Článek
Amerika slaví čtvrt tisíciletí své existence. Úmyslně píšu Amerika, nikoli USA, protože tak mám tu zemi v hlavě. Tak o ní přemýšlím a vím, že někomu může překážet, že Amerika, to jsou ve skutečnosti dva kontinenty a mnoho zemí. Ale v mé hlavě Amerika rovná se USA.
Vysvětluju to, protože je to důležité. Když píšu nebo říkám Amerika, je to pro mě něco jako domácké jméno. Za komunismu jsem snil o tom, že v Americe budu jednou žít. Chtěl jsem pracovat v kosmickém výzkumu a jinou možnost pro tuhle kariéru jsem neviděl.
Když komunismus padl, začal jsem do Ameriky jezdit a poznávat ji. A kupodivu se nedostavilo zklamání. Zjistil jsem, že existují minimálně dvě Ameriky, ta na pobřežích a pak ta ve vnitrozemí, a že jsou každá jiná a zároveň se doplňují. Dává to té zemi sílu a pevné základy, které si v křehké Evropě a zemi s historií Česka nedokážeme představit.
Když po roce 1997 začalo být jasné, že Česko míří do NATO a v březnu 1999 se oficiálně stalo jeho členem, bylo pro mě příjemné být najednou „na správné straně historie“, společně s Amerikou.
Takzvaný Západ možná nikdy nevypadal tak silný jako tehdy. Atlantické spojenectví demokratické Evropy, do které jsme se díky Havlovi zařadili rychle i my, se zdálo přirozené a „na věčné časy“, jak by se dalo napsat ironicky. Tak jsme to spojení brali a chápali – nekriticky, často bez ohledu na tu druhou stranu, automaticky a sebejistě.
Věděli jsme, že Amerika a Evropa se liší. Amerika byla ta technologicky vyspělejší, rychlejší a silnější. Rozhodovalo se v ní vždycky o budoucnosti a Evropa věděla, že s ní v tom nemůže soupeřit, ale že může nabídnout základy a kořeny.
Amerika byla zemí, kde si lidé můžou splnit sny, ale taky v ní nic není zadarmo. V Evropě je toho zadarmo dost, ale nesmíte chtít moc. Nějakým způsobem se ty dva světy doplňovaly.
Anebo se nám to zdálo? Byla to iluze a klam, protože atlantické spojenectví bylo jen situační a dočasné? Protože Amerika vznikla úplně na jiných principech a ideálech, než které její zakladatelé zanechali v Evropě? 250 let od napsání a podepsání Deklarace nezávislosti je možná dobrou příležitostí se nad tím zamyslet.
Soukromé, nebo spíše veřejné štěstí?
Ta nejznámější věta z Deklarace nezávislosti se týká garantovaného práva občanů usilovat o štěstí. „Pursuit of happiness“ je něčím, co je v jinak politickém dokumentu hodně lidské a zároveň srozumitelné. Zejména v 80. letech, v době dospívání v Československu, bylo snadné si pod tím představit právo na vlastní dům a motorku nebo auto a svobodu říkat si to, co si myslíte. Což je všechno pravda, ale případnější je tomu říkat americký sen.
Myslel „usilováním o štěstí“ Jefferson, který to napsal, něco jiného? Filozofka Hannah Arendtová o tom píše v knize O revoluci (1963) a tvrdí, že se v dokumentu nepíše o štěstí soukromém, ale veřejném. Soukromé štěstí je, když vás stát nechá na pokoji a vy si vlastním úsilím a schopnostmi zařídíte pěkný život. Veřejné štěstí je ne snad přímo opak, ale něco jiného - že se podílíte na obecních věcech, pomáháte tvořit štěstí všech.
Arendtová to dokládá Jeffersonovým starším textem, ve kterém psal, že předkové současníků odešli do Ameriky, aby založili nové společnosti a komunity podle zákonů, které povedou k „veřejnému štěstí“. A zdá se logické, že v tak zásadním a důležitém dokumentu myslel v roce 1776 právě tohle.
Je to detail, který by mohl zůstat pozapomenutý v historii. Anebo být takovou bláznivou historickou anekdotou: Američané jako by špatně pochopili svého otce zakladatele, a díky tomu vybudovali dnes nejsilnější stát světa. Na myšlenkách individualismu, meritokracie a oslavě výjimečnosti, na permanentní nedůvěře vůči státu a víře v jednotlivce.
Věříme, že Trump je anomálie
Spojenectví Ameriky s Evropou jsme vždy vnímali jako přirozené, protože bylo založené na společných hodnotách. Které to byly? Asi demokracie, svoboda jednotlivce, tržní ekonomika a křesťanství a osvícenství coby kořeny.
Jenže to je takový seznam skoro z povinnosti, lidé vyrůstající a žijící ve svobodných zemích to na rozdíl od nás brali jako samozřejmosti. Takže to hlavní pojítko mezi Amerikou a Evropou po druhé světové válce asi bylo opravdu situační: NATO i další instituce, definující Západ, vznikly jako reakce na ruskou hrozbu. Jako účelové a funkční (jak se nakonec ukázalo) spojenectví zemí, které víc než společné hodnoty spojuje společný nepřítel.
A to je dnes hlavní narativ těch, kteří Západ ve smyslu atlantického spojenectví mezi Amerikou a Evropou považují za končící nebo už uzavřenou kapitolu. Spíš v Americe než v Evropě, kde stále věříme a doufáme, že dnešní divné vztahy jsou anomálií danou Donaldem Trumpem a jeho spojenci. A až odejde Trump, vrátí se přátelství.
Mohlo by vás zaujmout
V Americe jsou hlavními „ideology“ rozchodu s Evropou ti příslušníci intelektuální elity, kteří pomohli Trumpovi k jeho druhému zvolení. Jsou to lidé často těsně spojení s rozmachem technologií a nástupem AI a blízcí celému Silicon Valley.
Marc Andreessen, jeden z nejvýraznějších představitelů této elity, to během června srozumitelně a jasně shrnul ve dvou tweetech, vždy v lehce ironickém kontextu „zaslechnuto na Floridě“. Napsal: „Západ neexistuje. Zemřel spolu s francouzskou revolucí. Nahradila ho Amerika.“ A pak ještě: „Francouzská revoluce se vůbec nepodobala té naší; neměli bychom předstírat, že máme s Evropou něco společného. A po druhé světové válce už nemáme společného nic.“
Jinými slovy, Západ byl dočasná konstrukce (hlavně proti SSSR). Evropu a Ameriku rozdělily jejich odlišné revoluce (svoboda a individualismus versus centralizace a rovnostářství) a tohle spojení ztratilo smysl pádem železné opony. To, co jsme po roce 1989 v Československu brali jako začátek nové éry, byl ve skutečnosti začátek konce té minulé.
Je to měřitelný sešup
Nejde o dominantní či převládající postoj společnosti. Na druhou stranu, podstata Ameriky je mimo jiné právě v tom, že velkou část světa za hranicemi státu nebo i okresu zcela ignoruje. Ale zároveň je teze o rozchodu s Evropou pohodlná pro ty, kterým vadí evropské regulace a pokuty pro technologické firmy, evropská neochota platit dostatečně za svou obranu, a zároveň tradiční povýšenost a pocit kulturní nadřazenosti.
A zatímco Andreessen a jeho okruh vyprávějí příběh o odlišných hodnotách, Evropa mezitím líčí Ameriku jako oběť hlupáků, kteří si zvolili za prezidenta kašpara. Přesně v duchu té popisované nadřazenosti.
Zhoršilo se to ale i měřitelně. Podle průzkumu Pew Research Center z června 2026 většina lidí ve všech deseti zkoumaných evropských zemích „nedůvěřuje Trumpovi, že ve světových otázkách udělá správnou věc - a v osmi z nich si to myslí tři čtvrtiny veřejnosti nebo víc“. A nejde jen o sympatie, jde o důvěru. Maďarsko a Polsko jsou jediné dvě země, kde většina lidí považuje USA za spolehlivého partnera.
Starší data z Eurobarometru ukazují stejný směr: pozitivní názor na USA klesl napříč EU za pár měsíců ze 47 na 29 procent, v Dánsku dokonce ze 47 na 13. Ve Francii, Německu, Nizozemsku, Švédsku i Británii dnes lidé jmenují USA jako druhou největší hrozbu pro svou zemi, hned po Rusku. Ve Španělsku jsou Amerika a Rusko na stejné příčce.
Takhle jsou rozdané karty v „kulatém“ výročí existence Ameriky. Američané si to oslaví jako vždycky: s rodinami a přáteli, grilováním a nakonec večer u ohňostroje. My v Evropě nevíme: máme slavit s nimi, rezervovaně blahopřát, nebo jen přihlížet?
Zhrzená láska je ten nejhorší druh citu. Když něco nebo někoho milujeme a vytvoříme si o něm představu, která se ukáže jako mylná, měli bychom to vyčítat jen sami sobě. Nikoli iluzi, která možná existovala jen v naší hlavě.
Platí, že Amerika, kterou celý život miluju, vlastně neexistuje? Nemyslím si. Ale nechci nikoho poučovat. Můžu vycházet jen ze svých pocitů a zkušeností. Mám dva postřehy.
Touha dojít ke snu je silnější
Ten první: Amerika je tvrdá a individualistická. Ale zvenku. Když poznáte Američany, zjistíte, že jsou lidští a nápomocní. Jestli měl Jefferson na mysli „veřejné štěstí“, tak přesně o to Američané v běžném životě usilují, na úrovni komunit lidí, kteří jsou sousedi, jejichž děti chodí do stejné školy nebo kteří se potkávají v kostele.
Druhý postřeh: v tom sousloví „usilování o štěstí“ se většinou zaměřujeme na to silnější, zdánlivě důležitější ze dvou slov. Na štěstí. Mám ale pocit, že podstatné je spíše to první. Celý americký příběh je o „usilování“, o neutuchající a trvalé touze dojít ke svému snu, bez ohledu na to, jaký ten sen je a že pro každého může být jiný. Štěstí je z podstaty věci iluzorní a imaginární. Usilovat je skutečné.
A to je možná ten důvod, proč celý život přemýšlím a teď tenhle text píšu o Americe. Ne o konkrétní zemi, ale spíš o myšlence nebo snu. Amerika je podobně jako štěstí iluzorní a imaginární. Takže vlastně není až tak důležité, jestli ji teď definuje Trump, Musk, Putin nebo Brusel. Amerika je myšlenka a princip, o které celý život usiluju, a nemusím na tom nic měnit. Takže její výročí je něčím, co ochotně oslavím.
Všechno nejlepší!
