Hlavní obsah

Glosář o Slavii: Případ neodemčených zámků i šéfova budoucího zetě

Jindřich Trpišovský a jeho tým našli na české ligové scéně přemožitele, stříbrná pozice za Plzní je pro ně málo. Co selhalo?

Reklama

16. 5. 7:55

Fotbalisté Slavie tentokrát na české ligové scéně nenaplnili své ambice. Za možnými příčinami neúspěchu se v glosáři ohlíží Luděk Mádl, fotbalový expert Seznam Zpráv.

Článek

Získat titul je cíl. Získat tři tituly v řadě, to už značí vítěznou dynastii, která chce logicky opanovat ligu i počtvrté. Jenže když se to posléze nepovede, namane se přirozená otázka.

Šlo ze strany Slavie o smolné a dočasné povybočení z rozjeté královské cesty, na jejíž trasu se hned vrátí? Anebo snad o první signály překvapivě rychlého úpadku až dosud imponujícího slávistického „impéria“?

Šňůru tří titulů velebili dějepisci Slavie již ve čtyřech generacích. V minulém století ve 20., 30. i 40. letech – a též v našem věku uchováváme mistrovský hattrick v červenobílém stále v živé paměti.

První Slavia v dějinách se čtyřmi spojitými tituly? To chceme! Právě tuhle motivační linku Jindřich Trpišovský týmu i sobě před rokem vytyčil. Ale neuspěl. Něčemu takovému už si u něj fanoušci odvykli. Tak proč došlo ke zklamání?

Třeba proto, že vše špatně začalo. A ve finiši i špatně skončilo. Jediná výhra v pěti nadstavbových duelech hovoří sama za sebe. Vítěz základní části v koncovce sezony ztratil glanc i pověst a titul šampiona.

Otočme kolem času zpět. V létě 2021 si po turnaji Euro vybrali reprezentanti zaslouženou dovolenou, do přípravy naskakovali postupně až v jejích pozdních fázích. Na klíčové období evropských pohárových předkol každopádně Slavia dobře připravena nebyla.

Pozbyla nadějí v Lize mistrů i Evropské lize, nezvládla totiž mače s Ferencvárosem Budapešť a Legií Varšava. Slavii zbyla Konferenční liga, soutěž UEFA s nejnižším budgetem. A nepovedené léto musela Slavia řešit alternativně, protože počítala s vyššími příjmy od UEFA, než se daly v Konferenční lize čekat.

Slavii došlo, že tentokrát bude muset něco vydělat i prodejem hráčů. Abdallah Sima nevynesl Slavii zdaleka tolik, co si o něm vysnila. A Davida Zimu pak zobchodovala do Itálie v poslední možný den přestupového okna.

Bez šperháků obrany neotevřeli

V zimě pak sportovně oslabila ještě výrazněji, až fatálně. To když prodala Jana Kuchtu do ruské a Nicolae Stancia do čínské ligy. Nahradit je nedokázala. A také proto při dalším pokusu o obhajobu titulu selhala.

Zápasy v soutěžích UEFA přinášejí obyčejně otevřený způsob hry obou týmů, s mnoha variantami taktických řešení.

Oproti tomu v „jednostrunné“ české lize, kde proti Slavii všichni brání jak o život, se odchod Stancia a Kuchty projevil nejcitelněji.

Bez Rumunovy fotbalové myšlenky a jejího brilantního provedení se omezila míra slávistické herní variability. Bez Kuchty zase schopnost dotyčného vytušit, kudy za chvilku šestnáctkou poletí balon, takzvaně si ho najít a celé kouzlo jménem gól pak dovést osobně až ke kýženému sukcesu.

Schopnost střílet branky bez Stancia s Kuchtou u Slavie jednoduše klesla. Proto nedokázala soupeřovy pomyslné „zámky“ od dveří jejich pevností otevírat stejně zručně jako předtím, tedy ještě se „zámečnickými mistry“ Stanciem a Kuchtou.

Alternativa v kreativitě jménem Ševčík až příliš často marodila. A pozice centrforvarda je ve Slavii nekonečným evergreenem. V klíčových okamžicích klub pokaždé zjišťuje, že ho vlastně nemá. Tedy… že má zase „jen“ Tecla. Muže, co v sobě nese skvělý „morál“. Ale ohledně střelby a zakončení je prostě limitován stínem, který už asi při vší úctě nepřekročí.

Nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale Stanislav Tecl už je takřka synonymem pro jalovost útoku, což je prvek, který Slavii už léta brzdí. Obvykle dokud si góly nezařídí jinak, třeba ze Simových náskoků či Sorových sprintů.

Obecně platí, že v „uheftované“ české lize nevytěžíte tolik z dynamiky, jež rozhoduje zápasy v Evropě. Slavia má pohyblivých, rychlých, tahových typů hráčů dostatek. Ale při hře tzv. do plných už působí bezradněji. Plzeňský trenér Michal Bílek moc dobře věděl, proč v důležitých vzájemných duelech s červenobílými zaparkoval svůj pomyslný autobus, metaforu popisující ultradefenzivní taktiku, na nejhlubší místo, kam se dalo.

