Hokejista, který se v Česku vymyká. Galvas umí kličky, co motají hlavu

Stadion ve Fribourgu je z českého pohledu výjimečný. Tribuny jsou extra strmé. Občas vás napadne, že stačí jeden špatný krok a poletíte po schodech až dolů. „Dobrý. Já jsem v pohodě,“ hlásí se svým typickým úsměvem obránce Tomáš Galvas (20). Závratě nemá.

Po českém tréninku se usadí za branku a pro Seznam Zprávy vypráví o svém pohledu na hokej i prvním mistrovství světa dospělých.

V českých podmínkách se hodně vymyká. Je to hráč, který málokdy hledá standardní řešení, jeho výhodou je sebevědomí a bruslení.

Kluby NHL ho zatím z draftu vynechávaly hlavně proto, že neměří ani 180 cm. Vypadá to, že ale centimetry a kila umí přebít talentem.

Kraloval na šampionátu do dvaceti let, stal se druhým nejproduktivnějším hráčem turnaje. V cestě za stříbrem měl jednu z hlavních rolí.

Umí dominovat v nejvyšší české soutěži. Rychle se dovede adaptovat na vyšší úroveň, což ukazuje i na mistrovství světa ve Švýcarsku. Vyvíjí se, miluje puk. Nuda s ním nikdy nebude.

Přichází někdy chvíle, kdy si věříte na ledě úplně nejvíc?

Když hraju hodně. V tu chvíli se cítím nejlépe.

Já jen, že na své poměry se snažíte hrát teď na mistrovství hodně zodpovědně. Takového vás neznám z extraligy. Umíte přepnout na opatrnější mód?

Trenéři po mně chtějí taky něco jiného než v Liberci. Hlavně na mistrovství je to často o jednom gólu. Zápasů se sice ve skupině hraje dost, ale zase ne tolik, aby byl prostor něco moc napravovat. Musím hrát trochu víc zodpovědně, aby mě tam trenéři ještě dali. (usměje se)

Ale máte instinkt vymýšlet věci, které ostatní nedělají. Není těžké ho vypnout?

Proti Slovinsku jsem ho v tom prodloužení nevypnul. A jak to dopadlo. (usměje se)

Pravda, soupeř pak vyrazil do protiútoku, zápas rozhodl, ale stane se. Kouč Rulík vás pak i veřejně bránil, že soupeř jasně fauloval.

To bylo od něj hezký. Ale je těžký se teď do nějakých větších akcí pouštět, nemám takovou roli jako v Liberci. Potřebuju tady hrát zodpovědněji.

Necháte nás nahlédnout do vašeho myšlení, jak pracujete s tím, když třeba riskantní klička nevyjde?

Snažím se pořád věřit v to, co umím, neřeším, co se stalo. Soustředím se na nový den, přijde zase nová šance. Stane se, že něco nevyjde, ale zase do příště máte prostor se zlepšit.

Máte dobrý vnitřní monolog.

Udělám v tréninku hodně práce, není důvod, proč bych si neměl věřit.

Takhle jste to měl odmala?

Spíš jsem to postupně rozvíjel. Když jsem byl menší, tak jsem taky chybu v sobě víc řešil. Ale hodně tady záleží, jaké máte trenéry. Pokud mě v mládeži třeba někdo shazoval, když něco nevyšlo, bylo samozřejmě složitější jako malý kluk držet sebevědomí. Teď to mám v sobě nastavené jasně, že jdu dál. Neřeším minulost.

Už od ledna se vás chci zeptat na legendární historku, když jste se trenéra Patrika Augusty před čtvrtfinále mistrovství světa dvacítek ptal, jestli má nervy. Prozradíte, jak se to semlelo?

Měli jsme před zápasem mítink. No a řeknu to narovinu, mně se tam pan trenér nějak nezdál. (usměje se)

Počkejte, jak nezdál?

Chystali jsme se na čtvrtfinále proti Švýcarsku a mítink byl najednou jiný. Cítil jsem, že u všech nastupuje taková nervozita, jak začíná jít o hodně. Najednou mě napadlo, že je potřeba tuhle atmosféru trochu odlehčit. Tak jsem se zeptal, jestli nemá nervy. Věřil jsem, že se Švýcarskem neprohrajeme. (usměje se)

Dobrý odhad, nakonec jste získali stříbro.

Jo, vyšlo to. Občas je před zápasem taková napjatější atmosféra, nemám ji moc rád.

Radim Rulík se má taky ve Švýcarsku na něco nachystat?

Ne!

Působí hodně ostře, co?

Jo, tady jsem vůbec rád, že hraju. (usměje se) Pod panem Augustou to byla jiná situace. Měl jsem velkou roli, byl jsem mezi stejně starými spoluhráči, někteří byli mladší. Tady bych si nic podobného nedovolil.

Vy jste taková rodina obránců. Extraligu hráli dřív táta Lukáš, strýc David, k tomu i teď starší brácha Jakub. Je to jako rodina policajtů ve filmech, že sem prostě míříte?

Trochu, je fajn, že jsem měl pořád koho sledovat. Když jsem byl malej, díval jsem se hodně na tátu. Pak jsem sledoval bráchu. Tohle je super, že spolu můžeme cvičit, chodit na led, pomáhat si. S tátou už na led tedy nechodím, ale s bráchou pořád. Třeba před rokem jsme spolu dělali i přípravu s kondičním trenérem. Bylo to takové rodinné.

Bráchovi je šestadvacet, hraje za Třinec. Když nastupoval za Chicago v NHL, vám bylo patnáct. Byl to polobůh?

Jasně, hltal jsem ho. Brácha pro mě byl velký vzor, dali mu šest zápasů, ale aspoň něco. Pro mě to bylo neskutečný.

Starší sourozenec si cestu většinou musí prokopávat, mladší kolikrát nenápadně okoukává, vstřebává, co se děje a pak všechny překvapí, co vlastně všechno umí a ví. Chodilo to u vás stejně?

Přesně. Ale v něčem je to i nevýhoda.

V čem, že dědíte celé dětství oblečení?

(usměje se) Kdepak, myslím hokej. Brácha třeba odešel z Olomouce do Finska, smlouvu s NHL podepsal až tam. Takže klub za něj nedostal peníze, jako kdyby kontrakt podepisoval jako hráč Olomouce. Měl jsem to pak takové složitější, báli se, že taky odejdu.

Odešel jste ale do Liberce a taky nebyli nadšení.

Nebyli. Ale kdyby se tam nestala ta věc s bráchou, třeba tam hraju pořád.

Vašeho tátu Lukáše si pamatuju jako hokejistu tak, že skvěle bránil, dělal na ledě věci, které hráče hodně bolí, ale ve výsledku nejsou moc vidět. S bráchou Jakubem jste daleko tvořivější. Jde tohle od něj, že cítil, jak se hokej vyvíjí jiným směrem?

Odmala jsem trénoval navíc, mamka mě vozila na dovednostní tréninky. Když taťka viděl, že mám dobré bruslení, říkal mi, abych hrál hodně s pukem. Slyšel jsem od něj, že tohle je rozhodně lepší než být defenzivní bek.

Sám viděl, že jeho kariéra byla hodně těžká?

Teď je třeba po operaci kolene. Vždycky říká, že role hráče, který blokuje střely, bolí a mám být ofenzivní obránce. Myslím, že k takové hře mám i předpoklady, takže proč bych si ničil tělo, když můžu hrát na puku a týmu pomáhat něčím, co umím.

Berete mistrovství světa jako něco výjimečného, nebo je to jen další hokej v sezoně?

Jasně, že beru. Před sezonou mě vůbec nenapadlo, že bych mohl mířit až sem. Po mistrovství světa dvacítek jsem začínal tušit, že bych mohl dostat šanci. Je neskutečný, že jsem tady.

Roman Červenka byl na prvním mistrovství světa, když vám byly tři roky. Jak v kabině s takovým lídrem funguje mladý hráč?

Je to stejné jako v klubu, primárně se víc bavíte s mladšími kluky a starší jsou pak taky spolu. S Červusem sem tam něco prohodím. Ale jak je tam taková věková bariéra, každý má jiný zájmy, takže těch společných témat nemáme zase tolik.

Dovolíte si třeba nějak komentovat hudbu, kterou starší jádro v šatně pouští?

Ani nevím, kdo tam ty písničky dává. Podle mě to jsou kustodi a občas tam pak někdo má mobil, tak něco pustí. Ale znějí tam docela dobré věci, hlavně české. (usměje se)

Vy jste se naučil být diplomat, že jste v míru s Helenou Vondráčkovou nebo Michalem Davidem?

Dá se to. Já to tedy doma nikdy neposlouchám. Ale…

Rozšiřujete si obzory o českém popu 80. a 90. let, chápu.

Přesně. (usměje se)

Nosíte v sobě nějaké hokejové mety, kam byste chtěl stoupat?

Úplně dlouhodobé cíle nemám. Vždycky jdu sezonu po sezoně. Tohle slyšíte asi rád, co? (usměje se)

Hokejová fráze jak z učebnice.

