Legendy krasobruslení v Praze. Příběh ženy, kterou chtěl režim vymazat z dějin

Před několika dny jsem se vrátila z pražského mistrovství světa v krasobruslení domů, do USA. Jako jedna z pozvaných „legend“ - bývalých reprezentantů - jsem zažila nejen vrcholné sportovní výkony, ale především setkání generací českého a československého krasobruslení.

V 60. letech jsme s partnerem Jaroslavem Votrubou získali dvě pátá místa na mistrovství světa (1962, 1963), páté na mistrovství Evropy v Budapešti, v roce 1964 jsme startovali na olympiádě v Innsbrucku.

Desítky let sice žiju ve Spojených státech, kde jsem vedla úspěšnou krasobruslařskou školu na Long Islandu v New Yorku - ale srdce mi zůstalo u českého ledu. Nikdy jsem nepřestala být Češkou a fandit českému krasobruslení. Právě proto pro mě pozvání do Prahy znamenalo víc než jen slavnostní návrat. Bylo to setkání s domovem.

Organizátoři zajistili ubytování v Clarion Congress Hotelu nedaleko O2 areny, kde se závodilo. V hotelové restauraci se každé ráno u snídaně začaly objevovat známé tváře. Postupně jsem si k nim vybavovala i jména - a s každým dnem přibývalo objetí, úsměvů a vzpomínek.

Samotná O2 arena mě ohromila. Její rozlehlost, technické vybavení, dekorace, světelný design - to vše vytvářelo kulisu, která důstojně rámovala sportovní výkony nejvyšší úrovně.

A české publikum? To je kapitola sama pro sebe. Atmosféra v hledišti byla elektrizující. Diváci dokázali ocenit každý prvek, každou emoci na ledě a svou energií hnali závodníky k výkonům, ze kterých mrazilo. Velký podíl na tom měli i oba hlasatelé, kteří prokázali nejen profesionalitu, ale i výbornou znalost krasobruslařské techniky. Snad jen hlasitost - hudby i mluveného slova - mohla být o pár decibelů nižší, ale to je drobnost.

V nejnižším podlaží arény byl pro nás připraven elegantní jídelní salon. Seděli jsme většinou po osmi u kulatých stolů - a právě tam se odehrávala ta tišší, přesto jedna z nejsilnějších částí celého mistrovství: setkání lidí, kteří spolu kdysi sdíleli led, nervozitu před startem a radost z úspěchů.

Potkala jsem Evu Romanovou, která s bratrem Pavlem získala čtyři tituly mistrů světa a tři tituly mistrů Evropy v tancích na ledě. Byla tam i Maruška Hežinová, která s Kájou Janouchem tvořila skvělou sportovní dvojici, Pavlína Hudcová-Hanáková, sólistka Československé profesionální revue a partnerka Zdeňka Doležala z legendární dvojice Suchanková-Doležal, mistrů Evropy.

Přiletěl i Jaromír Holan až z Kalifornie - jeho dva synové ho po celou dobu mistrovství obětavě vozili na vozíčku, aby nic nepropásl. A Bohunka Šrámková s bratrem Janem, další vynikající sportovní dvojice, byli několikrát mými sousedy v hledišti i v hotelu - ona dnes žije v USA, on s manželkou v Anglii.

Při sledování tréninků jsem se sešla s Marií „Madlou“ Víchovou-Millikan, která reprezentovala Československo v jednotlivcích i sportovních dvojicích s Josefem Tůmou. A také s Kateřinou Deetleffs, která po letech v profesionálních revuích zasvětila desítky let organizování celosvětových sjezdů bývalých reprezentantů a členů mezinárodních krasobruslařských show.

Jedním z mých nejmilejších setkání bylo to s Donaldem Jacksonem, kanadským šampionem, který zvítězil na mistrovství světa právě v Praze v roce 1962 - a stal se prvním krasobruslařem, jenž v soutěži skočil trojitého lutze, tehdy nejtěžší skok. I on si mě matně pamatoval. Byť od našeho společného pražského mistrovství uplynulo šedesát čtyři let.

Zajímavé bylo, že poblíž „našeho stolu“ v salonku O2 areny seděla mladší krasobruslařská generace. Odtud ke mně přišla Lenka Kulovaná, úspěšná československá a česká reprezentantka, která mě poznala a chtěla pozdravit. Vedle ní seděla Radka Kovaříková ze slavného páru mistrů světa Kovaříková-Novotný. Gratulovala jsem jí k produkci profesionální revue Popelka, která zaujala v řadě evropských zemí, včetně několika českých měst.

V této revui sólově vystupovala i moje praneteř Katie Garrity, která provádí i salto vzad, dcera Olinky Kubíkové-Garrity a vnučka mého bratra Jaroslava Kubíka a jeho manželky Olgy. Ti oba byli členy Československé profesionální revue i dalších zahraničních souborů.

Olga a Katie později ve Virginii založily několik souborů Theatre on Ice, které úspěšně soutěžily i na mistrovství světa této poměrně nové disciplíny v Bordeaux ve Francii. Od „mladšího stolu“ přišel také Zdeněk Pazdírek, původně z Brna, nyní úspěšný trenér v kanadském Vancouveru.

