Článek
Kouč Brightonu Fabian Hürzeler přišel ve středu na tiskovou konferenci, aby zhodnotil utkání svého celku s Arsenalem. A nebral si servítky.
„Na hřišti byl jen jeden tým, který chtěl hrát fotbal,“ rýpl si do londýnského klubu. „Nikdy nebudu trenérem, který by chtěl vyhrávat tímto způsobem. Každého v téhle místnosti bych se zeptal: Vážně jste si takový zápas užili?“
Přidal se tak k fanouškům, novinářům i televizním expertům, kteří mužstvo v aktuální sezoně kritizují. Hra Arsenalu je podle nich strojová, nudná, příliš závislá na standardních situacích. Bez vzrušení, bez líbivosti. Takhle přece lídr Premier League vystupovat nemá!
Artetův celek ale utkání v Brightonu zvládl, vyhrál 1:0 a připsal si velmi důležité tři body. Devět kol před koncem ligy má v čele tabulky náskok sedmi bodů a je velmi blízko prvnímu mistrovskému titulu od roku 2004.
Od nudy k umění
Není to poprvé, kdy se Arsenalu vyčítá, že nehraje hezký fotbal. V letech 1986 až 1995, kdy tým vedl George Graham, se na borce v červených dresech skandovalo Boring, Boring Arsenal (nudný, nudný Arsenal). Skotský kouč mužstvu ordinoval pragmatický, přízemní styl s pevnou defenzivou, které vévodili Lee Dixon či Tony Adams.
Tehdy se také zpopularizoval slavný popěvek One-nil to the Arsenal (jedna nula pro Arsenal), na melodii písně Go West, coby odkaz na nejčastější podobu zápasového skóre. Nepříliš záživný herní projev ale vedl k úspěchům. Kanonýři během Grahamova působení dvakrát vyhráli ligu, dvakrát ligový pohár a nakonec i Pohár vítězů pohárů.
Následná éra Arsèna Wengera přinesla úplně jiný příběh. Francouzský elegán se vzezřením i vyjadřováním vysokoškolského profesora považoval fotbal za součást kultury – a výkon jeho mužstva byl leckdy uměleckým dílem.
Jak ostatně vtipně prohlásil legendární kouč Brian Clough, strůjce úspěchů Nottinghamu Forest v sedmdesátých letech: „Hráči Arsenalu míč hladí tak, jako jsem já sníval o tom, že budu hladit Marilyn Monroe.“
Arsenal v poslední dekádě |Sport SZ
2015/16 - 2. místo, 71 bodů
2016/17 - 5. místo, 75 bodů
2017/18 - 6. místo 63 bodů
2018/19 - 5. místo, 70 bodů
2019/20 - 8. místo, 56 bodů
2020/21 - 8. místo, 61 bodů
2021/22 - 5. místo, 69 bodů
2022/23 - 2. místo, 84 bodů
2023/24 - 2. místo, 89 bodů
2024/25 - 2. místo, 74 bodů
Pod Wengerem klub získal tři tituly, včetně toho dosud posledního z roku 2004. Od té doby anglickou ligu osmkrát vyhrál Manchester City, pětkrát Chelsea, po třiceti letech se dočkal i Liverpool. K všeobecnému šoku dobyl před dekádou Premier League i dnes ve druhé lize uvadající Leicester. Arsenal stále nic.
Letos je tým ze severního Londýna triumfu možná nejblíž za celou dobu. Podle dat společnosti Opta je jeho aktuální šance na titul 93 procent. Namísto oslavných textů o velkém návratu na trůn je ale Artetův tým terčem kritiky.
Fotbal řízený počítačem
Jeho zápasy prý nejsou zábavné. Nesnaží se hrát líbivý, atraktivní fotbal. Zdržováním a fauly zbytečně kouskuje hru a zamezuje její plynulosti. A je přehnaně závislý na rohových kopech, z nichž dává spoustu gólů.
To všechno jsou argumenty, podle nichž bude Arsenal v případě zisku titulu nejslabším a nejméně obdivuhodným šampionem za dlouhé roky. Z Invincibles (Neporazitelní), což byla přezdívka Wengerova celku z roku 2004, jsou prý najednou Unwatchables (Nekoukatelní).
Přisadil si i Ruud Gullit. Bývalý výtečný fotbalista byl po zhlédnutí klání mezi Arsenalem a Chelsea velmi emotivní.
„To byl ale příšerný zápas. Jako sledovat nějakou strategickou deskovou hru. Na ten fotbal se nedalo dívat. Snad se z toho nestane trend. Každý na hřišti má dnes skvělou kondici, ale my toužíme po hráčích, jako je Lamine Yamal, který dokáže soupeře obehrát,“ rozčilovala se někdejší hvězda AC Milán či nizozemské reprezentace. „Jako by to všechno bylo řízené počítačem. Chybí mi zábava.“
Zařadil se tak do dlouhé řady osobností, které se o aktuálním vývoji v anglické lize nevyjádřily zrovna pochvalně. „Když přemýšlím o fotbalu, často vzpomínám na tým Barcelony před deseti nebo patnácti lety. Každou neděli jsem se těšil na to, až budou hrát. A teď? Zápasy Premier League pro mě nejsou potěšením,“ prohlásil Arne Slot, trenér úřadujících mistrů z Liverpoolu.
