S děravým gólmanem na olympiádu. Favorizovaná Kanada může mít problém

Jeden gól od mantinelu, za chvíli druhý. Trenér Jim Montgomery toho měl evidentně plné zuby. Kamery zachytily, jak na lavičce nadává. Nechápe, co se to zase děje. Jednička jeho týmu a poslední roky i celé Kanady pro velké mezinárodní akce působí dojmem, že jí ještě nezačala sezona.

Mávl na brankáře Jordana Binningtona, ať odjede z ledu. Takhle ne. Stačí. Střídáme!

Binnington je silně emoční muž, patří to k němu. Tak směrem k trenérovi něco pod maskou zařval, což se objevilo na sociálních sítích.

Kdyby šlo o ojedinělý kolaps, nic se neděje. Každý gólman někdy potřebuje vysadit, zápas nevyjde. Problém je, že Jordan Binnington, vítěz Stanley Cupu z roku 2019 se St. Louis, nemá formu celou sezonu. Statisticky patří mezi nejhorší brankáře NHL v každé metrice.

S úspěšností zákroků 87,1 % už běžně začínáte hledat náhradu.

Útěchu nenajdete ani v analytických datech, kde vychází, že dostal 17 gólů nad očekávání. Je to druhá nejhorší hodnota mezi 86 gólmany NHL.

Přesto jméno Jordana Binningtona zaznělo při olympijské nominaci. Kanada - první soupeř Česka v základní skupině - do Milána poveze nejlepší útočníky světa Connora McDavida, Nathana MacKinnona nebo Sidneyho Crosbyho. Špičkové obránce typu Calea Makara.

Ale ukázala na brankáře, který je na dně, nedaří se mu a sociální sítě plní videa s lacinými góly nebo vtipnými momenty. Třeba když ho chtěl trenér střídat a nemohl na lavičce najít druhého brankáře, který nenápadně vykukoval v tunelu.

„Když jsme hráče vybírali, podívali jsme se i na jejich poslední akce i životopis. A životopis Jordana mluví sám za sebe,“ vysvětlil Doug Armstrong, generální manažer Kanady. Kromě Stanley Cupu uspěl Binnington i na loňském reprezentačním turnaji 4 Nations Face-Off.

Má zkušenosti, což je jeho jediné plus. Armstrong se přiznal, jak ho překvapilo, když si v trenérském štábu nikdo neudělal u gólmanova jména ani jeden otazník.

Jména jako Patrick Roy, Martin Brodeur, Roberto Luongo, Marc-André Fleury nebo Carey Price jsou ikony minulosti, velikáni, kteří jezdili na poslední olympiády, když se účastnila NHL. Co jméno, to pojem a velký příběh.

Co se týká brankářů, Kanada se zasekla v průměru. V NHL například nechytá jediný její reprezentant, který někdy vyhrál cenu pro nejlepšího brankáře sezony nebo nejlepšího hráče play off.

Celý svět závidí Kanadě výjimečné ofenzivní poklady, ale gólmany ne. „Pořád jich má relativně hodně. Ale nemají jedničku z éry Brodeura. Chybí brankář, ke kterému by vzhlížela celá Kanada,“ říká i Zdeněk Orct, který působil jako trenér brankářů u české reprezentace v letech 2018-23.

Jiný pohled zase říká, že Kanada bere na olympiádu samé vítěze. Může se chlubit, že trio Jordan Binnington, Logan Thompson a Darcy Kuemper vyhrálo Stanley Cup.

Thompson nakonec je i v sezoně protipólem děravého Binningtona. Svými zákroky zabránil podle analytických dat 16 jistým gólům a asi je v současnosti nejlepším brankářem, kterého Kanada má. Dá se říct, že je i jediným, který si opravdu drží stabilní formu.

Jen Stanley Cup získal ve Vegas v pozici dvojky. U Kuempera se zase při trumfu v NHL s Coloradem řešilo, že patří mezi nejslabší brankáře, kteří vyhráli pohár.

Vzhledem k mezinárodním zkušenostem se taky čeká, že jedničkou bude Binnington. „Vyhrál s Kanadou poslední velký turnaj, takže tohle je pohled, který logiku dává,“ přikývne i Zdeněk Orct. Ale jedním dechem dodá: „Ale není to věc, kterou bych udělal já.“

Krok Kanady čte bývalý reprezentační kouč, který dál vychovává brankáře v Litvínově, následovně: „Zvolili cestu, že vzali jednoho mezinárodně zkušeného brankáře, který nemá formu. K němu dali dva další, kterým se v NHL daří. Thompson vypadá vážně výborně. Takže je potřeba se rozhodnout, jestli vsadíte na zkušenost, nebo formu.“

Jeho pohled by byl jasný: „Na krátkodobý turnaj vzít gólmana, který má nejlepší formu. Spousta lidí může říct, že je to nesmysl. Ale tohle je můj pohled, který se mi osvědčil.“

Celá debata kolem Binningtona je spíš výsledkem toho, kam se v Kanadě práce s brankáři za poslední roky dostala.

