Historky o emigraci fotbalové legendy. Utíkal jsem dvakrát, vypráví Kubík

Luboš Kubík patří mezi výrazné postavy fotbalové historie. Rozhovor Seznam Zprávám poskytl ještě v závěru loňského roku.

V lednu oslavíte šedesátiny. Vyvolává ve vás blížící se jubileum nějaké zvláštní pocity?

Ani ne… A ani nevím proč. A hlavně ještě tam nejsem, pořád je na začátku pětka. Osobně se cítím na méně, ale zápis v matrice neošidím. Bohužel. Co mám dělat, všechny nás to čeká. Jedeme tedy dál, pořád ve stejném módu.

V tomto věku odcházeli muži dlouhá léta do důchodu. Uvědomujete si to?

Tak tohle vůbec nezkoumám, nepřemýšlím nad tím. Vím, že na důchod nemám ještě několik let nárok, tak se tím netrápím.

Čím se živíte?

Ledasčím, když to shrnu, tak podnikám. Pronajímám nějaké nemovitosti, něco provozuju, nějaký příjem mám. A hlavně se snažím dělat věci, abych nebyl ve stresu. Na pohodu. Abych stíhal své koníčky. Ve fotbale nepůsobím, tím se chci jenom bavit.

Studoval jste Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale nedodělal ji. Není to škoda?

Studium jsem přerušil, když jsem v roce 1988 emigroval, opustil nezákonně socialistickou republiku, jak se tenkrát uvádělo. Po roce jsem se vrátil, ale už nebyl nějak čas ani síly ji dokončit. Hodně jsem pak putoval po cizině, nebyla ani chuť. A hlavně jsem si říkal, že můj obor národohospodářského plánování po pádu komunistického režimu nebude ani nejvyhledávanější, že v něm těžko naleznu uplatnění, i kdybych si školu dodělal.

Důchod se už přesto blíží, v lednu, po naplnění 60 let života, můžete požádat o předčasný. Nebude vám v zápočtovém listu chybět rok, tedy léto 1988 až léto 1989, kdy jste odešel bez souhlasu Slavie Praha do zahraničí a nikde rok nehrál?

Každopádně bude. A nejen při žádosti o důchod, chyběl mi především v kariéře. Hodně mne zabrzdil. Nebyly zápasy v klubu, v reprezentaci, měl jsem i velké výpadky v tréninku, musel jsem začít téměř znovu. Přijít v nejlepším věku fotbalisty o celý rok musí být znát. A teď mi bude chybět i při žádosti o důchod. Ale třeba mi ho nějaká nezisková organizace doplatí. Třeba budu veden jako disident…

Český reprezentační tým nemá trenéra. Neuvažoval jste, že byste se ucházel o tento post?

Vůbec, nemám ani příslušnou kvalifikaci, nevzali by mne. Je spousta jiných dobrých trenérů, kteří příslušnou licenci mají.

Jak to? Na mistrovství světa 2010 v Jižní Africe jste působil jako asistent trenéra Boba Bradleyho u týmu USA. To vám svěřili Američané tento významný post bez patřičného dokumentu?

Já už předtím působil u olympijského výběru, ale ten nejvyšší diplom, certifikát profilicence UEFA, jsem mít nemusel. Stačilo mi moje áčko. Teď by to bylo málo.

Uvědomujete si, že jste posledním Čechem, který se aktivně zúčastnil mistrovství světa?

Vím to moc dobře. A je to až děsivý pocit. Lepší by bylo, kdyby se na šampionát probojoval český tým, což se povedlo naposledy v roce 2006 do Německa. To už je hodně dlouhá doba… Je to hodně smutné. A jen to dokumentuje sestup našeho fotbalu.

Přitom od rozdělení federace v roce 1993 český tým nikdy na mistrovství Evropy nechyběl, čímž se může pochlubit jen málo asociací. Je to takový rozdíl, probojovat se na svět či na Evropu?

Dozajista je, hlavně v počtu účastníků, kteří projdou přes kvalifikaci na závěrečný turnaj. Od Eura 2016 ve Francii na něm vystupuje 24 týmů, to je velký rozdíl, než když jich bylo 16 jako za našich časů či ještě méně. Loni v Kataru na světovém šampionátu se představilo jen 13 evropských zástupců ze 32, za tři roky v Severní Americe je při 48 účastnících navýšena evropská kvóta na 16. Je daleko těžší se do ní vejít. Nicméně hlavní příčinou je pokles úrovně našeho fotbalu. Ústup ze slávy. Šli jsme dolů.

Dá se považovat postup na Euro za úspěch, nebo by to měla být skoro povinnost?

Je to úspěch, některé i dobré týmy se na něj vůbec nedostanou. V minulosti to však bylo obtížnější, to si musíme přiznat.

Jak vidíte šance českého týmu?

Úvodní zápas s Portugalskem bude hodně těžký, já Portugalce řadím k favoritům šampionátu. Uvidíme, co nám baráž přihodí jako druhého soupeře. A ve třetím duelu si to s Turky rozdáme o postup. Tím, že může postoupit i třetí ze skupiny, jsou šance docela slušné. Pak se uvidí.

Pojedete do Německa?

Chtěl bych. Speciálně zápas s Portugalskem bych rád viděl. Do Lipska to není daleko, hezký stadion, kvalitní soupeř.

Při této příležitosti se vzpomíná na vaši stříbrnou partu z Anglie v roce 1996. Jak na ni vzpomínáte vy? Byl to přece váš největší úspěch v reprezentaci.

Já na téměř stejnou úroveň stavím čtvrtfinále mistrovství světa 1990 v Itálii. Nejen proto, že jsem na něm skóroval z přímého kopu v osmifinále proti Kostarice. Stříbro je sice výš, ale tohle bylo měření s celým světem. A když vezmeme, jak smolně jsme prohráli divným pokutovým kopem s pozdějšími vítězi Němci, tak naše vystoupení vyniká o to víc. A připadá mi, že není nyní ani doceněné. Byly to dva obrovské úspěchy, u kterých jsem byl.

V Itálii v roce 1990 byl poslední federální…

O to víc si toho vážím. Nemá cenu hořekovat, že se Československo rozdělilo, kdybychom zůstali spolu, myslím tímto foxů, byli bychom silnější. Slováci byli jiní a měli také velkou kvalitu. Ale nemá cenu se tím zabývat.

Raději vzpomínáte na Itálii 1990. Není to tím, že tam jste byl oporou týmu, kdežto v Anglii 1996 víc náhradníkem?

Bylo mi líto, že nehraju v základní sestavě, ale já se dostal do nominace na poslední chvíli. Rozjížděl jsem ji přitom jako kapitán, trenér Dušan Uhrin za mnou přijel osobně do Norimberku, že mě potřebuje. Já tam trochu štrajkoval, protože jsme spadli a já nechtěl hrát druhou ligu, abych nevypadl z českého týmu, ale Uhrin mě ubezpečil, že to nevadí.

Na podzim 1994 jsme remizovali na Maltě, což byla ostuda, následně v Nizozemsku, což byl úspěch, já měl pásku na ruce. Ale pak se mi přihodilo nepříjemné zranění. Klubový spoluhráč z Norimberku brankář Perry Bräutigam mi proti Fortuně Düsseldorf s přispěním protihráče Franka Milla, mistra světa z roku 1990, prošlápl nešťastně koleno, byl jsem půl roku mimo. Dostával jsem se zpátky do nároďáku přes Drnovice a byl jsem šťastný, že u toho jsem. A roli střídajícího či náhradníka jsem bral. Jedničkou byl Míra Kadlec, kapitán, já byl připravený zaskočit. Stejnou roli měl třeba Venca Němeček. Čtyři jsme pamatovali Itálii 1990, ještě Jirka Němec. Myslím si, že jsme drželi partu. Přesto jsem něco na hřišti nastřádal. Když Míra Kadlec stál za dvě žluté ve skupině proti Rusku, zastoupil jsem ho, během utkání jsem přišel ve čtvrtfinále proti Portugalsku a semifinále proti Francii. Nebylo to zas tak málo. Objevilo se totiž mnoho šikovných kluků, kteří začínali kariéru. Jmenovat snad nemusím. (Nedvěd, Berger, Šmicer, Poborský, Bejbl, Látal, pozn. red.)

Ke stříbru jste přispěl gólovou přihrávkou na Vladimíra Šmicera proti Rusku, která znamenala vyrovnání a postup, pak proměněnou penaltou v rozstřelu s Francií. Čeho si ceníte víc?

Kdyby nebyla přihrávka na Šmicera, nebyla by penalta v semifinále. Takže se nedá rozhodnout. My proti Rusku vedli o poločase 2:0 a mysleli si, že jim dáme bůra. Najednou jsme prohrávali… Zachytil jsem přihrávku soupeře, nevím už koho, viděl jsem nabíhat Šmícu a Poboráka na druhé straně, vyslal jsem Šmícu a byla to dobrá volba. Trefil to. S remízou Němců s Italy nás to posunulo dál, bylo to obrovsky důležité. Penalta proti Francii byla rovněž, ale uspělo nás všech šest.

Vy jste ale šel na první, pravidlo zní, že musí být jistá. Věřil jste si?

Na francouzského brankáře Bernarda Lamu ano, kopal jsem na něj tři penalty v lize i v poháru, když jsem hrál ještě v Metách. A všechny proměnil. Věděl jsem, že když pošlu polovysokou střelu doprostřed branky, někam spadne k tyči a bude to jistota. To se i vyplnilo.

Po základní sérii byl stav 5:5, všichni střelci uspěli. Šel jste na další, šestou v pořadí, ale skotský rozhodčí Mottram vás v souladu s pravidly nepustil. Není vám líto, že jste nevstoupil do kroniky jako střelec dvou penalt v jednom rozstřelu?

Mrzí mě to, věřil jsem si i na šestou, Lama by neměl šanci. Pravidla to ovšem neumožňují, už jsem kopal, ale ona se dost měnila a kluci mě posílali, ať jdu. Tak jsem šel. Vzal jsem si míč a rozhodčí mne vracel až z vápna. Pořád koukal do notesu a divil se. Nakonec to dobře dopadlo. Šel kapitán Míra Kadlec a poslal nás do finále.

Kde máte uschovanou stříbrnou medaili?

Doma v pracovně.

A ukazujete ji?

Ani ne, nikdo ji nechce vidět. A mne také nikdo nepoznává. Je to už hodně dlouho…

Kdo vás viděl ve vrcholné formě, řekne si, že jste měl v kariéře dosáhnout víc. Co vy na to?

Možná ano, připouštím. Ale musel bych mít dnešní zkušenosti. Nebo lépe řečeno servis okolo. My žádné manažery neměli, možná ten, kdo by se o mne staral, by mi poradil lépe, kam jít, co dělat, jak se chovat, abych byl ještě lepší. Zastupoval jsem se sám. Ve 24 letech jsem šel ilegálně ven, přišlo to bez většího přemýšlení. Ve Slavii po pěti a půl letech jsem cítil, že se dál neposouvám, musím jinam, do velkého fotbalu. Komunisté nás však nikam nepouštěli, řešil jsem to emigrací a pak rok nehrál. To byla také citelná ztráta. Ale pak jsem se dostal do italské Serie A, tehdy nejlepší ligy na světě, kde vystupovali nejlepší fotbalisté. Vlétl jsem do toho po roční pauze, přišla i nějaká svalová zranění. Ale zvládl jsem to.

Po vašem boku hráli vynikající fotbalisté, ve Florencii držitel Zlatého míče 1993 Roberto Baggio a kapitán brazilských mistrů světa 1994 Dunga, v Chicagu pak další Zlatý míč 1994 Christo Stoičkov. Jste hrdý, že jste byl jejich kolegou?

Nedá se popsat, jací to byli hráči – ikony, hvězdy. Mám radost, že jsem s nimi hrál, a jsem hrdý na to, že mě dodnes respektují. Nebyl jsem nějaký čučkař, na něhož by hned zapomenuli, také jsem něco uměl, něco předvedl. S Dungou a Stoičkovem pořád nějaký kontakt udržuji, „božský copánek“ Baggio se však z fotbalového prostředí stáhl, věnuje se nejspíš buddhismu nebo střílení zvěře. Nevím o něm.