Naše generace - 60. a 70. léta - přivezla z mezinárodních soutěží snad nejvíce medailí a předních umístění v dějinách československého krasobruslení. Ale štafetu nesly dál i další generace: Zdeněk a Petr Barna, Stanislav Žídek - který se jako předseda Českého svazu krasobruslení zasloužil o to, že se letošní mistrovství světa konalo právě v Praze -, a v posledních letech Tomáš Verner a Michal Březina.

A všichni současní čeští reprezentanti, kteří letos v Praze soutěžili, podali krásné výkony. Bylo znát, že je pohání domácí publikum.

Smutným momentem bylo vědomí, že někteří z těch, s nimiž jsem kdysi sdílela tréninky a soutěže, už mezi námi být nemohli. Hanička Mašková, Pavel Roman, Ondrej Nepela - ti všichni odešli příliš mladí. A Karol Divín, další z velkých, se letošního setkání rovněž nedožil.

V jednom z ochozů u jedné ze dvou ledových ploch byla instalována malá síň slávy - stojany s fotografiemi nejslavnějších krasobruslařů, převážně z minulého století. Bylo krásné vidět, jak se u nich zastavují návštěvníci a připomínají si zlatou éru našeho krasobruslení.

Přiznám se, že mě zamrzelo, když jsem mezi vystavenými fotografiemi nenašla tu svou a svého partnera Jaroslava Votruby.

Chyběla tam i Jana Mrázková, mnoholetá mistryně republiky, která jako první žena na světě skočila trojitého salchova - a to přímo na olympijských hrách ve Squaw Valley. Jana požádala o politický azyl v Kanadě.

A já se po přerušení turné s Vídeňskou revuí po USA a Kanadě vdala do Ameriky a nevrátila se domů. To bylo v roce 1969. Československo bylo již několik měsíců okupované sovětskými vojáky. Pro tehdejší funkcionáře to byl hřích, který se zřejmě neodpouštěl snadno.

Vzpomínám si na olympijské hry v Innsbrucku 1964. Tehdy už jsme byli dvojnásobní mistři republiky a pětinásobní medailisté. V Rakousku jsme skončili desátí - ne proto, že bychom neuměli, ale protože můj partner Jaroslav ten rok kvůli vojenské službě v Jihlavě téměř nemohl trénovat. Na slavnostní zahájení nás nepustili, prý bychom mohli být unavení před závodem. Na závěrečný ceremoniál taky ne - hry pokračovaly ještě týden a Československý svaz pro tělesnou výchovu a sport neměl peníze na prodloužení našeho pobytu v olympijské vesnici.

A do toho jsem se odvážila na večeři s českými emigranty, kteří nám přišli pogratulovat. Vrátila jsem se po večerce, kterou nám stanovili naši funkcionáři - přestože naše kategorie už dávno skončila a druhý den jsme odjížděli. Za to všechno mi tehdy o rok pozastavili udělení titulu Mistr sportu.

K tomu všemu musím zmínit ještě jednu křivdu, která mě dodnes mrzí. Komunistické vedení ČSTV nechalo záměrně zničit veškeré filmové a televizní záznamy mých a Jaroslavových závodních jízd - z mistrovství Evropy, mistrovství světa i olympijských her, ale i ze sportovních filmových týdeníků a dalších pořadů.

Dnes tak nemohu svým dětem, vnoučatům ani žákům ukázat nic z toho, co jsme tehdy dokázali. A tím komunisté poškodili i mého partnera Jaroslava Votrubu, který si takové zacházení zasloužil ještě méně než já.

Ostatně, trestali nás daleko dříve. Ještě jako sólistky Československé profesionální revue jsme s Janou Mrázkovou na turné v Jugoslávii měly vystupovat i v Terstu. Na poslední chvíli před odjezdem nám však oznámili, že s ansámblem do Itálie nesmíme. Bez jakéhokoli vysvětlení. Musely jsme zůstat v chorvatské Opatiji.

Zřejmě šlo o nějaké smyšlené udání, že zamýšlíme emigrovat. Paradoxně právě tato zkušenost v nás obou asi dozrála natolik, že jsme nakonec obě v zahraničí skutečně zůstaly.

A tak pokládám svůj zážitek z letošního pražského mistrovství za jakousi splátku. Za satisfakci, na kterou jsem sice nečekala, ale o to víc si jí vážím. Celá náročná akce letošního šampionátu bude mít - v to pevně věřím - povzbudivý účinek na české krasobruslení. Snad se zase vrátí na výsluní mezi nejpopulárnějšími sporty v zemi.

Musím vyslovit obrovský dík řediteli mistrovství, Českému svazu krasobruslení, Mezinárodní bruslařské unii (ISU) a všem členům organizačního výboru. Zvláštní poděkování patří dvěma dámám, které se mnou od prvního pozvání perfektně komunikovaly a během samotného mistrovství se s nevšední péčí staraly o každý detail mého pobytu - včetně takových maličkostí, jako bylo otvírání výtahu kvůli mé omezené schopnosti chůze o holi. Stejnou péči věnovaly i ostatním pozvaným legendám. Byly to Marika Vondrejcová a její neméně laskavá a ochotná dcera Sára.

Když jsem seděla v obrovské O2 areně a sledovala novou generaci krasobruslařů, měla jsem pocit, že se kruh uzavírá. Že ta zlatá nit, která spojuje generace československého a českého krasobruslení, je stále napjatá a pevná. A že Praha je přesně to místo, kde se to dalo nejlépe pocítit.