Špičkový rozhodčí Hynek o emocích i tlaku: Někdy to na nás hráči zkoušejí

Na ledě jsou vždycky tři soubory. Jeden má tmavé dresy, druhý světlé a třetí je vždy v pruhovaném. Daniel Hynek patří do třetí skupiny, v extralize působí už dvanáct let a vždycky na sebe bere pruhovaný úbor.

V civilním životě pracuje jako učitel na ČVUT, v hokejovém prostředí se vypracoval mezi českou špičku. Patří mezi nejlepší čárové sudí, pravidelně jezdí na mistrovství světa a v únoru ho čeká i olympiáda.

Ve velkém rozhovoru mluví o světě rozhodčích, kdy je lepší na hráče mluvit, kdy je lepší si počkat a jak reaguje, když se mu něco nepovede.

„Baví mě to pořád hodně. Doufám, že ještě dlouho budu pískat,“ říká s upřímným úsměvem.

Pardon, pokud rozhodčí odpíská přes 400 zápasů a působí nadšeně jako vy, musí být trochu masochista. Vyvrátíte mi to?

Trochu masochismus to asi je. (usměje se) Na druhou stranu vás na tom přitahuje i určitý druh adrenalinu. Jdete na led, cítíte ho v sobě. Nechcete udělat žádnou chybu, snažíte se zápas odřídit, abyste byli neviditelní, což je cíl každého rozhodčího. Pokud se o vás neví a jen z pohledu lidí zápasem proplujete, všechno se povedlo. Nedovedu si představit, že bych nepískal. Když se třeba liga zastavila v covidu, uvědomil jsem si, jak hodně mi to schází.

Zase je pravda, že čárový rozhodčí je spíš ten hodnější, větší bídu sklidí vždycky hlavní, ne?

Ale na nás míří taky. Na hřišti jsme taková první zóna, nárazník.

Máte vlastně pravdu, nasupenému hráči většinou na cestě k hlavnímu rozhodčímu stojíte vy.

Dobrý čárový rozhodčí umí dost věcí vykomunikovat tak, že hráč často odjede, než vůbec dorazí k hlavnímu. Hodně vysvětlujeme, jak jsme věci viděli, důležité je mluvit.

Fanoušci se na trochu složitější pravidla moc nechytají. Musíte je vysvětlovat v akci i hráčům?

Jasně, hráči mají ponětí o základních pravidlech, ale pak přijde situace, se kterou se nepotkávají často. Takže jim vysvětlujeme, kdy je puk pod kontrolou, kdy není. Jen je potom zajímavé, když za čas přijedou a ptají se prakticky na to samé. Podle mě to tady na nás zkoušejí a záměrně se snaží vyvolat s rozhodčími komunikaci.

Otravuje to?

Vůbec, s hráči komunikuju rád. Podle mě mají i rádi, když s nimi mluvíme. Důležité je si uvědomit, že většinou na vás hráč reaguje v nějakých emocích. V tu chvíli je lepší mu říct, že teď není správná doba se bavit.

Kdy ano?

Klidně v dalším střídání.

Když se na vás ale valí vodopád nadávek, je těžké se udržet a nespustit stejně?

Je. Někdy pak přijdou fáze sezony, kdy to i u nás přeteče. Cítíme velký tlak ze střídačky, záměrně to na nás zkoušejí, tak i od nás padne peprnější slovo.

Jak pak emoce uklidnit?

Většinou se pak sjedeme s hráči, oni se omluví nám, my jim. Férově to ukončíme. Myslím, že takhle by to mělo být.

Vnímáte, že je i součást taktiky na vás tlačit, abyste se soustředili na pořvávání z lavičky a získali třeba pocit, že jste někomu uškodili?

Pro někoho to občas patří k taktice. Zkušenější rozhodčí to ale umí brzy vyhodnotit a situaci zklidnit.

Dáte mi konkrétní případ?

Třeba, když se píská jasné zakázané uvolnění. Tým, který vyhodil puk přes červenou čáru, je na ledě třeba minutu a půl, už nemůže a současně nesmí střídat. Tak se snaží vyvolat kontakt a diskuzi s rozhodčím o banalitě. Pak za vámi třeba i na začátku další třetiny hráč přijede a omluví se, že něco museli zkusit, protože už nemohli.

Vzpomínám si, že brilantně tady uměl pár let zpátky natahovat čas Třinec. Co s tím, když vám hráči skáčou na lavičku, „omylem“ vyjíždějí noví, kteří chtějí střídat?

Dost záleží na přípravě, pomůže vám, když víte, že to tým dělá. Nováčci mají těžší pozici, ale jak jsem nabral nějaké zkušenosti, vidím, co mám udělat.

Dobře, tak jsem hráč, jedu za vámi diskutovat o banalitě, abych natáhl čas. Co uděláte?

