Článek
Fotbal je v Africe více než náboženství. Alláh nechť tentokrát promine. Kopaná představuje pro Afričany nejen vášeň, ale i možný výtah k bohatství a moci. Stadion je místem, kde mohou lidé žijící často v autokratických režimech svobodně vykřičet emoce. Ventilovat nespokojenost. A schovat se přitom v davu, který jejich problémům a steskům dokonale rozumí.
Když teď Africká fotbalová asociace (CAF) odebrala kontinentální titul Senegalu a od stolu jej přisoudila Maroku, rozpoutala bitvu právníků stejně jako fanoušků. Především ale poškodila renomé své i celého kontinentu. Všichni rasisté planety teď spokojeně krčí rameny: Inu, Afrika, podívejte, tam je přece možné vše…
Příběh je třeba vyprávět od začátku. Maroko na přelomu loňského a letošního roku organizovalo africké mistrovství ve fotbale. Do lednového finále se probojovalo spolu se Senegalem. Zápas to byl dramatický, chaotický a kontroverzní zároveň, k čemuž přispěli i rozhodčí. V jeho závěru Senegalci odešli ze hřiště na protest proti vymyšlené penaltě odpískané v soupeřův prospěch. Vrátili se zhruba po čtvrt hodině. Jenže nejlepší střelec turnaje Brahim Díaz marocký pokutový kop neproměnil a v prodloužení rozhodl o senegalském vítězství Pape Gueye. Hotovo, zdálo se.
Takřka na den po dvou měsících (17. března) ovšem přišlo „fotbalové zemětřesení“, jak krajně neobvyklý verdikt nazval portál Financial Afrik. Odvolací komise CAF výsledek zvrátila a výhru přisoudila Maroku, které si na průběh klání stěžovalo. Důvod? Pravidla říkají, že „pokud tým odmítne hrát nebo opustí hřiště před řádným koncem zápasu bez povolení rozhodčího“, kontumačně prohrává.
Co nevadilo v lednu, překáží v březnu. Lapidárně kauzu na síti X zhodnotil uživatel First Doctor s více než 366 tisíci sledujícími: „Maroko schválilo návrat Senegalu na hřiště. Maroko s radostí pokračovalo v zápase, nedalo penaltu a prohrálo. Totéž Maroko chce trofej, kterou na hřišti nevybojovalo. CAF souhlasí s tím, že Senegalu odebere trofej a dá ji Maroku. Tak vypadá ostuda.“
Senegal zuří. Jeho vláda vyzvala k „nezávislému mezinárodnímu vyšetřování“ poté, co asociaci CAF rovnou obvinila z korupce. Dakarský fotbalový svaz se odvolá k arbitrážnímu soudu. Maročtí funkcionáři popravu konkurenčního týmu opatrně přivítali se svatouškovským argumentem, že „přijaté rozhodnutí pomůže vyjasnit pravidla a přispěje k důvěryhodnosti mezinárodních soutěží, zejména afrického fotbalu.“
V podobném duchu referuje například rabatský list Al-Alam, podle kterého postup panafrických bafuňářů „zdůrazňuje přísnost pravidel a poslouží férovosti soutěže“. Jinými slovy: Jde nám jen o pořádek! Žádné pocity!
O emoce, nezřídka politické, jde ale v africkém fotbale především. V etnicky roztříštěných postkoloniálních zemích může sport působit jako nacionální tmel. Napříč Afrikou naopak oživuje ošklivé předsudky. Severoafrické Maroko se opírá o arabskou a berberskou identitu, subsaharský Senegal je tmavý. Maročtí fandové si během šampionátu neodpustili rasistické urážky: na sítích koluje video, které zachytilo jejich imitaci opičích skřeků, majících dehonestovat senegalské rivaly. Situace zašla tak daleko, že Maročany okřikl dokonce jejich král Muhammad VI.
Fotbal má v Africe rovněž sociální rozměr. Zástupy malých fotbalistů ze všech zákoutí kontinentu doufají, že se podobně jako Egypťan Mo Salah stanou bohatými hvězdami sportovního nebe. Angažmá v Evropě, třeba i v Česku, znamená společenský vzestup nejen pro ně samé, ale rovněž pro jejich příbuzné.
Mimochodem, oba hrdinové lednového finálového dramatu - marocký reprezentant Brahim Díaz i jeho senegalský kolega Pape Gueye - nastupují v nejvyšší španělské lize. Úspěch v zahraničí může navíc znamenat mocenský vzestup: George Weah se stal prezidentem Libérie, Titi Camara ministrem sportu v Guineji (Conakry) a Samuel Eto’o šéfuje kamerunskému fotbalu.
O to trapnější je rozsudek afrických funkcionářů. Dá se jen těžko uvěřit, že CAF opravdu rozhodla nezávisle a dala přednost rigidnímu výkladu soutěžního řádu. I kdyby to třeba nakonec nebyl Fouzí Lakžá, mocný marocký fotbalový diplomat, kdo africkým kolegům vysvětlil, koho je ve sporu vhodné podpořit.
Aby toho zmatku nebylo málo, vypadá to, že celá kauza má pokračování. Na základě aktuálního dění vyzval guinejský fotbalový svaz Africkou fotbalovou asociaci k přezkoumání výsledků Afrického poháru národů z roku 1976. Tehdy zvítězilo Maroko navzdory tomu, že jeho hráči, podobně jako letos Senegalci, při rozhodujícím zápase s Guineou na chvíli opustili hřiště na protest proti rozhodnutí rozhodčího (utkání skončilo 1:1, což Maroku stačilo k titulu).
Nebudu předstírat, že fotbalu rozumím. Měl jsem ale možnost navštívit Maroko i Senegal a tuším, jaké vášně tu sport a s ním spojená národní pýcha dokáže vyvolat. Jaký tlak politici cítí. V posledku je ovšem verdikt CAF pro marocké hráče medvědí službou. Už navždy budou těmi, kteří vyhrávají díky schopným bafuňářům, nikoliv vlastním sportovním výkonům.
/Článek byl aktualizován./
