Hlavní obsah

Stokoruna s Gottwaldem byla už na lidi moc. Zadělala na listopad 1989

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Wikimedia Commons

Československo, podzim 1989.

1. 10. 14:30

Zdroje listopadu 1989. Perestrojka, pád Berlínské zdi, zoufalá nevýkonnost socialistického hospodářství, touha po svobodě a tak dále. Ale proč mlčící většina nakonec přestala mlčet, kde se to v lidech vzalo?

Článek

Možná podceňujeme, jakou roli hrály jednotlivosti, kterými režim dokázal obyvatelstvo last-minute naštvat. I z nich se střádalo na odvahu k úsudku, že pohár přetekl a už není možné nechat si líbit to co dřív.

Jedna důležitá jednotlivost se odehrála právě před třiceti lety. 1. října 1989 Státní banka československá vydala novou stokorunu s portrétem Klementa Gottwalda na líci.

To spíš vypadalo, jako by se psala padesátá léta, než že by komunismus byl v posledním tažení. Což byl, i když se to pořád vymykalo běžné představivosti.

Zatímco Prahu opouštěli východoněmečtí uprchlíci – předzvěst, že časy se mění, stát občany donutil platit bankovkou s tváří krvavé diktatury. Vzít si někoho takového do peněženky – kde plno lidí nosí i fotky svých blízkých – nebo vůbec do ruky, to chtěl po lidech docela dost. Stovka je navíc z bankovek ta hlavní.

Spousta lidí měla dojem, že jde o výsměch uvolňování poměrů a svobodné diskusi, a to i o minulosti. V Polsku už tou dobou vyhrála volby Solidarita a Polsko a Maďarsko se omluvily za okupaci v roce 1968. Po Gottwaldovi se léta jmenovalo plno věcí včetně města Zlína a lidi si zvykli, ale z Gottwalda na nové stovce mrazilo. Působil jako návrat stalinistů.

Komunisti asi úplně neodhadli, co to vyvolá (možnost, že šlo o promyšlenou provokaci, se dá vyloučit). Na novou stokorunu občané nadávali, vyhýbali se jí, některým dokonce stálo za to ji všelijak prznit. A hlavně: naštvala je.

Psychologický účinek stokoruny s Gottwaldem byl svým způsobem podobný projevu Miloše Jakeše v Červeném Hrádku. Přiměla lidi uvažovat o sebeúctě i o státě, ve kterém žijí, o tom, kdo mu vládne a k čemu to spěje. Sílil pocit, že některé věci jsou přes čáru a pokračovat dál pořád stejně, by znamenalo popřít vlastní důstojnost. Mlčící většina měla promluvit už brzy.

Doporučené