Český kapitán, který „obsluhoval anglickou královnu“, je v Síni slávy

Došlo k tomu před finále mistrovství Evropy 1996 na slovutném londýnském stadionu ve Wembley, kde česká reprezentace stanula proti německému soupeři v boji o kontinentální trůn. Výjimečnou událost si nenechaly ujít hlavy pomazané i volené, český prezident Václav Havel, německý kancléř Helmut Kohl. A také anglická královna Alžběta II.

Jako nejvyšší představitelka pořadatelské země pozdravila soupeře před finálovým bojem, kapitáni obou týmů jí představili spoluhráče. Za český výběr se cti dostalo obránci Miroslavu Kadlecovi. „Já ani nevnímal, jaká je to pocta, jaký je to ojedinělý okamžik,“ přiznal později až kacířsky. „Já se soustředil na zápas,“ měl myšlenky už na hřišti.

Jen si vybavoval, jak přítomný ceremoniář zdůrazňoval, jak se má chovat. „Oslovovat ji Vaše Veličenstvo, ‚your majesty‘,“ pamatuje si.

Rodák z Uherského Hradiště, kde se – jak sám rád podotýká – snoubí vinařská oblast s paličskou, na vrcholovou scénu vystoupil v dresu TJ Vítkovice. Pod jediný historický titul tohoto klubu z ročníku 1985/1986 se však nepodepsal. „Byl v té době na vojně v Rudé hvězdě Cheb,“ připomíná trenér vítkovických hrdinů Ivan Kopecký.

Mistrovskou stoperskou dvojici Milan Lišaník – Oldřich Škarecký ihned po návratu do mateřského klubu ovšem rozboural, získal si stálé místo v základní sestavě. „Byl to moderní stoper, který se vymykal obráncům, kteří v té doby v lize působili,“ vzpomíná Kopecký. „Měl totiž výbornou kopací techniku, byl do rozehrávky, uměl vyvézt míč,“ odkrývá přednosti bývalého svěřence.

Ani netrnul, když si mladý obránce dovolil v pozici posledního odvážnou kličku na půlce, čímž získával pro mužstvo v útočné akci převahu. „Věřil si, dobře věděl, co si může dovolit,“ přitakává Kopecký. „A i když míč ztratil, což byla výjimka, díky pěti rychlým krokům soupeře snadno dostihl a zase odzbrojil,“ přidává další přínosnou Kadlecovu vlastnost.

Vítkovice v Poháru mistrů překvapivě vyřadily francouzský Paris Saint-Germain, sahaly po postupu i proti FC Porto, který jako jediný tým při vítězném tažení portugalského mužstva za triumfem porazily. „Míra byl vůdčí osobností týmu,“ vyzdvihuje Kopecký.

Na jaře 1987 ho trenér Josef Masopust pozval do reprezentačního týmu, debutoval v dubnu v kvalifikaci mistrovství Evropy ve Walesu (1:1).

Nebyl to ovšem příliš vydařený vstup. Československo drželo nejtěsnější náskok, trenér Masopust poslal na hřiště místo útočníka Tomáše Skuhravého vítkovického debutanta.

Pomezní rozhodčí ho vypustil na hřiště ve chvíli, kdy Walesané kopali roh. Než stačil Kadlec doběhnout k brance a zaujmout pozici, domácí vyrovnali. „Obrovská taktická chyba,“ připouští kapitán výběru obránce Jan Fiala. „Platí zásada, že se střídá, když držíte míč.“

O fatální faux pas – chybný krok – však nešlo, byť se při nevydařené kvalifikaci ještě dlouho připomínal. Odvážný stoper s překvapivou kličkou se stal pevnou součástí československého výběru, zúčastnil se posledního společného světového šampionátu 1990 v Itálii, kde mužstvo trenéra Jozefa Vengloše skončilo ve čtvrtfinále poraženo pozdějším vítězem Německem podivnou penaltou.

Za československý tým nastoupil do 38 zápasů, skóroval jednou, v poslední kvalifikaci společného výběru na mistrovství světa 1994 v USA doma s Belgií. Vyrovnával na 1:1, na jeho ostrou střelu z přímého kopu nedosáhl brankář Michel Preud’homme.

Jenže nakonec hosté na Strahově uspěli a společně s Rumunskem postoupili za oceán oni. Federální kapitola se uzavřela.

Začala se psát ovšem samostatná třpytivá česká. Vlastně stříbrná. S vrcholem na Euru 1996 v Anglii, kde český tým dokráčel až do finále. Kadlec, jenž se vypracoval až na pozici kapitána, přispěl k postupu na turnaj gólem v Ostravě proti Bělorusku, přirozeně z přímého kopu.

A na šampionátu v Anglii to byl on, kdo v šesté sérii v Manchesteru v penaltovém rozstřelu v semifinále proti Francii překonal prudkou střelou pod břevno brankáře Bernarda Lamu a poslal spoluhráče do finále. „Kopací techniku měl vynikající,“ připomíná trenér Kopecký.

O jeho šikovné nohy, umění číst hru soupeře a vypracovávat vlastní akce stály leckteré zahraniční kluby. Upsal se jedinému – německému 1. FC Kaiserslautern. Dobyl s ním dva mistrovské tituly, vydržel v něm, i když tým sestoupil a spoluhráči se rozprchli po jiných angažmá.

Stal se legendou Ďáblů z Betzenbergu, jak zní přezdívka klubu podle čtvrti, kde leží stadion pojmenovaný po kultovním Fritzu Walterovi, kapitánovi mistrů světa z roku 1954. Do místní síně slávy patří ale i český legionář, kdykoli přijede, je vítán a fanoušky opěvován.

Nezapomněli na něj, poctivě odsloužil osm let, slavných i smutných.

Jméno Kadlec však s koncem jeho kariéry z fotbalových trávníků nezmizelo, reprezentační statistiky obohatil jeho syn Michal (ročník 1984), který v letech 2007–2016 nastoupil za český výběr v 67 zápasech a vstřelil v nich osm gólů. Zúčastnil se dokonce tří evropských šampionátů, ovšem bez medailového zisku: 2008 – základní skupina, 2012 – čtvrtfinále, 2016 – základní skupina.

Sportovní geny zdědil po rodičích, matka Eva hrála házenou. Srovnání s otcem se vždy nabízí. „Michal hraje trochu jiným stylem,“ chopil se toho otec. „Rozdíl dělá už jen to, že on je levák a já pravák,“ zdůrazňuje ten nejviditelnější. „Hraje stopera, já libera, byl jsem víc útočný,“ odhaluje i jiné zařazení ve středu obrany. „A Michal je atletičtější, já spíš robustnější.“

Co se týče kariér, tu reprezentační měl přece jen zářivější otec včetně účasti na světovém šampionátu. Na klubové úrovni naopak dominoval syn. Proti dvěma titulům v německé Bundeslize v dresu Kaiserslauternu staví potomek dva v české nejvyšší soutěži se Spartou, jeden turecký s Fenerbahce Istanbul a v Německu s Bayerem Leverkusenem získal druhé místo. „Michal hrál za lepší kluby,“ připouští otec.

Do Síně slávy byl však letos uveden on. O dvacet let mladší syn musí ještě počkat, navíc ještě aktivně hraje za Slovácko.