Hrál jste italskou ligu, francouzskou, německou, trénoval jste v Derby County, chtěla vás Zaragoza. Poznal jste pět nejslavnějších evropských soutěží. Která vám byla nejblíž?

Vyzkoušet si nejlepší evropské ligy bylo moje přání. Podařilo se mi to. Anglickou ligu jsem nakonec nehrál, i když jsem v Derby strávil tři měsíce a poznal, jak to v klubu chodí, ale nedostali jsme po emigraci povolení. V Zaragoze jsem také už byl, ale nakonec se na smlouvě nedohodl. Bylo to rozcestí, možná jsem měl jít tam, a ne do francouzských Met. Španělská liga by mi možná vyhovovala víc. Ale to už nezjistíme.

Díky tomu jste se naučil mnoho jazyků. Které používáte?

Nebudu prohlašovat, že umím výborně, ale domluvím se. Některým jazykem více, jiným méně. Nejlepší jsou angličtina a italština, navíc do Ameriky a Itálie pořád jezdím a znalosti si oprašuju. Méně používám polštinu, němčinu a francouzštinu, ale také to zvládnu. Na škole jsem se učil i rusky, dost jsem zapomněl, ale rozumím.

Nepotkal jste ve světě jen fotbalové veličiny. Váš partner při útěku Ivo Knoflíček tvrdí, že při nelegálním pobytu ve Španělsku v roce 1988 jste se měli setkat se Salvadorem Dalím. Jak to bylo?

To jsou Ivovy báchorky, zmiňoval se o nich, aby bylo jeho vyprávění zajímavější. Pohybovali jsme se v místech, kde se narodil a kde žil, pobývali jsme v jeho městečku Figueres pět měsíců. Ale v té době už byl vážně nemocný, nikdo nás k němu nepustil, v lednu 1989 také zemřel. Ivo o tom psal v knížce, aby se dobře četla. Jsou to pohádky.

Také jste měli použít na vycestování bolivijský pas, protože vaše doklady zůstaly při útěku ze soustředění Slavie v srpnu 1988 v Německu v hotelu. Jaké to bylo, být bolivijským občanem?

Další nesmysl. Jak bychom se k němu dostali? Jen nám jeden člověk nabídl, že existuje možnost, jak se dostat do Anglie, kde jsme měli podepsat smlouvu s Derby County, když si koupíme bolivijské pasy za deset tisíc dolarů. Jakmile padla taková suma, všechno utichlo. Byl to příběh na pět minut.

Když jste se však na jaře 1989 do socialistického Československa vrátil, jednaly o vás nejvyšší stranické a státní orgány, dokonce zazněla ve Federálním shromáždění interpelace, zda jste reprezentant, nebo emigrant a zrádce lidu. Ani to není pravda?

Moc si to už nevybavuju. Už jsem toho měl po devíti měsících od útěku, kdy jsem nemohl hrát, plné zuby. Nejvyšší představitelé fotbalu předseda Rudolf Kocek a generální sekretář Rudolf Baťa mi slíbili, že když se dobrovolně vrátím, udělají všechno, aby se to vyřešilo. Dopadlo to dobře, ale musel jsem utéct ještě jednou…

Ještě jednou, jak tomu rozumět? Vysvětlete.

Nějaké odbory na Ostravsku se začaly zajímat, jak to, že já mám jít hrát ven za velké peníze do Itálie a znovu možná i reprezentovat, když jiní utečenci byli zavření. Tehdy mě koncem června provezli tři členové vedení Slavie – Ivo Lubas, který byl právník, Miloš Petana a Pavel Zavadil – tajně přes hranice. Na Dolním Dvořišti jsme v noci čekali, až se vymění směna. A pak jsme proklouzli.

Nemáte však splněnou vojenskou povinnost.

Další můj hřích. Ale při vysoké škole jsem na katedru chodil. A možná jsem i střílel ostrými, i když si to nepamatuju. Určitě jsem se plazil na cvičišti na Jarově a bojoval proti imperialistům. A také mne učili skládat a rozebírat samopal.

Máte na co v důchodu vzpomínat.

To nemusím čekat na penzi, mohu každý den. Ostatně pořád se mne někdo ptá, jak to tehdy bylo.