„Samozřejmě je to vždycky zajímavé, protože je to tu hodně kompetitivní. A díky tomu je liga skvělá. Ale z pohledu běžného fotbalového fanouška je mezi Premier League před třemi, čtyřmi lety a dnes veliký rozdíl,“ dodal.
Kouč Mikel Arteta musí častěji než kdy dřív odpovídat na otázky o herním stylu Arsenalu.
Jde o výstižnou poznámku, která odkrývá celé jádro problému. V poslední dekádě jsme si zvykli, že nejlepší evropské týmy hrají fantastický fotbal. O titul se v Anglii každou sezonu praly Manchester City a Liverpool. Týmy Pepa Guardioly a Jürgena Kloppa posunuly ostrovní fotbal na zcela novou úroveň. Zápasy mezi nimi pak nebyly jen „šestibodovými“ bitvami o titul, ale i ukázkou toho nejlepšího.
„Je to ta nejúžasnější rivalita v historii anglického fotbalu. Nejvyšší možná kvalita, těmhle zápasům nechybí absolutně nic,“ rozplýval se třeba bývalý stoper a dnešní televizní expert Jamie Carragher.
Guardiola i Klopp se pak nechali slyšet, že právě vzájemné soupeření je nutilo zlepšovat se a posouvat laťku kvality ještě výše.
Zápasy jsou dnes jiné
Situace se ale změnila. Díky objemu peněz za televizní práva a výborné práci vedení soutěže je dnes Premier League zřejmě nejkvalitnější v historii. Doby, kdy si outsider přijel do Manchesteru, Londýna či Liverpoolu pro příděl a domácí velkoklub nabídl fanouškům exhibiční podívanou, jsou pryč.
I nejhorší týmy dnes mají kvalitní trenéry, skvělou fyzičku a poctivou herní strukturu. A díky penězům i kvalitní hráče. Kluby jako Bournemouth, Fulham nebo Nottingham Forest jsou na přestupovém trhu silnější než Dortmund nebo AC Milán. Krutá, leč neúprosná realita fotbalu.
„Zápasy se mění a jsou čím dál obtížnější. Dříve jste si stanovili taktiku a pak do ní přidali invertovaného beka, záložníka navíc, falešnou devítku. Soupeře jste tím rozložili, začali jste dominovat a bylo hotovo. To už teď neplatí,“ vysvětluje to sám Mikel Arteta.
„Dnes se soupeři umí okamžitě adaptovat. Po každé herní sekvenci, po každém vhazování nebo rozehrávce, protihráči dobře vědí, co mají dělat. A všichni brání osobně, je to samý souboj jeden na jednoho. Je to zkrátka jiná hra,“ říká kouč Arsenalu.
Abyste skvěle fyzicky i takticky připraveného protivníka porazili, je třeba mít něco navíc. V případě Gunners jsou to skvěle sehrané rohové kopy, v nichž úřaduje především stoper Gabriel. Precizní defenziva v kombinaci s absencí vyloženě líbivých ofenzivních hráčů (anglický klenot Bukayo Saka letos neprožívá nejlepší sezonu) pak vede k pocitu, že Arsenal nudí.
Na druhou stranu, i pod Artetou kdysi mužstvo bavilo. V sezoně 2022/2023 se prezentovalo jedním z nejhezčích, nejnápaditějších stylů v lize. Skončilo druhé, bez titulu. Stejně jako o rok později. A v další sezoně do třetice.
Arsenal už šest let čeká na jakoukoliv trofej. Aktuálně je stále ve hře o všechny čtyři. Kromě domácí ligové soutěže a Champions League je též ve finále Carabao Cupu a ve čtvrtfinále FA Cupu.
Právě v Lize mistrů, kde týmy hrají otevřeněji a pod menším tlakem než v Premier League, pak Artetův celek ukazuje, že fotbal hrát umí. Výhry 4:0 nad Atlétikem Madrid, 3:1 nad Bayernem Mnichov či 3:1 na hřišti Interu Milán jsou toho důkazem.
V lize se však klub přizpůsobuje situaci. Dotahuje zápasy do vítězného konce a především je silný mentálně. Když v polovině února ztratil zápas proti beznadějně poslednímu Wolverhamptonu, působilo to jako začátek dalšího kolapsu. Namísto toho ale následovaly důležité výhry v derby s Tottenhamem, proti Chelsea a na hřišti Brightonu.
Pokud se predikce vyplní, hráči Arsenalu v květnu pozvednou nad hlavu mistrovský pohár. A byť se na současný tým nebude vzpomínat jako na jeden z nejpůsobivějších v historii, jeho fanouškům to bude úplně jedno. Nejde jim o umělecký dojem. Chtějí svůj vytoužený titul.
