Hlavní obsah

Terapeut: O Valentýnu se šťouráme v problémech. V ordinaci mám plno

Podle párového terapeuta Jana Vojtka spousta lidí ví, jak o vztahy dobře pečovat. (Video: Seznam Zprávy)

Reklama

14. 2. 14:37

Valentýn. Je to skutečně svátek zamilovaných, nebo jen žně pro obchodníky a divadlo pro partnera? A jak jsou na tom Češi vlastně se vztahy? Částečnou odpověď se snaží dávat projekt Terapie sdílením, který zveřejňuje zábavné, místy možná až absurdní SMS, které si partneři posílají. Na večerních přednáškách k celému projektu se podílí i párový terapeut Jan Vojtko, který byl hostem Výzvy Seznamu.

Článek

Budete slavit Valentýn?

Ne.

Nezlákalo vás to?

Ne.

Co byste poradil páru, kdy jeden chce opravdu hodně slavit Valentýn, je na to natěšený a druhý naopak říká, že je to byznys svátek, a oba jsou navíc urputní ve svých pozicích?

Heleďte, to je zajímavá otázka, která má ale opravdu komplikovanější odpověď. Protože já bych potřeboval vědět, v jakém vztahovém kontextu ten pár je. Proč to vlastně ten jeden potřebuje, proč potřebuje mít ty důkazy lásky, jako „dej mi nějaký dárek“ a všimni si mě konečně. Ono to prostě něco říká. I ta umanutost i to, proč to chci. A naopak, proč ten druhý vlastně říká: Ne, je to byznys svátek, já to slavit nebudu.

A kdyby to měla být rychlá krizová komunikace, že by vám někdo zavolal, tak co byste jim poradil?

Já bych jim neradil. V mé práci je hrozně těžké radit. Já se můžu ptát. A já bych se ptal, proč to potřebujete, proč vlastně nedokážete ustoupit. A teď pozor, já mám velký problém s tolerancí a s kompromisy a já bych radši dohody. A vím, že slovíčkařím, ale v mé práci je to slovíčkaření důležité. A zeptal bych se jich: Je to něco, když byste šel se svou partnerkou, partnerem na večeři a udělal ten ústupek, co by to pro vás znamenalo? Byl by to ústupek, nebo by to byla nějaká dohoda? A vlastně bych se z nich snažil dostat, proč jsou tak umanutí, protože pro mě je to jako pro terapeuta nějaký signál. Ta umanutost, nevystoupení ze své zóny, tak mi to něco říká. A těch důvodů může být strašná spousta. Ale ta rada nebo doporučení je: Zkuste se domluvit. Bylo by fajn, aby to nebyl nějaký zbytečný důvod k nějaké velké hádce. Je to přece jenom nějaký svátek, z něčeho prostě vyplývá, tak se zkuste domluvit a potom se k tomu zpětně vraťte, abyste se zbytečně nehádali.

A z čeho pramení ta umanutost? Je to z toho, že nám je to možná servírováno tak, že je to přece svátek zamilovaných, měli bychom to slavit, a vy máte pocit, že když to s vámi partner neslaví, tak prostě není zamilovaný?

On tam může být nějaký nátlak. To, že mi společnost říká: Teď jsem tady určila nějaký svátek, který vychází z křesťanských tradic. Většina lidí nemá tušení, kdo byl svatý Valentýn, proč se to vůbec slaví a že 14. února zemřel, asi roku 269, protože oddával snoubence a císaři Claudiusovi II. se to nelíbilo, tak ho prostě sťal. A kam tím mířím? Je to nějaký nátlak a čím větší tlak, tím větší protitlak, to prostě platí.

Jan Vojtko

Vztahový terapeut. Vystudoval vzdělávání dospělých se specializací na psychologii na Univerzitě J. A. Komenského. O vztazích přednáší společně s populární dvojicí Ester a Josefina v rámci projektu Terapie sdílením.

Jako fyzikální zákony?

