Hlavní obsah

Stovky lidí nevědí, kde jsou jejich blízcí, říká běloruská novinářka

Foto: Profimedia.cz

Před provizorními věznicemi se schází lidé, kteří očekávají propuštění svých blízkých.

Reklama

13. 8. 16:41

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Valeria Ulasiková nejen o policejní brutalitě, ale i solidaritě, která lidem dává naději. „Bez ní bychom už dávno prohráli,“ myslí si Běloruska.

Článek

Proti protestujícím policisté a milice používají neletální zbraně, vodní děla, slzný plyn a střílelo se už i ostrými. Od neděle, kdy lidé vyšli poprvé do ulic, jsou policejní jednotky a milice čím dál brutálnější.

„První noc vyšlo protestovat opravdu hodně lidí, což ty jednotky možná překvapilo. Samozřejmě, že došlo i na násilí a zatýkání, ale každým dnem jsou ti vojáci a policisté agresivnější, naštvanější. Viděla jsem například některé z nich, jak hází zábleskové granáty přímo do davu. Šokovalo mě to,“ řekla Seznam Zprávám běloruská novinářka Valeria Ulasiková.

Bělorusko má za sebou čtyři noci protestů. Jak byste ty události, k nimž u vás od neděle došlo, shrnula?

První noci byly skutečně náročné. Do ulic Minsku i dalších měst, i těch malých, vyšlo vážně hodně lidí. Lidé se snažili vyjádřit nesouhlas s výsledkem voleb. Střetli se ale s bezpečnostními jednotkami – ty je bily, snažily se je pochytat, zatýkaly je… Mnoho jejich blízkých teď neví, kde ti lidé jsou. Kde jsou jejich dcery, synové, kamarádi, sourozenci, partneři. Za čtyři dny protestů bylo jen v Minsku podle informací úřadů zatčeno asi šest tisíc lidí. Ale jak říkám, tohle jsou údaje vlády.

Bohužel si můžeme jen domýšlet, kolik lidí zatkli ve skutečnosti, kolik lidí zbili a tak dál. Všechny nemocnice jsou plné. Mluví se o dvou mrtvých, ale to jsou zase jen oficiální údaje. Netuším, kde je pravda, ale bohužel je nám jasné, že ty opravdové počty obětí mohou být mnohem vyšší. Doufám, že se brzy dozvíme, jak to je.

Říkáte, že lidé nevědí, kde jsou jejich blízcí. Kam zmizeli?

Umístili je do různých detenčních zařízení napříč zemí. To největší je tady v Minsku, takže příbuzní se chodí poptat nejprve tam. Zrovna teď tu čeká zhruba několik stovek lidí, kteří se snaží zjistit, kam se jejich blízcí ztratili. Ale toto zařízení je zcela plné, takže zatčené pak převáží do jiných měst po celém Bělorusku. Dnes v šest ráno propustili tady v Minsku asi sto lidí jen proto, že už nemají místo pro další zatčené – třeba ty, které sebrali včera v noci.

Třeba včera se stalo, že zatkli nějaké lidi, dovezli je do detenčního zařízení a za hodinu je zase pustili. Protože tam už prostě nemají místo.

Jak to uvnitř těch center tedy vypadá?

V jedné cele, která je původně tak pro pět lidí, drží okolo padesáti osob. Není tam čerstvý vzduch, jídlo ani voda. Jeden muž, kterého včera propustili, říkal, že je tam opravdu vedro a jídlo dostávají jen ti, co tam pracují. Zadržení dostávají vodu jednou denně, lidé tam potom za takových podmínek omdlévají. A samozřejmě, policisté ty lidi mlátí. Včera jsem viděla fotku sedmnáctiletého kluka, který se dostal ven. Měl úplně modrá záda z toho bití.

Zesiluje se to násilí ze strany policie?

Míra brutality za ty čtyři dny rozhodně narostla. První noc vyšlo protestovat opravdu hodně lidí, což ty jednotky možná překvapilo. Samozřejmě, že došlo i na násilí a zatýkání, ale každým dnem jsou ti vojáci a policisté agresivnější, naštvanější. Viděla jsem například policisty nebo členy vojenských jednotek, jak hází zábleskové granáty přímo do davu. Šokovalo mě to. A vláda teď nařídila, aby se všechny ozbrojené jednotky stáhly do Minsku. A jejich členové jsou unavení, nosí u sebe všechnu tu munici, takže je jim pořád vedro. Vždyť je léto.

A proměňuje se – tedy kromě té samotné agresivity – i způsob, jakým k zásahům přistupují?

Oni jsou noc co noc chytřejší. V neděli vypozorovali, jakým způsobem a kam se lidé schovávají. Třeba před čtyřmi dny se demonstranti schovávali ve vchodech domů, kam vběhli v případě, že došlo k nějakému střetu. Ale teď je to jinak – milice se pokouší ty vchodové dveře rozbít a střílí i do oken. Z oken bytů totiž lidé pokřikují na protestující ve smyslu „lidi, pozor, támhle jde jednotka“, nebo „pojďte se sem schovat, dveře jsou otevřené“. Čtyři dny zpátky tohle fungovalo, ale třeba včera – nedaleko místa, kde bydlím – policisté zabírali volné vchody, kde by se lidé mohli schovat. A na ty, kteří se snažili z oken ostatním pomoci, stříleli. Včera se tu také konal ryze ženský protest…

Došlo při něm na nějaké útoky?

Místní fotografové se po něm vypravili do centra Minsku. A našli tam kusy ženských vlasů. Nenašli jsme k tomu zatím svědky nebo důkazy, ale máme za to, že někdo z policistů nebo vojáků stříhal přítomným ženám vlasy. To je prostě hrozné.

Zúčastnila jste toho protestu?

Ano, byla jsem tam jako novinářka. S těmi holkami jsem nicméně mluvila, spoustu z nich jsem znala. Hodně jich na sobě mělo bílou, nesly i květiny. A ve znamení tichého protestu stály v centru města. Prostě jen stály. Chtěly tím dát najevo, že nesouhlasí s násilnostmi a že žádají vládu a milice, aby to násilí zastavily. A dnes v těch protestech pokračují už od samého rána, stojí podél silnic, ulic i tříd.

Jak to dění sama vnímáte? Máte na zádech jako novinářka terč?

Ano, tlak na nezávislá média a novináře je silný pořád. Ale v období voleb přituhuje. Třeba dva dny zpátky tvrdě zbili novináře včetně těch akreditovaných, zničili jim vybavení. Jednu novinářku také milice trefily gumovým projektilem, je kvůli tomu v nemocnici. Bohužel je na nás teď velký tlak. A ty jednotky si mohou dělat, co chtějí, a to s kýmkoliv. Lidmi, novináři, lékaři…

Organizace demonstrací se odehrává ve velkém hlavně skrze sociální síť Telegram. A ve středu vyšlo najevo, že úřady zatkly jednu z hlav minských protestů. Ten muž byl na vrcholu rozvětveného organizátorského systému – stává se často, že na organizátory na vrchu té pyramidy úřady přijdou?

Není to poprvé, co úřady zatkly jednoho ze správců telegramových komunikačních kanálů nebo twitterových účtů týkajících se protestů. Někteří z těch předchozích jsou pořád ve vězení, a to se tam dostali třeba před měsícem i delší dobou. Takže jen čekáme a doufáme, že se jim dostane pomoci.

Z různých zpráv, které se ke mně dostaly, ale i z toho, co jste sama zmínila, vyznívá, že takovou pozitivní linkou protestů je právě vzájemná pomoc.

Solidarita je tu obrovská. Je tu vážně hodně dobrovolníků, spoustu lidí, kteří ostatním pomáhají hledat blízké, najít lékaře nebo je nějak ošetřit, protože tyto protesty mají skutečně hodně zraněných. A není tu dostatek zdravotníků, takže si lidé pomáhají i v tomto ohledu – kupují si třeba léky nebo vodu. Pomáhají si tak moc! Jsou tu i obhájci lidských práv, advokáti a tak, kteří zprovoznili jakési nouzové linky, skrze které nabízejí svou pomoc. Lidé jsou skvělí a nikdo nechápe, proč je tu tolik násilí.

Třeba ve městě Žodzina ve čtvrtek propustili spoustu vězněných. A lidé z Minsku a dalších oblastí tam jeli, jen aby ty, kteří se dostali na svobodu a bydlí v jiném městě, vyzvedli a dovezli domů. Nabízelo se vážně hodně lidí, zajímají se o to, co se tu děje. Ta solidarita je prostě zásadní. Bez ní bychom podle mě už dávno prohráli.

A cítíte z lidí odhodlání tentokrát skutečně dosáhnout změny?

Rozhodně, spousta Bělorusů tu je vážně nešťastná. Jen si to vezměte: 26 let stejný prezident, k tomu dost zlá situace s ohledem na koronavirovou nákazu, jak víte. A vláda to neřeší, pomáhají si jenom lidé navzájem. Bez toho by ty ztráty na životech byly ještě mnohem vyšší. Lidé svého prezidenta už nerespektují. A to, co se teď děje, je tragédie, a na tragédii nezapomenete. Stále to pokračuje, další a další lidé mizí, jsou zatčení, zmlácení. To není v pořádku a jsem si jistá, že lidé s tím už nedokážou žít.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené