Hlavní obsah

Putin přišel o stovky tanků. Rusko vytahuje ze skladů stroje z éry Stalina

Foto: Profimedia.cz

Ruské tanky T-54 na cestě z armádního skladu.

Reklama

ANALÝZA. Ruská armáda ze svých skladů vytahuje stařičkou bojovou techniku. Nové tanky nestíhá vyrábět, bude si vypomáhat například stroji T-54, vyráběnými od roku 1945. Zastaralé tanky ovšem těm současným nemohou konkurovat.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Co píšeme v analýze

  • Kreml přišel od začátku války o dva tisíce tanků.
  • Nyní nasazuje tanky z dob Stalinovy vlády.
  • Staré tanky se výkonem nemohou měřit s těmi moderními, navíc poskytují posádce mizivou ochranu.
  • Rusko novou techniku nestíhá vyrábět, staré tanky poslouží spíše jako děla na kolečkách.

Rusko přiváží na Ukrajinu další „šrot“, je to „čiré zoufalství“. Takové a podobné titulky se objevily v reakci na informaci, že Rusko vyskladnilo z armádních zásob tanky T-54/55. Ty se totiž do sovětské armády začaly začleňovat ještě v době Stalinovy vlády.

Nechejme stranou fakt, že řada novinářů automaticky předpokládala, že tanky míří do boje, i když to zatím nevíme. Jisté je jen to, že tyto opravdu zasloužilé stroje zamířily ze skladů na Dálném východě někam na západ.

Že to souvisí s válkou, je ovšem krajně pravděpodobné. Obě strany na frontě už dnes používají velké množství staré vojenské techniky. V relativně hojných počtech se ve válce objevují tanky T-62 a obrněná vozidla BMP-1. Oba typy byly do výzbroje zavedeny v roce 1961, tedy před více než 60 lety.

Nasazení ještě o generaci starší techniky tedy není rozhodně vyloučeno. Zároveň se ovšem může jevit jako příznak zoufalství Moskvy, která vytahuje ze skladů, co se jen dá. Ale je to tak doopravdy? Co možné nasazení těchto strojů skutečně říká (a neříká) o stavu ruské armády a průmyslu?

Viditelné ztráty

Vojenská technika mizí ve víru ukrajinské války v ohromné míře. Od zahájení masivní invaze v únoru 2022 Rusko podle vizuálně potvrzených údajů sebraných respektovaným týmem blogu Oryx obecně přišlo nenávratně o téměř dva tisíce tanků.

Zhruba 1200 jich bylo zničeno, dalších více než 500 padlo do ukrajinských rukou, zhruba čtyři stovky zůstaly údajně opuštěné na bojišti. Prokazatelně poškozených bylo zhruba 300 tanků, tento počet bude ovšem nepochybně vyšší, protože takové případy se dokládají nejhůře.

Údaje pochopitelně nejsou zcela přesné. Byť je ukrajinská válka v nebývalé míře zdokumentována, všechny ztráty nepochybně doložené nemáme. Rozdíl proti skutečnosti bude ovšem malý, obecně se odhaduje kolem deseti až 20 procent.

Na videích a snímcích také velmi často chybí technika, která nebyla zničena přímo v důsledku bojů. Tanky a jiná technika se ve válce rozbíjejí stejně jako každé jiné stroje. Nemáme tedy přesnou představu o tom, kolika obrněncům se zadrhl motor, rozbila převodovka nebo třeba automatický podavač nábojů.

Nebo kolik strojů prostě „odešlo“, protože už byly příliš staré. Obě strany bojují do značné míry s technikou, která byla vyrobena někdy ve druhé polovině 20. století a v mnoha případech se blíží ke konci své životnosti. Každý z nás si přitom asi dokáže představit, že v boji se na techniku kladou mnohem větší nároky než v míru a stárne mnohem rychleji.

Že odhady poškozené techniky bývají výrazně podhodnocené, ukazuje i jednoduché srovnání údajů o ukrajinských ztrátách z blogu Oryx a oficiálního prohlášení ukrajinského koncernu Ukroboronprom. Ten sdružuje společnosti z ukrajinského vojenského průmyslu, které mezi únorem 2022 a březnem 2023 opravily v blízkosti fronty či na ní podle oficiální tiskové zprávy více než 3000 různých vozidel. Oryx uváděl k 9. dubnu ve svém seznamu ukrajinských ztrát celkem 176 poškozených kusů techniky.

Ukrajinská zpráva přitom počítá pouze stroje servisované poblíž fronty. Opravy ukrajinské techniky probíhají i dále v týlu a také za hranicemi země, především v Polsku, ale také na Slovensku či v Rumunsku.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vrakoviště zničené ruské techniky.

