V roce 1948 utekli do Kanady, mistry světa se pak stali v rodné Praze

Když se krasobruslařské MS konalo v Praze poprvé, skončilo pro pořadatelskou zemi velmi úspěšně. Sourozenci Eva a Pavel Romanovi ovládli soutěž tanečních párů, v mužské kategorii přidal stříbro Karol Divín.

Tak to stojí v oficiálních výsledcích šampionátu z roku 1962.

Zlaté medaile však získali i dva pražští rodáci, kteří se jako děti učili bruslit na staré Štvanici, před nadšeným publikem ve Sportovní hale jezdili na Smetanovu a Dvořákovu hudbu - akorát u jména měli kanadskou vlaječku.

Maria a Otto Jelinkovi. Vítězové soutěže sportovních dvojic.

Československo opustili v roce 1948, protože jejich otec byl známý továrník a takovým lidem nebylo po nástupu komunistů k moci zrovna přáno.

Teď se stali prvními emigranty, kteří se směli aspoň na chvíli vrátit za železnou oponu a předvést své sportovní umění. „I kdybychom získali ještě deset titulů mistra světa, nevyrovnalo by se to pocitu vyhrát právě v Praze,“ popsal po letech nával emocí Otto Jelinek.

Jeho jméno ovšem není spojeno pouze s krasobruslením. V Kanadě se stal také úspěšným obchodníkem, poslancem, ministrem. A po roce 1989 strávil dlouhou dobu zpátky ve staré vlasti - jako byznysmen i velvyslanec.

V první vlně po Únoru 1948 utíkaly na Západ spousty lidí. Často za velmi dobrodružných okolností, přes hory a lesy a močály. Jelínkovi to měli o něco jednodušší. Nasedli do auta s diplomatickou značkou jedné jihoamerické ambasády a bez problémů přejeli rakouské hranice.

Pak pokračovali do Švýcarska, kde na soukromé škole studoval jejich nejstarší syn a kam si hlavně stihli převést dostatek peněz.

Ale ani město Lausanne se nestalo jejich konečnou stanicí. Za několik měsíců se vypravili do Kanady, kde nový domov našli v Oakville na břehu Ontarijského jezera. Otec se znovu pustil do výroby korkových zátek a byl podobně úspěšný jako v Československu.

Ze školáka Otakara Jelínka se stal Otto Jelinek. Volný čas trávil hlavně na kluzišti, nejdřív to zkoušel s hokejem. Jeho spoluhráčem v mládežnickém mužstvu byl i Vic Hadfield, který se stane hvězdou New York Rangers a v roce 1972 si zahraje slavnou Summit Series proti Sovětskému svazu.

Po čase se však Otto rozhodl pro krasobruslení, stejně jako o dva roky mladší sestra Maria.

Brzy se vypracovali mezi kanadskou špičku, což však mělo jeden zádrhel. Panovala tam konkurence jako nikde na světě. Nejlíp to dokládá skutečnost, že v letech 1957 až 1960 Jelinkovi přivezli z MS jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile - ale ve všech případech byli až druhou nejlepší sportovní dvojicí z Kanady.

Jedničkami se stali teprve v roce 1961, to vyhráli i severoamerický šampionát. A rázem byli favority MS v Praze.

Po třinácti letech si zase měli zabruslit na Štvanici, teď už zastřešené. Jenže do jejich plánů - a plánů krasobruslařské elity - nemilosrdně zasáhla tragédie.

Ve středu 15. února 1961 se zřítil spoj belgické společnosti Sabena na trase z New Yorku do Bruselu. Zahynulo všech 73 lidí na palubě, mezi nimi i celá americká výprava, která po mezipřistání měla pokračovat do Prahy.

V letadle měli sedět také sourozenci Jelinkovi. Dostali už dokonce palubní lístky, ale ke svému štěstí let zmeškali. Chtěli totiž počkat na trenéra, který musel za manželkou k porodu a nestihl se do New Yorku vrátit včas.

Cestovali až následujícím spojem přes Amsterdam a teprve po přistání v Ruzyni se dozvěděli o smrti amerických krasobruslařů.

Příští dny se vzrušeně řešilo, co se světovým šampionátem. Českoslovenští funkcionáři ho chtěli uspořádat za každou cenu, podpořilo je i několik výprav, ale mezinárodní federace ISU nakonec akci zrušila. „Nedokázal jsem si představit, že bychom za takové situace soutěžili a rozdávali na ledě úsměvy,“ souhlasil Otto Jelinek.

Kanadští sourozenci tedy museli plánované loučení s amatérskou kariérou odložit. Dějiště mistrovství světa zůstalo stejné, jen se letopočet změnil na 1962.

Už když se chystali na první cestu do Prahy, museli vyřešit několik zásadních problémů. V první řadě to, že československé úřady jim jako emigrantům odmítaly povolit vstup do země. Teprve když ISU pohrozila přeložením šampionátu do Vídně nebo Davosu, dali si soudruzi říct.

Následně museli na pomoc přispěchat i kanadští diplomaté. Jelinkovi totiž de iure stále nebyli vyvázáni z československého občanství a hrozilo, že po příletu do Prahy můžou být předvoláni k výslechu, případně zatčeni. Klid získali teprve ve chvíli, kdy jim konzulát v Montrealu předal potvrzení, že už jsou pouze kanadskými občany a při mistrovství světa budou v naprostém bezpečí.

Jakkoli byl důvod posunutí šampionátu způsoben velmi tragickými okolnostmi, v jedné věci to krasobruslařům prospělo. V březnu 1962 se dostavěla holešovická Sportovní hala (tehdy se jí ještě říkalo Sportovní palác) a MS se stalo první akcí, jež se v moderním stánku konala.

Zájem o lístky byl enormní. Vedle možnosti vidět novou halu zevnitř byla jedním z důvodů také účast kanadské sportovní dvojice s česky znějícím jménem, o níž se v novinách psalo jen velmi stručně (na rozdíl od krajana Donalda Jacksona) a pouze v rámci základní zpravodajské povinnosti.

Každý však věděl, kdo oni sourozenci jsou a proč reprezentují cizí zemi. Kdo nesehnal lístky na soutěžní večery, ten je chtěl vidět aspoň při tréninku. Jak později dával Otto Jelinek k dobru - komunisté díky němu a sestře v sobě objevili obchodního ducha a začali prodávat vstupenky i na tréninková dopoledne.

„Propaganda roky tvrdila, že kdo opustí zemi, toho na Západě čeká bída a neštěstí. Najednou se lidi na vlastní oči mohli přesvědčit, že to není pravda,“ říkal.

Soutěž sportovních dvojic byla nejnapínavější ze všech. O zlatých medailích pro kanadské sourozence nakonec rozhodla pouhá desetina bodu od rozhodčích, nejnižší možný rozdíl.

Na druhém místě skončil sovětský pár Ljudmila Bělousovová-Oleg Protopopov, který se po skončení kariéry vydá podobnou cestou a uteče do Švýcarska. Teď však byli obdivovanými reprezentanty komunistické velmoci, a když se s nimi Jelinkovi na stupních vítězů spontánně objali, konečně si tím vysloužili trochu delší zmínku v tisku.

„Těžko vyjádřit cenu tohoto sblížení a poznání. Nelze ji uzavřít do krabičky jako medaili, ani zastrčit do alba jako fotografii. Sportovní přátelství má hlubší smysl - a jinou hodnotu,“ dojal se reportér Československého sportu. „Určitě je větší než všechny medaile dohromady, protože napovídá mladým lidem, ať jsou odkudkoliv: Svět je krásný, když máme k sobě blízko, když je mír!“

To byl zřejmě největší paradox celého šampionátu. Děti zrádných emigrantů, které pořadatelé původně ani nechtěli pustit do země, se do Kanady vraceli div ne jako poslové míru.

Na jaře 1962 dali konečně kariéře sbohem. Otto se výhledově chtěl věnovat byznysu, Maria měla v plánu studovat v Evropě jazyky a potom pracovat pro OSN.

Dohodli se však, že přidají jednu sezonu v lední revue - aby si zkusili krasobruslení jen pro radost, bez stresu a tlaku veřejnosti. Nakonec v programu Ice Capades vydrželi šest let. Na exhibicích se pravidelně potkávali také s Ájou Vrzáňovou, o generaci starší krasobruslařkou, která emigrovala po druhém titulu mistryně světa v roce 1950.