Vidím, že se ke mně blížíte, tak jedu pryč. V takovou chvíli se nesnažím komunikovat. Protože pokud hráči ujedu, už přichází práce hlavního rozhodčího, který ho popožene. Případně varuje celý tým, že jestli tohle bude pokračovat, začne vylučovat. Tady prostor na mluvení není.

Hokejistu dovede jedna chyba rozhodit na celý zápas. S rozhodčím taky zamává?

Hlavně je dělat nikdy nechcete. Ale kolikrát dáváte pozor, koncentrujete se. Před vámi projede hráč, je to mžik, za ním je druhý a vy situaci nevidíte. Poměrně rychle cítíte, že bylo něco špatně. Pokud se mi něco takového stane, vyznávám, že je nejlepší všechno hráčům na rovinu říct. Smázneme to a jedeme dál. Hráči taky někdy za stavu 3:2 netrefí prázdnou branku. Štve je to. Nás taky, když něco vyhodnotíme špatně, jen s tím už nic neuděláme. Tak je nejlepší to přiznat, nedělat, že se nikdy v životě nespletete.

Někdy může situaci ještě zachránit ale video. Máte ho rádi, když už se dostáváme do doby, že zpomalený záběr dovede poměrně rychle rozklíčovat každou situaci, nebo je to spíš strašidlo?

Beru video jako dobrou věc. Slouží nám i jako edukační materiál, záběry jsou teď už tak kvalitní, že si můžeme sestříhat situace a učit se z nich. Video nám pomáhá i na ledě, jen se musíme přizpůsobit novému trendu, trochu změnit myšlení a na hru se dívat jinak.

V jakém smyslu?

Pořád posuzuju ofsajd stejně. Ale když je situace hodně sporná, což vycítíte, necháte situaci hrát. Nakonec se ukáže, že to bylo třeba o centimetr správně.

Spíš je lepší spornou situaci nechat dohrát?

Ano, pokud vám tedy projede půlmetrový ofsajd, a pak se spoléháte na kameru, je to samozřejmě chyba. Před dvěma lety byla ale tendence radši písknout, zastavit hru, aby nepadl gól z těsného ofsajdu. Teď je naopak lepší situaci nechat dohrát, hra je plynulejší, padá víc gólů.

Tlak z tribun, pořvávání a pískání s vámi něco umí udělat?

Dobrý rozhodčí se před tím dovede zavřít.

Ano, to jsem několikrát slyšel. Jen se mi hůř věří, že to jde.

Taky to nějakou chvíli trvá, než se vám povede se koncentrovat jen na hru a všechno z publika odfiltrovat. Mladší kluci s tím můžou mít problémy, podlehnou atmosféře. Ale se zkušenostmi s tím umíte pracovat.

Co musíte vlastně splnit, abyste mohl pískat extraligu?

Nejhorší pro rozhodčího je, když udělá pravidlovou chybu. Takže tady je potřeba opravdu vědět. Chystáme se celý rok a na semináři v Táboře máme vždycky těžký test, kde musíme uspět. Dál je potřeba se udržovat neustále v dobré fyzické kondici. Hra je rychlá, vrací se sem hráči z NHL a my je musíme stíhat.

Opravdu cítíte takovou změnu?

Liga se zkvalitnila, je tady vidět víc přihrávek do rychlosti, do jízdy. Musíme mít na ledě dobrý pohyb, takže kondice je klíčová stejně jako pravidla.

Měřil jste si někdy, kolik kalorií spálíte za zápas?

Zkoušel jsem to, vyšlo mi, že 2000 kilokalorií, což je docela dost.

Je, teoreticky by takový přísun kalorií měl muž sníst za celý den. Vy energii spálíte za dvě a půl hodiny.

V sobotu ráno docela taky bolí nohy. Tak si den odpočinete a v neděli znovu. (usměje se)

Kromě bruslení jste někdy i zápasníci. Čároví rozhodčí chodí většinou ukončovat na ledě bitky a strkanice. Kdy do nich vstupujete?

Faktorů je víc. Když je třeba napadaná hvězda týmu a nechce se prát, jedná se o záměr soupeře, je potřeba o tom taky přemýšlet. Tohle je chvíle, kdy je dobré do bitky včas vstoupit. Ale pokud je vyrovnaná, nechodíme do nich.

Ovšem když se někde za brankou pere šest lidí, motáte se mezi ně hned.

Jen s tím nic neuděláte, tohle se nedá zastavit.

Ovšem zkoušíte to.

Jsme v těch chumlech, ale spíš sloužíme jako… (odmlčí se) Snažíme se na hráče spíš působit hlasem, mluvíme. Tam se jenom povídá, abychom dávali dolů emoce.

Ale při tom povídání občas i nějakou ránu schytáte, ne?

