čekaly Drážďany, tradiční účastník pohárových bojů.

Byl to osmý německo-německý duel za posledních deset let a doprovázel ho tradiční kolorit oněch dob. Kádrování východoněmeckých hráčů i fanoušků před cestou na Západ, politické napětí, úzkostlivá obezřetnost na obou stranách přerůstající až k paranoie.

Kdysi se mnichovský Bayern proslavil tím, že před zápasem odmítl nocovat v Drážďanech, protože se obával odposlechů v kabině a na hotelu. Raději přespal v Hofu u hranic, oficiálně to zdůvodňoval potřebou aklimatizace. Takové výmluvě se museli smát i školáci ze základky, neboť mezi oběma městy je rozdíl nadmořské výšky zhruba 400 metrů.

Podobné obavy měla před prvním čtvrtfinálovým utkáním i výprava Uerdingenu. Aby si byl trenér Karl-Heinz Feldkamp jistý, že nikdo nešpicluje jeho taktické pokyny, předzápasovou poradu mužstva vedl na nábřeží u Labe.

Ale příliš to nepomohlo. Západoněmecký tým si z NDR vezl porážku 0:2.

Samozřejmě, to nebyla žádná ostuda. Spíš výsledek, jemuž se říká hratelný. I veřejnoprávní televize ZDF věřila, že není zdaleka rozhodnuto, proto ve středu 19. března 1986 dala německo-německému souboji přednost před utkáním Bayernu na hřišti Anderlechtu v mnohem prestižnějším Poháru mistrů.

Jenže už v 1. minutě odvety Drážďany skórovaly. A do poločasu přidaly další dva góly, inkasovaly jedinkrát. „Tady je hotovo,“ konstatoval reportér při odchodu mužstev do kabin.

Drážďany v sérii vedly 5:1 a nikdo soudný nepředpokládal, že domácí vyhrají druhý poločas o pět branek. Kdyby tenkrát existovaly online sázkové kanceláře, přestanou přijímat sázky na postup východoněmeckého mužstva - protože se bral za hotovou věc.

I v kabině Uerdingenu byli všichni smíření s osudem. O přestávce tam panovalo rozpačité ticho a hlavní taktický pokyn trenéra Feldkampa zněl: „Dohrajme to se ctí.“

Naopak v šatně soupeře byl slyšet křik. Ale nikoli radostný, to bolestí řval brankář Bernd Jakubowski, který si při jednom z soubojů ke konci poločasu ošklivě poranil rameno. Utišující prostředky nezabíraly, ze zápasu tedy odstoupil.

Pro další vývoj čtvrtfinále to byl klíčový okamžik.

Do branky musel nezkušený Jens Ramme a domácí hráči si okamžitě všimli, že je hodně nejistý ve vzduchu. Proto ho začali zasypávat centry a vysokými střelami.

Uerdingen stupňoval převahu, riskantně se hnal do útoku, zato fotbalisté Drážďan s každou minutou působili unavenějším a skleslejším dojmem.

Iluze zázraku se začala přibližovat realitě v 58. minutě, kdy Bayer snížil na 2:3. Pak přišel vlastní gól - 3:3. Za další dvě minuty byl stav 4:3. A jedenáct minut před koncem už stál Uerdingen jednou nohou v semifinále. Vedl 6:3 a dvojzápas byl otočený.

Zatímco o přestávce začali fanoušci opouštět tribuny a naštvaní diváci telefonovali do redakce ZDF, že chtějí vidět Bayern, teď všichni užasle sledovali dění na Grotenburgu.

Udrží domácí náskok? Nebo se odpočítávané Drážďany vzchopí k rázné odpovědi?

Navzdory dvěma velkým šancím hostů se už nic podstatného nestalo. Padl ještě sedmý gól, tedy šestý za 29 minut, ale tím se jen upravil senzační výsledek. Uerdingen vyhrál 7:3, celkově 7:5. Byl to jeden z nejbláznivějších zápasů historie evropských pohárů.

Ale tím příběh zdaleka nekončil.

Domácí šli slavit do jedné z hospod v centru a bouřlivý večírek řídil kapitán Matthias Herget, rodák z NDR, který jako kluk odešel s rodiči na Západ.