Jak je nahradit

Přesné informace o tom, kolik techniky muselo být vyřazeno, tedy nejsou. Ani jedna ze stran neuvádí jasné údaje o svých ztrátách či množství z jiných důvodů vyřazené techniky. Vydávají pouze odhady ztrát protivníka, přičemž ruské údaje jsou notoricky nespolehlivé, ani ty ukrajinské ovšem nepochybně nejsou objektivní.

Byť o přesném čísle můžeme vést spory, je nepochybné, že ruská armáda přišla o velkou část své těžké bojové techniky. Stejně dobře ovšem víme, že ruská armáda stále nasazuje tanky, a to v nezanedbatelném množství. Ztráty se jí tedy daří minimálně částečně nahrazovat.

Rozhodně to ovšem není díky výrobě nových strojů. Před válkou Rusko vyrábělo zhruba 250 nových kusů této techniky ročně, odhadují tamní analytici a média (Novaja gazeta). V tomto počtu jsou zahrnuty jak modernizované varianty typu T-72 (T-72B3), tak nejnovější T-90M.

Ruský vojenský průmysl se nepochybně snaží tento počet navýšit. Možná to půjde rychleji než evropské snahy o znovuzavedení vojenské výroby ve větším měřítku, rozhodně to není možné jednoduše. Zbrojní závody v Rusku už pracují na vícesměnný provoz, takže by bylo rozumné předpokládat, že počet vyrobených kusů bude vyšší.

Korupce brzdí ruský zbrojní průmysl

Z řady důvodů to ovšem nemusí být výrazné navýšení, ba dokonce může být prakticky neznatelné. Ruský zbrojní průmysl trpí dlouhodobě vysokou mírou korupce a podfinancováním. Stejně jako jiné obory vyžadující velkou míru expertizy i jinde na světě se musí potýkat s nedostatkem zkušených a vzdělaných odborníků. A v neposlední řadě situaci komplikují i rozšířené sankce, které minimálně komplikují dovoz západní techniky, jíž moderní ruské tanky byly vybaveny. Najít náhrady není nemožné, ale také to není jednoduché, byť se o to ruský průmysl snaží v řadě případů dlouhodobě.

Rozhodně nezvládne pokrýt jak potřeby ruské armády, tak svoje závazky k zahraničním odběratelům.

Například Indie nepočítá s tím, že by mohla z Ruska odebrat tolik techniky a materiálů, kolik si v posledních letech objednala. Rozpočtové kapitoly indického ministerstva obrany určené k nákupu techniky z Ruska zůstanou pro letošní rok minimálně zčásti nevyužité.

Mnohem větší roli než výroba nových hrají v doplňování stavů ruských jednotek tanky, které byly uloženy v armádních skladech po celém Rusku.

Sáhli na hřbitovy

Kolik obrněné techniky ruské síly mají zakonzervované a připravené v zálohách, je pochopitelně státní tajemství. Hojně citovaný odhad uváděl, že ještě na začátku druhé dekády 21. století mělo Rusko k dispozici skladové zásoby čítající zhruba deset tisíc tanků různých typů.

Nový odhad analytického kanálu Covert Cabal, jehož autor prošel starší i nové satelitní záběry tankových skladů na ruském území, uvádí, že skutečný počet tanků v použitelném stavu by měl být nižší: zhruba pět tisíc kusů.

Tak tomu bylo alespoň na začátku roku 2022. Od té doby zmizelo z armádních skladů zhruba 1500 kusů všech možných typů.

Údaj pochopitelně není zcela přesný, část strojů mohla být přesunuta například z otevřených prostor do krytých hal. Velmi dobře ovšem odpovídá rozsahu ruských ztrát na Ukrajině, což zase nasvědčuje tomu, že rámcově bude správný.

Ruská armáda se po mobilizaci z podzimu a zimy loňského roku proti stavu před invazí nijak nezmenšila, v mnoha ohledech se spíše rozrostla. Lze tedy předpokládat, že bude potřebovat zhruba srovnatelné množství techniky.

Na pohled logickou volbou je sáhnout nejdříve po té nejnovější ve skladech, v případě tanků po strojích T-80 a T-72 různých variant. Oba typy tvoří největší část rezerv, dohromady snad kolem téměř 3000.

Pro srovnání, T-54/55 by ve skladech podle Covert Cabal mělo být zhruba 300 až 500 kusu. Jde přece jenom o tak starý typ, že velká část inventáře již byla definitivně vyřazena, zničena, případně prodána.