A ještě zápas po zápase. (směje se) Nastavil jsem si před sezonou, že bych chtěl podat dominantní výkon na dvacítkách (MS U20). Ale nakonec sezona vedla k tomu, že jsem na mistrovství světa áčka. To mě třeba fakt nenapadlo. Ve výsledku můžu dokázat cokoliv, dlouhodobě nemám limit. Doufám.

Dá se pracovat stylem, že vidíte, co dovedou nejlepší hráči na světě typu Cale Makara a zaměříte se na nohy, kličku, svaly?

Jo, říkám si, co mi chybí. Třeba si říkám, proč nedominuju tolik zatím tady na mistrovství světa jako na dvacítkách.

K čemu jste došel?

Je to těžší úroveň. Mám hodně nedostatků, které si uvědomuju a chci se pořád zlepšovat. Jen ještě nemám letní přípravu úplně vymyšlenou, po mistrovství budu mít dva týdny pauzu, tak potřebuju dát všechno dohromady.

Byl jste překvapený, že tady s pukem zabrzdíte, rychle změníte směr, ale nejedete sám? Že je těžší soupeře oklamat?

Musím umět tyhle věci dělat v ještě daleko větší rychlosti. V extralize mi stačí třeba udělat jeden krok, změnit směr a je pohoda, mám čas. Tady je to jiné, že nejlepším hráčům nesmím dávat prostor a čas, oni ho umí využít. Na mistrovství světa musím daleko víc kmitat nohama.

Před mistrovstvím jsem sledoval váš zápas s Finskem, jak na vás několikrát vyšel při bránění silový útočník Jesse Puljujärvi. Jak se chystáte na takové obry, aby vás jen neodstrčili rukou jak mouchu?

Když je takový velký hráč v rohu, chce nahrát obránci na modrou, snažím se ho atakovat co nejdřív. Postavím se útočníkovi do cesty, ať neprojede k bráně.

A co když se daleko větší hráč dostane už před bránu a vaší prací je ho krotit?

Chci hrát puk, ideálně dřív než se k němu dostane. Pokud není šance, tak ho tam různě držím, zkouším vždycky něco vymyslet, jak ho rozhodit. Když mi tam chlap měří dva metry, asi ho v životě neodstrčím, i kdybych měl o deset kilo víc. Musím hrát chytře, trochu podvádět.

Patří k podvádění i moment, že jste u mantinelu s pukem, vypadáte zranitelně, hráč se na vás rozjede, ale vy rychle uhnete? Takhle jste vycvičil hráče Slovinska, který se rozplácl o plexi.

Mám pocit, že to tam bylo dvakrát. (usměje se) Tohle dělám rád, ale zase je to i trochu nebezpečný.

Protože nemusíte vždycky stihnout uhnout?

Jo. Ale jsem docela ohebnej, tak snad to vždycky nějak vyjde.

Co všechno byste ještě ve Švýcarsku chtěl stihnout?

Odehrát ještě pět zápasů. (usměje se)

Takže hrát o medaile. Dobrá odpověď. S mediální pozorností jste se už naučil žít, aby vás nijak neměnila?

Přijde mi, že v lednu po mistrovství světa dvacítek toho bylo víc. Teď asi nepředvádím tak dominantní výkony, jak v zimě, tak se mi nezdá, že by toho bylo nějak moc. (usměje se)

Vážně ne?

Nebo jsem si spíš zvykl. Je fakt, že spíš to jede celou sezonu.

Občas chodíte na led s Filipem Hronkem. Napadlo vás, co vám chybí, abyste hrál NHL jako on?

Hroňas je výborný hráč, má už i zkušenosti. Ale celkově mi přijde, že spíš záleží víc na detailech. Oproti němu mám ve hře rezervy. Je tvrdší, asi i trochu vyšší než já a má tělo. Ale celkově mi nepřijde, že bych v něčem úplně zaostával, když vidím soupeře. Uvidíme, co bude dál.

Co čekáte vy sám, že bude? Draft NHL?

Na ten se čekalo i předchozí dva roky a nikdo mě nevybral. Nepřemýšlím, co bude dál. Podepsal jsem smlouvu s Libercem, takže počítám, že budu další rok tam. A jestli mě někdo draftuje? S některými skauty jsem se bavil, ale to probíhalo i minulé roky a nic se nestalo.

Do NHL vede cesta i bez draftu.

Vede, ale bylo by příjemný, kdyby si mě někdo vzal. (usměje se) Vím, že musím hrát co nejlíp. Neměřím dva metry, ale výšku neovlivním, takže každý zápas musím dokazovat, na co mám.