Článek
Pro nás Čechy něco nevídaného. Jsme sice nadšení vodáci, Vltavu však hromadně na veslařských lodích nesplouváme. Máme rádi Sázavu, Berounku a další menší řeky na kánoích, kajacích, maximálně raftech.
Veslařské výlety po Vltavě provádí už mnoho let parta Švýcarů ze dvou veslařských oddílů na břehu Ženevského jezera v Lausanne. Jsou nadšení, že na pár dní mohou vyměnit rozlehlé jezerní vody za romantickou řeku s krásnou přírodou a historickými památkami podél obou břehů. Je to nicméně dost logisticky náročná operace.
Přeci jen ty švýcarské výpravy nějakou českou stopu ale mají. Celé to vymyslel český emigrant z Prahy, který na konci šedesátých let zakotvil ve Švýcarsku. Ten muž se jmenuje René Líbal, pochází z Prahy a letos od něj poprvé převzala pomyslný organizační štafetový kolík jeho dcera Renata Líbal.
Veslařský sport v závodním pojetí je většinou těžká dřina. Jedna z největších ve sportu vůbec. Proto většina závodních veslařů po kariéře skončí a ani je nenapadne, aby se jezdili na několik hodin volným tempem projíždět po vodě.
Ve švýcarském Lausanne na to šli trochu jinak. Dva tamní oddíly, Lausanne Sport Aviron a Rowing Club Lausanne, mají samozřejmě své závodníky, kteří se účastní vrcholných soutěží, ale zároveň i desítky členů, kteří nikdy závodní veslování neprovozovali. Veslovat začali až nedávno, často na stará kolena, protože v nezávodní podobě je veslařina zdravým vytrvalostním sportem, kdy člověk zapojuje celé tělo.
Vymyslel to René Líbal
Začalo to před mnoha lety po sametové revoluci, kdy se René Líbal, bývalý špičkový sportovec, hokejista a veslař, do Česka vracel. „Ohromila ho krajina, Vltava. A když se mu něco líbí, tak to rád předává dál. O hezké věci kolem sebe se moc rád dělí,“ vypráví u piva v penzionu na Zvíkově Renata Líbal.
Její otec začátkem 90. let trénoval v Lausanne univerzitní a středoškolské veslaře. A kromě závodní podoby začal kolem sebe postupně rozvíjet i nezávodní veslování – sport pro radost, takřka pro každého a v každém věku.
„Ve Švýcarsku, v Německu i některých dalších zemích je to trend. Veslování se pohnulo od závodění k rekreačnímu sportu, fitness, kdy to lidé dělají pro potěšení a pro rozvoj kondice,“ vysvětluje Renata.
Na Vltavě se pak tato filozofie propojuje s krásnými zážitky z romantických zákoutí vltavské kotliny, plavby po přehradách a z posilování týmového ducha. Pro celou partu je to prostě zábavná aktivní dovolená, kterou zakončí několika kulturními dny v Praze.
Na 150 km
Na začátku Švýcaři vyráželi z Purkarce, 210. kilometru a do pražského klubu Slávie to měli 160 km. Letos vypluli z o něco bližšího Kořenska, čekalo je 154,5 km.
„Dříve jsme to dělali trochu jinak. Spali jsme jen na dvou místech a hodně času jsme museli trávit v autobusu, což nebylo moc příjemné. Teď jedeme pět etap a spíme vždy blízko cíle etapy.“
První noc spala švýcarská výprava ve Všeteči u Kořenska, druhou na Zvíkově, třetí v Solenici u přehradní hráze Orlíku, čtvrtou na Slapech, pátou v Davli a odtud vyrazila na poslední 18km etapu do Prahy.
Nejdelší, 44km etapu jeli ze Solenice do Měřína na Slapech. Veslují rychlostí cca 10km/hod. K přepravě slouží čtyři nezávodní párové čtyřky s kormidelníkem, dvě závodní čtyřky bez, plus jeden dvojskif. Dohromady sedm lodí, osmá je náhradní.