Fyzikální zákony, ale i v párové dynamice. Když na mě někdo tlačí a vyžaduje a bouchá do stolu: Já to prostě chci. Tak já mám tendenci říkat: Hele, na to zapomeň, protože já jsem nějaký, já to neslavím, je to byznysový svátek. A vždycky je velká spousta nějakých dovětků, proč je to pro mě tak konfliktní, tak citlivé, protože jsem třeba introvert a nerad dávám navenek tyhle věci. Třeba spousta mých klientů mi říká, já sice neříkám nahlas, že někoho miluji, ale dělám ty věci. Já jí postavím skříňku, odvezu ji na dovolenou, proč jí to nestačí? Nebo proč mu to nestačí? Zase, proč to lidi vyžadují? Protože chtějí nějaký důkaz lásky. Dokaž to, že mě miluješ. A teď konečně máme svátek, 14. února, tak kdy jindy.

Může to pár dovést až k rozchodu, že ten partner na tom bude tak trvat, až dostane vlastně úplně jiný důkaz?

Může to být poslední kapka, ale pravděpodobně nejenom tohle. Tohle je moc malá věc. Zase, může být dramatická, může být hodně konfliktní, ale vždycky těm věcem předchází něco. Je tam nějaký nános předchozích konfliktních situací nebo nějakých zkušeností s tím partnerem, kdy se mi to nelíbilo a překračuje to nějaké hranice. Ale hlavně tam jsou i nějaké podvědomé nebo nevědomé principy, které teď se schovávají pod těmi vizuálními věcmi.

A obecně? Jak jsou na tom vlastně Češi se vztahy?

Já si myslím, že to není nějak dramatické. Já si opravdu myslím, že samozřejmě hromada lidí o tom mluví, jak vztahy jsou v krizi, jak je to hrozné a jak se vlastně polovička manželství rozvádí. Já vždycky na to oponuji, ale polovička zůstává. Taky se neměří a úplně se nehlídá, na to nejsou relevantní vzkazy, když máme dlouhodobé partnerství, nejsme svázáni manželstvím a nejsme v nějaké statistice. Tak my tam vlastně nevíme, jak moc je to dlouhodobé. Ale já mám spoustu klientů, ale i lidí kolem mě, kdy jsou v dlouhodobých vztazích nebo chtějí aspoň ty vztahy, pokouší se je správně navázat. Jasně, je spousta lidí, kteří se rozvádí, rozchází a je to takové prapodivné. Ale já bych to krizí úplně nenazval. Nebo že by na tom byli Češi blbě.

Nemůžete se zrovna teď dívat? Poslechněte si audio verzi rozhovoru.

A jaké jsou ty problémy, které nejčastěji přivádějí páry do vaší ordinace?

Terapeutovna tomu říkáme. Tam je spousta evergreenů, od nevěry až po nějaké finanční aspekty, že někdo mě podvedl a vzal si další půjčku. Už ale přicházejí lidé takzvaně emočně edukovaní ve smyslu, že si všímají, že partner má jiné hodnoty, než mám já. A už o tom začínají mluvit. To nejsou taková klasická témata, ale že to, co si myslíš, a to, co děláš, jde proti mým hodnotám, mně se to nelíbí a pravděpodobně to není to pravé ořechové. A teď se do toho šťourá o Valentýnu. Bohužel, sice je 21. století a my hodně věcí víme jak z psychologie, tak třeba z gender studies a pořád tahle společnost jede na takové stereotypní věci, jako jsou mužsko-ženské věci. Správný chlap se nějak chová, správná ženská se nějak chová. My víme, že to je komplikované a že to je sociální konstrukt a dodnes jsou i kolegové terapeuti a terapeutky, kteří pořád podporují tu stereotypní věc, že žena má být kněžna a starat se doma o děti a muž má být prostě lev, který vydělává peníze a stará se. A v tomhle my žijeme a považujeme to za správné. Že podporujeme stereotypy a je to komplikované. A už i s takovými tématy za mnou lidé chodí. Protože ona nějaká emancipace už proběhla, kdy vy dámy jste už pochopily spoustu věcí a vlastně jste se sociálně i společensky narovnaly v těch vztazích. A už to vyžadujete po těch chlapech nebo po těch jiných ženských, je to jedno, na čem jsme.

Mimochodem, ta sexualita, sexuální identita, je také docela veliké téma, které hromada lidí řeší. Z těch mladších generací asi víc než z těch starších a tak dál. Takže těch témat je hodně a vlastně bohužel ten Valentýn to odšpuntovává.

Takže to je prostě takový ventil, kdy ty problémy vyplouvají více na povrch?

Ano. Taky mám spoustu lidí, kteří mi prostě v tomto týdnu hodně volají nebo to využívají jako důvod k tomu, že chtějí přijít.

Takže to je byznys i pro vás?

Já mám plno, takže já dokonce říkám: Heleďte, nezlobte se, to nejde. Ale ano, pro terapeuty a terapeutky, ať jsme genderově vyvážení, já nevím, jestli byznys, ale je to rozhodně nějaký důvod, že lidé chodí.

Zvyšuje se tam návštěvnost?

Ano, může. Já nemám statistiku, ale moje osobní zkušenost taková je.

To vlastně vypadá, že ty páry jsou tam největší chudáci, protože žně hlásí většinou obchodníci, teď vy říkáte: mám plnou terapeutovnu, to znamená, že oni jsou opravdu obětí?

To je zajímavá věc, zajímavý efekt, že já sice mám plno, ale já mám spoustu klientů, kteří chodí takzvaně preventivně. Rozumíte mi, spousta lidí i v České republice si všimlo, že jít k terapeutovi nemusí jenom v momentě, když mají nějaký problém, ale že to řeší preventivně nebo se chtějí jenom na něco zeptat a chtějí to dělat správně.

Spousta lidí se učí o vztahy starat

To znamená, že se snaží dopředu svůj vztah ošetřit?

Ano. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří jsou opravdu edukovaní, kteří opravdu čtou, poslouchají vaše zprávy nebo čtou knížky, čtou nějaké články v různých médiích a vlastně už pochopili a chápou, že vztah je práce, že to je opravdu tvrdá práce, že na tom musím makat. A ta práce je na tom, že já se s tím partnerem nebo partnerkou musím naučit nějak komunikovat, otvírat vnitřní témata a povídat si o tom, co se ve mně děje a proč to takhle mám, a dovysvětlovávat a neustále pracovat na tom vztahu. To, že někoho miluji nebo jsem byl zamilovaný, neznamená, že budu mít kvalitní vztah. Já vždycky na těch přednáškách, které máme o vztazích s Terapií sdílením s Ester Geislerovou a Josefinou Bakošovou, říkám, že láska nestačí. To, že někoho miluji, je super. Je to skvělá věc, velmi to pomáhá, je to vlastně nutnost, abych nějaký vztah mohl mít. Ale já na něm opravdu potřebuji makat. Hodně lidem se to nelíbí, protože žijí v takovém tom pseudoromantismu. Ten 14. únor, ten svatý Valentýn, tomu napomáhá, že láska je všechno a že když někoho miluji, tak to znamená, že ho miluji na celý život a není co řešit. Ale láska je jenom nutnost. To je základní pohnojené pole. Ale jestli na tom něco vyroste, tak musí na tom opravdu oba velmi vědomě makat.

Na to jsem se právě chtěla zeptat, protože Ester a Josefina mají projekt Terapie sdílením, kde se často objevují párové konverzace. Často poněkud vyhrocené. Je tohle odraz celé společnosti?

Ester s Josefinou už na začátku Terapie sdílením live, tedy naživo, tam vysvětlují, že ty SMS nebo zprávy přes Viber, WhatsApp, Messenger nebo Facebook je vytáhnou a neznají kontext. Nevědí, co přesně se tam dělo a kdo to komu říkal. Tam vlastně ani není vidět, jestli to psal chlap ženě, nebo žena muži, pokud tam není pád a rod a tak dále. Tak pak tam říkáme, že to je vlastně jenom nějaký popis toho, co se děje, a že sociální sítě do těch vztahů opravdu trochu hází vidle.

Jak konkrétně hází sociální sítě do vztahů vidle?

Hlavně tím, že my máme pocit, že si můžeme komunikovat jenom přes WhatsApp a že můžeme používat jenom slova. Jenomže co se týká komunikačních dovedností a komunikace jako takové, je potřeba myslet na to neverbálno. Protože partner a partnerka musí vědět, co se mi děje. Musí vidět nějakou emoci, aby na to správně zareagovali, abychom si rozuměli.

Takže jsou vlastně nečitelné.

Přesně tak. A když používám jenom tu okleštěnou část, jenom slova, tak mozek toho druhého člověka si dodává, dovysvětluje, jak to ten člověk asi říkal, jak to myslel, a samozřejmě si to dovysvětluje podle sebe. Podle svého kontextu, ne podle toho, co se děje, mentálně kognitivně u toho druhého partnera. A dochází k ohromným konfliktům. A říkáme tam i to, že to, že sociální sítě a různé aplikace přes mobily byly vynalezeny, tak je v pořádku. My si tím zjednodušujeme život. Problém je to, že to neumíme používat. Že my jsme do toho tak trošku utekli. A to, že když se s někým rozejdu přes WhatsApp a nevidím, jak je ztrápený, tak to mě tak trošku uklidňuje. Že já necítím takovou bolest a takovou vinu a různé spousty negativních emocí a tak trošku utíkám před tou realitou.

Je to bezemoční online svět?

My si všichni myslíme, že to je bezemoční. Jenomže ono to právě není pravda. Každé to slovo ve mně něco vyvolá, vyvolá nějakou emoci, nějakou tělesnou reakci, nějaké chování. Bohužel je to vyvolané nějakými mými představami a většinou to jsou představy, které nemusí být úplně v pořádku a jsou většinou negativní. A přináší to daleko větší problémy a já žiju v nějaké chiméře a to je právě to, co internet a sociální sítě dělají a vytvářejí. Nějaký pocit, nějaké prostředí, nějaký kontext, že ty vztahy jsou na houby. Že vlastně, když mi tohle lidé posílají, tak já radši žádný vztah nechci a radši budu někde trpět o samotě a radši někoho budu mít jenom na sex, nebo ani to ne.

Tak nemůže nakonec ta Terapie sdílením lidi od vztahů odradit?

My máme zkušenost, že úplně obráceně. A myslím si, že důvod, proč jim to tak frčí a proč na to lidé velmi reagují, je díky tomu, že ony opravdu nastavili zrcadlo a těm lidem ukazují: Tohle se opravdu děje, ale taky to pomáhá. Ono to ukazuje spoustě lidem: Nejsem v tom sám, nejsem v tom sama. Tohle se prostě děje: Aha, to se neděje jenom mně, to má taky mnoho jiných lidí. A ta terapie sdílením je jeden z nejúčinnějších nástrojů, třeba i skupinových terapií.

Ale jak tady ošetříte tu druhou stranu? Protože se očekává, že tohle napíše jeden člověk, ale v té konverzaci byli dva. Že pak někdo vidí svoji konverzaci, která je soukromá, a najednou si to přečte na sociální síti a říká si: aha, tak oni si tady ze mě dělají legraci, ale já jsem to třeba tak nemyslel?

To je zajímavá věc. Řešíme to, opravdu si o tom i povídáme. Bereme si svolení od těch lidí. Ale jak je to tam nejmenované, nejsou tam žádná jména a to, jestli to je moje, nebo není, já v tom vlastně nemůžu poznat. Tohle je opravdu okleštěné a je to jenom nějaký souhrn, který je připraven do té anonymity. Takže když já si myslím, že to bylo o mně, potřebuji, aby ta druhá strana to opravdu chtěla a aby iniciovala nějaký kontakt a řekla: Hele, já bych to potřeboval dovysvětlit. Já Ester a Josefinu znal ještě dřív, než jsme se fyzicky potkali a připravili tuhle přednášku. Díky tomu, že na terapii přišel pár a ta paní něco povídala a byla trošku kritická vůči tomu chlapovi a ten se na ni otočil a říkal: Hlavně to neposílej Ester a Josefině. Protože ono to – znova to řeknu – nastavuje zrcadlo.

A je nějaká zpráva, která vás ještě ve vaší praxi překvapila?

Vlastně ne.

Nenašel jste tam nic, že byste si řekl: panebože, tohle už je za hranou, s tím jsem se nikdy nesetkal.

Mě tam pořád překvapuje jedna zpráva, která je rozchodová, kdy pravděpodobně ta slečna říká tomu pánovi: Už mě to nebaví, něco jsi udělal, tak táhni. A teď ho posílá do těch tmavých míst a k tomu dá čtyři rozesmáté smajlíky. A tohle mě vždycky fascinuje, že na takhle bolavou věc ti lidé, asi aby ukazovali jak jsou hrozně cool a že jim to tak moc nevadí, dají ty rozesmáté smajlíky. A mají tendenci obrousit hrany té bolesti. Ale ve vztazích je hodně důležitá jedna věc: Já potřebuji umět zpracovat ty negativní emoce a umět s nimi pracovat. Taková ta přemíra toho, že vztah znamená konstantní štěstí, je velký mýtus. Takže tohle mě překvapuje. Neustále.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené