Hokejový agent přiznává: Hráči nám platí až s první smlouvou

Škodí českému hokeji. To oni mohou za to, že čeští hráči chodí tak brzo do ciziny a nezůstávají v Česku. Takhle často pálí do agentů šéf hokeje Alois Hadamczik.

S jedním z nich jsme rozebrali práci, jak reálně chodí. Radek Hampl vás pustí do světa, který začne snem o NHL a vysvětlí, jaká je úloha agentů i kdy dostávají od klientů první peníze.

Nejvyšší muž českého hokeje Alois Hadamczik o agentech mluví tak, že likvidují mladé hráče, protože je předčasně vyvádějí do zahraničí. Dotýkají se vás takové narážky?

Ne, protože v první řadě je potřeba pochopit, že rozhodnutí, jak se kariéra dál vyvíjí, nikdy nepřichází od agenta. Vždycky rozhoduje samotný hráč nebo jeho rodiče. Dotýká se mě jiná věc, vadí mi komentáře typu, že agenti dostávají peníze za to, že odvádí hráče do zámoří.

Ano, tohle Hadamczik říká často, naposledy 18. prosince pro deník Sport.

Klidně se můžete zeptat všech agentů v republice a každý vám dá úplně tu samou odpověď. Jednoduše to není pravda. Odchod mladého hráče do zámoří pro nás ve finále znamená víc práce a nedostáváme za to nic. Představa, že vyvádíme hráče do kanadské juniorky a inkasujeme peníze, je úplně zcestná.

Pořád platí, že kluby kanadské juniorky jsou penalizované, kdyby na ně prasklo, že za úplatu přivádějí hráče?

Ano, pořád. Umím si představit, že kdyby se jednalo o opravdu elitního hráče, někdo by zkusil třeba pravidlo obejít. Za prvé ale nepamatuji, že by se něco podobného stalo. A za druhé: kdyby kanadská liga někoho chytla, následují pro klub ohromné postihy. Mají přísný zákaz za hráče platit a motivovat takhle někoho z Evropy. Takže narativ, že agenti dostávají peníze za hráče, kterého pošlou do Ameriky, je úplný nesmysl.

Pokud použiju Hadamczikovu rétoriku, proč tedy hráči odcházejí do zahraničí, když v Česku mají úplně všechno, i kvalitní tréninkové zázemí?

Záleží případ od případu. Současný stříbrný medailista s MS do 20 let Tomáš Poletín odcházel do Finska, protože Slavia neměla extraligu juniorů a návazný krok chyběl. Jsou pak i případy, kdy vám klub na rovinu řekne, že dospělou extraligu hrát nebudete, protože pro vás není místo. Kanadská juniorka může být jednou z cest. Můžu vám dát ale jeden příklad?

Prosím.

Tomáš Galvas odešel do Ameriky?

Jasně, že ne. Hraje za Liberec.

Právě. My se vždycky snažíme hledat nejlepší cestu pro samotného hráče. O Tomáše byl v kanadské juniorce ohromný zájem. Ale domluvili jsme se, že nejlepší volbou pro něj bude, když zůstane v Liberci. Každého hráče agent řeší individuálně. Věděli jsme, že Tomáš neměří dva metry a neváží sto kilo. Na druhou stranu měl šanci hrát v extralize, takže jemu i rodině dávalo smysl tady zůstat.

Takhle si můžu představit ideální práci agenta, že jednoho osmnáctiletého hráče nasměruje do Ameriky, protože touží po univerzitě a navíc je cítit, že potřebuje čas se vyvinout i fyzicky, a druhému poradíte, aby zůstal doma?

Tak to přesně je. Ve finále to tak musí být. Dnes neexistuje jedno řešení, že hráči řeknete, ať jde do Švédska, protože jedině tam vyroste. Vůbec ne. Navíc ani Švédsko a Finsko nejsou pro každého. Je to hodně komplikovaná cesta.

V čem?

Finsko je třeba specifické, že od října máte hodně cestování, jste dost na severu, což znamená i hodně tmy a jiný životní rytmus. V sedmnácti se ocitnete mimo domov a musíte řešit, zda to všechno v součtu s ohromnou konkurencí a velkou tréninkovou zátěží zvládnete.

Každý je jiný. Na druhou stranu si dovedu představit, že rodiče talentovaného teenagera chtějí jít cestou jako Pastrňák, protože jemu to se Švédskem vyšlo. Je těžké vysvětlit, že šablona neexistuje?

