Hlavní obsah

Šťastné samoživitelky. Mýtus, nebo realita?

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

V 90 procentech případů jsou v postavení samoživitelů ženy. (Ilustrační snímek.)

Reklama

30. 10. 19:00

Více než 200 tisíc rodin živí v Česku jen jeden rodič. Období covidu tíži jejich situace prohloubilo. Přesto i tady se najdou příběhy se šťastným koncem.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Většinový obraz samoživitelek v médiích je vcelku depresivní. Potýkají se s nezodpovědnými otci, kteří jim výživné na děti platí jen občas, pokud vůbec. Žijí ze špatně placených prací, z příležitostných brigád nebo z dávek v případě, že jsou jejich děti malé a ony vůbec nemají šanci si práci najít. Rodinný rozpočet skládají od výplaty k výplatě a na konci měsíce improvizují, aby vůbec svým dětem měly co dát na stůl.

Velká většina samoživitelek v Česku bohužel právě takto žije. Přesto tu roste skupina žen, která je se svým samoživitelstvím smířená. A řada z nich spokojená, a přes dílčí problémy i šťastná.

Alena z Kostelce nad Orlicí je ze sociálně slabé rodiny, s níž není v kontaktu. Má za sebou dva nepovedené vztahy a z nich celkem tři dcery – dospívající Lauru, Terezku a Rozárku. Dřív podnikala, ale skončila v insolvenci, měsíčně platí 8000 korun na umoření dluhů. Pracuje v dětském domově a brigádně ještě v drogerii. Alimenty jí chodí nepravidelně a žije od výplaty k výplatě. Nejstarší dcera jí doteď nemůže odpustit, že jednou neměla ani 20 korun na školní divadlo. Přesto Alena zvládá svou situaci s klidem a vírou v lepší budoucnost.

Míša z Mělníka má syna Olivera, se kterým žije sama. S otcem není v kontaktu, není ani uveden v rodném listě, takže ani neplatí žádné alimenty. Míša si momentálně hledá práci, jinak celé dny tráví se synem. Působí přitom klidně a vyrovnaně, ač to s Oliverem rozhodně nemá lehké.

Vysokoškolačka Lucie z Prahy pracuje v PR a žije sama se svými dvěma dětmi Sofií a Filipem. Už 10 let. S oběma partnery a otci svých dětí se rozešla během těhotenství, otcové si ale děti pravidelně berou. Lucie je finančně zajištěná, přesto jí leckdy doma mužská ruka chybí. Ale zase ne tolik, aby se vzdala pohodlného single života.

Alena, Míša a Lucie jsou hrdinkami dokumentárního filmu Sólomámy, který byl v premiéře uveden na probíhajícím mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Poté ho diváci uvidí i na obrazovkách České televize.

Autorkou filmu je Erika Hníková, která letos do kin uvedla už snímek Každá minuta života o slovenské rodině Hanuliakových, která svérázně vychovává svého syna. I její nový televizní film Sólomámy může působit kontroverzně – právě v tom, jak mění dosavadní zavedený mediální obraz samoživitelství.

Úvodní titulek filmu Sólomámy mluví o 175 tisících českých rodin, v nichž se o děti stará jen jeden z rodičů. Toto číslo ale neustále roste, dnes už se odhaduje, že v Česku je rodin s jedním rodičem více než 200 tisíc. Údaj projektu Neviditelní doplňuje, že v 90 procentech případů jsou v postavení samoživitelů ženy.

Film Sólomámy se natáčel letos na jaře, tedy v době, kdy české děti skončily doma na distanční výuce. Zátěž pro jejich matky byla ještě větší, většina jich řešila zejména obtíže při skloubení péče o děti se zaměstnáním a samozřejmě i finanční potíže, do kterých je sólomateřství a častá finanční nezodpovědnost otců uvrhly.

Podle neziskové společnosti Aperio, která se zabývá rodinami v krizi, většinu samoživitelek finanční potíže postihly více právě během covidu. „Nedostatečné finanční rezervy a chronické fyzické a duševní vyčerpání plynoucí z neustálého přetížení vedly v období pandemie covid-19 k tomu, že sólo matky reportují vyčerpání rezerv, snížení příjmů a výrazně horší zvládání situace, nebo dokonce zhoršení tělesného či duševního zdraví,“ uvádí spolek Aperio. Podle jeho analýzy by polovina samoživitelek měla problém zaplatit nečekaný výdaj v hodnotě 10 tisíc korun. Nejproblematičtější je situace samoživitelek ve vyloučených a chudších oblastech.

Hníková sama přiznává, že jí vadily dosavadní mediální obrazy, které samoživitelky vykreslovaly jako neschopné chudinky, které si za vše můžou samy. Vyšla i z vlastních zkušeností samoživitelky a natočila portrét tří žen, které označuje za hrdinky. Alena, Míša i Lucie své rodiny v rámci možností zvládají úctyhodně a často působí dojmem, že jsou vlastně samy spokojené. Podle Elišky Kodyšové z Aperia stoupl během pandemie počet samoživitelek, které zvládají svou situaci hůře. Ale to nemusí vylučovat, že zároveň stoupá i počet těch, které se na samoživitelství adaptovaly a dokonce jim jejich situace vyhovuje.

Podle Hníkové se určitě rozrůstá skupina samoživitelek, které ve filmu zastupuje Lucie. Tedy těch, které jsou zajištěné, dobře situované, nemají nouzi o peníze a jsou vlastně spokojené ve své situaci navzdory partnerské samotě. Jejich životy jsou odrazem životů mnoha dnešních singles, kteří také žijí sami víceméně šťastně a hledání partnera buď vzdali, nebo po něm ani netouží. Otázkou je, co o dnešní době vypovídá skutečnost, že lidé dnes tak často vyhledávají samotu místo vztahovosti, a to i v případě, kdy mají děti a zdánlivě by pro ně bylo jednodušší se o péči o ně podělit.

Vyznění filmu je přesto pozitivní a optimistické. Přes dílčí těžkosti se hrdinkám filmu nadále žije vcelku dobře i půl roku od natáčení. Alena se těší, až jí za tři roky skončí insolvence, nadále žije ve společné domácnosti s dcerami a nově i s přítelem. Míša nadále pracuje v pekařství a spolu se synem získala sociální byt. A Lucie přes nabídky nápadníků zůstává šťastně sama.

Asi to není typický obraz toho, jak dnes většina českých samoživitelek a samoživitelů žije. Část těch lépe situovaných, o nichž se dosud moc nemluvilo, ale vykresluje velmi přesvědčivě.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované