Hokejový agent přiznává: Hráči nám platí až s první smlouvou

Škodí českému hokeji. To oni mohou za to, že čeští hráči chodí tak brzo do ciziny a nezůstávají v Česku. Takhle často pálí do agentů šéf hokeje Alois Hadamczik.

S jedním z nich jsme rozebrali práci, jak reálně chodí. Radek Hampl vás pustí do světa, který začne snem o NHL, a vysvětlí, jaká je úloha agentů i kdy dostávají od klientů první peníze.

Nejvyšší muž českého hokeje Alois Hadamczik o agentech mluví tak, že likvidují mladé hráče, protože je předčasně vyvádějí do zahraničí. Dotýkají se vás takové narážky?

Ne, protože v první řadě je potřeba pochopit, že rozhodnutí, jak se kariéra dál vyvíjí, nikdy nepřichází od agenta. Vždycky rozhoduje samotný hráč nebo jeho rodiče. Dotýká se mě jiná věc, vadí mi komentáře typu, že agenti dostávají peníze za to, že odvádí hráče do zámoří.

Ano, tohle Hadamczik říká často, naposledy 18. prosince pro deník Sport.

Klidně se můžete zeptat všech agentů v republice a každý vám dá úplně tu samou odpověď. Jednoduše to není pravda. Odchod mladého hráče do zámoří pro nás ve finále znamená víc práce a nedostáváme za to nic. Představa, že vyvádíme hráče do kanadské juniorky a inkasujeme peníze, je úplně zcestná.

Pořád platí, že kluby kanadské juniorky jsou penalizované, kdyby na ně prasklo, že za úplatu přivádějí hráče?

Ano, pořád. Umím si představit, že kdyby se jednalo o opravdu elitního hráče, někdo by zkusil třeba pravidlo obejít. Za prvé ale nepamatuji, že by se něco podobného stalo. A za druhé: kdyby kanadská liga někoho chytla, následují pro klub ohromné postihy. Mají přísný zákaz za hráče platit a motivovat takhle někoho z Evropy. Takže narativ, že agenti dostávají peníze za hráče, kterého pošlou do Ameriky, je úplný nesmysl.

Pokud použiju Hadamczikovu rétoriku, proč tedy hráči odcházejí do zahraničí, když v Česku mají úplně všechno, i kvalitní tréninkové zázemí?

Záleží případ od případu. Současný stříbrný medailista z MS do 20 let Tomáš Poletín odcházel do Finska, protože Slavia neměla extraligu juniorů a návazný krok chyběl. Jsou pak i případy, kdy vám klub na rovinu řekne, že dospělou extraligu hrát nebudete, protože pro vás není místo. Kanadská juniorka může být jednou z cest. Můžu vám dát ale jeden příklad?

Prosím.

Tomáš Galvas odešel do Ameriky?

Jasně, že ne. Hraje za Liberec.

Právě. My se vždycky snažíme hledat nejlepší cestu pro samotného hráče. O Tomáše byl v kanadské juniorce ohromný zájem. Ale domluvili jsme se, že nejlepší volbou pro něj bude, když zůstane v Liberci. Každého hráče agent řeší individuálně. Věděli jsme, že Tomáš neměří dva metry a neváží sto kilo. Na druhou stranu měl šanci hrát v extralize, takže jemu i rodině dávalo smysl tady zůstat.

Takhle si můžu představit ideální práci agenta, že jednoho osmnáctiletého hráče nasměruje do Ameriky, protože touží po univerzitě a navíc je cítit, že potřebuje čas se vyvinout i fyzicky, a druhému poradíte, aby zůstal doma?

Tak to přesně je. Ve finále to tak musí být. Dnes neexistuje jedno řešení, že hráči řeknete, ať jde do Švédska, protože jedině tam vyroste. Vůbec ne. Navíc ani Švédsko a Finsko nejsou pro každého. Je to hodně komplikovaná cesta.

V čem?

Finsko je třeba specifické, že od října máte hodně cestování, jste dost na severu, což znamená i hodně tmy a jiný životní rytmus. V sedmnácti se ocitnete mimo domov a musíte řešit, zda to všechno v součtu s ohromnou konkurencí a velkou tréninkovou zátěží zvládnete.

Každý je jiný. Na druhou stranu si dovedu představit, že rodiče talentovaného teenagera chtějí jít cestou jako Pastrňák, protože jemu to se Švédskem vyšlo. Je těžké vysvětlit, že šablona neexistuje?

Myslím, že je logické hledat příklady a porovnávat se. Ale většina rodičů je racionální a umí vyslechnout naše argumenty, jakou cestu pro konkrétního hráče vidíme, aby dosáhl maxima. Odchod do zahraničí není jen o hokeji, ale zvažujete školu, jestli v sedmnácti letech zvládnete žít sám, jak jste na tom s angličtinou. Klub vám pronajme byt, musíte si vařit a uklízet, což je taky velký skok. Vy si můžete říct, že když takový směr fungoval pro Davida Pastrňáka, zabere i u mého syna. Jenže když rozklíčujete detaily, vidíte, že opravdu nemá smysl hledat jeden mustr, který funguje.

Umíte říct rodičům věc, kterou nechtějí slyšet? Mám na mysli, že syna vidí v prvním kole draftu, když se vykašle na školu a odejde do Ameriky. Vy ale vidíte, že takhle vysoko kariéra nemíří a zní jako šílenost školu uzavřít.

Umíme říkat i takové věci.

Není pak riziko, že klient v tu chvíli odejde, když uslyší něco, co slyšet nechce?

Pokud odejde na základě toho, že uslyší pravdu, tak odejde následně i od dalšího agenta. Bude jim muset říct stejnou věc.

Jasně, ale rodič může vidět kariéru dítěte zkresleně, ne?

Zase záleží případ od případu. V drtivé většině nám rodiče hráčů naslouchají. Pokud ale na základě nějakého našeho názoru řeknou, že s námi pracovat nebudou, ve výsledku mají větší problém oni než my. Rodičům vždycky říkáme, že jim přinášíme varianty. Finální rozhodnutí je ale na nich, ideálně na klukovi, který v tom bude žít bude 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. On musí vědět, jestli zvládne prostředí, kde nejdřív nebude mít žádné kamarády. Není problém říct, že se na to necítí.

Dá se na tomhle nejlépe dokumentovat, kam se práce hokejových agentů od 90. let posunula?

Řekl bych, že ano. Zásadní rozdíl je v informovanosti nás všech. Během pěti minut se prakticky dostanete ke všemu. Dřív měl agent lepší informace než rodiče a hráči. Když dnes hráči řeknu, že je o něj zájem v zahraničí, rodina si na Google Maps projde, jak vypadá dům americké rodiny, kde by hráč bydlel, nebo jak vypadá cesta ze školy na zimák.

Proměnil se hodně i záběr práce agentů? Kolují historky, jak se před třiceti lety podíleli na reprezentačních nominacích.

Dnes to tak určitě nefunguje.

Čistě teoreticky, kdybyste zavolal před šampionátem dvacítek Patriku Augustovi, že pro něj máte hráče a potřeboval byste ho dostat na turnaj, co by se dělo?

Myslím, že by mě hodně rychle vyprovodil. (usměje se) Ani bych si nedovolil takhle myslet. To nejde.