„Je to sport, který potřebuje hodně fair play,“ vysvětluje filozofii nezávodního veslování Renata. „Je kolektivní, musíš mít respekt k ostatním a být s nimi sladěný. Vtip je navíc v tom, že nevíš, kam jedeš. Ten, který udává rytmus, rozhoduje a ostatní nemohou oponovat. Lodě jsou křehké, musejí se dobře ošetřovat, čistit… Chce to lidi, kteří mají úctu a respekt jeden k druhému i k materiálu.“
Nezávodní veslování
René Líbal trénoval nejdřív závodníky, ale pak ho začalo bavit měnit veslování na jakousi sportovní turistiku. Dnes je v obou klubech v Lausanne mnohem víc amatérů než závodníků.
„Do stejné lodě můžeš posadit různé postavy – velkého silného atleta, starší dámu s mladým klukem nebo holkou. Stačí, když jedou správně technicky a funguje to. To v jiných sportech není možné,“ popisuje Renata. „Proto podle toho principu sestavujeme i posádky, aby jedna loď nebyla o hodně silnější než jiná. A ty posádky pořád rotujeme, někdy i dvakrát denně. Aby se lidé i seznámili, aby nevznikaly skupinky silných a začátečníků.“
Renata to označuje za intimní aktivitu. „Potíte se, jste velmi blízko sebe. Koukáte na sebe, vžíváte se do pohybu těch druhých – jste jako jedno tělo. Je to až meditativní.“
Když nějaká loď nezvládá jízdu dobře, tak prý její posádka zkusí pět minut veslovat se zavřenýma očima. „Zvenčí to vypadá jako náročný sport pro svalovce, ale zevnitř je to delikátní, spirituální, mnohem jemnější, než to vypadá. Když jedeme, tak většinou mlčíme. Můžeš něco prohodit, ale konverzaci nevydržíš. Je to velmi technický, jemný pohyb, nesmíš udělat „kraba“… Jedem v tichosti, slyšíš loď, záběry, a když má dobrý zvuk, tak jsi pyšný, že to dobře ovládáš,“ vypráví Renata.
35 až 70 let
Sledovat skupinu z doprovodné lodi je mimořádný zážitek. Na třicet veslařů ve věku 35–70 let v tichosti zabírá jak jeden muž. Všichni jsou ve formě a mají za sebou aspoň 200 km tréninku. Většina takhle jezdí pět až 15 let.
„To se nedá jet bez přípravy. A stejně mám nakonec mozoly a puchýře,“ ukazuje Renata ruce.
„Na Vltavě mám pocit, jako bych byla v pohlednici, jsem část celého pohledu na vodu, loď a krajinu kolem,“ popisuje. „V Lausanne veslujeme rádi na konci dne, když zapadá slunce. Pořád jezdíme ty stejné tratě, i když nejsou nikdy úplně stejné, protože se mění vítr, slunce, atmosféra. Ale když přijedeme sem na Vltavu, tady je to úplně jiné. Vltava je zajímavější, plná zatáček, každá je jiná, je to dobrodružství. A k tomu zdymadla, přehrady. Třeba Štěchovice, tam je to vysoké přes 20 metrů. Jsme v lodích a vzájemně si držíme vesla, neuvěřitelný pocit. Pak se najednou otevřou velikánské, černé, železné dveře… Jak pohled do pekla.“
Většina z letošní party prošla rukama trenéra Reného, kterému tento sport učaroval a doslova do něj „zblbnul“ ostatní. „Chtějí udělat něco pro zdraví a fyzičku. Je to možná kacířské, ale špičkový sport je už příliš namáhavý. Nezávodní sportovci dnes dělají víc pro kvalitní život, zdraví a nakonec i přátelství. Závodní sport vytváří šovinsimus, nezávodní je přátelský,“ vysvětluje víc než osmdesátiletý muž, který i dnes z motorové lodi koučuje své ovečky.
„Jsou rádi, když si jich všímáš, ale i bez koučingu se každý za ten týden přímo skokově zlepší. Mne na tom baví, že je to sport, který spojuje. Ve veslování je solidarita, ti lepší rádi poradí a pomohou začátečníkům. Někdo to už jede popáté, třeba tady Magda. Jiný poprvé. A všichni oceňují trasu. Tady je Orlík, skály, na nich krásné chaty. Taková trasa, jako je Vltava, je ve Švýcarsku neproveditelná. Vltava je absolutně mýtická. A my ji propagujeme. Žádná země včetně Česka sem neposlala tolik lidí. Švýcaři jsou v návštěvě Vltavy absolutní jednička,“ uzavírá René s pýchou v hlase.