S tím se počítá. Tady je výhoda když máte vysokou postavu, netrefí vás. Když je čárový rozhodčí malý, dostává se pro řešení šarvátek do nevýhody. Když tam přijedu já, minimálně se dívám do očí. Což je plus. Určitě potřebujeme pravidelně chodit do fitka, udržovat se. Pak musíme mít vytrvalost, navíc my jako čároví rozhodčí chodíme často do sprintů. Takže příprava je hodně důležitá.

Patříte k českým rozhodčím, kteří jezdí na mezinárodní akce. Když je hráč na mistrovství světa, hraje v reprezentačním dresu, vy máte ale pořád ten stejný. Dají se brát velké akce trochu svátečně?

Jednoznačně. Je to pro vás velká čest, když takovou šanci dostanete.

Podle čeho se Mezinárodní hokejová federace rozhoduje, který rozhodčí má formu, a ukáže na něj?

Musíte podávat stabilní výkony, sledují nás. Vím, že je potřeba si vést dobře doma. Na mezinárodním turnaji jde o samotné řízení utkání, ale řeší i charakter, jak na ledě působíte.

Podruhé za sebou jedete na olympiádu, jen v Miláně nastoupí i hráči z NHL. Čeká vás speciální seminář, jak komunikovat s nimi?

V srpnu jsme ho už měli v Buffalu, letěl jsem tam s Honzou Hribikem a sešli jsme se tam všichni rozhodčí, i ti z NHL. Bylo důležité se poznat ještě dřív, než turnaj začne.

Proč?

Potřebujete otupit hrany, obrousit lehkou nervozitu. Seznámili jsme se a probírali rozdíly mezi evropským hokejem a NHL, abychom všechno stavěli na stejnou linii. Rozebírali jsme jednotlivé fauly, situace. Kluci z NHL nabídli pohled, my zase náš a řešili jsme, jak na olympiádě budeme postupovat. Pár věcí jsme si řekli, ale ve výsledku se nic zase tak moc neliší.

Takže, až na olympiádě půjdete do strkanice krotit Američana Bradyho Tkachuka, bude to stejné jako doma, když odtrháváte Michala Houdka, jen přepnete do angličtiny?

Trochu jiné to bude. (usměje se) Ty hráče pochopitelně neznáme tak jako kluky z extraligy. Ale věřím, že vzájemný respekt tam bude taky.

Vždycky si říkám, jak je výjimečné, že rozhodčí dovedou při buly hodit puk, aby padl placatou částí na led. Trefíte takhle deset puků z deseti?

Devět z deseti. (usměje se)

I to beru.

(směje se) Tohle je potřeba hodně trénovat. Za zápas máte zhruba šedesát vhazování, za tu dobu už něco dostanete do ruky.

Před zápasem občas vidím rozhodčí, jak si vhazování zkouší. Dovede hodně rozhodit, když najednou padají samé hrany?

Radši tohle vůbec nedělám. Sám nevím, proč tohle kluci dělají.

Kromě toho vhazování nedovedu pochopit, že vidíte šest hráčů na ledě. Sledujete hru, najednou písknete, že je tam moc lidí. Málokdy se spletete. Existuje tady nějaká finta?

Praxe, prostě vám naskočí v hlavě, že je tam hráčů moc. Počítat hráče, kolik jich je, se nedá. Ale periferně vidíte, jak dva lidi odjíždějí, rychle poznáte, že na led skočili tři. Výhoda samozřejmě je, že jsme na hřišti dva čároví a komunikujeme spolu i při běžných herních situacích.

Kdybyste si jako rozhodčí mohl vytáhnout zpátky do extraligy někoho, kdo skončil, kdo by to byl?

Napadají mě Jiří Šlégr s Martinem Ručinským. Dva hráči, kteří si prošli NHL, měli toho hrozně moc za sebou a od nich jsem zažil velký nadhled.

Žádné, že přišli z NHL a teď budou školit i rozhodčí?

Právě, že vůbec. Skvělí chlapi, na nic si nehráli. Tohle je podle mě ideální přístup.

A není s tím v kontrastu, když po vás třeba nějaký dvacetiletý kluk štěkne?

Je, ale zase oni jsou kolikrát pod ohromným tlakem. Chtějí se prosadit, urvat si místo v sestavě, a pak se snaží emoce přenést nějak na rozhodčí. Záleží na nás, jak to vyřešíme.

Asi si nenecháte nadávat, že ne?

Většinou si takového kluka vezmu stranou, vysvětlím mu, že takhle se spolu bavit nemůžeme. Řeknu mu, že tohle opravdu není cesta pro něj ani pro nějakou naši komunikaci do budoucích let. Chytrý mladý kluk to okamžitě pochopí.

Že nejste soupeř?

Přesně tak, že se potřebujeme vzájemně, takže je potřeba se i vzájemně respektovat.