Faktorů slávistického zmaru by se našlo bezpochyby mnohem víc. Ať chcete, nebo ne, u trojnásobného mistra se prostě časem nemůže nevyvinout jakási myšlenka prvku povýšené lenosti. Aby to nevyznělo hůř, než je myšleno: Prostě a jednoduše se časem začne rozmělňovat nasazení, důraz, koncentrace, smysl pro zcela precizní provedení. A to obvykle v duelech s největšími outsidery typu Karviné.

Vyznívá bizarně, když nejslabší outsider 4 ze svých 22 v lize uhraných bodů, tedy plných 18 procent, získá v sezoně zrovna na úkor obhájce trofeje.

Slavia si oproti minulosti pohoršila i v defenzivní fázi. Celkem 27 inkasovaných branek je exaktně víc než 20 loni (ve 34 kolech). A jde o více než dvojnásobek (!) počtu inkasovaných gólů oproti ročníku 2019/20. Tehdejších 12 obdržených gólů podalo ve své době jasný důkaz tehdy mistrovské práce v hájení vlastní branky. Zároveň v sobě ale nese vlastně i obžalobu defenzivy současné, která inkasovala 27krát.

Nejdřív zeď. A potom zeť

Příčin se nabízí spousta, včetně chyb brankářů. Také v nestálosti složení stoperské dvojice, jakož i menší důslednosti celého týmu v módu „zpětného chodu“…

Brankář Aleš Mandous nabídl skvělé zápasy, ale i ty s chybami. Jeho konkurent a hvězda nedávné minulosti Ondřej Kolář šel výkonnostně prudce dolů. Zprávy z Edenu hlásí, že absolvuje jen část potřebné tréninkové práce a zátěže. A přesto od trenérů stále znovu dostával snad až příliš velkorysé šance zase chytat.

Tým už v něm ale nemá oporu. Někdo možná řekne, že v Mandousovi také ne. Ale už jen možná přítomnost úvahy, ze v jejich souboji o místo v brance nemusí být oběma měřeno zcela spravedlivě, byť jen už kvůli zásluhám z minulosti. Svou roli může hrát i Kolářův (předmanželský) vztah s dcerou šéfa klubu Jaroslava Tvrdíka. I kdyby se zainteresovaní snažili v dobré vůli sebevíc, taková situace prostě vpustí do kabiny ďáblíka, který začne týmové sepětí dříve či později nahlodávat.

Je to podobné jako ve vztahu trenéra-otce s hráčem-synem v kolektivních sportech obecně. I kdyby se rozkrájeli, vazbu mezi nimi bude kabina stejně vždycky vnímat specificky a v krizových momentech tu vznikne slabé místo.

Ani Ondřeji Kolářovi, ani jeho budoucím příbuzným samozřejmě do jejich osobního života nemá nikdo co mluvit, včetně mne. Ale ve sportovním prostředí prostě aspekt „jinakosti“ dotyčného v pojímání kabiny nemůže nevzniknout. Stejně jako třeba u vás v práci, kde má šéf mezi podřízenými například svou dceru či manželku, nedej bože milenku. Kdo to zažil, už nejspíš nepotřebuje více vysvětlovat, o čem je řeč.

K negativním faktorům slávistické sezony náležel i velmi problematický zdravotní stav týmu. Příliš mnoho hráčů se příliš často ocitá na marodce, leckdy na příliš dlouhou dobu.

Jde o velké téma pro trenéry a jejich odborné spolupracovníky z této oblasti. Nabízí se i myšlenka, zda už Trpišovský svými extrémními nároky na fyzickou připravenost týmu v průběhu let nepřetížil organismy a tělesné schránky svých svěřenců přespříliš. Když to řeknu hodně hnusně: Zda už tým tak trochu „neoddělal“, zda už z tuby nevymáčkl všechnu pastu a zůstal jen obal, co se snadno ohýbá a více láme.

Slavia disponuje četnými detailními daty o fyzickém stavu hráčů. Jejich analýza teze o míře přetížení potvrdí či vyvrátí. Každopádně popíše skutečný stav a nabídne možnosti, jak na něj reagovat.

Fotbal je fenoménem, pro který je typická nekonečnost práce kolem něj. Neustálé prolínání prvků inovátorství a stabilizace. Jindřich Trpišovský až dosud vždy dokázal věci posouvat, vkládat do týmu nové nápady, nenechat ho „zvětrat“.

Druhé místo v lize mu nabídlo spoustu dobrých důvodů k tomu, aby se v jeho mozku už nějaký čas rozehrávala další, zase trochu jiná Slavia. Trochu odlišná ve jménech, nových strategických prvcích či charakteristikách hry… Taková Slavia, která za rok aktuální selhání napraví.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované