„Největší mozek“ Messi na turnaji zářil, ale svůj poslední titul nezískal

Vzteky ze sebe trhal milovaný dres s modrobílými pruhy, protože zase zpackal pokutový kop. Bylo mu čerstvě devětadvacet a znovu prohrál finálový souboj o krále fotbalové Ameriky. Lionel Messi zklamal. Zklamal sebe a hlavně Argentinu, kterou zase nepřesvědčil, že je ten vyvolený.

„V srdci cítím obrovský smutek a zklamání. Dřel jsem hodně, abych konečně získal titul pro svou zemi,“ prohlásil po finále a hlas se mu zlomil.

Při stém výročí slavného turnaje pro jihoamerické velikány Copa América pozvali i šest týmů ze Střední a Severní Ameriky. A šampionát se kvůli jubileu přesunul do monstrózních arén ve Spojených státech. Messi měl konečně dokázat, že umí čarovat nejen v Barceloně, se kterou byl srostlý. Už měl doma ve vitríně pět Zlatých míčů pro nejlepšího fotbalistu planety. Plus osm španělských titulů a čtyři prvenství z Ligy mistrů. Kromě hromady jiných ocenění samozřejmě.

„Všichni mu pomůžeme, aby si splnil svůj sen,“ prohlásil trenér Gerardo Martino. Podle jmen přivezla Argentina snad ještě zvučnější výběr než na letošní mundial, který se stejně jako tehdy rozhodoval na stadionu v East Rutherford.

Argentina snadno projela skupinou při skóre 10:1 ze tří zápasů. Ve čtvrtfinále v tréninkovém tempu přejela 4:1 Venezuelu, v semifinále potupila 4:0 Američany a před finále proti Chile byla přesvědčená, že přišel Messiho den. Jenže za 120 minut nepadl jediný gól a Messi první penaltu poslal prudce nad břevno. Nezlomil prokletí. Zase prohrál finále.

2007 - s Brazílií prohrál 0:3 jako mladičký na Copa América.

2014 – s Německem padl 0:1 v prodloužení na mistrovství světa.

2015 – s Chile v penaltovém rozstřelu na Copa América.

2016 – zase s Chile a zase na penalty.

„Asi mi není souzeno. Pro mě a pro mnoho lidí, kteří to chtějí, bude lepší, že skončím,“ prohlásil mezi žurnalisty, kteří rázem strnuli. Právě slyšeli oznámení, které jim vyrazilo dech.

Messi končí! Cože, Messi končí?

Uteklo deset let, v nichž drobný útočník s cupitavým krokem, desítkou na zádech a geniálním fotbalovým uměním přesvědčil sám sebe a hlavně Argentinu, že opravdu vyvoleným je. Jako kdysi Diego Maradona, se kterým ho díky nadpozemskému driblinku a báječné levačce od dětství srovnávali.

Do reprezentace se vrátil o šest týdnů později. Přemluvili ho. Sám velký Diego nebo tehdejší argentinský prezident Macri mu opakovaně volali, aby „nenechal prchlivost cloumat svým majestátem“. Messi si dával čas na rozmyšlenou a pak své agenty nechal naťukat prohlášení: „Láska k mé vlasti a k argentinskému dresu je příliš velká.“

Možná v té chvíli se Lionel Andrés Messi stal skutečným králem. Musel si projít vlastním peklem. Padnout do kolen. Zároveň silným vzkazem přiměl argentinskou federaci, aby se v ní přestalo myslet sobecky. Roky mu vadilo, že přednost mají funkcionáři před národním týmem. Jen si to nechával pro sebe, protože na veřejnosti většinou mluví docela nudně a s hromadou klišé.

Co se vrátil, pozvedl jako kapitán šampionů velké trofeje.

2021 – ve finále Copa América poráží 1:0 Brazílii v jejím chrámu na Maracaná.

2022 – ve skvostném finále mistrovství v Kataru střílí dva góly Francouzům a jásá po penaltovém rozstřelu.

2024 – ve finále Copa América poráží 1:0 Kolumbii.

Poslední velký boj ale nevyhrál. Argentina podlehla ve finále Španělsku a bere stříbro. Soupeř dokázal vymazat celé argentinské mužstvo i s jeho největším hrdinou. Nicméně Messi byl až do nedělního rozuzlení k nezastavení.

A už umí vyjádřit, když to v něm bublá. V devětatřiceti letech dává jasně najevo, kým je a co mu jde.

„V posledních čtyřech letech jsme byli nejlepší, ať se vám to líbí, nebo ne, a bez ohledu na to, co kdokoli říká. Nikdo nám nic nedaroval. To, čeho jsme dosáhli, není náhoda,“ prohlásil před finále se Španělskem.

Dávno se nekrčí v koutě, pravidelně po zápase předstupuje před žurnalisty, kteří se tlačí v novinářské zóně u zábradlí, aby aspoň z dálky zachytili jeho slova. Do finále zvládl osm gólů a čtyři asistence. Ani na minulém šampionátu, kdy byl pro Argentinu extrémně důležitý, neměl tak velký vliv na výsledky jako teď.

Skupinou proletěli obhájci titulu podobně snadno jako tehdy na turnaji, po kterém se Messi loučil v slzách s reprezentací. Tři výhry proti papírově slabším týmům a skóre 8:1. Jenže od té chvíle byla pokaždé vrcholně nezbytná Messiho pomoc.

„Lidé se mě pořád ptají, jak to v devětatřiceti zvládá,“ nadechl se slavný trenér Pep Guardiola k dlouhému monologu pro digitální sportovní portál tribuna.com: „Nikdo nikdy neviděl fotbal jako on. Věk jednou porazí každého, ale nějak odmítá porazit Lea. Jako by hrál na svém dvorku. To vážně není normální a je nemožné se to naučit. Když jsem ho trénoval v Barceloně, dělal věci, které jsem neuměl popsat slovy. Jen jsem stál u postranní čáry a sledoval ta kouzla. Jako teď v semifinále mistrovství světa. Každý dotek měl smysl. Každá přihrávka v sobě nesla potenciální nebezpečí. Každé rozhodnutí bylo perfektní. On už dávno neběhá nejvíc, ale donutí všechny ostatní běžet za ním.“

Naprosto přesně vystihuje Messiho výjimečnost.

Ve vyřazovací fázi musel nejprve zvládnout peprných 120 minut proti odbojným outsiderům z Kapverdských ostrovů. Pak slzel štěstím po fantastické otočce s Egyptem, kdy Argentinci ještě v 79. minutě prohrávali o dvě branky. Ve čtvrtfinále proti Švýcarsku musel do dalšího prodloužení.

V semifinále následovala druhá dechberoucí otočka v závěrečných minutách, ke které přispěl dvěma asistencemi.

„Co předvedl proti Anglii, to bylo za hranicemi fotbalu. Bylo to umění,“ popsal Guardiola: „Anglie nehrála proti starému hráči, ale proti nejvýkonnějšímu mozku, jaký fotbal kdy zplodil. Leo je deset vteřin před ostatními. Messi je čistý génius.“

Možná se Španělům podaří tento geniální mozek přechytračit, nicméně už jen to, co téměř čtyřicetiletý fotbalista dokazuje, je zápisem do sportovních dějin. Špatně se to dokládá, protože neexistuje objektivní srovnání, ale podle subjektivního pocitu je Messi víc než Pelé. Víc než Maradona. Víc než Cruyff nebo Beckenbauer a Platini. Víc než Cristiano Ronaldo.

Někomu se třeba podařilo získat víc trofejí, nastřílet víc gólů, udělat kariéru také v jiných funkcích než jen s míčem u nohy, ale Messi prostě nemá konkurenci. I díky tomu, že přesně před deseti lety prošel v East Ruthefordu bolestnou zkouškou.

Nebo právě kvůli ní?

„Fanoušci jsou posedlí góly, ale v semifinále proti Anglii připomněl Messi světu, že fotbal souvisí především se zvládáním momentů, které si nikdo jiný nedokáže představit. To je definice velikosti,“ pravil Pep Guardiola.

Messi odehrál 207. reprezentační zápas. V tom prvním, proti Maďarsku, ho rozhodčí před jednadvaceti lety vyloučil. Messi nastoupil jako náhradník a po pár vteřinách byl potrestaný za domnělé bouchnutí loktem.

Zajímavé také je, že mohl reprezentovat Španělsko, kdyby chtěl. Zatímco v Barceloně se o jeho nadpozemských schopnostech vědělo a mládežnické španělské týmy mu poctivě házely lasa, Argentina dlouho neměla tušení, že se kdesi v Katalánsku skrývá její budoucí poklad. Mimochodem, proti Česku nehrál ani jednou, proti Anglii poprvé až před pár dny, zato proti Uruguayi jednatřicetkrát.

Pokud byste se chtěli vydat po českých stopách za fotbalovým božstvem, mohli byste se zeptat třeba brankářů Petra Čecha nebo Tomáše Vaclíka, kterak se jim ve velkých zápasech proti Barceloně chytaly obstřely levou nohou. Proti Messimu v Lize mistrů nastoupili i hráči Plzně nebo Slavie. Po jeho přestupu do Miami třeba středopolař Pavel Bucha. A pak je tu také reportér, jenž před deseti lety přeložil Messiho životopis do češtiny.

„Trvalo mi to skoro rok, ta kniha je opravdu dlouhá, české vydání má skoro 700 stran. A celou dobu jsem přemýšlel, jak bych se jako novinář s Messim bavil. O čem? Rozpovídal bych ho vůbec? A řekl by mi něco jiného než fráze, které většinou odříká v pozápasových rozhovorech? I kdyby neexistovala jazyková bariéra a on mluvil perfektně anglicky nebo já španělsky, stejně nevím, jestli bych z něj dostal cokoli zajímavého. Sám v knize říká, že mu trvalo, než se trochu otevřel aspoň vlastní rodině. Nevím, co by se muselo stát, aby o sobě něco hlubšího prozradil cizímu člověku,“ vypráví David Čermák z MF Dnes.

To bylo zrovna období, kdy Messi ohlašoval reprezentační sbohem.

Na počátku to býval bohem nadaný fotbalista, který by nevyrostl, kdyby si nepíchal injekce s růstovým hormonem, což mu zaplatila Barcelona. Později dokázal nastřílet i padesát gólů za sezonu a zbořit každého soupeře, když se mu zachtělo. Ale nadále mluvil stroze a nejlépe se vyhýbal otázkám na cokoli, co nesouviselo s fotbalem.

Však to David Čermák potvrdí: „Vyšel mi z té knihy jako člověk, který se mimo fotbal nejradši zavře doma, nechá si dovézt jídlo, odpočívá a žije i na poměry fotbalových hvězd dost stereotypní život. Možná, že po přestěhování z Evropy do Miami se na tom něco změnilo, ale spíš bych řekl, že i v tom je jeho recept na to, jak nepromrhat talent.“

Daleko víc ho už při překladu bavily vzpomínky rodičů, sourozenců, učitelů, trenérů nebo spoluhráčů, kteří prozradili aspoň trochu víc než jen ploché informace, které si často můžete přečíst, když si koupíte noviny: „Překvapilo mě, že se jako kluk uměl vztekat. Maminka Celia třeba líčila, jak se popral s bratrancem, a když ho za trest nechali stát před zamčeným domem, kopal do dveří a vyhrožoval, že kameny rozbije celý dům. Málo se ví o tom, jak přesně prožíval nepříjemnou hormonální léčbu, že si musel denně před spaním píchat injekce do nohou, aby vyrostl. Štvalo ho to, ale kamarádům říkal: Musím. Jinak skončím jako trpaslík.“

A co ho při překladu zaujalo nejvíc?

„Kapitola, kde autor biografie Guillem Balague porovnává Messiho s Tomásem Carlovichem, mimo Argentinu naprosto neznámým fotbalistou. Hrál v sedmdesátých letech, jako defenzivní záložník téměř nevykoukl ze druhé ligy a kvůli dlouhým hubeným nohám mu říkali Vidlička, ale prý toho měl jinak s Messim spoustu společného. Oba se narodili v Rosariu, oba vyrůstali skromně a oba byli fotbalově geniální. I Maradona prý o Carlovichovi řekl, že to s balonem uměl lépe než on. Když nastoupil za výběr Rosaria proti reprezentaci, dával slavným soupeřům jesle tam a zpátky a reprezentační kouč Cap prosil, aby ho v poločase vystřídali, protože jeho hráče ztrapňuje. Tehdy o něm básnila celá Argentina, ale když ho do nároďáku povolali před mistrovstvím světa 1978, zapomněl se na rybách a nedorazil. Co z toho vyplývá? Že hráčů s Messiho talentem najdete dost, ale chybí jim jeho oddanost a cílevědomost. Pro Carloviche byl fotbal zábava, Messi je jím posedlý. A když konečně v reprezentaci prolomil smůlu a oprostil se od tlaku, ukazuje naplno všechno, co umí. I v devětatřiceti, což je z mého pohledu zázrak.“

Zázrak to je prakticky pro každého, kdo vrcholový sport sleduje aspoň v televizi. Nemluvě o hráčích samotných nebo o trenérech. Nechápou, jak to Messi dělá, že je rok před čtyřicátinami pořád tak mimořádný. A protože velmi pravděpodobně na další světový šampionát nepojede, pomalu můžeme bilancovat. Lepší fotbalista po téhle planetě ještě neběhal a nejspíš dlouho běhat nebude, ačkoli třeba Kylian Mbappé, Erling Haaland nebo Lamine Yamal se některé z Messiho zdánlivě nepřekonatelných rekordů pokusí zbořit.

K tomu se hodí poslední vzkaz od Pepa Guardioly: „Většina legend už v devětatřiceti sedí v televizních studiích a o fotbale jenom mluví. Messi stále píše historii. Nepřežívá na nejvyšší úrovni, on v ní dominuje. Proto budu vždycky říkat, že tu nikdy nebyl a nikdy ani nebude hráč jako Lionel Messi. Sledujeme poslední kapitoly největšího příběhu, který byl kdy napsán.“