Prohrávat jsem se nenaučil. Nátura Matějovského posouvala, ale i limitovala

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Během roku se musel vypořádávat s několika zásadními životními změnami. Úmrtím táty, rozvodem a teď ztrácí další jistotu - fotbalovou kariéru. Marek Matějovský, šampion se Spartou, bývalý reprezentant, co okusil také anglickou Premier League, oblékl ve svých 43 letech o víkendu naposledy dres mateřské Mladé Boleslavi.

Ve druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy vypráví o sparťanství či mentalitě lídra, který nechce prohrát ani v ping pongu. První díl o trefách Liverpoolu, Německu, respektu a proměnách ligy si můžete přečíst zde.

Není těch zásadních změn najednou příliš? Nechtěl jste si fotbal ještě nechat jako pevný bod, životní jistotu?

Rozvod není nic příjemného, ale nikoho to zdravotně nepoznamenalo. Jenže když vám někdo odejde, tak to je nejtěžší. Nebyli jsme na odchod taťky připravení, bylo to náhlé. Šedesát šest let pořád není tak moc. To bylo fakt hodně složité. Sejmulo mě to nejvíc, ale už to bylo v období za trenéra Brännströma, kdy jsem tolik nehrál. Ani mě tak nemrzí, že taťka neviděl můj hattrick, ale že neuvidí můj poslední zápas. Když mohl, tak nás podporoval.

Porážky na hřišti bolí, ale životní víc. Jak těžké je tohle všechno ustát tak, aby se to nepromítlo do výkonů, neboť diváky nezajímá, co hráči zažívají doma?

Nebylo to jednoduché. Vždy jsem se snažil přijít na hřiště a soustředit se na fotbal, osobní problémy řešit až pak. Lehce se to říká, ale ne pokaždé to jde udělat. Šel jsem za trenérem a řekl jsem mu, jak to je. Kabina poznala, že se chovám jinak, že se tolik nesměju, nejsou fórky, jako byly. Takže jsem to chtěl uvést na pravou míru, aby to věděli. S přítelkyní jsme to přestáli. Jak říkáte, nikoho nezajímá, co řešíte v osobním životě, ale jen to, co odvádíte na hřišti. Snažil jsem se fungovat. Tak jako zranění i tohle nepříjemné období přestálo a život jde dál.

Váš nejstarší syn hraje v devatenáctce Mladé Boleslavi. Byla možnost, že si kopnete v lize spolu?

Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. Nechtěl jsem to tlačit na sílu. Já ho vždy podporoval, ale rozhodně jsem mu nechtěl prošlapávat cestičku. Hlavně ať ho to baví. Pro mě je nejzásadnější, že je dobrý člověk, to si troufnu říct.

Vy jste si cestu prošlapal až do národního týmu, v reprezentaci jste odehrál patnáct zápasů, byl na Euru. Nelitoval jste ale, že jste vrstevník Tomáše Rosického?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Přál jsem si víc startů. Postupně byl nároďák složen téměř jen z hráčů české ligy, ale to v mé době nebylo.

Po skvělému výkonu v Mnichově proti Německu jste dostal nabídku z Readingu. Z Mladé Boleslavi se často do Premier League nepřestupuje. Nebylo co řešit, anebo jste měl pochyby, zda tuhle jízdu zvládnete?

Dva roky po sobě jsme hráli základní skupinu evropských pohárů. Spousta lidí mě připravovalo na to, že by něco mohlo přijít.

Třeba když jste vyřadili Marseille?

To mám v sobě jako největší zápas v boleslavském dresu a hlavně celou atmosféru kolem. Neskutečná euforie, plný stadion a nikdo to od nás nečekal. Myslím si, že to není úplně doceněné. Porazit Marseille v jakékoli době není samozřejmé. Dostal jsem se do nároďáku. Po utkání v Allianz aréně se řešil zájem z Německa. A najednou pár dní před Vánoci mi volá agent, že má pro mě dárek a jestli sedím. Vybalil to na mě.

Vaše reakce?

Přiznám se narovinu, že tehdy jsem žádný Reading neznal. Hned jsem se díval, kde to je, jak si vedou. Nevím, jestli by se našel hráč z české ligy, co by odmítl Premier League. Měli jsme pak schůzku v Praze, kde mi řekli, že už mě sledují rok a půl. Byl bych hlupák, kdybych řekl ne.

Jak jste na tom byl s angličtinou?

Špatně, protože ve škole jsem se učil němčinu a indicie na přestup spíš byly z bundesligy. Ale byl jsem odhodlaný s tím něco udělat. Hned po příletu jsem si domluvil učitelku, shodou okolností paní, která pocházela z Mladé Boleslavi. Chodila k nám dvakrát týdně, já si dal za úkol naučit se každý den třicet slovíček. Netrvalo to tak dlouho a zorientoval jsem se. Ale není to jednoduché, když přijdete a v kabině ničemu nerozumíte.

Jako první frázi jste se naučil: Kluci, končíme s nakopáváním, teď si to budeme dávat po zemi?

To zas ne. Každé ráno se mě ptali: How are you? Já si říkal, proč se mě pořád ptají, jak se mám? Než mi došlo, že jen to jen fráze. Postupně jsem se do toho dostal. Často jsme chodili do města, abych si zvládal objednat v restauraci. Fotbalové fráze jako záda, sám, naskakovaly za pochodu a na hřišti nebyl nejmenší problém.

Až na ty nákopy?

Tehdy anglická liga v Česku moc neběžela, ale když lidé viděli nějaký zápas, tak mi říkali, co jsem si to vybral za tým, že mě musí bolet za krkem, jak se furt jen dívám, jak to lítá přese mě. Pamatuji si, jak jsem skočil do prvního utkání na pár minut s Manchesterem United a dal jsem pro mě poměrně obyčejnou přihrávku mezi stopera a beka, kde sbíhalo naše křídlo, a lidi najednou zahučeli.

Jiný svět.

Říkal jsem si: Hm, tak i tohle je pro vás k obdivu? To zase člověka nakoplo. Pro tohle mě tam chtěli, i když to nebylo tak často, jak jsem byl zvyklý. Stopeři dobíhali balon, flákli to na tribunu a lidi jim ještě zatleskali, že z toho není nebezpečí. Vždy jsem si říkal, proč to nezkusí uhrát fotbalově. Ale tam se musíte přizpůsobit.

Nepřesný překlad vám ztížil situaci v novém klubu, když jste pro české médium řekl, že útočníci jsou v Readingu sobečtí v tom smyslu, že rychle zakončují, místo toho, aby se ještě snažili akci rozvinout do větší šance. Jak jste to pak vysvětloval?

To bylo těžké. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Zavolal mě trenér Steve Coppell do kanceláře, že se to řeší. Snažil jsem se mu to s tou svou angličtinou vysvětlit. Zrovna se odlétalo do Liverpoolu. Strašně mi pomohlo, že jsem dal ten gól.

Krásný odpustek.

Kluci za mnou přišli, že je to OK, že budeme táhnout za jeden provaz. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem to nemyslel zle, že to byl jen rozdíl oproti tomu, na co jsem byl zvyklý. Přišel jsem z Mladé Boleslavi, kde Mára Kulič to měl v sobě - když byl v pozici, kdy mohl nahrát, tak nahrál. V Readingu chtěli dávat góly hned.

Jenže nedávali, těsně jste spadli, vy se zranil a další zářezy v Premier League jste už nepřidal.

Spadli jsme o skóre. Tehdy nám nepomohl Portsmouth, kde působil Milan Baroš. Hráli s Fulhamem a prohráli. Kvůli tomu jsme museli vyhrát o víc gólů. Myslím, že kdybychom v Premier League zůstali, zůstal bych i já déle. Měli mě tam rádi. Ale druhá liga to už je větší džungle. To byla opravdu řežba a já měl přetrhané vazy v kotníku. Snažil jsem se dát co nejdřív do kupy a v prvním kole v Nottinghamu se mi to stalo znova. A bylo to nadlouho. To mě hodně přibrzdilo. Do dneška je to jediné, čeho lituju, že jsem mohl mít víc startů v zahraničí, ale asi to tak mělo být.

Předpokládám, že jako tahoun Sparty jste ještě měl možnosti jít znovu do ciziny, ale nedávalo vám to smysl?

Odcházel jsem z Anglie zraněný, měl jsem problémy s třísly a Sparta mi řekla, že mi pomůže, že mi dá čas. Bál jsem se, že kdybych šel jinam, nemuselo by to být ono. Měl jsem za sebou operaci s třísly, po pár měsících se mi to vrátilo a musel jsem jít na operaci znovu už ve Spartě. Kdybych byl fit, mohl se řešit další přestup do zahraničí, ale v ten moment jsem si říkal: Sparta, nejlepší klub v Česku, budeme vyhrávat tituly a třeba budu moct ještě někam jít. Taťka s bráchou, velcí sparťani, mi to jen doporučili. Ale těch titulů nebylo tolik, kolik jsem si představoval.

Jediný. A domácí pohár k tomu. Ale i tak jste za šest a půl roku zanechal stopu a sparťanství se u vás zapustilo. I když jste se jako kluk jezdil koukat na pohárové zápasy Slavie.

Sparta mi přirostla k srdci. Jinak to ani nešlo, byla to dlouhá doba, spousta vzpomínek. Jsem vděčný, že jsem tam mohl působit. V srdci mám dva kluby, kde jsem působil nejdéle - Boleslav a Spartu. I tak je pojatá má rozlučka, která symbolizuje dva kluby, co pro mě znamenají nejvíc.

Na jaký zápas za Spartu nezapomenete?

Strašně rád vzpomínám na titulovou sezonu, ligu jsme válcovali. Věřil jsem, že trofejí bude víc, že zažiju i Ligu mistrů. To bude ten zápas, na který si vždycky vzpomenu, kdy jsem kvůli své hlouposti dostal červenou kartu s Poznaní, nemohl jsem nastoupit proti Žilině v play off o Ligu mistrů a v tom dvojzápase jsme o to přišli.

Vyčítáte si to?

Rozhodně. Po právu jsem dostal i mastnou pokutu. Mrzelo mě to, byl jsem přesvědčený, že na to máme. Nechci říct, že kdybych byl na hřišti, že by si to povedlo, tehdy nás chybělo víc, ale to jsem si vyčítal. Mohli jsme postoupit.

Několik červených za tvrdší fauly k vaší kariéře patří. Přičítáte to vaší vítězné povaze, která nesnáší porážky ani v bagu na tréninku, nebo v ping pongu? Že to je něco, co vás posouvalo a zároveň někdy jako s Poznaní i limitovalo?

Ano, je to mé nastavení, vlastnost. Nechám na posouzení, jestli dobrá, nebo špatná. Ale ve fotbale mám tyhle typy rád. Když jsem na hřišti a mám vedle sebe někoho, komu vadí, že pohrává, chce s tím něco udělat. Cokoli hraji, chci vyhrávat a nekoušu porážky dobře. Z toho pak pramení i spousta těchto věcí. Rozhodčí mi říkali, že tohle chování je na škodu, ale já jim odpovídal, že je to proto, že chci vyhrát a že až mi to bude jedno, jestli prohraju, tak na hřišti nebudu. Tuhle vlastnost mám až v extrémní míře, ale nestydím se za ni. Je to lepší než takové ty mouchy snězte si mě, tak prohrajeme, bude se hrát zas.

Takže když napíši, že Marek Matějovský se za celou kariéru nenaučil prohrávat, tak to sedí?

Je to pravda, nenaučil jsem se to. I doma přítelkyně si ze mně dělá srandu , že jsem soutěžílek a vítězílek. Chci vyhrávat i vědomostní hry jako Desítka, Máme rádi Česko.

Přirozených lídrů, vítězných typů, v lize moc není. Je to něco, co nejvíc chybí současné Spartě?

Tyhle vlastnosti se poznají, když s nimi působíte. Takto zvenčí to neumím pojmenovat, ani bych se nechtěl se do toho pouštět. Navenek to tak možná působí, ale od stolu to nedokážu říct. Ale nemyslím si, že by za problémy Sparty bylo jen to, že přišla o lídra Láďu Krejčího.

Jak jste naučil snášet velký tlak ve Spartě?

V těžkých chvílích to opravdu není jednoduché. Když se vám daří, je to všechno super - skvělí fanoušci, média o vás píší. Ale když je těžší období, ne každý to ustojí. Když nejste odolný, není lehké jít na hřiště a odvést nejlepší výkon. Je spousta hráčů, co to má v hlavě: Jéžiši, teďka to zkazím! Zažili jsme i to, že na nás fanoušci čekali a chtěli si to s námi vyříkat. To není příjemné.

Na nové pozici týmového manažera Mladé Boleslavi byste měl mít větší klid.

Budu se v té roli učit. V podstatě jde o vedoucího mužstva s rozšířenou působností. Budu se snažit týmu pomoct co nejvíc i v této pozici.

Odcházíte v době, kdy vás tělo poslouchá a můžete bez bolesti hrát váš oblíbený padel a golf?

Nestěžuju si. Nějaké limity skrz plastiku achilovky jsou, ale pořád můžu běhat. Sport mě baví. Jsem rád, že odcházím ve stavu, kdy můžu sportovat. Budu se chtít hýbat, pohyb k mému životu patří.

Záleží vám na tom, jaký odkaz jste jako sportovec zanechal?

Najde se spousta mých odpůrců, ale já se snažil vždy vystupovat tak, jak jsem uznal za vhodné. Vím, že kolikrát to nebylo tak, jak mělo být, ale pokaždé jsem tam pro svůj tým nechal všechno. Největší ocenění je, když kluci, co mě znají zblízka, mě vnímají jako člověka, na kterého se mohou spolehnout. To je pro mě důležité, když mě pozitivně hodnotí lidi, co mě opravdu znají, a ne ti, co mě poznali jen za devadesát minut na hřišti.