Z fotbalu se stala věda, i proto končím. Čirá radost zmizela, říká Petržela

Než v pondělí ráno začne dětský fotbalový kemp v jeho rodných Hošticích, zase pečlivě složí barcelonský dres s desítkou, aby ho klukům a holkám ukázal, když bude ta správná chvíle. Jako motivaci, že i chlapec z vesnice může udělat velkou kariéru. „Když jsem před patnácti lety potkal Messiho v Lize mistrů, byl to největší zážitek. Lepší fotbalista se nikdy nenarodil. Že jsem si s ním vyměnil dres, to byl ještě bonus navíc,“ říká Milan Petržela.

Bilancuje, vzpomíná, občas se dojme. Vzorně poděkuje přítelkyni Jitce, že s ním má trpělivost. Nezapomene na dceru Claudii, která mu roste před očima. „A rodiče! Bez nich bych nic nebyl,“ zdůrazní a podívá se nad nárty, kam si nechal anglicky vytetovat nápisy máma a táta. „Beru to tak, že jim děkuju za své nohy,“ vysvětluje rekordman v počtu ligových startů. Má jich 537, další už nepřidá.

Na začátku rozhovoru přisedne ke stolu také někdejší plzeňský kapitán Pavel Horváth. Než sní k snídani párky s hořčicí, do hovoru se zapojuje. „Milan patřil mezi poslední fotbalové romantiky. Fanoušci chodili na něj. Moc nevidím, na koho budou chodit teď,“ říká Horváth. Ti dva bývali reklamou na fotbal. Strůjci plzeňské pohádky, do které patří už šest ligových titulů. Výteční kopáči, trochu revolucionáři, trochu drzouni, hodně sví.

Myslíte, že byste se ve fotbale prosadili i dneska? S bohémským přístupem, se svou životosprávou?

Horváth: Neměli bychom šanci. Vzhledem k tomu, jaký dosah mají sociální sítě, hráli bychom v Plzni tak čtrnáct dní a už by nás hnali. Žili jsme naplno a hráli fotbal naplno. Teď už to nejde dohromady.

Petržela: Ať si nikdo nemyslí, že jsme jen pařili. My moc dobře věděli, jak se nachystat na zápas, to pro nás bylo svaté. Abychom před zápasem šli na pivo, to neexistovalo. Byli jsme dostatečně zodpovědní, ale zároveň měli volnost, kterou jsme nezneužívali. A výsledky byly odpověď.

Horváth: Ale fotbal šel od té doby strašně dopředu. Nároky na hráče jsou větší, trend se mění. Pro romantiky už není místo. Obdivuju, že to Milan vydržel až do letoška, že se přizpůsobil. Měřiče, senzory, čipy. V týmu bývá víc členů realizačního štábu než hráčů.

Petržela: Jen si vzpomeň, jak vypadala naše rozcvička. Prostě jsme šli na hřiště, zahráli si pro legraci vzdušné bago a mohlo se trénovat. Teď samá aktivace, protahování, zahřívání. Říkají tomu moderna, ale já mám pocit, že fotbal ztrácí duši.

Ale přizpůsobil jste se.

Petržela: Ne úplně. Jsem stará škola, poslouchal jsem hlavně své tělo.

Horváth: Když jsem kdysi v pravěku začínal hrát v Jablonci, býval tam Pavel Pěnička, strašný dříč. Hodinu před výkopem běhal ve sprintu šířky hřiště, aby se dostal do provozu. Taky extrém. Dneska se hráči ještě dvacet minut před zápasem rozcvičují vevnitř.

Petržela: Proč bych měl měnit zvyky, když mi dvacet let fungovalo něco jiného? Z fotbalu se stala věda a musím se přiznat, že to přispělo k tomu, abych skončil. Čirá radost ze hry vymizela.

Horváth: Já už se zaplaťpánbůh přizpůsobovat nemusel, do žádné dnešní škatulky bych se nevešel. A kdybych se o to snažil, nebyl bych to já. Vybavuješ si, jak jsme chodili do prvního patra na měření tuku. Paní doktorka měla kaliperační kleštičky a měřila podkožní tuk.

Petržela: Na tebe kleště nestačily. Chytila ti břuch a povídá: „Jéééé.“

Horváth: No jo, vy jste odcházeli a slyšeli za sebou: „Pět, šest, pět, čtyři.“ A za mnou se ozval výkřik: „Dvacet sedm!“ Ani s postavou bych prostě nezapadl. Dneska je každý hráč změřený, projetý skrz na skrz přístroji, všude kolem hromada kondičních trenérů, každý má tablet. Vzpomínáš na Bohouše Rodka?

Petržela: Ten atletický trenér, jak za námi chodil jednou týdně v Plzni?

Horváth: Jakmile dorazil, věděli jsme, že budeme dělat rychlost. My se rozcvičovali a on zahlásil: „Chyťte se hradby a hýbejte nohama.“ Chechtali jsme se, co to zavádí za nesmysly. Byli jsme zvyklí na nějaký režim, vyhrávali tituly, hráli Ligu mistrů a vůbec jsme si nepřipouštěli, že vznikají nové trendy, které nás mohou zlepšit.

Byli jsme poslední fotbaloví dinosauři a nevěděli, že nás čeká vyhynutí. Z fotbalistů se začali dělat atleti, někdy až stroje. Teď trénuju třetí ligu v Mostě, snažím se s trendy pracovat, ale klukům stejně říkám základní poučku: Vy volové, musíte nahrát někomu ve stejném triku. Je mi jedno, jak to uděláte, ale když balon odevzdáte soupeři, nemůžete hrát fotbal.

Petržela: Fotbal se začal posouvat jinam a mně to postupně přestalo míň chutnat. Bavila mě parta, ve které bylo lehčí snášet tréninkové galeje. Nabíjela mě společná atmosféra, fórky, rituály, hecovačky, sázky. S přístupem nových trendů a s přívalem cizinců do ligy se staré dobré časy začaly vytrácet.

Horváth: Stačí se podívat do posilovny, jak má každý sluchátka na uších. Všichni jedou jako fretky a pomalu nevědí, jak se spoluhráči jmenují.

Petržela: V posledních sezonách jsem celkem často prožíval takovou osobní deziluzi. Přijdeš do šatny, pozdravíš a nic. Normálně ticho.

Horváth: Všichni jsou zanoření do svého světa, nevnímají okolí, parta neexistuje.

Petržela: Dva frajeři sedí každý v jiném koutě kabiny a posílají si zprávy přes mobil. Proto se těším, až založíme starou gardu a budeme si hýčkat naše zvyky i vzpomínky na minulost. Když jsme s Viktorkou poprvé vyhráli ligu a dostali se do Ligy mistrů, fandila nám celá republika. Byli jsme banda vlčáků, kteří byli schopní obětovat se jeden za druhého. A ještě jsme si vychutnávali život. Dneska tomu říkají chemie, dřív to prostě byla parta.

Mimochodem, jak se ta garda bude jmenovat?

Horváth: Přece stará, ne? Hele, mládenci, konec vtipů, párky už jsou fuč a já musím do práce. Tak zase někdy, čau.

Petržela: Teď mě napadá, jak jsem po mistrovství Evropy 2012 přestoupil do Augsburgu. Vybrali si mě jako krajního hráče, který hraje ve sprintu po lajně, umí driblovat a nebojí se. Když jsem přišel, řekli mi: Seš malý a nemáš svalovou hmotu. Tak jsem se zavřel do posilovny s kondičním trenérem, abych jim vyhověl. To bylo poprvé, kdy mě chtěl někdo přetvořit k obrazu svému.

A nesedlo si to. Za rok jste byl zpátky v Plzni.

Byla kravina mě předělávat, ale chápu, že to museli zkusit, abych zapadl do jejich šablony. Vidíte, je to čtrnáct let a pořád mi to vadí. Zapomnělo se, že fotbal je hra s míčem a zábava, ne pozápasové čtení ze statistik, kolik toho kdo naběhal a v jaké intenzitě. Řeší se sprinty a byznys, ne kličky nebo nezištná přihrávka před prázdnou branku.

Přiznám se, že třeba mistrovství světa mě moc nebavilo, protože převládala taktika, přelévání hry od jedné šestnáctky ke druhé, žádný velký šmrnc, málo nebezpečí. Jen dobývání území, které bych shrnul do věty, kterou posloucháme každý víkend od trenérů: Musíme být silní na míči. Přitom já bych radši vášeň. Náběhy, sprinty za obranu, centry, práci s míčem, dribling. Držet se hesla: Můžeš zkazit, ale musíš to zkusit. Ne hrát na jistotu.

Teď, když Pavel odešel, mi můžete přiznat, kdy jste pochopil, že je konec?

Ještě před pár týdny jsem doufal, že se někdo ozve. Ve Slovácku mi sice skončila smlouva, ale necítil jsem se jako důchodce. Rychlost se nezhoršila, zkušenosti mi nikdo neukradl, ale žádné laso, které bych chtěl chytit, nepřiletělo. Postupně jsem pochopil, že pro staré už není místo, že moje cesta končí.

Jaké to bylo?

Myslím, že ten největší náraz teprve přijde, zatím jsem si jen trochu pobékal. Teď se chci věnovat rodině, která se mi obětovala, a svojí akademii. Budu trénovat děcka, když budou mít zájem.

Doma to rozhodnutí přijali jak?

Malá si zatím asi nedokáže představit, že nebude rajzovat za tátou po stadionech. I přítelkyně mi promlouvala do duše: Vždyť na to máš, pokračuj!

No vidíte.

Jenže když se necítím důležitý, radši vyklidím prostor a odejdu. Tentokrát navždy. Je čas nechat to mladším.

Dřív jste měl sen, že byste chtěl zápasový rekord ukončit na čísle 555, což by korespondovalo s vašimi známkami ve škole.

To bylo z recese, já nebyl úplně pětkař. Ale je pravda, že tři pětky by se dobře pamatovaly a vypadají hezky. Kdyby mě v jednu chvíli nevyhnali na Žižkov do druhé ligy, třeba by se to povedlo, ale holt nemůžu mít všechno. Ale chraň bůh, abych byl s kariérou nespokojený.