Myslím, že je logické hledat příklady a porovnáváte se. Ale většina rodičů je racionální a umí vyslechnout naše argumenty, jakou cestu pro konkrétního hráče vidíme, aby dosáhl maxima. Odchod do zahraničí není jen o hokeji, ale zvažujete školu, jestli v sedmnácti letech zvládnete žít sám, jak jste na tom s angličtinou. Klub vám pronajme byt, musíte si vařit a uklízet, což je taky velký skok. Vy si můžete říct, že když takový směr fungoval pro Davida Pastrňáka, zabere i u mého syna. Jenže když rozklíčujete detaily, vidíte, že opravdu nemá smysl hledat jeden mustr, který funguje.

Umíte říct rodičům věc, kterou nechtějí slyšet? Mám na mysli, že syna vidí v prvním kole draftu, když se vykašle na školu a odejde do Ameriky. Vy ale vidíte, že takhle vysoko kariéra nemíří a zní jako šílenost školu uzavřít.

Umíme říkat i takové věci.

Není pak riziko, že klient v tu chvíli odejde, když uslyší něco, co slyšet nechce?

Pokud odejde na základě toho, že uslyší pravdu, tak odejde následně i od dalšího agenta. Bude jim muset říct stejnou věc.

Jasně, ale rodič může vidět kariéru dítěte zkresleně, ne?

Zase záleží případ od případu. V drtivé většině nám rodiče hráčů naslouchají. Pokud ale na základě nějakého našeho názoru řeknou, že s námi pracovat nebudou, ve výsledku mají větší problém oni než my. Rodičům vždycky říkáme, že jim přinášíme varianty. Finální rozhodnutí je ale na nich, ideálně na klukovi, který v tom bude žít bude 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. On musí vědět, jestli zvládne prostředí, kde nejdřív nebude mít žádné kamarády. Není problém říct, že se na to necítí.

Dá se na tomhle nejlépe dokumentovat, kam se práce hokejových agentů od 90. let posunula?

Řekl bych, že ano. Zásadní rozdíl je v informovanosti nás všech. Během pěti minut se prakticky dostanete ke všemu. Dřív měl agent lepší informace než rodiče a hráči. Když dnes hráči řeknu, že je o něj zájem v zahraničí, rodina si na Google Maps projde, jak vypadá dům americké rodiny, kde by hráč bydlel, nebo jak vypadá cesta ze školy na zimák.

Proměnil se hodně i záběr práce agentů? Kolují historky, jak se před třiceti lety podíleli na reprezentačních nominacích.

Dnes to tak určitě nefunguje.

Čistě teoreticky, kdybyste zavolal před šampionátem dvacítek Patriku Augustovi, že pro něj máte hráče a potřeboval byste ho dostat na turnaj, co by se dělo?

Myslím, že by mě hodně rychle vyprovodil. (usměje se) Ani bych si nedovolil takhle myslet. To nejde.

Ale s trenéry reprezentací komunikujete, nebo ne?

Ano, ale jedině formou, že se jich zeptáme na názor na naše hráče. Dají nám zpětnou vazbu z kempů, co si o hráčích myslí, jak vypadali. Trenér reprezentace nám dá informace, které můžeme nějak přenést hráči a podle toho se dá pracovat dál. Určitě to není tak, že bychom zavolali Radima Rulíka, že bychom potřebovali, aby vzal konkrétního hokejistu na turnaj. Pokud nějaký agent říká, že takové věci dovede, tak si vymýšlí.

Tím pádem vy dovedete klientovi vysvětlit, proč třeba chybí v nominaci na mistrovství světa?

Ano, to hráči dovedeme předat a jedná se o konstruktivní zpětnou vazbu. Myslím, že v dnešní době by už takovou komunikaci zvládali i přímo trenéři s hráči. Někdy se to tak určitě taky děje. Patrik Augusta třeba po turnajích hráčům zpětnou vazbu sám dával. Řekl bych, že kdyby hráč vytočil jeho číslo, zavolal mu, normálně s ním všechno probere. Tady se doba taky posunula, trenéři jsou komunikativní a snaží se s hráči mluvit.

Není vám líto, že jste si ale pracovně 90. léta jako agent nezažil? Tehdy měli reálnou moc, v adresáři čísla na lidi za mořem, disponovali informacemi, které nikdo jiný neměl. Vypadalo to, že dovedou tahat za nitky, řídit celý hokej.

Co si představujete pod pojmem, že měli moc?

V éře bez internetu se dostali k informacím, na který si nikdo jiný nemohl sáhnout. Do toho měli kontakty, na které, při vší úctě, jen z Olomouce nebo z Litvínova dosáhnout nešlo.

Tohle se posunulo hodně, ale nelituju. Dost se taky změnilo, jak kluby hledají hráče. Mohou si projet každé střídání přes InStat (aplikace s daty, zápasy a videi). V momentě, kdy bych manažerovi jakéhokoliv klubu řekl něco, co není pravda, za chvíli si všechno může ověřit na klipech. Já bych u něj v tu chvíli skončil. Dřív si manažer musel sehnat VHS, hledat záběry, což se asi ne každému chtělo.

Existuje nějaká hranice, v kolika letech začínají agentury podepisovat v Česku hráče?

Tohle je něco, co nás trápí. Ve Švédsku mají třeba nastavený věk, od kterého mohou agentury hráče oslovovat. U nás nic podobného není. Takže záleží na každém z nás, jak svoji práci chce dělat.

Jak ji chcete dělat vy?

Bral bych, kdyby naskočila hranice, že třeba od 1. ledna smíte oslovit ročník hráčů, kterým bude patnáct. Když jdete za dvanáctiletými dětmi, je to jen hádání, nic jiného. Nevíte, jestli hráč bude opravdu dobrý. Kluci se vyvíjejí, dospívají. Trápí nás, že bychom měli oslovovat děti, kterým je dvanáct nebo třináct. Byť obecně sport – a nejen hokejový – k tomu směřuje.

Nějakou interní věkovou hranici, pod kterou nikdy nechcete jít, nemáte?

Nemáme. Kdyby to byl extrémní talent, museli bychom zvážit, že opravdu za dvanáctiletým klukem půjdeme. Deset let zpátky byl standard, že jsme se bavili o hráčích, kterým bylo patnáct. Pokud ale teď pojede na první kemp reprezentace do 16 let na startu sezony? Všichni elitní hokejisté dané kategorie budou mít agenta. Pokud přijdeme až tam, dorazili jsme pozdě.

Má jiný smysl oslovovat dvanáctiletého kluka jen proto, aby ho nevzal nikdo jiný a mít jich tak na seznamu třeba dvacet?

Ne, nemá. A proto tohle dělat nechceme. Pokud nás prostředí sem dotlačí, budeme se muset o tom taky bavit. Současně je pro nás slepá ulice nabrat šest hráčů v ročníku a doufat, že z nich někdo vypadne.

Ozývají se i rodiče, abyste se na jich syna jeli podívat?

Takhle to nechodí. A kdyby se někdo ozval sám a nabízel se, je to minimálně zvláštní. Pokud je hráč dobrý, všichni o něm stejně vědí a jdou za ním. U špičkového hráče se ve výsledku sejdou všechny agentury a on si vybere, co se mu líbí nejvíc.

Mám zažité pravidlo, že hráči agentům platí první peníze až s první profi smlouvou. Je to tak pořád?

Náš model je, že pokud hráč nevydělává seriózní peníze, nedává nám ani korunu.

Co znamená seriózní peníze?

Nebavíme se o prvních kontraktech za 20 tisíc měsíčně. Myslím tím slušnou profesionální smlouvu, která zajišťuje hráči opravdu status profesionálního hokejisty. Jinak pracujeme zadarmo.

Tím pádem se vrátím na začátek. Zní jako nesmysl, abyste cíleně likvidovali hráče a neměli z nich pak ani korunu. Zájmem agenta by mělo být, aby hokejista měl šanci uspět v profi hokeji, vydělal si peníze a tím pádem i agentuře. Správně?

Náš byznys má dvě části. Snažíme se najít nejlepší mladé hráče, kluky typu Tomáše Hertla, Ondry Paláta a další top hráče. Podepíšeme je někde v patnácti letech a snažíme se s nimi jít kariérou, plánujeme, rozebíráme s nimi možnosti. Dokud tihle kluci nemají profesionální smlouvy, neplatí nám nic. Nám nejde o to, aby mladý hokejista dával agentuře pětistovku z první výplaty. Vždycky na začátku chceme, aby náš klient hrál NHL a visel nám v kanceláři na plakátu. V průběhu kariéry řešíme, jakou cestou jít, co pro něj může být nejlepší, jestli zůstat v Česku, zkusit Skandinávii, nebo jít za moře. Každý krok má ale samozřejmě další, které navazují.

Co to znamená?

Pokud máte kluka, který odejde v šestnácti letech do Švédska, tak musíte počítat, že oni si ho tam berou na tři až čtyři roky. Hráči musíte vysvětlit, že pokud takový krok udělá, pravděpodobně nikdy nebude hrát kanadskou juniorku. Jestli je jeho cíl vyrazit za moře jako junior, neměl by jít do Skandinávie. To se spolu vzájemně prakticky vylučuje. Pokud chce hráč zůstat v Česku, patrně ho tady čeká podpis smlouvy a padne mu Švédsko. Zkrátka každé rozhodnutí něco znamená.

A co specifického znamená, když hráč odejde do kanadské juniorky?