Otto naopak málem o svoji zlatou medaili z Prahy přišel. Na konci 60. let totiž v rozhovoru pro list The Toronto Telegram prohlásil, že výsledky krasobruslařských soutěží se nerodí na ledě, nýbrž v zákulisí. Že rozhodčí jsou předem domluveni, jakým způsobem závodníky ohodnotí - a přidal několik známých případů. „Řekl jsem jen to, co v krasobruslařském světě každý ví,“ divil se ohlasu, který jeho slova vzbudila.

ISU mu hrozila odebráním titulu z roku 1962, pokud nepředloží důkazy. Ale nakonec věc vyšuměla do ztracena.

Ani po odchodu z lední revue Jelinek sport úplně neopustil. Založil firmu na výrobu bruslí a slavil nečekaný úspěch. Začínal se dvěma pracovníky, po třech letech už pro něj dělalo 50 lidí a obrat počítal v milionech dolarů.

Přesto se kriticky vyjadřoval k podmínkám, jaké tehdy v Kanadě měli podnikatelé - ve srovnání s dravějšími USA. Nebylo proto divu, že v roce 1972 dostal nabídku kandidovat za konzervativce do parlamentu. Kývl na ni a ve svém obvodu vyhrál. Stejně jako pokaždé v následujících 21 letech.

Jeho politická hvězda rychle stoupala. Na liberální vládě Pierra Trudeaua nenašel mnoho dobrých věcí - jako emigrantovi z komunistické země mu třeba dost vadila premiérova slabost pro režimy na Kubě a v Sovětském svazu. Když tedy v roce 1984 vyhráli volby konzervativci, dostal šanci v exekutivě také on.

Stal se ministrem sportu a jeho hlavní zodpovědností byl dohled nad přípravou zimních olympijských her v Calgary.

Bylo to v době, kdy Mezinárodní olympijský výbor povolil start profesionálů a Jelinek dělal vše pro to, aby se už v roce 1988 mohly představit i hvězdy NHL. Maloval si, jak proti „neporazitelné“ sovětské mašině hrají Wayne Gretzky, Ray Bourque a spol. Naléhal proto na vedení ligy, ať soutěž přeruší a dá Kanadě šanci získat zlato. „Bylo by skvělé, kdyby NHL projevila společenskou zodpovědnost a nezajímala se jenom o dolary,“ prohlásil.

Odpověď byla očekávatelná. „Pokud nám někdo dá 10 milionů dolarů za každý týden, kdy se nebude hrát, můžeme se o tom bavit,“ vzkázal šéf ligy John Ziegler.

Kanada skončila bez medaile a Jelinkova vize se naplnila až o deset let později, při slavném turnaji v Naganu.

Další nepřátele si v hokejovém světě získal kampaní proti brutalitě na ledě. Varoval, že stále se opakující záběry, kde se čtyřicet chlapů rve a při každém zápase někdo krvácí, můžou tradiční kanadský sport zničit.

Když vyrukoval s plakátem, na němž hokejistu odvážejí na nosítkách, schytal od funkcionářů, trenérů i některých novinářů posměšky, ať si laskavě hledí krasobruslení a nemluví do sportu opravdových chlapů.

I tady muselo uplynout pár let, než sama NHL uznala, že budoucností je hokej bez rvaček a že fanoušci chtějí vidět hlavně hráče udivující rychlostí i šikovností.

Politickou kariéru Otto Jelinek ukončil v roce 1993. Měl nabídku vést konzervativce jako volební lídr, ale jeho to víc táhlo zpátky do byznysu. A také do staré vlasti.

Znovu se v Československu objevil v srpnu 1990, kdy ho přijal i prezident Václav Havel. O tři roky později byl čestným hostem mistrovství světa v krasobruslení. Na ledě Sportovní haly se sešli všichni žijící mistři světa z roku 1962 a dočkali se stejně nadšených ovací jako kdysi.

Po odchodu z politiky začal Jelinek nejprve pracovat pro českou i středoevropskou pobočku poradenské firmy Deloitte & Touche. Usídlil se s rodinou v Praze a stal se jedním z výrazných lobbistů českého byznysu 90. let. Zdejším podnikatelům se snažil usnadňovat cestu na kanadský trh - a těm zámořským líčil, jaké jsou zde skvělé investiční příležitosti.

Ani od sportu se nedržel daleko. Byl členem dozorčí rady v hokejové Spartě a pomáhal také Českému olympijskému výboru, zejména se zamýšlenou kandidaturou Prahy na uspořádání olympijských her.

S rodným městem se rozloučil v roce 2016, po třech letech ve funkci velvyslance Kanady.