Jsem barvoslepý, ale většinou je mi to jedno. Podívejte se, jak vidím svět

Jak se žije barvoslepému člověku? Žije se mi úplně normálně. Díky za optání.

Respektive, funguji bez jakýchkoli problémů. A to do té chvíle, než mi někdo pod nos strčí takový ten flekatý obrázek. Znáte jej. Číslo schované v kruhu složeného z různobarevných bublinek.

Už jako malý jsem měl tyhle obrázky děsně rád. Nejhorší byl takový ten typ „obráceného testu“. V jednom obrázku jsem nadšeně nalezl číslo…

A popisek pod obrázkem říkal „barvoslepí lidé vidí číslo pět na první pohled, zatímco lidé s normálním barvocitem mají problém číslo na první pohled rozeznat“. Opravdu super, díky.

Ale dost bylo fňukání. Pojďme si vysvětlit, co to reálně znamená, když je někdo „barvoslepý“. Barvoslepost je totiž ve skutečnosti dost zavádějící název této poruchy vnímání.

„Ty jsi barvoslepý? To jako, že vůbec nevidíš barvy?“

Vidím. Vidím je docela dobře, díky za optání. Většina z nás „barvoslepých“ barvy vidí, jen je vidí jinak než vy. To většinou nevadí. Ale občas to má nějaké praktické dopady.

Například v mém oboru — v buněčné biologii — se často díváme na mikroskopické obrázky buněk označených fluorescenčními barvami. To jsou molekuly, na které posvítíte třeba laserem a ony se rozzáří specifickou barvou.

Pochopitelně, že nejpoužívanější fluorescenční barvy v mikroskopii jsou zelená a červená. Pochopitelně, že občas chcete ukázat, že se tyhle dvě barvy někde překrývají, tím demonstrujete, že v buňce se některé věci potkávají na jednom místě.

A pochopitelně, že když složíte červenou a zelenou, vznikne vám žlutá. A pak mi svůj dokonalý experiment můžete vysvětlovat třeba tři dny, ale já tu žlutou barvu od zelené prostě nerozeznám.

Že si nedokážete představit, o čem mluvím? Tak se podívejte sem.

Všimněte si obrázků normální barvocit, deuteranomálie a protanopie. Já konkrétně jsem „barvoslepý“ ve smyslu, že mi všechny tři zmíněné obrázky přijdou naprosto stejné. Tím chci říci, že kdybyste z nějakého krutého důvodu dali místo těch tří různých obrázků jeden z nich opakovaně, tak to nepoznám.

Barvoslepost má mnoho podob. Co o ní potřebujete vědět vy, kteří vidíte barvy takříkajíc normálně, je, že barvoslepost není jedna porucha. Je to spektrum. Ano, existují úplně barvoslepí lidé, kteří barvy skutečně nevidí. Je jich minimum. Mnohem více z nás má jen nějakou poruchu barvocitu, neboli posun ve vnímání barevného spektra.

Aby bylo jasno, my nevíme, jak vidíte svět vy. Žádní dva lidé na světě nejspíše nevidí barvy úplně stejně. Já jsem prostě jen větší odchylka od normálu, než jste vy.

To je v pořádku. Jsem zvyklý být odchylka od normálu. Mimochodem, bavili jste se někdy s „nebarvoslepým“, co je ještě lososová a co je už starorůžová? Zkuste to někdy nadhodit — tedy pokud máte hodinu čas na debatu, u které se budu královsky bavit, protože takové věci nemusím řešit.

To „spektrum poruch barevného spektra“ má naprosto prozaickou příčinu. V oku máte různé typy buněk. Ty z nich, které jsou zodpovědné za barvocit, se jmenují čípky. Máte jich tři druhy a každý z těch druhů je citlivý na jinou vlnovou délku světelného spektra. Jedny se aktivují červenými odstíny (L čípky), druhé zelenými (M čípky), třetí modrými (S čípky).

Zní to složitě, ale všichni si dokážete představit, jak to funguje. Je to prostě celé jedna velká RGB paleta (R = červená, G = zelená, B = modrá). Smícháte si tak barvičky dle potřeby. Na sítnici vašeho oka dopadne světlo o nějaké vlnové délce. Jsme schopni vidět světlo jen o určitém rozmezí vlnové délky, a ta vlnová délka určuje právě to, jakou barvu vnímáme.

Tohle světlo aktivuje trochu S buněk, víc M buněk a nejvíc L buněk, a mozek ty signály smíchá dohromady jako malíř na paletě a řekne, že o tomhle signálu nám rodiče říkali, že to je přece „červená“.

Ano, barvy jsou pouhopouhý konstrukt našeho mozku, přátelé.

Když jste barvoslepí, vaše čípky nefungují ve správném poměru. Moje buňky reagující na červenou barvu jsou líné, a moje červená tak prostě nezáří jako vaše červená. A tak si musím dávat pozor, když si chci koupit krásné šedé tričko, které je ve skutečnosti růžové.

Jedna z nejznámějších věcí o barvosleposti je, že jí trpí mnohem častěji muži. Udává se, že asi devět procent mužů má nějakou formu poruchy barvocitu, zatímco u žen je to méně než půl procenta.

Je to dáno tím, že klíčové geny pro dobrou barevnou viditelnost jsou přítomny na chromozomu X. Chromozom X mají pánové, jak známo, jen jeden. Jeho protějškem je u nás pánů malinký a zubožený chromozom Y, který obsahuje oproti chromozomu X jen málo genetické informace.

Muži mají chromozomy XY, žena XX.

A tak, když zdědí „barvoslepý“ chromozom X žena, dostane od rodičů do vínku druhý chromozom X. U něj je slušná pravděpodobnost, že bude „nebarvoslepý“, a jelikož tělo není hloupé, vyrobí si vše potřebné z toho nebarvoslepého X.

Když ale dostanete od maminky barvoslepé X a od tatínka malé, bezvýznamné Y, tak není kde vzít ty „nebarvoslepé“ varianty genů, které máte na svém X. Proto pánové trpí poruchami barvocitu mnohem častěji než ženy.

Ano, pánové, máme prostě méně genetické informace. A občas si proto v genetické loterii vytáhneme šedého Petra.

Žádní dva lidé nevidí barvy stejně, a u barvoslepých to platí dvojnásob. To, co vyhovuje mně, nemusí vyhovovat jiným. Je to tedy jen základní pohled do barevnosti našeho světa, který se vyplatí mít na paměti, ale ne slepě poslouchat.