Hlavní obsah

Vzpomínky na konec války: na vlastní oči viděl vraždu svých rodičů

Foto: Paměť národa

Rudolf Bělohoubek zemřel v roce 2009.

Reklama

9. 5. 2020 10:26

Páteční pětasedmdesátileté výročí konce druhé světové války dalo prostor mnoha příběhům. Příběhům hrdinství i bolesti – těm, které je třeba si připomínat. Mezi ně patří i příběh Rudy Bělohoubka.

Článek

Bezdomovce Bělohoubka objevili ve Šluknově, nejsevernějším městě Česka, dokumentaristé z projektu Paměť národa. Na konec války podle nich vzpomínal jinak než většina lidí – znamenal pro něj nejstrašnější vzpomínku. V den německé kapitulace, tedy sedmého května, vesničané z Vráže a Loděnice zbili jeho rodiče. A pak vyhecovali dva vlasovce, aby otce a matku Bělohoubka zastřelili, což se před zraky jejich syna i stalo.

Bělohoubkův otec Rudolf byl listonoš a matka Růžena Schuldesová patřila k německé menšině z Přísečnice na Chomutovsku. Rodina se často stěhovala – Rudolf mladší se narodil v roce 1933 a do svých šesti let stihl bydlet na šesti různých místech, než se Bělohoubkovi usadili v Loděnici u Berouna.

Ve vesnici vypuklo pátého května roku 1945 povstání a oba rodiče zadrželi příslušníci revolučních gard. Rudolf o nich mluvil jako o rabovacích gardách. Podle některých historiků došlo k zadržení rodičů kvůli profesi Bělohoubka staršího – jako pošťákovi se mu do rukou dostaly udavačské dopisy, jež putovaly na pražské gestapo. Znal proto jména místních konfidentů, kteří se pak v květnových dnech přidali k revolučním gardám a povzbuzovali k zavraždění Bělohoubka. Chtěli se zbavit svědků.

Foto: Paměť národa

Ruda Bělohoubek.

Sedmého května Ruda bloumal po okolí vesnice, došel do centra Loděnice a spatřil dav. Mezi lidmi uviděl i své zbité rodiče, které revoluční garda vyváděla z budovy staré školy. Spolu s nimi vedla i dvě smíšené česko-německé rodiny Langeovy a Vašíčkovy, matku s dcerou Šináglovy a čtyři Němce, které Ruda neznal.

Dvanáctiletý chlapec se k vroucímu davu připojil, vzal své rodiče za ruku a klopýtal vedle nich v čele toho procesí. Průvod prošel Vráží a dav se rozrostl. Se zbitými zadrženými došli lidé až k lesíku za vesnicí na místo, kterému se od nepaměti říká U zabitého. Tam se ukázali i dva vlasovci a loděničtí a vrážští občané na ně křičeli, ať všechny zadržené Němce na místě zastřelí.

Projekt Paměť národa vytvořil na náměty Bělohoubkova příběhu krátký animovaný film s názvem Sousedi: Příběh Rudy Bělohoubka, který si můžete pustit. Snímek režíroval Martin Buřil, scénář napsali Mikuláš Kroupa a Ondřej Nezbeda. Za hudbou stojí Matěj Kroupa. (Video: Paměť národa, o.p.s. Post Bellum)

„Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, tam hlouček lidí, vřava a potom začaly různé napadačky, ale to začalo, jen co vyšli do ulice. Já jsem je doprovázel celou cestu až na místo. Oni je postavili do řady, ‚bum bum bum‘ a bylo hotovo. A tam po mně ještě vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je také Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím,“ řekl Bělohoubek v roce 2008 dokumentaristům.

Malý Rudolf unikl smrti jen o vlásek, při střílení se utrhl z davu a utekl. Všechny dospělé Němce i jejich české druhy ale zavraždili. O tom, co se stalo U zabitého, svým mladším sourozencům neřekl. „Pak jsem se sebral a šel jsem domů, ostatkům jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem ani ségře, ani bráchovi neříkal, co se stalo,“ přiznal v rozhovoru s dokumentaristy Petrem Zemánkem a Viktorem Portelem.

Paměť národa

Paměť národa je sbírka vyprávěných příběhů, které zdokumentovali novináři a historikové od roku 2001. Zaznamenávají vzpomínky pamětníků na druhou světovou válku a komunismus. Paměť národa vzniká díky soukromým drobným podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Vznik filmu o Rudovi Bělohoubkovi určeném pro dějepisné vzdělávací portály z části podpořilo i Ministerstvo školství. K pětasedmdesátiletému výročí konce války Paměť národa na svém webu zveřejnila desítky poutavých příběhů.

Nestvůrná teorie příčiny a následku

Bělohoubkův příběh není ojedinělý – na konci války na mnohých místech po Česku docházelo k podobným zvěrstvům, kterých se dopustili Češi na Němcích. Podle dokumentaristy a novináře Adama Drdy se o takovém poválečném násilí velmi často diskutuje odosobněně a v duchu poučky o „příčině a následku“. „Příčinou byl v tomto případě nacistický teror v protektorátu Čechy a Morava, nevyhnutelným následkem pak spravedlivá odplata rozhořčeného lidu,“ vysvětlil Drda.

Příběh Rudolfa Bělohoubka podle něj staví tradiční výklad do poměrně jasného světla. „Co komu udělal malý́ kluk, kterému rozvášněný dav sebral otce i matku a v čilé spolupráci s cizími vojáky je zavraždil? Co komu udělali jeho rodiče? Patrně vůbec nic, nepatřili k SS ani k aktivním nacistům, jen se jeden z nich shodou okolností narodil jako Němec,“ shrnul Drda tragédii, k níž došlo sedmého května 1945.

Foto: Paměť národa

Rudolf Bělohoubek.

„Teorie ‚příčiny a následku‘ je v zásadě nestvůrná. Vychází z představy, že když příslušník určitého národa zabije mého souseda, musím se nutně sebrat, odchytit jakéhokoli jiného příslušníka téhož národa a uříznout mu hlavu. Civilizovaná společnost se vyznačuje tím, že podobnou krevní mstu neprovozuje, ale snaží se konkrétní pachatele konkrétních zločinů postavit před soud,“ uvedl Drda.

„Fakt, že vraždění a lynčování Němců probíhalo bezprostředně po okupaci a že probíhalo prakticky všude, kde se nějací Němci vyskytovali, na té základní civilizační zásadě nic nemění, není to polehčující okolnost, spíš ukazuje, nakolik česká společnost nasákla krutostí, kterou během okupace zažívala,“ myslí si dokumentarista z Paměti národa.

Myšlenka na útěk ho neopustila

Život Rudolfa i jeho bratra a sestry nabral rychlý spád. Každý se dostal do jiného výchovného ústavu, a když je chtěla jejich teta Anna Schuldesová žijící v NDR o rok později adoptovat, československé úřady to zamítly. „Charita to tak rozdělila. Oni byli na Karlštejně, já v Praze. Naše ségra potom byla adoptovaná, brácha byl v Černovicích,“ řekl Bělohoubek Paměti národa.

Rudolf byl odmala uličník. V deseti letech, když docházel do německé školy, začal kouřit a zatahoval vyučování. A ve zlobení i útěcích pokračoval i později. Z domova u řeholních sester voršilek v Černé ulici v Praze pak utekl už v listopadu 1945 až do Košic. Brzy poté, co ho chytili, utekl zase z Nepomuku skrze široké mříže k tetě Schuldesové. Do svých osmnácti let tak kvůli útěkům vystřídal ještě několik ústavů a vychovatelen.

Foto: Paměť národa

Rudolf Bělohoubek v mládí.

V jedenapadesátém roce nastoupil čerstvě dospělý Rudolf Bělohoubek na stavbu Slapské přehrady. Tajně tam ale poslouchal Svobodnou Evropu, načež ho někdo udal a on o práci přišel. O dva roky později přešel hranice za tetou Annou do NDR. V Německu je ovšem chytili a Ruda dostal v Československu osmiměsíční trest v lágru na Kladně za nedovolené překročení hranic. V lágru si - jak pro Paměť národa uvedl - „huntoval tělo taháním huntů“, tedy důlních vozíků s uhlím. Po propuštění pracoval ve Škodovce v Mladé Boleslavi.

