Článek
Je to dobrý příběh s ne úplně dobrým koncem. I když to je samozřejmě diskutabilní. Nekrolog britského byznysmena Davida Pottera, který letos koncem června zemřel v nedožitých 83 letech, se čte jako příběh úspěšného a naplněného života.
Zároveň ale ukazuje, jak málo někdy dělí fenomenální úspěch od neúspěchu, jak důležité jsou v podnikání náhoda a štěstí, a taky mimoděk potvrzuje, že nové technologie to mají v Evropě těžší než v Americe, jakkoli mohou být inovativní a převratné.
Značku Psion znají dnes už jen pamětníci a zároveň nerdi. Tím myslím tu část své generace, která už v osmdesátých letech na počítačích hrála hry nebo programovala v jazyce Basic. A když pak po roce 1990 začali pracovat, neunikla jim zajímavá věc s názvem Psion Organiser. Vešla se do kapsy, ale pohodlněji se nosila v batohu a byl to takový předchůdce smartphonu bez dotykového displeje a připojení na internet. Napsáno s velkou nadsázkou, jistěže.
Ale od začátku. David Potter se narodil britským rodičům v Jihoafrické republice, vystudoval fyziku v Cambridge, získal doktorát z matematické fyziky na Imperial College v Londýně a v sedmdesátých letech přednášel a psal odborné knihy o využití počítačů ve fyzice.
Avšak nebyl typický akademik, a stejně jako věda a technologie ho zajímalo podnikání. První peníze vydělal na burze: po ropném šoku v roce 1974, kdy většina lidí v panice prodávala, nakupoval podhodnocené akcie a své úspory zdvojnásobil.
Pak si jednu zimu v sedmdesátých letech vyrazil na lyže do Rakouska. Britové tehdy ještě moc náruživě nelyžovali a byl to koníček spíš těch majetnějších, ale Potter si to po výdělcích na burze mohl dovolit. A nakonec se mu ten výlet mnohonásobně vyplatil.
Všiml si totiž zvláštní věci: Rakušané nespí pod dekami a prostěradly jako Britové, ale pod peřinami. Anglicky se peřina řekne duvet, což je z francouzštiny. Na kontinentu se peřiny celkem běžně používaly, v Británii to však byla v podstatě novinka. Přitom tak praktická – zejména to, že povlaky se dají prát samostatně. Potter usoudil, že něco takového se musí prosadit i v Británii, a hned po návratu investoval téměř všechny své úspory do jediného významného britského výrobce peřin.
Zbytek je historie, jak se říká. Potter vydělal spoustu peněz a všechny je investoval do firmy, kterou založil v roce 1980 a pojmenoval ji Psion.
Zajímavý detail: Psion nezačínal hardwarem. Jeho prvním hitem byl software, konkrétně letecký simulátor pro Sinclair ZX81, který se stal nejprodávanějším programem pro tenhle počítač (a nerdům se opět při vzpomínce na něj asi rosí brýle).
Teprve v roce 1984 přišel Psion Organiser, tedy „krabička“, která spojovala kalendář, adresář, poznámky a výpočetní výkon. Přečtěte si tu větu ještě jednou. Kalendář, kontakty, poznámky, aplikace. V kapse. V roce 1984.
Něco vám to připomíná?
Samozřejmě, Organiser nebyl iPhone. Neměl dotykový displej, nešlo s ním telefonovat, neexistovala sociální média. Ale koncept – univerzální osobní počítač do kapsy, který organizuje váš život – byl na světě. Víc než dvacet let před tím, než Steve Jobs vystoupil na pódium v San Francisku, aby představil hned tři novinky, a ukázalo se, že má v kapse jedinou věc. Ano, iPhone.
Když Psion pro svůj model Series 5 vyvinul operační systém EPOC, Potter dokázal něco, co dnes zní jako sci-fi: přesvědčil Nokii, Ericsson a Motorolu, aby společně založily firmu Symbian a vyvíjely jeden sdílený operační systém. To bylo v roce 1998.
A fungovalo to. Symbian běžel na více než 125 milionech zařízení a byl dominantní mobilní platformou světa až do roku 2010, kdy ho konečně předběhl Android. Což je ta politicky zajímavá část příběhu. Historie chytrých telefonů nezačala v Cupertinu ani v Mountain View. Začala v Evropě, v Londýně, a to ve firmě, na jejímž počátku byly - napsáno hodně s nadsázkou - rakouské peřiny.
Jenže.
Psion dnes neexistuje, lépe řečeno existuje jako značka průmyslových terminálů, kterou nakonec koupila Motorola. Symbian je mrtvý. A když dnes řeknete „smartphone“, a zeptáte se, kdy konkrétně začíná jeho historie, všichni se shodnou na iPhonu.
Co se stalo? Rozhodly náhody a detaily. A pak jedna věc, která náhoda nebyla.
Nejdřív ty náhody. Potter kdysi vyjednával s Alanem Sugarem o koupi Amstradu. Kdyby ta transakce vyšla, Psion by získal vlastní výrobu mobilních telefonů a dějiny mobilního trhu mohly vypadat jinak. Ale nedohodli se.
Symbian zase doplatil na to, že konsorcium konkurentů je skvělý nápad přesně do chvíle, než je potřeba rychle rozhodovat. Zatímco Google diktoval Androidu směr železnou rukou, Symbian úpěl v kompromisech mezi Nokií a ostatními. A když v roce 2007 přišel iPhone, ukázalo se, že dvacetiletý náskok se dá prohrát během tří let.
Z toho plyne první lekce: být první není vždy výhoda. První průkopník musí nejdřív všem vysvětlit, co vlastně nabízí. Platí za edukaci, dělá chyby a vydává se slepými uličkami. Vytváří trh, a to stojí náklady. Když uspěje, bere všechno. Ale když v tu chvíli přijdou druzí, třetí a prostě další, a někdo z nich má štěstí, bere všechno on.
A pak je tu ta věc, která náhoda nebyla. Potter rozjel svůj slibný byznys na špatném kontinentu. Při rozjezdu se to eliminovalo tím, že firmu budoval téměř bez dluhů a investic. Měl přece peníze za ty peřiny. V jednu chvíli ale potřebujete silné investory, kteří pochopí šanci.
Londýn je evropské finanční centrum, ale klíčové v téhle charakteristice je právě to slovo „evropské“. Analytici v City neměli pochopení pro výrobu hardwaru. Označovali ji za „metal bashing“, neboli bušení do plechu, a tvrdili, že návratnost takových investic je příliš riziková.
Potter postavil Psion jako firmu založenou na „kultuře mozků“. Zaměstnával vědce, zejména fyziky a matematiky. V bance se ho ale ptali, jak to vidí s příjmy v příštím kvartálu, svěřil se trpce v jednom z rozhovorů.
Tohle je evropský příběh: nikdy jsme netrpěli nedostatkem talentu, ale nedostatkem trpělivosti. Když se dnes vedou nekonečné debaty o tom, proč nemáme evropský Google nebo Apple, hledají se vysvětlení kulturní, regulační, daňová. Potterův příběh nabízí jednodušší odpověď: Evropě chybí něco, co k Silicon Valley naopak neodmyslitelně patří. Věřit ve sny a na zázraky.
Potter byl génius, a to se vědělo. Stejně jako to, že uměl být nepříjemný a byl neoblíbený. Nechápal, že investoři nevidí, že jim předkládá něco unikátního a skvělého. A že by měli být poctěni tím, že jim nabízí, aby do jeho firmy investovali. Což se nestalo a výsledek známe.
Zároveň byl ale mužem pevných zásad a se smyslem pro něco, čemu bychom mohli pateticky říkat veřejné dobro. Se ženou vložili dva miliony liber do neziskové instituce Bureau of Investigative Journalism, podporující investigativní žurnalistiku, protože věřili, že každý byznys má zároveň vytvářet veřejně prospěšné hodnoty.
Evropa nebyla v posledních třech dekádách na své velké „success stories“ v oboru technologií připravená. Proto se u příležitosti Potterovy smrti píše o Psionu v minulém času. A když dnes evropští politici mluví o „technologické suverenitě“ a plánují, jak podpořit startupy a inovace, možná je tohle příběh, ze kterého se lze poučit.
I když jak přesně, vlastně nevím. S jedinou výjimkou. Určitě bychom se v Evropě zase měli naučit věřit na zázraky.
Mimochodem, pokud jde o peřiny, tak v tom se David Potter ani trochu nemýlil. V Británii zdomácněly stejně jako všude jinde na kontinentu. Spí se pod nimi pohodlně a nerušeně. Evropa prostě zná své priority.