Lepší staré než žádné

Ruští technici ovšem ze skladů vyvezli kromě těchto novějších typů zřejmě i již zmíněné T-54/55, byť v malých počtech, ale také už několik stovek starších tanků typu T-62, které pochází generačně ze 60. let – část z nich ovšem prošla nějakou modernizací.

Zdánlivě zvláštní krok by mohl být dán okolnostmi, které z oběžné dráhy nelze vysledovat. Situace přímo ve skladech je nepochybně složitější, než se nám může zdát. Zásadní roli hrají například skladovací podmínky. I nové stroje stárnou rychle, pokud nejsou správně uloženy a zakonzervovány. Ideální samozřejmě je zaparkovat je v kryté hale za stálé teploty či vlhkosti a pravidelně kontrolovat jejich stav, to se v praxi v Rusku zřejmě příliš neděje.

Drtivá část tanků je skladována přímo pod širým nebem, a to i v poměrně drsných klimatických podmínkách. Existují způsoby, jak vliv klimatu výrazně omezit, ovšem například charakteristickou „plachtou“, která hlídá teplotu a omezuje působení vlhkosti, byla vybavena pouze menší část venku uskladněných strojů. Jak často probíhala kontrola a údržba uskladněné techniky, bychom mohli ovšem pouze spekulovat.

Vybrané starší stroje mohly být vyexpedovány například proto, že byly ve velmi dobrém stavu. Jinak řečeno, byly z nějakého důvodu uskladněny s větší péčí než řada novějších tanků, které před nasazením budou vyžadovat větší či menší opravy.

Svou roli může hrát i vytížení ruského zbrojního průmyslu. Kapacity montážních linek a množství náhradních dílů a komponentů nutných pro modernizaci tanků typu T-72 a T-80 budou nepochybně omezené. Poptávka po obrněných vozidlech mezi bojovými jednotkami je přitom prakticky neukojitelná.

V mnoha ohledech je lepší poslat na frontu alespoň nějakou bojovou techniku teď než čekat dlouhou dobu – možná měsíce, možná roky – na dodávku novějších strojů.

T-54/55 – nejvyráběnější tank historie

První prototyp T-54 byl dokončen v závěru roku 1945, přičemž sériová výroba začala v roce 1947. Její náběh ale provázely komplikace, a tak ve velkém tanky začaly sjíždět z linek až v 50. letech. A vyráběly se až do začátku 80. let. Série T-54/55 se nakonec stala nejprodukovanějším tankem v historii. Dnes se odhaduje, že jich vzniklo 86 až 100 tisíc. Stroj se nakonec stal hlavním tankem obrněných jednotek sovětské armády, armád zemí Varšavské smlouvy a mnoha dalších.

Oba typy shrnujeme do jednoho pojmu, protože jsou do značné míry identické. T-55 mají jen několik vylepšení, která měla zvýšit pravděpodobnost přežití tanku v případné jaderné válce a která se navíc pak z velké části instalovala i na starší T-54.

Mnoho T-54 totiž bylo přestavěno na verzi T-54M, která je v podstatě stejná jako T-55. Prakticky jsou tedy většinou T-54 a T-55 na první pohled nerozeznatelné.

Hlavní zbraní je 100milimetrový kanon, který se velmi osvědčil na konci druhé světové války proti i těm nejtěžším německým tankům. S novější municí může prorazit zhruba 300 milimetrů ocelového pancíře na vzdálenost i kolem dvou kilometrů. Ovšem pancíře moderních tanků jsou z takových materiálů, které mají ekvivalentní odolnost jako 60 centimetrů oceli. V boji s jinými tanky mají tedy T-54/55 malou šanci, že uspějí tak důležitou první ranou – pokud se navíc se svým zastaralým systémem řízení palby vůbec trefí.

Jednou z výhod tanku bylo, že má velmi nízkou siluetu, díky které by měl být méně nápadný a hůře zasažitelný. To ovšem na dnešním bojišti plném řízených střel s přesností na pár desítek centimetrů, kde posádkám při zaměřování pomáhá počítač, není až tak velkou výhodou.

V případě zásahu je tank naprosto nedostatečně chráněn. Síla čelního pancíře se pohybuje podle verze v rozmezí 120 až 200 milimetrů. Při zasažení protitankovými zbraněmi, které ukrajinská strana používá, je naděje posádek tanků T-54 a T-55 na přežití mizivá.

Nikoho neohromí

Na samotné bojiště tyto starší typy nepřinesou nic oslnivého – a T-54/55 je vzhledem k datu vzniku extrémním příkladem. Výkonem se modernějším typům obrněných vozidel nemůže měřit.