Myšlenka na útěk ho však neopustila. Měl tajný plán – jakožto vášnivý obdivovatel helikoptér si chtěl jednu takovou ze škodováckých součástek postavit a přeletět československé hranice. Někdo ho opět udal a při domovní prohlídce u něj pak našli kradené věci v hodnotě 105,- Kčs. Na souhrnný paragraf za rozkrádání socialistického majetku, pobuřování a šíření poplašné zprávy o Slapské přehradě (protože kdesi v hospodě tvrdil, že „kdyby ta přehrada praskla, tak by to v Praze aspoň vymetlo špínu“) to ale stačilo: dostal třicet měsíců za mřížemi. Na Pankráci si je odseděl v letech 1959 až 1961.

Typické rysy poválečné msty

Rudolf Bělohoubek se ze „spravedlivé odplaty“, z toho, co se stalo U zabitého, podle Adama Drdy nikdy nevzpamatoval. „Existuje několik jeho fotografií z posledního období života – na té nejlepší a nejzoufalejší, jejímž autorem je Viktor Portel, sedí starý́ zarostlý muž s puškou v ruce. Když se podíváte pozorně, všimnete si, že má vpadlé oči, udivený a zaskočený výraz – že z něj vůbec nejde strach a že ta puška v jeho rukou je jenom vzduchovka. Lepší portrét bezbranného člověka, kterému zničily život ‚dějiny‘, jsem asi nikdy neviděl,“ přiznal Drda.

Podle dokumentaristy má v sobě Bělohoubkův příběh typické rysy poválečné msty. „Jeho matka vůbec nebyla Němka, motivy v uvozovkách spravedlivě rozhořčených občanů se ukazují jako krajně pochybné, podle všeho se především snažili umlčet ty, kdo by mohli podat nežádoucí výpověď o domácích udavačích,“ připustil.

O případu se desítky let mlčelo. „Z vrahů se podle zákona č. 115/1946 Sb. stali ‚protifašističtí bojovníci‘. Nešlo o žádnou amnestii, jak se často chybně uvádí. Zákon prostě konstatoval, že jednání, které by se jinak považovalo za trestný́ čin, takovým činem není, pokud bylo jeho účelem dosažení spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů, a to v období od 30. září 1938 až do 28. října 1945. Okupace skončila v květnu, čili téměř šest měsíců – slovy jednoho z předních českých intelektuálů – ‚se mohlo vesele mordovat‘,“ dodal Drda.

Foto: Paměť národa

Vztyčení kříže U zabitého v roce 2008.

Ve velmi nuzných podmínkách Ruda Bělohoubek zemřel v roce 2009, krátce poté, co Česko oslavilo dvacet let od pádu železné opony. Stačil se ale předtím ještě – po 43 letech – setkat se svým bratrem Josefem, se kterým potom dokonce žil a který se o něj v posledních týdnech jeho života staral. Sestru už neviděl. O svých rodičích se s Janem nebavil. „On nevěděl vůbec nic, ani sestra ne. Ani jsem jim to nesděloval, radši. Kvůli traumatu, aby to nenesli. Stačí, když to nese jeden,“ vysvětlil Rudolf Bělohoubek dokumentaristům v roce 2008.

Kříž na památku celkem devatenácti zavražděných lidí stojí na soukromém pozemku za vesnicí Vráž. Do té doby tam na připomínku masakru nestál ani patník. Kříž tam v roce 2008 vztyčil dokumentarista a kastelán hradu Točník Petr Zemánek. Svěcení kříže předcházel podle dvanáct let starých zpráv v Berounském deníku symbolický pochod obětí z Loděnice přes Vráž až ke kříži. „Každý z účastníků nesl na svých prsou vizitku se jménem oběti,“ uvedl tehdy organizátor akce Zemánek. Pochodu se zúčastnil i Ruda Bělohoubek. Na prsou nesl vizitku se jménem svého otce.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované