Hlavní obsah

Teplotu vám někdo změří desetkrát denně, říká český vývojář žijící v Číně

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační fotografie.

25. 3. 16:42

Odjel do Číny v roce 2008, protože chtěl být u toho, jak se z chudé velké země stane technologická supervelmoc. Dnes žije v „menším čínském městě“, kterým je Čcheng-tu se třinácti miliony obyvatel. Město prošlo tvrdými opatřeními, která do určité míry stále trvají. Ale lidé chodí do práce i do barů, jedí v restauracích. Ekonomika šlape. Jak to funguje, proč to část Číny už zvládla a zda se to povede i v Česku, říká v rozhovoru Lukáš Codr, vývojář videoher, někdejší herní novinář a youtuber.

Článek

V Česku máme za sebou další den života s přísnými omezením. Rádi bychom dohlédli k momentu, kdy se aspoň částečně uvolní. Ale v úterý přišly zprávy o tom, že počet nakažených v Číně zase stoupl. Jak to je?

Mysleli jsme si, že to už máme za sebou. A stále si to myslíme. Ta čísla poskočila, protože se teď do Číny vrací spousta krajanů z Ameriky a Evropy. Denně je to nějakých sto tisíc lidí. Chtějí to přečkat tady, protože jim je jasné, že to bude složité.

A ti mohou představovat riziko další nákazy?

Všichni jdou samozřejmě automaticky do hlídané karantény. Takže by neměli. Ale jsou mezi nimi případy s pozitivním testem, a to jsou právě ty případy, které v úterý vidíme ve statistikách.

Takže jaká je dnes v Číně situace?

Jsou v podstatě dvě Číny. Tou jednou je Wu-chan a okolí, kde stále platí poměrně přísná opatření, většina věcí je zavřených a teprve teď se selektivně začne karanténa rušit. No, a pak je zbytek Číny, která v podstatě od začátku března pracuje naplno. Ekonomika šlape, život funguje normálně.

Normálně? Zkuste popsat svůj den.

Probudil jsem se a první věc je, že jsem se podíval na aplikaci, kterou tu používáme všichni. Je tam počet nových případů a informace, zda nějaké nejsou někde v okolí. To nebyly, takže jsem se oblékl, změřil si teplotu, vzal si roušku a šel do práce.

Jsou nějaké kontroly?

V podstatě všude. Bydlím v komplexu bytů, který je i za normálních okolností uzavřený a s recepcí. Takže při odchodu se kontroluje, jestli mám roušku a propustku. Na ulicích jsou davy lidí, stánky a ranní bufety jsou otevřené, jediný rozdíl je v tom, že všichni mají roušky.

Jaká je kontrola v práci?

Dole na recepci je kamera podobně jako na letišti, jež měří teplotu všem, kteří vstupním koridorem vejdou dovnitř. Mám samozřejmě vstupní kartu, bez které by mě tam nikdo nepustil. Ve výtahu jsou na podlaze takové jakoby piškvorky, které vám říkají, jak si máte stoupnout, abyste nebyli moc blízko u ostatních. Vyjedu nahoru do naší firmy, kde si musím umýt a dezinfikovat ruce. No, a jdu do kanceláře a můžu pracovat.

Na oběd se dostanete?

Můžu jít do restaurace, ale musím absolvovat to samé kolečko. To samé v restauraci, kde je rovněž check point, kde vám změří teplotu, a vy si dezinfikujete ruce. Nebo si můžu objednat jídlo online s donáškou. Večer cestou domů to samé. Můžu jít do obchodního centra, kde zase projdu check pointem, a dostanu samolepku, že jsem zkontrolovaný. V supermarketu s jídlem si musím zase vydezinfikovat ruce, dostanu vydezinfikovaný košík a můžu nakupovat.

Kolikrát za den vám celkem někdo změří teplotu?

Určitě desetkrát, spíš víc. Naposled, když jdu večer domů. Pak vyjedu do bytu, svléknu se a vydezinfikuji a můžu jít spát.

Kdybyste měl teplotu?

Tak musíte na speciální kliniku, kde se ověří, zda nemůžete být nakažený. Kdo je, nebo u koho je podezření, musí do karanténního centra. To jsou většinou hotely, které jsou teď stejně prázdné, a fungují pro dočasné ubytování. Něco takového bych rád viděl v Česku. A myslím si, že vzniknou.

Není to hrozné, že nesmíte domů, když vám odhalí vysokou teplotu?

Je to samozřejmě drastické opatření. Ale funguje. Lidé to řeší tak, že když se necítí dobře, a může to být třeba běžné nachlazení, tak radši ráno zůstanou doma. Proto si teplotu před odchodem do práce měřím i sám.

Není to úmorné?

Ta opatření se budou dál zmírňovat. A samozřejmě je to v mnoha ohledech protivné, ale aspoň nemusíme být doma a můžeme chodit do práce. Největší strach je z toho, že by se krize zase vrátila.

Jak to vlastně v lednu a únoru probíhalo? Bylo to hrozné?

To je hrozně zajímavé. Do 2. ledna se v Číně prakticky nic nedělo. My jsme nic netušili. Ano, měli jsme zprávy, že je ve Wu-chanu další epidemie chřipky, ale to není nic zas tak neobvyklého. Těch epidemií jsem tu už zažil několik. Stalo se mi i to, že jsem třeba seděl v letadle, vběhli tam lidé v oblecích, všechno vydezinfikovali a teprve pak se letělo. To je v Číně celkem součást života.

Takže jste netušili žádnou velkou krizi?

Dokonce jsem někam na sociální sítě kamarádům z Česka psal, ať žádný virus neřeší, že to v Číně nikoho nezajímá. To je jeden z těch komentářů, které nestárnou moc dobře, jak se říká. To mě bude ještě strašit.

Kdy přišel obrat?

Právě 22. ledna, kdy se rozhodlo o karanténě ve Wu-chanu. Komplikované to bylo v tom, že se blížil konec čínského roku, takže spousta lidí byla na cestách. Mě to vlastně zastihlo v Indii. Tam jsem už sledoval, jak to během několika dní kulminovalo. Poslední den jsem v taxíku objížděl Kalkatu a sháněl roušky, abych je přivezl do firmy. V té době v Číně absolutně nebyly.

A přišla tvrdá opaření?

Vrátil jsem se 3. února. Zajímavé to bylo v tom, že ta opatření nebyla centrální. Každý stát a každá prefektura si to dělaly samy. Takže se často předháněly v tom, kdo je zavede tvrdší. Například v Šanghaji prodloužili všem svátky do 10. února. U nás v Čcheng-tu ne. Zákaz chodit ven nebyl. Ale ulice byly prázdné a nikde nikdo. My v práci sestavili malou skupinu dobrovolníků a šli zjistit, jak to v kancelářích funguje. Samozřejmě nás detailně otestovali a prověřili. Ale chodit do práce se mohlo. Život se pak pomalu začal posouvat do dnešního stavu.

Čcheng-tu má 13 milionů obyvatel. Jak moc se nákaza rozšířila?

Minimálně, z testů vyšlo asi 150 nakažených. Ve skutečnosti jich bylo asi více, ale ti nebyli zjištění. Mohli onemocnět s mírnými příznaky a vyléčit se. Na druhou stranu dnes už by se o nich asi vědělo. Strašně se testuje. Měří se teplota a testuje se. Všude.

Zní to jako z hororu.

Spíš je to sci-fi. A ta opatření jsou nepříjemná, ale zvyknete si na ně. Nepřijde mi, že bychom nějak strádali. Prostě v hospodě neukazujete občanku, že vám už bylo osmnáct, ale necháte si změřit teplotu. Je to lepší než sedět doma. Byl jsem o víkendu v baru a měl šest plzní. Takže se to dá přežít.

Jaký moment byl pro vás nejhorší?

Asi třetí den po zavedení nejpřísnějších opatření. Seděl jsem večer doma, bylo asi deset, a v tom začalo zemětřesení. Skočil jsem pod stůl a strašně nadával. Jako že snad přece stačí jedna přírodní pohroma. Proč ještě zemětřesení? Ale naštěstí nebylo moc silné. A pak se to brzo začalo měnit k lepšímu.

Může to tak být i v Česku?

Předpokládám, že by mělo. Všechno záleží na tom, jak tvrdá budou opaření a zda je lidé budou dodržovat. Nechápu moc obavy těch, kteří tvrdí, že nesmí být tvrdá, aby nezničila ekonomiku. Naopak si myslím, že je to jediná možnost. Jako tady, kde sice testování a kontroly trvají, ale ekonomika funguje v podstatě normálně. Včetně restaurací a služeb.

Z Číny dnes do světa směřuje hodně pomoci, byť svět na ni hledí rozporuplně. Prezident Trump důsledně trvá na označení „čínský virus“. Co to bude znamenat pro svět?

Reakce ostatních zemí byla v podstatě dvojí. Na jedné straně hlavně asijských zemí, jako je Tchaj-wan nebo Jižní Korea, které na nic nečekaly a spustily své pandemické plány. Samozřejmě to souvisí i s tím, že už měly zkušenosti se SARS nebo ptačí chřipkou, takže nic nepodcenily. No, a pak byly země, které nic nedělaly, a teď křičí, že za to může Čína. Mám samozřejmě strach, aby z toho nebylo něco nepěkného. Finančně nebo vojensky. Politické spory, až bezprostřední krize pomine, k tomu můžou vést.

Může z toho vzejít něco dobrého?

Mělo by. A bylo by skvělé, kdyby si to politici v Česku uvědomili. Až skončí zdravotní krize, bude pravděpodobné rozběhnutá ekonomická recese. Cestou z ní můžou být velké investice do infrastruktury. Protože v tom je Asie strašně napřed. Když jsem se v roce 2008 do Číny stěhoval, většina lidí si myslela, že tam žijí lidé na stromech a mají misku rýže denně. Ale ve skutečnosti to byla země na počátku neuvěřitelných změn. Roky 2008 až 2013 byly fascinující. Jako devadesátá léta v Česku, jen v čínském měřítku. Od roku 2015 je Čína sci-fi země. O deset až patnáct let napřed před Západem. Tohle může být šance ten náskok snížit. Česko by mělo v nouzovém režimu zjednodušit administrativu a nastartovat právě tyhle investice. Postavit tratě pro rychlovlaky není problém. Problém je zařídit to papírově a sehnat všechna povolení. Krize by mohla vést k tomu, že v tomhle Evropa a Amerika Asii dožene.

Na co se těšíte?

My se teď všichni krajani v Číně snažíme nějak pomáhat. Samozřejmě v rámci svých velmi omezených možností. Propojujeme lidi, posíláme malé zásilky. Nejvíc se těším, až přijdou zprávy, že je to doma aspoň tak v pohodě, jako teď tady v Čcheng-tu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené