Hlavní obsah

Postradatelní a specialisté. Co se naučila ruská armáda od začátku války

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Výstavka zničené ruské techniky na pražské Letné v roce 2022.

Reklama

28. 5. 19:11

Taktika ruských invazních vojsk na Ukrajině se od začátku války výrazně změnila a přizpůsobila okolnostem. Hlavní inovace a adaptace shrnuje zpráva britských odborníků, kteří sbírali data na bojišti i mezi vojenskými špičkami.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruská armáda se na Ukrajině nedrží toho, co si sama napsala do svých manuálů a dalších dokumentů. K tomuto závěru došli autoři zatím nejpodrobnější veřejně dostupné analýzy vývoje ruské vojenské taktiky během bojů na Ukrajině.

Jednotlivé ruské jednotky, ale i ústřední velení přišly s celou řadou novinek, které reagují na taktiku a vybavení protivníka či mají nahradit slabá místa invazních vojsk. Kvůli nedostatku dobře vycvičené pěchoty tak vznikly oddíly „postradatelných“, které chodí na zteč pod vlivem drog, ale i naopak skupiny specialistů, které se velení snaží maximálně šetřit.

Ruské tanky se zase halí do tepelné izolace a k ukrajinským pozicím se přibližují často jen tehdy, kdy se na ně nemohou tak dobře zaměřit tepelně naváděné zbraně. Ruská velitelská stanoviště se skryla do bunkrů, aby byla v bezpečí před střelami ze systémů HIMARS a jim podobných. A ruská protiletecká obrana se dokázala zlepšit natolik, že tyto střely dokáže minimálně v některých případech zastavit.

To jsou jen některé závěry práce z dílny think-tanku Royal United Services Institute (RUSI), který už publikoval několik zajímavých analytických textů o vývoji ukrajinského konfliktu (například o obranných pozicích Ruska či o lekcích z prvních šesti měsíců války).

Stejně jako jiné analýzy i ta nejnovější vznikla během návštěv autorů na ukrajinské frontě, z rozhovorů s ukrajinskými vojáky a také s členy armád NATO. Z pochopitelných důvodů chybí hlasy ruských vojáků a velitelů, byť autoři pracovali s ruskými dokumenty, v některých případech i zjevně neveřejnými.

Několik pěchot

Autoři zprávy popisují ruské adaptace a inovace po jednotlivých zbraních a oblastech, přičemž tou první je z pochopitelných důvodů základní složka každé armády: pěchota.

Na začátku války psaly i Seznam Zprávy o tom, že ruské síly fungují po „praporních taktických skupinách“, někdy pro ně i české zdroje používají anglickou zkratku BTG. To byly vlastně mechanizované jednotky, které zahrnovaly pěchotu, tanky, ale také rovnou dělostřelectvo (včetně raketového), bezpilotní letouny a často i jednotku pro vedení elektronického boje (tedy obvykle rušičky).

Při invazi na Ukrajinu se ovšem tyto skupiny neosvědčily. Ukázalo se, že ruská armáda nemá dost pěchoty a tyto „BTG“ nejsou vhodné pro tak intenzivní konflikt. Rusové se tak vrátili k organizaci po větších oddílech, brigádách a divizích, a především začali hledat způsob, jak nahradit nedostatek kvalitní pěchoty.

Útočníci neměli čas vycvičit si novou, a tak došlo k rozdělení pěchotních oddílů podle rolí. Není sice přímo oficiální, žádný oddíl není označen jako „postradatelný“ v názvu, v praxi je ale vidět, že ruské oddíly mají jasně vymezené funkce.

Existuje něco jako „frontová“ pěchota (znovu, jde pouze o rozlišovací označení), která se využívá k zajištění území a k obraně. Velmi zjednodušeně je tedy jejím úkolem vykopat polní opevnění a pak ho udržet.

Pak existují „postradatelní“, jejichž nejznámějším příkladem jsou jednotky rekrutované z bývalých vězňů pro takzvanou Vagnerovu skupinu. Do stejné skupiny ovšem patří odvedenci ze separatistických „republik“ na území Ukrajiny a také část čerstvě mobilizovaných Rusů.

Tyto oddíly se využívají k vytvoření nepřetržitého tlaku na vybrané pozice protivníka. Tito muži umírají ve velkém a jejich úkolem je odhalit ukrajinská palebná postavení a obranné pozice. Podrobněji jsme taktiku jejich nasazení popisovali v tomto textu. Nejde přitom o žádné „lidské vlny“, protože tyto oddíly postupují po malých skupinách, po méně než 10 mužích.

Jeden ukrajinský velitel jednotky nasazené jižně od Bachmutu popsal pro reportéra časopisu New Yorker boj s těmito oddíly takto: „Byli jako zombie. Používali vězně jako živou stěnu. Nezáleželo na tom, kolik jsme jich zabili, pořád přicházeli noví.“ V bojích na krátkou vzdálenost přišla ukrajinská jednotka o množství mužů: v jednom případě prý vagnerovci obklíčili a pak postříleli 70 obránců. Ukrajinci se nakonec museli stáhnout.

Úkol těchto jednotek prvního sledu je jasný: jejich neustálé útoky mají obránce nakonec vyčerpat a oslabit.

Celá řada svědectví z ukrajinské strany popisuje, že útočníci bývají nezřídka pod vlivem drog, především amfetaminu. V boji tak pokračují i s velmi vážnými zraněními. Byly zaznamenány i případy, kdy po těchto oddílech střílela jejich vlastní strana, když bojovníci přerušili útok a pokusili se o návrat na vlastní pozice.

Hýčkaní specialisté

Ukrajinské ztráty ovšem nepůsobí primárně „postradatelné“ oddíly. Když jejich útoky najdou slabé místo nebo vytvoří nějakou mezeru v obraně, nastoupí jednotky specialistů, třeba sniperů, minometná družstva, ale také piloti dronů, kteří spolupracují s dělostřelectvem. Ti se často koordinují s kvalitnějšími útočnými oddíly, často z řad výsadkových vojsk nebo námořní pěchoty, které nastupují po „postradatelných“.

Je celkem pochopitelné, že ztráty jsou mezi jednotlivými složkami rozloženy velmi nerovnoměrně. Postradatelné jednotky je mají extrémně vysoké. Kvalitnější útočné jednotky bývají ušetřeny těch nejhorších bojů a dostávají lepší vybavení (např. neprůstřelné vesty), takže jejich naděje na přežití je vyšší. Často jsou nasazovány až ve chvíli, kdy je situace příznivá, aby mohly dosáhnout stanovených cílů s menšími ztrátami.

Specialisté pak tráví velkou část nasazení v záloze a bojují obvykle z dobře připravených pozic, připravených postradatelnými nebo jinou pěchotou. Díky tomu přicházejí jen o málo mužů a v jednotkách se udržuje vysoká míra dovedností a zkušeností.

Velkou neznámou je morálka a to, jak se tento způsob válčení a obecně situace v ruské armádě podepisuje na ruských jednotkách. Ruská nezávislá média zjistila, že přibývá případů odsouzení za dezerci z nasazení na Ukrajině, z toho ovšem nelze přesně soudit stav mezi ruskými vojáky.

Ruské oddíly zjevně mohou fungovat i s velkými ztrátami, to se na Ukrajině už ukázalo. Zároveň ovšem nejsou příliš pružné. Pokud by se podařilo prolomit dnešní v podstatě statickou situaci na frontě, autoři analýzy odhadují, že ruské jednotky si se vzniklou situací zvládnou poradit jen obtížně.

Zvláště když mezi sebou obecně příliš dobře nespolupracují „napříč“ armádou. Dobře funguje velení například v rámci jedné brigády či divize. Podstatně hůře ovšem už probíhá kooperace mezi sousedícími jednotkami na frontě – tedy jedna ruka, řekněme brigáda, příliš dobře neví, co dělá druhá. A komunikace mezi nimi je pomalá.

Zákopy, příkopy, miny a zase zákopy…

I když má ruská pěchota celou řadu potíží, v jednom ohledu má i podle autorů zprávy dobrého spojence: ruské ženisty. Právě ti mají na svědomí rozsáhlá opevnění, která v posledních měsících vyrostla na velké části fronty – a také v hlubokém pásu za ní.

Na celkem několika stovkách kilometrů fronty vznikla síť zákopů, zpevněných pozic, protitankových příkopů, bunkrů, minových polí a dalších opatření, která mají zkomplikovat a zpomalit snahy o průlom. Obrana je na mnoha místech hlavně jižní fronty hluboká několik desítek kilometrů, jak dokládají satelitní snímky z konce prvního květnového týdne, o které se podělili finští analytici.

Celkem zjevně jde o obranné pozice složené z několika navazujících obranných linií, které protivník musí zdolávat jednu po druhé. V první linii budou nejspíše relativně slabé jednotky „frontové“ pěchoty zakopané ve vhodném terénu. Toto první pásmo je široké zhruba tři až čtyři kilometry.

Pak následuje obranná linie složená z téměř souvislé soustavy zákopů a krytů. Ta je asi určená pro větší pěchotní formace, je ale také více méně statická: vojáci ji mají bránit a držet. Hloubka je podle snímků dva až tři kilometry.

Následuje další, zhruba čtyři až pět kilometrů široké pásmo, ve kterém operují mechanizované zálohy. Tedy v podstatě oddíly složené z tanků a dalších obrněných vozidel a také důležité dělostřelectvo, které mají „hasit“ situaci na nejohroženějších místech a aktivně reagovat na protivníkovy snahy.

Ještě za tímto pásmem je připravená další, znovu tři až čtyři kilometry hluboká, obranná linie. Finští analytici až toto postavení označují za „hlavní obrannou linii“. Tvoří ji několik řad zákopů, protitankový příkop a různé překážky jako „dračí zuby“.

Zhruba o několik kilometrů dále je pak připravena ještě, pravda rozsahem zřejmě menší, linie záložního opevnění. Do něj mohou ustoupit jednotky vytlačené protivníkem z původních pozic. A ještě o něco dále se už připravují další obranné pozice kolem klíčových pozic (v Záporožské oblasti třeba kolem města Tokmak).

Za speciální zmínku stojí ruská minová pole. Ruské oddíly údajně vůbec netrpí nedostatkem min a plně toho využívají. V takových polích se používají jak protitankové, tak protipěchotní miny, obvykle s několika typy roznětek, aby situace pro útočníka byla ještě komplikovanější.

Při útocích na taková postavení jde hlavně o čas: pokud oddíly v minách a dalších překážkách uváznou, je jen otázkou času, kdy se stanou terčem pro dělostřelectvo či letectvo. A pak nezáleží na tom, zda vojáci sedí v sovětských nebo západních obrněncích, výsledek bude stejný.

Konec 1. části. V dalších se budeme věnovat popisu vývoje taktiky tankových vojsk, dělostřelectva, letectva i protivzdušné obrany.

Reklama

Doporučované