Článek
Už ve dvaceti letech bral tmavovlasý čahoun Jaroslav Bába bronz na olympijských hrách v Aténách a měl našlápnuto ke skvělé kariéře. Těžké zranění ho notně přibrzdilo, i tak zanechal výraznou stopu. Nyní se začíná opět prosazovat. Jako trenér. Jeho svěřenec, čtyřiadvacetiletý Jan Štefela vybojoval v Tokiu bronz a stal se prvním českým skokanem s medailí z mistrovství světa pod širým nebem.
Když už bylo po všem a medaile byla jistá, skryl jste na tribuně tvář do dlaní. Byl to pro vás hodně emotivní okamžik?
Hlavně to byly úplně jiné emoce, než jaké jsem zažíval dřív. Trenér přece jenom není schopný ovlivnit průběh závodů. Musí dát všechno do přípravy, pak sedí na tribuně a jen se modlí. Maximálně může svěřence povzbudit nebo něco málo mu poradit. Je to určitě těžší, než když skáčete sám. Proto i ty emoce jsou ostřejší a hlubší.
V průběhu závodu měl Štefela namále a na výšce 228 cm se zachránil až posledním pokusem. Co to vypovídá o jeho mentálním nastavení?
Honza má hlavu skvělého závodníka. Na velkých akcích to dokázal už několikrát, například na halovém mistrovství Evropy v Apeldoornu. Tam se také zachraňoval na 226 centimetrech posledním pokusem. Následující výšku ale pokořil napoprvé a tím získal stříbrnou medaili. I když situace není úplně příznivá, dokáže se koncentrovat a vyždímat ze sebe všechno.
Věřil jste, že v tak vypjaté situaci dokáže skočit i 234 cm, což je výš než jeho osobní rekord?
Připravený na to byl, aspoň fyzicky ano. Techniku měl trochu rozházenou, to je pravda. Úplně nejlíp na tom byl před dvěma měsíci, když skočil na Diamantové lize 232 centimetrů. Tehdy byl vyskákanější, pak přišly určité zdravotní problémy. Honza zůstal bez závodů skoro pět týdnů, to ho poznamenalo. Fyzičku měl ale dobrou, proto jsem mu věřil.
Ve výškařském sektoru Štefela roztleskával diváky, hecoval je. Opravdu si závod užíval?
On už je takový. Má rád, když jsou kolem lidé, tleskají, bouří. Myslím, že atmosféra mu opravdu sedla. Spousta jiných sportovců to nedokáže. Když jde o hodně, prostředí je semele, jsou nervózní. Honza má hlavu nastavenou jinak. Nešel do sektoru sbírat zkušenosti. Šel tam pro medaili, a pokud možno tu nejcennější. Zlato sice nevyšlo, ale zasloužený bronz má.

Atmosféru na světovém šampionátu si Jan Štefela dokázal užít jako málokdo z výškařů.
O svém svěřenci říkáte, že se potřebuje dostat do laufu. Byla to přesně taková situace?
Honza si hodně věřil. Už během rozcvičky mi říkal, že se cítí dobře a je ve formě. Světovému šampionátu obětoval strašně moc, udělal pro úspěch maximum. Když sportovec ví, že si nemůže nic vyčítat, závodí se mu jinak.
Jaké další přednosti, kromě silné hlavy, má váš svěřenec?
Honza má ideální poměr mezi výškou a váhou. Měří 192 centimetrů a váží kolem 70 kilogramů. Je to spíš běžecký somatotyp, je velmi rychlý. Navíc umí rychlost přeměnit v dobrý odraz. Já byl úplně jiný. Měl jsem těžší kostru a tíhnul jsem k silovějšímu pojetí skoků.
Na této úrovni o úspěchu rozhodují maličkosti: správná výživa, pravidelná regenerace. Není to Štefelovo slabé místo?
Právě, že už ne. V posledních letech se Honza proměnil v opravdového profíka. Co bylo v minulosti, už neplatí. Naopak dnes je to jeho silná stránka.
O špatné životosprávě, kterou se Štefela vyznačoval před časem, se napsalo hodně. Načapal jste ho třeba někdy s klobásou?
Ježíšmarjá, tolikrát! (směje se). Ale byla to, řekl bych, mladistvá nerozvážnost. Prostě potřeboval dozrát a zjistit, co mu sedí. Když dospěl, přestalo to.
Ví se také o jeho náchylnosti ke zraněním.
Každý vrcholový sportovec balancuje na hraně. Potřebuje dostat ze sebe maximum, a to je vždy nebezpečné. Jde o to, abyste včas odhalili, že se děje něco špatného. Případně abyste pozorně naslouchali tělu a poskytli mu odpočinek, pokud je přetížené. Přesně tak jsme udělali před mistrovstvím světa. Viděl jsem, že Honza není zdravotně úplně v pořádku, že se nashromáždily drobné bolístky. Proto jsme škrtli z programu všechny závody, abychom se připravili na ten hlavní.
Kdo je Jaroslav Bába | Sport SZ
- Narodil se 2. září 1984 v Karviné.
- Bronzový medailista z olympijských her (2004, Atény), halového mistrovství světa (2004, Budapešť), halového mistrovství Evropy (2013, Göteborg) a mistrovství Evropy (2014, Curych). Stříbrný na ME v Paříži 2011.
- Držitel aktuálního českého rekordu (237 cm).
- Trenér reprezentantů Jana Štefely a Michaely Hrubé.
Tvrdíte, že Štefela je schopen zvládnout i 237 centimetrů. Kdy se to může stát?
Letos už venku závodit nebude, proto se můžeme bavit nejdříve o příští halové sezoně. Ale uvidíme, jak to tam bude se závody. Chci ho trochu pošetřit a příliš nezatěžovat. Pokud jde o dlouhodobé vyhlídky, řekněme směrem k olympiádě v roce 2028, věřím, že tuhle výšku může zvládnout. Podmínkou je, aby zůstal zdravý a zároveň nezačal blbnout. Věřím, že to tak bude. Honza chce udělat pro příští hry absolutně všechno.
Za vašich časů v českém skoku byla velká konkurence, soupeřil jste s bratry Janků nebo Svatoslavem Tonem. Štefela tak silné soupeře doma nemá, nebrzdí ho to?
Konkurence je určitě prospěšná. V Česku jsou dnes dva kluci se skočenými 226 centimetry. Stejný výkon zdobí i Matyáše Čudlého, který trénuje s námi. Ti by Honzovi měli brzy začít šlapat na paty. Proto se nebojím, že by stagnoval.
Co znamená světový bronz pro jeho další kariéru? Získá víc peněz na přípravu? Bude častěji dostávat pozvánky na Diamantovou ligu?
Myslím, že medaile hodně změní jeho pozici. Bude moci jet na každý mítink, o který si řekne. Určitě si polepší i finančně. To je ale věc jednání s Českým atletickým svazem a sportovním centrem Victoria, které reprezentuje.
Kvůli vysokým nákladům jste občas musel vynechat mezinárodní závody. Zůstával jste v Praze a fungoval jako odborný poradce na telefonu. Teď už to nebude třeba?
Šlo o dva mítinky Diamantové ligy, jejich organizátoři trenéry neplatí. Domluvil jsem se s Honzou, že letět tam za své nemá cenu. Teď asi budeme mít víc možností jezdit i na takové závody společně.
Po ukončení závodní kariéry jste se prakticky ihned ponořil do trenérské práce. Jak to máte s odborným vzděláním?
Měl jsem velké štěstí v tom, že mě obklopovali skvělí lidé. Ať šlo o Pepu Karase, nebo Luďka Svobodu, kteří mi v začátcích hodně pomohli. Byla to skvělá praxe. Měl jsem druhou trenérskou třídu a teď na podzim si mám konečně dodělat i jedničku. Už jsem dokonce odevzdal diplomovou práci, v listopadu mě na FTVS čeká závěrečná zkouška.
Česká finále na MS v Tokiu | Sport SZ
Jan Štefela – skok do výšky (3. místo)
Amálie Švábíková – skok o tyči (4. místo)
Jakub Vadlejch – oštěp (11. místo)
Tomáš Staněk – vrh koulí (12. místo)
Michaela Hrubá – skok do výšky (12. místo)
Spolu s Milanem Kovářem rovněž trénujete Michaelu Hrubou, která také závodila v Tokiu. Jak tady máte rozdělenou práci?
Kondiční přípravu dělá Milan, já se starám o výškařské věci. Na soustředění jezdíme spolu a navzájem si pomáháme. Museli jsme její tréninky hodně změnit. Míša měla velmi dobrý začátek v juniorském věku, pak dlouho stagnovala, vystřídala několik trenérů. Začali jsme s ní dělat úplně jiné typy odrazů, víc dynamických cviků na úkor objemových. Snad se ta změna začala projevovat.
Jste spokojen s jejím vystoupením na mistrovství světa a dvanáctým místem?
Míša se probojovala do finále, už jen to je úspěch. Věřím, že to ji nakopne ještě víc. Psychicky je na tom velmi dobře, i hlavu má čistou. Teď je v nejlepších výškařských letech, měla by toho využít.

Jaroslav Bába s Michaelou Hrubou, i ona v Tokiu skákala ve finále.
Na mistrovství světa mělo Česko finalisty v mužské i ženské kategorii. Může se s trochou nadsázky pokládat za výškařskou velmoc?
Za velmoc ještě asi ne, ale jsme na dobré cestě. Soupeři už s námi musejí počítat. Dlouhé roky byla naše výška v útlumu. Muži na mistrovství republiky skákali 210, 215 centimetrů, to bylo smutné. I holky měly nižší výkonnost. Teď se začíná blýskat na lepší časy, objevují se talentovaní závodníci. Zase bude dobře, věřím tomu.