Hlavní obsah

Ruská armáda se mění k obrazu vagnerovců nebo německých „Sturmtruppen“

Foto: Profimedia.cz

Příslušník ruské námořní pěchoty střílí z granátometu AGS-17 na ukrajinské pozice na neznámém místě fronty v únoru 2023

Reklama

Ukrajinské síly se údajně zmocnily nového manuálu ruské armády. Ukazuje, že ruská armáda mění svou taktiku i organizační strukturu směrem k využití „útočné těžké pěchoty“.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Povaha války na Ukrajině se od svého začátku výrazně změnila. Z původně zamýšlené několikadenní „spanilé jízdy“ ruských kolon do nitra země se vyvinula nelidská opotřebovávací válka. Místo rychlých manévrů a obchvatů proti sobě stojí vojáci v zákopech a dnes už na obou stranách mohutná dělostřelectva.

Obě strany také přišly o celou řadu zkušených vojenských profesionálů a techniky. V ukrajinském případě existuje naděje, že se ztráty podaří postupně vynahradit lepší technikou. Ruská armáda takovou naději nemá. Místo toho možná spoléhá na úplně jiné řešení.

Naznačují to alespoň informace založené na údajném novém tréninkovém manuálu, kterého se měla zmocnit ukrajinská strana. Na veřejnost s tímto tvrzením přišel twitterový účet „TatarigamiUA“. Ten v posledních týdnech získal pozornost jako velmi přesný zdroj informací o vývoji kolem Vuhledaru. Nebo také se zajímavým popisem taktiky vagnerovců z ukrajinského pohledu.

Byť existuje jistě riziko záměrných dezinformací, informace z údajného manuálu velmi dobře odpovídají tomu, co lze v současné době pozorovat na bojišti. Konkrétně už měsíce bojů u Bachmutu.

Z tanků ven

Jak si možná vzpomínáte, ruská armáda nastupovala do války „obrněná“. Hodně se mluvilo o takzvaných „praporních taktických skupinách“ (BTG anglickou zkratkou), což jsou vlastně mechanizované jednotky přímo míchající mechanizovanou pěchotu s tanky a dělostřelectvem.

Každá taková skupina měla kolem desítky tanků, několik desítek vozidel pěchoty a pár set (200 i více) „pěšáků“. Alespoň tedy na papíře: v praxi se ukázalo, že stavy pěchoty jsou výrazně nižší, než by podle ruské doktríny měly být.

Někdo tvrdí, že šlo o další doklad rozšířené ruské korupce a velitelé měli na seznamech mužstva ohromné množství černých duší. Podle jiných prostě ruská armáda neměla na zajištění personálu prostředky, ale techniky měla ve skladech více než dost. A na papíře to množství tanků a dalších vozidel vypadalo dobře, tak proč nepředstírat, že jde o skutečně funkční jednotku.

V praxi se ovšem na Ukrajině od „praporních taktických skupin“ začalo rychle ustupovat. Analytici a komentátoři tvrdili, že ruské síly rychle přešly ke staršímu typu řízení armády, tedy primárně po jednotlivých divizích. Ale válka se měnila, ruské cíle také, a tak zřejmě přišla další změna.

Jejím příznakem byly zprávy o „lidských vlnách“ jednotek vagnerovců u Bachmutu. Dáváme název do uvozovek, protože se především v našich a obecně západních médiích nadužívá a používá příliš pejorativně. Ne každý útok pěchoty lze označit za útok „lidské vlny“ a vagnerovci – a obecně ruská armáda – mnohem častěji zřejmě používají postup v menších skupinách pěchoty, obvykle v několika sledech s podporou dělostřelectva, minometů, ale také třeba palbou kulometů či tanků a obrněných vozidel za jednotkami.

Granáty a plameny

Aby se podobná taktika ruským silám dařila lépe provádět na bojišti, ruské velení umožnilo změnit i samotné jednotky. Podle manuálu mohou vznikat jakési „útočné oddíly“. Jde vlastně o amalgám několika jednotek a specialistů vybraných tak, aby dohromady mohli účinně provádět útok – na to je kladen důraz – v zarostlém či zastaveném terénu. Výslovně se například zmiňují útoky na zákopy v lesících či větrolamech. Tedy místa, ve kterých si ukrajinské jednotky velmi často budují obranné pozice.

Dohromady by takovou jednotku mělo tvořit několik set mužů. Ne všichni z nich jsou přímo pěchota: oddíl má mít k dispozici vlastní průzkumníky, dělostřeleckou jednotku, ale pokud možno také operátory dronů či naopak prostředků boje proti protivníkovým dronům (tzv. elektronického boje).

Proti starším „praporním taktickým skupinám“ jsou ovšem tyto skupiny mnohem silnější, co se týče pěchoty. Na oddíl totiž mají připadat tři útočné roty (tj. možná až 400 mužů), ale jenom tři tanky. Jak jsme už zmiňovali, ve starších BTG bývalo až 10 tanků na zhruba 200 mužů pěchoty.

Poměrně velký důraz je ovšem kladen na dělostřelectvo. Oddíl by mělo v útoku ideálně podporovat 12 hlavní: šest samohybných houfnic a šest tažených za nákladními vozy či jinými vozidly. K jednotlivým „pododdílům“ (útočným rotám) by pak měly být přiděleny ještě dva minomety.

Zezadu je má palbou podporovat pár zmíněných tanků, obrněných vozidel, a pak také minomety, ostřelovači a v boji proti pěchotě, a to i zakopané, také účinné přenosné granátomety (AGS-17). Podrobnější přehled vybavení najdete v tomto příspěvku na facebookové stránce „Válka. Válka se nikdy nemění.“ (která mimochodem každý den vydává přehled vývoje ukrajinského konfliktu pro ty, kdo by ho chtěli sledovat).

Obecně lze říci, že vybavení nových oddílů je určeno k boji na krátkou vzdálenost a na relativně malém prostoru; není určen k nějakým mechanizovaným manévrům. Pěšáci se mají pohybovat výhradně krytým terénem – držet se mezi stromy, domy atp. – a postupovat směrem k nepříteli v malých skupinách.

Každému útoku má předcházet průzkum a infiltrace do blízkosti protivníkových pozic. Pak má samozřejmě přijít dělostřelecká palba, jejímž cílem je, jak způsobit ztráty, tak donutit protivníka, aby se skryl v zákopech a ztratil tak možnost reagovat na to, co se děje před ním.

Samotný útok má začít ne déle než minutu po skončení dělostřelecké přípravy. Ruští vojáci podle svědectví z bojiště do něj nenastupují jako lidská vlna s nasazenými bajonety, ale vybaveni celou řadou „těžších“ zbraní. Výjimkou není využívání původně protitankových „pancéřových pěstí“ RPG přímo proti protivníkově pěchotě, ne pouze obrněné technice. Používají se granátomety, plamenomety a další podobné zbraně s větším účinkem než běžné útočné pušky.

Útočné oddíly mají především za úkol protivníka zničit, ne obsadit nové pozice. Pokud tedy útok uspěje a nepřátelské pozice jsou zničeny, útočné jednotky se v nich nemají zastavovat a zdržovat. Jednak proto, aby útok neztratil na hybnosti, a zároveň proto, že to je nebezpečné. Protivník mohl své pozice zaminovat, nebo je jeho děla mohou mít dopředu zaměřené přesně pro podobné případy: když je tedy útočný oddíl obsadí, může být vzápětí zničen.

Inspirace a omezení

Podobná taktika se v historii vojenství neobjevuje poprvé. Speciálními údernými oddíly proslula například německá armáda za 1. světové války. Jejich taktika infiltrace do protivníkových zákopů a hojného využívání účinných zbraní pro boj na blízko (plamenometů například) se v zákopové válce ukázala být dosti účinnou.

Jak ovšem připomněl bývalý generál Mick Ryan (dnes hojně sledovaný komentátor a vojenský teoretik), účinná německá taktika tehdy nevedla k velkým vojenským úspěchům. Německá armáda (a ostatně i ty další) byla v první světové válce stále odkázána na sílu lidských a zvířecích svalů. I když se tedy podařilo úderným oddílům prorazit protivníkovy linie, výslednou slabinu nebylo jak využít.

Pokud by tedy Rusko mělo taktiku skutečně plně využít k vítězství ve válce, muselo by mít k dispozici také silné a efektivní obrněné zálohy. Tedy jednotky, které by vzniklou mezeru v obraně dokázaly využít k průniku hlouběji do protivníkova území. Ryan je přesvědčený, že ruská armáda něčeho takového není schopna a tato dílčí taktická inovace nedokáže napravit hlavní strategickou chybu Kremlu – totiž to, že si vůbec s válkou v dané situaci začal.

Jako každá jiná taktika, ani tato není pochopitelně vhodná do každého prostředí a terénu. Naznačuje (ne snad přímo dokazuje, protože neznáme všechny okolnosti) i zcela odlišný průběh dvou probíhajících ruských útoků: u Bachmutu a Vuhledaru.

V relativně nepřehledném, zvlněném, zastavěném a také zarostlém terénu kolem Bachmutu ruská armáda stále postupuje. V rovinaté krajině kolem vyvýšeného Vuhledaru za měsíc ruské síly nepostoupily ani o krok a přišly řádově o stovky kusů těžké techniky a nejspíše tisíce mrtvých i raněných.

Otevřenou otázkou také je, jak rychle se podaří tuto taktiku ruské armádě absorbovat. Celá řada zkušených vojáků a důstojníků už na Ukrajině padla, nebo byla raněna tak, že nemůže bojovat dále. Výcvik nováčků bude nějakou dobu trvat. A možná ještě obtížnější může být přesvědčit dostatek ruských velitelů, aby skutečně novinku začali využívat.

Problémem může být i (ne)dostatek vhodného vybavení pro úderné oddíly. Ruský průmysl by měl zvládnout bez potíží výrobu lehčího vybavení, jako jsou minomety, kulomety atp. Horší může být situace ohledně dělostřelectva.

Na druhou stranu, taktika může být za určitých podmínek relativně účinná i bez silného dělostřelectva. Ruské velení v posledních měsících ukázalo, že je ochotné smířit se s poměrně vysokými ztrátami. Politická reprezentace se zatím zřejmě neobává, že by to vedlo k nepokoji v zemi. Té nejdůležitější složky pro podobnou taktiku – pěšáků – tedy má a zřejmě bude mít ruská armáda dostatek.

Reklama

Doporučované