NHL funguje na bázi, že kluby nehledí na občanství. Možná vyjma Montrealu, kde frankofonní rodinné zázemí poskytuje určité plusové body. Jinak rozhoduje čistě kvalita.

V posledních letech zářili mezi brankáři ti z Ruska, Švédska, USA a Finska. Dost jich do ligy dodává také Česko, byť zatím ne úplnou špičku.

Kanada chrlí do NHL každý rok skvělé útočníky a obránce, ale u brankářů nastal problém.

V poslední celé sezoně působilo v lize jen 25,9 % kanadských gólmanů. V sezoně 2014/15 jich bylo ještě 42 %, v období kolem první olympiády s účastí NHL v Naganu nad 65 %.

V zemi se zasekl vývoj s brankáři tím, že už někdy kolem sedmi až osmi let se malí kluci úzce specializují na svoji budoucí „profesi“. Mají gólmanské tréninky, chytají v silných týmech často sami, nestřídají se.

Přitom třeba jednou z cest USA Hockey je, že by se hráči měli úzce specializovat na chytání někdy kolem dvanácti let a do té doby se klidně i po třetinách měnit. Projekt směřuje k roku 2030, kde by měly být vidět výsledky. Amerika tady spolupracuje se Švédskem.

Jedním z hesel projektu je, aby si mladí hokejisté sáhli na speciální hattrick: dej gól, nahraj na něj, udělej zákrok v bráně.

Kanadský svaz se od roku 2017 snaží zavést zápasy na šířku kluziště a s menšími brankami. Jenže naráží často na odpor rodičů, protože novinky jdou proti tradicím. „V Kanadě jsou trenéři pod obrovským tlakem, protože i v dětském hokeji se klade důraz na vítězství. Je to šílené, z dětí se v podstatě stávají profesionálové v osmi letech,“ komentoval situaci pro The Athletic bývalý brankář a dnes trenér Robert Gherson.

Kanadě ve výsledku škodí úzká specializace, o které mluvil pro Seznam Zprávy i Jéremie Blain. Od útlého věku stojí hokej rodiče desítky tisíc dolarů, sport má v zemi tradici, takže pořád ho provozuje hodně dětí. Talent nakonec nějaký vypadne.

Představa, že kanadský talent se toulá někde na jezeru v Ontariu a v deseti letech se o něm ještě neví, je dnes úplně mimo.

Kdo nedělá hokej celý rok, nemá dovedností trenéry a specializované kouče, do nejlepších týmů se nedostane. Stonásobně to platí pro brankáře, protože jejich zaměření je specifickou činností v už tak hodně specifickém sportu.

Pokud někdo trénuje jako gólman od osmi let, získává výhodu, kterou desetiletý kluk nebo holka v tu chvíli nemají.

Dohnali by ji, ale pokud se cílí na výsledek, nemají šanci, protože nikdy nebudou hrát. Přednost dostane vždycky ten lepší a určitá skupina slyší třeba ve 13 letech, že není dost dobrá. Problém spočívá v tom, že v takhle mladém věku nelze odhadnout, kdo bude reálně dobrý za deset let. U brankářů, kteří chytají od osmi, zase hrozí brzké vyhoření a ztráta zájmu o hokej.

Tím se Kanada připravuje o potenciální hloubku na gólmanském postu, vyšší konkurenci a boj o místa.

Efektem taky je, že v sedmnácti letech trenéři před sebou mají z kempů precizně vytrénovaného brankáře, který dovede dělat geniální gólmanská cvičení. Jenže zase mu chybí cit pro hru, protože v „super týmech“ nemusel řešit statisíce situací a nevěnoval se ani jinému sportu.

„To, co dnes dokáže šestnáctiletý brankář, předčí většinu úkonů, kterých byla většina brankářů NHL schopna ještě před deseti lety,“ říká pro Daily Faceoff bývalý brankář NHL a dnes trenér Mike McKenna. „Ale k čemu je všechen ten technický trénink, když nemáte možnost číst hru v reálném herním prostředí? Nejlepší malí brankáři prakticky celou sezonu nemají žádnou práci, pokud nehrají zase proti špičkovému soupeři,“ přidává.

Kanada při obrovském množství hokejistů bude vždycky mít dobré brankáře. Projdou si i draftem, protože v osmnácti mohou vypadat skvěle. Jen je ve výsledku pak mohou přechytat Evropané nebo Američané, kteří nebudou vypadat v jejich věku tak dokonale, ale začnou se zlepšovat speciálním tréninkem, který má většina kanadských brankářů už za sebou a neposune je tolik.

Kanadský svaz se snaží doporučovat, ale jednotlivým frakcím nemůže nic nařídit. Od roku 2019 například platí, že by kluby neměly do deseti let brát brankáře na plný úvazek. Pokud zrovna nechytá, měl by měl jít do pole a hrát.

Jak zjistil server The Athletic, v praxi to moc nefunguje. Hlavně rodiče, kteří si platí drahá místa v klubech a současně i trenéry, se nedaří přesvědčit.