To vzrušení docela jiného druhu panovalo v hotelu, kde bydleli hráči Drážďan. Uprostřed noci totiž zadním vchodem přes parkoviště utekl útočník Frank Lippmann a zamířil k příbuzným do Norimberku. Funkcionáři - oficiální i tajní - hned věděli, že tohle je průšvih.

Přitom původně Lippmann vůbec v Západním Německu být neměl. Trenér Sammer ho nechtěl vzít kvůli disciplinárním prohřeškům, ale z nejvyšších stranických míst přišel rozkaz, že prioritou je postup do semifinále PVP a mužstvo musí odjet v co nejsilnějším složení.

„Moje emigrace byla impulzivní věc, neplánoval jsem ji. Vždyť jsem doma nechal přítelkyni a tříměsíční děcko,“ přiznal fotbalista s odstupem let pro Die Zeit. „A jestli bych utekl, kdybychom postoupili? To si netroufám říct.“

Porážka ani Lippmannův útěk nezůstaly bez reakce východoněmeckých soudruhů.

Po návratu do NDR byl trenér Sammer propuštěn z funkce (v týmu už hrál jeho osmnáctiletý syn Matthias, který o deset roků později získá Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy) a kapitán Dixi Dörner byl nucen ukončit kariéru.

Smutnou dohru měl celý příběh i pro gólmana Bernda Jakubowského. Zranění ramene bylo tak vážné, že k vrcholovému fotbalu už se nevrátil.

V NDR se dokonce začalo vyšetřovat, jestli hráči Dynama zápas neprodali za devizy. Přeci jen dva góly padly z penalt a jeden byl vlastní. Podezření bylo o to silnější, že předchozí rok podobně dopadlo čtvrtfinále s Rapidem. Domácí výhra 3:0, pak debakl 0:5 ve Vídni.

Ale důkazy se nenašly. Asi to opravdu byl fotbalový zázrak.

Rok 1986 se stal vrcholným obdobím historie Uerdingenu. Semifinále PVP s Atlétikem Madrid, pak třetí místo v Bundeslize a k podzimnímu utkání Poháru UEFA přijala slavná Barcelona s Garym Linekerem.

Po téhle báječné jízdě následoval už jen sešup.

V roce 1991 klub opustil Bundesligu, zopakoval si to o dvě sezony později, naposledy a definitivně sestoupil na jaře 1996. To už se jmenoval KFC Uerdingen, protože vedení koncernu Bayer rozhodlo, že dál bude podporovat pouze tým z Leverkusenu, kde i firma sídlí. Uerdingen měl najednou výrazně menší rozpočet a nemohl se poměřovat s konkurencí.

Klub, za který kdysi nastupovali Brian Laudrup, Stefan Kuntz, Oliver Bierhoff nebo český krajánek Günter Bittengel, se odporoučel do nižších soutěží, do amatérského fotbalu.

Jedna krize střídala druhou, několikrát ho před krachem zachraňovali sami fanoušci nebo bývalí soupeři zvučných jmen v čele s Bayernem, kteří s Uerdingenem hráli benefiční zápasy bez nároku na odměnu.

Příliš neuspěl ani ruský investor s megalomanskými plány. Sice s klubem postoupil do třetí ligy, zpátky mezi profesionály, ale pak se rozhodl víc podporovat hokej v Krefeldu.

První insolvence byla vyhlášena v roce 2002, další v letech 2005, 2007 a 2021.

Poslední krize nastala v minulé sezoně. Už v říjnu začali hráči hrozit stávkou kvůli chybějícím výplatám. Zaměstnanci si raději z kanceláří odnesli osobní věci, neboť očekávali další návštěvu insolvenčního správce.

Klub dlužil skoro každému: finančnímu úřadu, zdravotním pojišťovnám, městu, soukromým subjektům. V dubnu 2025 logicky přišel pátý bankrot a znovu pád do páté ligy.

Dnes by se za mnohem větší zázrak, než byl obrat v zápase s Drážďany, považovalo, kdyby se Uerdingen ještě někdy vrátil mezi německou elitu. Protože tady je průběžné skóre výrazně zoufalejší než před 40 roky.