Například hlavní zbraní je 100milimetrový kanon, který se velmi osvědčil na konci druhé světové války proti i těm nejtěžším německým tankům. S novější municí může prorazit zhruba 300 milimetrů ocelového pancíře na vzdálenost i kolem dvou kilometrů.

Pro přehlednost zjednodušujeme, důležité ovšem je, že pancíře moderních tanků jsou zhruba dvojnásobně silné (respektive jsou z jiných materiálů a mají ekvivalentní odolnost jako 60 centimetrů oceli). V boji s jinými tanky mají tedy T-54/55 malou šanci na to, že uspějí tak důležitou první ranou – pokud se navíc se svým zastaralým systémem řízení palby vůbec trefí.

Ovšem přímé tankové souboje jsou na Ukrajině výjimečné. A na zničení méně obrněných vozidel, jako jsou třeba pěchotní transportéry, případně budov, bunkrů a dalšího polního opevnění výkon zbraně stačí.

Naděje posádky je mizivá

Ani míra ochrany, kterou T– 54/55 nabízí posádce, není pochopitelně na úrovni dnešní techniky. Jednou z výhod tanku bylo, že má velmi nízkou siluetu, díky které by měl být méně nápadný a jednoduše hůře zasažitelný. To ale platilo před 50 lety, nikoliv dnes, kdy je bojiště plné řízených střel s přesností na pár desítek centimetrů a posádky jiných tanků zaměřují cíle s pomocí počítačových systémů řízení palby podobně jako v počítačové hře. Na dnešním bojišti je těžké se skrýt.

V případě zásahu je tank naprosto nedostatečně chráněn. Síla čelního pancíře se pohybuje podle verze v rozmezí 120 až 200 milimetrů. Při zasažení protitankovými zbraněmi, které ukrajinská strana používá, je naděje posádek tanků T-54 a T-55 na přežití mizivá. Podobně je tomu i u o generaci novějších tanků T-62, které ruská armáda už do boje nasadila. Modernější ruské tanky mají poměrně velkou naději, že přečkají jeden i více zásahů, zvláště z těch nejlépe chráněných stran, tedy hlavně zepředu.

Ruský zbrojní průmysl by zřejmě mohl dovybavit tanky dodatečnou ochranou, například tzv. reaktivním pancířem. Což jsou v podstatě bloky určené k tomu, aby se montovaly nad samotný hlavní pancíř tanku. Přitom jde o systém osvědčený a relativně účinný.

S využitím reaktivního pancíře modernizovalo své stařičké T-55 mimo jiné i Slovinsko. Slovinský upgrade ovšem zahrnoval mnohem více a vzniklá verze M-55S je vybavena celou řadou moderních prvků. Má zbrusu nový systém zaměřování a řízení palby, jiné, o něco lepší dělo, vylepšený motor a spoustu dalších vylepšení, jež generačně pocházejí z 90. let 20. století.

Kdo to udělá?

Na podobné generační obměny původních obrněnců ovšem kapacity ruského zbrojního průmyslu zatím zjevně nestačí. Ukrajinským silám se už v minulosti podařilo najít na bojišti nemodernizované verze tanků T-62 ještě ze 60. let.

T-54/55 zatím na frontě viděny nebyly, není jasné, zda a případně jakou „omlazovací kúrou“ by mohly projít. Těžko ovšem předpokládat, že by byla příliš důkladná. Slovinský projekt trval roky, v ruském kontextu nedává něco takového velký smysl.

Tamní průmysl už má připravené modernější typy, nemá pouze k dispozici dostatek kapacit na jejich výrobu v potřebném počtu. Je proto mnohem pravděpodobnější, že moskevské velení hledá dočasné řešení, které by nejspíše mělo umožnit překlenout dobu nezbytnou k navýšení výrobních a modernizačních kapacit.

Foto: US DoD (volné dílo)

Použití tanků Pershing jako dělostřelectva v korejské válce.

Do té doby mohou i starší tanky v mnoha případech účinně posloužit jako „dělo na kolech“. Nepochybně se nemohou pouštět do soubojů s modernějšími typy a měly by se držet z dosahu protitankových zbraní všeho druhu, včetně starších RPG.

Zároveň bychom ovšem neměli zapomínat, že i starý tank je pro špatně vyzbrojeného pěšáka prakticky smrtící protivník. A i T-54/55 mohou posloužit například jako tzv. samohybná děla, která nejsou nijak mohutně opancéřovaná a používají se k nepřímé podpoře jiných jednotek. Využití tanků jako dělostřelectva vyžaduje jistou kreativitu, ale rozhodně má ve válkách svou tradici.

Reklama

Doporučované