Článek
Mají peníze. Slávu. Živí se řemeslem, které jim závidí miliony fanoušků. Mohou si sportovci vůbec žádat víc? Mohou si žádat o pomoc?
V našlapaných arénách či závodištích už nebojují o holý život jako gladiátoři, jejich výkony jsou zaplaceny často násobně více než osmihodinová rutina běžných povolání. A k nim také mohou uniknout, nikdo je přeci nenutí… sportovat!
Nebo je to jinak?
Hokejista Ondřej Vitásek se rozhodl na webu www.bezfrazi.cz vyprávět příběh, který si už mnozí vyložili po svém. Dopoval. Co hůř. Fetoval. I tak se dá požití návykové a velmi nebezpečné látky jménem kokain interpretovat.
Účastník olympijských her v roce 2018 se nevymlouvá. Ani neomlouvá chybu, kterou udělal. Chce varovat. Chce ukázat, že pro hříšníky není jen peklo. Existuje i možnost nápravy. Protože cesta vedoucí na scestí je často dlážděna dobrými úmysly.
Ondřej Vitásek Bez Frází |Sport SZ
Článek přinášíme v rámci spolupráce Seznam Zpráv s Bez frází, kde původně vyšel v lednu 2025. Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci.
Bez frází vzniklo v roce 2016, jeho spoluzakladatelem je hokejový mistr světa Radim Vrbata a vedle příběhů na internetových stránkách vydává i knihy, natáčí dokumentární filmy, tvoří podcasty a pořádá sportovní besedy se sportovci pro veřejnost i firemní prostředí.
Nechme ho tedy vyprávět.
„Po návratu z KHL do Liberce to v sezoně 2020/21 hokejově šlapalo. Udělali jsme finále a ještě jednou jsem se dostal i na mistrovství světa. Jen to moje rameno mi v další sezoně začalo čím dál víc vypínat. Udělaly se mi v něm srůsty, které tlačily na nervy. Hrálo se mi hůř a hůř.
Zrovna to bylo nějakých devět let od druhé operace. Pan doktor Holibka to odhadl přesně.
Náš klubový doktor navrhl operaci, kdy by se rameno vyčistilo. Fajn, šel jsem do toho. Až tedy po měsíci, kdy jsem i přes bolesti hrál, protože mě o to prosili s tím, že chybí beci. Na sál jsem se tedy dostal až ve stavu, kdy už se fakt nedalo pokračovat. Ale věřil jsem, že se mi díky tomu uleví, a čeká mě tak ještě pěkných pár sezon ve špičkovém hokeji.
Jenže po operaci na tom rameno bylo ještě hůř než předtím. „No, lepší už to nebude,“ řekl mi na to doktor. Zároveň, protože jsem měl jednu z nejvyšších smluv v týmu, byla snaha mě zase co nejdřív dostat do zápasu. Takže mě operovali na konci října a před Vánoci jsem už zase hrál.
Absolvoval jsem spoustu různých procedur, do zápasů chodil pod práškama a omotaný tejpama, ale stejně nic nepomáhalo. Sotva jsem vylezl ze zimáku, nemohl jsem prakticky pohnout rukou. Vždycky jsem doma padnul a byl rád, že to mám za sebou. Druhý den na tréninku jsem nedokázal vystřelit, ulevoval jsem si, protože to prostě neskutečně bolelo.“
Co je přednější? Tři body do tabulky, nebo zdraví hráče? Mít na výplatní pásce maroda se ještě žádnému sportovnímu klubu nevyplatilo. Je to otázka jen a pouze lidskosti, zodpovědnosti k lidem, kteří tvoří show.
Po operaci ramene slyšel Vitásek, že to s hokejovou kariérou vypadá špatně.
V NHL například pevně zakotvená v úmluvě mezi hráčskými odbory a organizací samotnou. Útočník Jakub Voráček nemohl po otřesech mozku přidat jediný zápas navíc. I tak mu byl vyplácen kontrakt na 182 milionů korun ročně.
V Česku žádná podobná pravidla neplatí. Hráči nejsou zaměstnanci, nýbrž osoby samostatně výdělečně činné. Neodvedou práci, nemohou ji vykonávat? Pak nemají velké zastání.
Přesně takhle dopadl i Vitásek. Problémy se nepříliš překvapivě prohlubovaly. Až skončil v bolestech v nemocnici, na operačním sále.
„V den, co jsem prodělal laparoskopický zákrok, mi pak do nemocnice hned volali z klubu s tím, že podle doktora už prý nikdy nebudu hrát hokej, tak se musíme domluvit na rozvázání smlouvy.
Ne, že by se někdo chtěl zeptat, jak mi je nebo kdy se za mnou můžou zastavit, abychom něco probrali. Vůbec. Nesrali se se mnou. Rovnou do telefonu to na mě vybalili.
To mě vytočilo. Zareagoval jsem, že jsem právě přijel z operačního sálu a je zajímá smlouva. Že se o tomhle teď nebudu bavit. A že jsem toho už vydržel hodně a hrát ještě budu.
Přesně v ten moment jsem se zařekl, že se prostě ještě vrátím, ať to stojí, co to stojí. A když se ke mně zachovali takhle, tak já budu hrát, dokud to jenom trochu půjde.
„Ale doktor říkal, že tohle už na hokej není,“ oponovali mi.“
Potvrdilo se mi totiž, že když člověk není v pohodě, nefunguje mu správně hlava, dělá i věci, které by normálně nedělal. Třeba si dá kokain.
Neležel jen na nemocničním lůžku, najednou se měl pomyslně ocitnout i na úřadu práce. Rozhodl se jít proti osudu.
Tak jako tolikrát předtím.
Ukázat všem, jak moc se mýlili.
„Všude to bylo na hovno. Na hokeji i doma.
Kvůli ruce jsem byl nepříjemný na celé okolí. Byl jsem úplně posedlý tím, abych našel způsob, jak se vrátit na led. Veškerou energii i spoustu peněz jsem směřoval tímhle směrem. Vedle toho mi v klubu čím dál víc dávali najevo, že by byli radši, kdybych skončil.
Tlačil jsem to prostě na víc frontách a nebylo mi z toho dobře.
Normálně, když má člověk blbé období, hledá různá východiska. Někdo se zavře na chatu, někdo se jde provětrat na kolo. Já ale nevěděl, jak z toho ven. Mým relaxem dlouho bývala motorka, ale ani na ni jsem teď kvůli ramenu nemohl sednout. Všechno špatné se nabalovalo a mně se před svými špatnými myšlenkami nedařilo nijak utéct. Nosil jsem si je s sebou neustále. Koloběh bolesti, zmaru a naštvání se točil čím dál rychleji.
Dneska vím, že jsem měl jít a s někým si o svých pocitech a starostech promluvit. Říct někomu, co mě tíží a trápí. I když jsem nikoho takového okolo sebe neviděl, našel bych ho.
Potvrdilo se mi totiž, že když člověk není v pohodě, nefunguje mu správně hlava, dělá i věci, které by normálně nedělal.
Třeba si dá kokain.“
Kokain. Látka, za kterou Češi podle Národního monitorovacího střediska pro drogy utratí až miliardu korun ročně.
Silně návyková droga, která zničila nejeden lidský život.
Droga, která bohužel není ve společnosti úplně výjimečná. Z hlediska oblíbenosti se řadí za marihuanu a pervitin. Kdo ji kupuje?
Vrcholoví manažeři, umělci, politici ani lidé z ulice na dopingové testy nechodí.
Sportovci ano.
A proto se objevují v titulcích. Plavec Jan Štefl, hokejisté Petr Čáslava či Jan Mandát. A také Ondřej Vitásek.
Kariéru Vitáskovi uzavřela dopingová kontrola na zápase v Pardubicích.
A tady je další rovina jeho příběhu. Prosba. Apel. Má být člověk s problémem hozen na pranýř veřejnosti, nebo mu může být nabídnuta pomoc?
„Když dorazilo vyjádření, které dostal i Liberec a svaz, byla v něm stopka na čtyři roky, protože jsem prý užil nepovolenou látku v den zápasu.