Nechtěl jste náhodou dělat v Plzni trávníkáře?

To jsem říkal dřív z legrace. Jsem automechanik, tak nevím, jestli bych se uměl správně postarat o hřiště. Plánuju, že si udělám trenérskou licenci, ale nechci být trenér se vším všudy. Chtěl bych předávat zkušenosti mladším. Kdybych jen doma seděl na gauči a přepínal telku, brzy bych se ukousal nudou. Takhle zůstanu v zápřahu. Akademie nese moje jméno, takže je to zároveň výzva i zodpovědnost.

Jaký máte koncept?

Sbírat děti po vesnicích, od šesti do patnácti let, a díky kvalitním tréninkům je učit, jak chutná opravdový fotbal. Zatím Zlínský kraj, Jihomoravský kraj, okolí Hradiště, něco domlouváme v Praze. Máme pojízdnou akademii, která naloží materiál do auta, zajistí trenéry a jede udělat trénink na objednání. Buď jednorázově, ale nejlépe samozřejmě pravidelně. Zjistili jsme, že je lepší za mladými přímo zajet, než je svolávat na jedno místo. Chcete Petrželu? Tady ho máte.

A to vás baví? Byl jste zvyklý, že servis využíváte, teď ho musíte zajišťovat.

Nezapomínám, jak jsem začínal. Taky jsem nebyl vyvolený. Umím si představit, že spousta klučinů neprojde v ligových týmech náborem, protože zrovna neměli svůj den. Skončí zpátky na vesnici a už to nezkusí, protože se bojí, že se zklamou znovu. Ale proč je navždy zadupat? Třeba zrovna přes akademii nebo individuální tréninky mohou získat sebevědomí, které je pak posune. Ale nebudu lhát, makačka je to fest.

Nějaký příběh ze života po životě by nebyl?

Zrovna nám skončil druhý ročník hradišťského kempu, zhruba devadesát děcek, za týden to bylo vyprodané. V principu je to příměstský tábor a začíná se snídaní, takže jim mažete chleby a děláte bufetové stoly. Tři tréninky, o půl páté konec. Měl jsem na starosti tolik malých duší a zaručil se rodičům, že se jim nic nestane. Když prckům nezavazujete tkaničky, tak jim vlastně furt vymýšlíte program, protože mobily jsme zakázali.

Táta brankáře Matěje Kováře nám třeba přinesl originální míč, se kterým se před pěti lety hrála anglická liga. Byl ještě celý zablácený, nemytý. Děcka se mohla zbláznit nadšením, protože si představovala, jak do meruny kopal Cristiano Ronaldo v Manchesteru United. Když po týdnu všechno skončilo a já zametal špinavou podlahu, byl jsem hodně zvadlý. Tři dny jsem se z toho zdrchával.

Borec, který v Barceloně naháněl Lionela Messiho.

Nemůžu žít z minulosti. Musím myslet na to, čím naplním budoucnost. Akademie zatím na uživení není, ale věřím, že fungovat může a bude. Děláme to srdcem a touhou. Máme firemní strukturu, účetnictví, právní servis, trenéry a ambasadory.

Ambasadory?

Třeba Pavla Vrbu. Je sice v určitém životním stádiu a možná už ligu nikdy trénovat nebude, ale kdybyste ho viděl, jak mu zářila očička, když mohl klukům na tréninku poradit. Má pořád úžasný pohled na fotbal.

Sám jste ambasadorem. Zaprvé Klubu ligových legend, takže předáváte saka každému hráči, který dosáhne na 300. ligový start, a zadruhé u sportovní firmy Decathlon.

Pomáhám s vývojem kopaček Kipsta. Já dostal na starosti patu, Antoine Griezmann zase špičku. Takže jsem pořád v celkem dobré společnosti.

Ale Messi byl jen jeden, že?

Zrovna jsem jeho dres vytáhl, abych děcka na kempu motivoval. Nabulíkovali jsme jim, že jsme z mistrovství světa pozvali jednoho slavného hráče a že v noci přiletěl z Ameriky. Kluci měli hádat, kdo to asi je. Pak jsem vystoupil zády k nim a měl na sobě Messiho desítku. Výškou jsme si plus minus podobní, ale rychle se všichni rozkřičeli: Ježiš, to není Messi, to je Petržela. Ale prázdninový zážitek už jim nikdo nikdy nevezme.

Překvapuje mě, že ten dres pořád nemáte zarámovaný. Nebo v trezoru.

Myslel jsem na to, když jsem viděl Messiho zase kouzlit na mistrovství. V devětatřiceti! Jakmile dostane míč a prostor, je pořád geniální. I jeho slzy po finále byly pravé. Na nic si nehrál. Pro mě zůstane navždy nejlepším fotbalistou, který se kdy narodil. Jednou si jeho dres zarámovat nechám, ale zatím ho chci používat jako motivaci. Copak existuje lepší inspirace než Messi?