Pokud tam odejde před draftem a klub NHL si ho vezme z kanadské juniorky, drží na něj práva dva roky. Jestli ho ale draftuje z Evropy, drží na něj práva čtyři roky, což je dost podstatný rozdíl. Proto je potřeba kariéru plánovat, cesty různě upravovat podle vývoje a o všem se umět bavit.

Říkal jste, že vás byznys má dvě části, tohle byla první, pro vás nevýdělečná. Popíšete i tu druhou, když hokejista hraje dospělou soutěž a stal se z něj profesionál?

U profesionálních hráčů už spíš řešíte smlouvy, vyjednávání kontraktů. To je už spíš byznysová část naší práce. Cílem každé agentury pak je, aby měla co nejvíc hráčů, které dovede přesunout z prvního koše do druhého.

Znakem dobré agentury tedy není mít potenciál, ale spíš, že má hodně hráčů ve druhé skupině? Za prvé je to vizitka, že je někam dovede posunout, za druhé díky nim pak živí provoz, aby se dalo nabízet servis mladým hráčům z první skupiny.

Jednoznačně, oba segmenty spolu souvisí. Abyste měl hráče, kteří vydělávají peníze, potřebujete mít hráče v první skupině, talenty, kteří mají na profesionální kariéru. Nakonec je dobře, že příběh každého hráče je úplně jiný, protože když pak sedíme s rodiči mladého kluka, dovedeme jim popsat plusy i mínusy odchodu do Švédska, do Ameriky atd. Protože už jsme si to zažili, umíme bez nějakých emocí vylíčit negativa i pozitiva.

Můžu zkusit jeden modelový příklad?

Určitě.

Pokud se v Česku objeví patnáctiletý borec, o kterém se začne říkat, že může být klidně jedničkou draftu NHL, začne o něj mezi všemi agenty mela?

Ano, každý ho bude chtít.

Vy si tedy vezmete hráče sem do vaší kanceláře nad Prahou, ukážete mu, jak město svítí, propojíte se s vašim klientem Tomášem Hertlem v Americe, který rodičům řekne, že má smysl, aby šel kluk k vám. Stačí to?

Ne. (usměje se)

Ne?

Tohle žádného hráče ani žádného rodiče ve výsledku nepřesvědčí.

Proč?

Protože to samé udělá jiný agent s Davidem Pastrňákem, další s Martinem Nečasem. Tohle není důvod, který rozhodne.

Podle čeho si tedy jako rodič potenciální hvězdy vyberu, když mi každá agentura řekne, že se postará nejlépe?

Vždycky podle toho, jak cítíte, jestli si sednete, nebo ne. Někdy od začátku vnímáte, že chemie tam je od prvního okamžiku, jindy je to úplně naopak. Nakonec rozhoduje, co pro mladého hokejistu můžete udělat, jak mu dovedete pomoci. Ale primárně se rozhodujete podle toho, jak si s druhou stranou sednete. Nic nevyrábíme, nic nevlastníme, nic neprodáváme. Pracujeme s lidmi, předáváme informace a naše know-how, zkušenosti. Takže nakonec je naše práce vždycky o osobním vztahu.

Na začátku byl v Česku Jaromír Henyš. Pak se postupně začali přidávat další agenti. Dnes je trh plný velkých i malých agentur. Je mezi vámi velká rivalita, když Česko nechrlí každý rok dvacet nových hráčů s potenciálem hrát NHL?

Přijde mi, že velké agentury jsou tady v Česku ustálené, fungují konzistentně.

Vznikají ovšem pořád další.

Ano, ale jiné zase zanikají. A to souvisí s tím, o čem jsme se bavili před chvílí, že byznys má dvě části. Provoz agentury můžete financovat, pokud máte dospělé hráče. Úplně na rovinu, pokud si podepíšete klidně čtrnáctiletého hráče a je velký předpoklad, že bude dobrý, začne vám vydělávat někdy za šest až sedm let.

Otázka je, jestli vůbec.

Právě. Kdybyste šel za investorem, že máte „case“, kdy něco teď uděláte a za sedm let z toho možná něco budete mít? Patrně si bude ťukat na čelo. Takže není problém podepsat talentované hráče, ale pro menší agentury je těžší přežít, pokud jich vezmete třeba pět z jednoho ročníku 2012. Budete doufat, že aspoň jeden z nich si zahraje extraligu v roce 2035. Byznys model je tady hodně náročný.

Konkurenci tedy ve vaší branži neřešíte?

Beru ji jako hrozně dobrou věc, protože nás všechny tlačí pracovat co nejlépe. Díky tomu musíte makat, nespíme. Tlak je tady úplně v pořádku.