V Liberci mi na to konto řekli jen: „Odevzdej kartu od kabiny a už sem ani nechoď.“ To bylo všechno. Klukům v šatně, kteří už stejně věděli, co se děje, jsem pak jenom mávnul, že „čau“, a zmizel jsem.
Ten den jsem skončil s hokejem. Právě takhle. Po všem, co jsem absolvoval, abych ještě mohl hrát. Na rozloučenou mi v klubu okamžitě rozvázali smlouvu a ještě napařili pokutu.
Mně bylo jasné, že musím dostat trest. Vůbec nezpochybňuju, že jsem udělal chybu. Sportovci nemají brát drogy, bez debat.
Co mě zarazilo, je rozdíl v přístupu u nás a ve světě, kterému se pořád chceme přibližovat. Bavil jsem se s klukama, kteří zažili zámořský systém. Tam když se vám přijde na nějaký takový průšvih jako v mém případě, nabídnou vám pomocnou ruku. „Můžeme ti nějak pomoct?“ zní první reakce. Jde jim o to, aby se lidi z takových sraček dostali. Mají programy, které můžete využít, abyste se srovnali. A až když se průšvih opakuje, přicházejí případně další kroky. Protože i sportovci jsou v první řadě taky jenom lidi a navzdory pozlátku, viditelnému zvenku, mají svoje problémy.
U nás? Nulová podpora, nic. Udělal jsi průser? Tak si to vyžer, nazdar. Zmiz, postarej se o sebe. Jo a tady máš pokutu.“
I tady může posloužit jako příklad NHL a její asistenční program založený už v červenci roku 1996.
Výsledky dopingových testů zpravidla veřejně nesděluje, provinilcům nabízí odborné konzultace.
V minulých letech je využili i Češi. Do podpůrného programu zamířili Jakub Vrána nebo Ladislav Šmíd, aby se mohli vrátit nejen do hry ale především do života.
Vitásek se naopak stal jedním z exemplárních úlovků české antidopingové agentury, která neváhala sáhnout k nejtvrdšímu možnému a veřejně exemplárnímu trestu.
Za selhání na párty se měl se sportem rozloučit na čtyři roky. Bránil se pomocí detektoru lži obvinění, že si chtěl pomoci k lepšímu sportovnímu výkonu. U soudu vymohl snížení trestu na polovinu. Chtěl očistit hokejové jméno od nálepky „podvodník.“ Kokain nepožil s cílem ovlivnit výsledek zápasu Pardubice-Liberec.
„Kdybych mohl vrátit čas, udělám to a zachovám se jinak. Ve svém špatném období bych si radši s někým promluvil, řešil bych to líp. Ušetřil bych si tím strašně moc problémů a starostí. Sám vím, kolik bolesti jsem způsobil. Nejen sobě, ale i svým nejbližším. Jsem kluk z obyčejné rodiny z Prostějova. Kolikrát mi táta volal s dotazem, jestli zase v něčem nelítám, jestli se něco neděje…
Na druhou stranu, koloběh událostí, který tahle věc v mém životě spustila, mě dostal do pozice, kde jsem dneska. A to taky není špatné. Navíc se to dá brát i tak, že kdyby na mě antidopingovka nekápla, mohlo to se mnou dopadnout hůř. Mohl jsem mít horší následky, jet v tomhle režimu dál a do drog regulérně spadnout tak, že bych se už nekontroloval. Kdo ví. Asi se tohle, co se stalo, mělo odehrát. Mělo to zastavit moje trápení.
Možná mi to celé nakonec pomohlo. Posunulo mě to někam dál.“
Po skončení trestu se Ondřej Vitásek k hokeji vrátil. Ne jako hráč, jak si přál. Našel si novou roli. S kamarády se stará o zimní stadion v německém Jonsdorfu, pomáhá s mládeží v jabloneckému klubu Gepardi. Živí se jako pracovník v IT firmě.
Celé vyprávění na webu Bez frází sdílí s touhou pomoci zamyslet se nad změnou systému. S přáním pomoci sportovcům, kteří se ocitnou ve stejné hraniční situaci jako on sám.
Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci.
