Hlavní obsah

Těžké rozhodnutí? Hoďte si korunou

Miloš Čermák
komentátor
Foto: ČTK, ČTK

Donald Trump by nikdy nevyhrál volby, kdyby si část voličů neřekla: „Ale vlastně proč to nezkusit?“

1. 8. 11:00

Pamatuju si svoje první velké špatné rozhodnutí v životě. Bylo mi šest a vracel jsem se s mámou z dvoutýdenní dovolené v Bulharsku.

Článek

Přiletěli jsme na pražské letiště a kromě táty nás přišly vyzvednout i moje obě babičky.

Měl jsem mnohem bližší vztah s tou z matčiny strany. U matčiných rodičů jsme tehdy bydleli, pak až do mých deseti let, a s babičkou, která šla po mém narození do předčasného důchodu, jsem trávil většinu času.

Ale zpátky do zamračené srpnové neděle roku 1973. Vyjdeme z příletové haly, která v porovnání s dnešními terminály byla skromná a liduprázdná. Vyjdeme ven na chodník, kufry na vozíku. A dvacet metrů před námi stojí obě babičky. Rozběhnu se k nim. A ony udělají tu nejpřirozenější a zároveň nejhloupější věc na světě: roztáhnou paže do objetí a přikrčí se.

„Kterou z nás obejmeš?“ To samozřejmě nahlas nepadne, ale nevyřčená otázka je jasná.

Je to jedna z mých nejzřetelnějších vzpomínek z dětství. Nevylučuju, že se to ve skutečnosti mohlo odehrát jinak. Ne vždy můžeme svému mozku plně důvěřovat, často s námi hraje hry. Ale takhle si to pamatuju.

Běžím k oběma babičkám a úvahy v hlavě běží na plné obrátky. Které babičce mám padnout do náruče? Všechno mě to táhne k té „mojí“. Stýskalo se mi po ní. Už se nemůžu dočkat, až jí budu vyprávět, jak jsem se naučil plavat a co všechno jsme v Bulharsku jedli. V kufru mám pro ni mušličky sesbírané na pláži.

Hlavou mi bleskne, že bych možná měl zkusit obejmout obě babičky zároveň. Zamířit někam doprostřed mezi ně a nechat se obejmout oběma. Ano, to by bylo určitě nejlepší řešení. Jenže mi je pět, hrozně se těším domů a mám prostě chuť někomu padnout do náruče.

Všechno mě táhne k babičce číslo jedna. Zamířím k ní. Na její tváři se objeví široký úsměv. A asi dva metry před ní změním směr a padnu do otevřené náruče babičky číslo dvě.

Vzpomínkám nemůžeme stoprocentně věřit. Ale jsem přesvědčený, že mi v té chvíli v hlavě proběhla následující úvaha: S babičkou číslo jedna bydlíme a budu mít milion příležitostí ji obejmout a povědět jí všechny své zážitky. Babička dvě odjede z letiště do svého bytu a znovu ji uvidím možná až o Vánocích. Je proto spravedlivější a správnější, když obejmu ji.

Už když jí padnu do náruče, vím, že jsem se rozhodl špatně. Na její tváři je překvapení, na tváři druhé babičky bolest. Rychle se vyvléknu a obejmu i ji. Ale už to nezmění nic na tom, že je druhá v pořadí.

Upřímně řečeno, nejsem si jistý, jestli jsem si tuhle vzpomínku už jako dítě nezveličil. Třeba to ani pro jednu z obou babiček nebylo důležité. Ani s jednou jsem o tom později nemluvil, ta první o pár let později zemřela.

Ale milionkrát jsem na to myslel. I v lednu 1990, když jsem byl té druhé na pohřbu. Šestnáct let stará vzpomínka mě i tehdy naplňovala smutkem. Můžu jen doufat, že babičce nezpůsobila moc velkou bolest. Ale bez ohledu na to si ji budu pamatovat jako své první špatné rozhodnutí v životě.

A je to tak silné, že si na ten moment občas vzpomenu celý život. Zvlášť když mám před sebou nějaké důležité rozhodnutí. A když se můžu rozhodnout udělat buď něco, co se zdá být zřejmé a logické, anebo něco, co je nečekané, a možná díky tomu se to zdá být zajímavé a správné.

Celý život se rozhodujeme. Někde jsem četl, že psychologové odhadují, že za bdělého stavu udělá průměrný člověk asi dva tisíce rozhodnutí za hodinu. Což plus minus odpovídá také tomu, co tvrdil Microsoft v reklamě na aplikaci To Do v roce 2017, tedy že člověk udělá za den asi 35 tisíc rozhodnutí.

Naprostá většina z nich je bezvýznamných. Rozhodujeme se, jestli si uděláme kávu hned, anebo až za deset minut. Jestli se na hlavě poškrábeme levou, anebo pravou rukou. Jestli odeženeme dotěrnou mouchu, anebo ji budeme ignorovat. Většinu těchto rozhodnutí děláme, aniž si to uvědomujeme. Nevěnujeme jim nejmenší pozornost. Ono by to ani jinak nešlo. Kdybychom vzali zmíněná čísla za bernou minci, vychází to na jedno rozhodnutí za necelé dvě sekundy.

Jsou samozřejmě rozhodnutí, o kterých přemýšlíme. Která neděláme automaticky. Ale i těch je za den kolem šedesáti až sedmdesáti, spočítali psychologové. Ta už nás stojí určitou energii, a někdy si to uvědomujeme dost palčivě. Jít na oběd na pizzu na roh, anebo na burgery do vedlejší ulice? To může dát dopoledne v práci pěkně zabrat!

No a pak jsou rozhodnutí, která můžou změnit náš život. Jít studovat školu A, nebo B? Přijmout nabídku a změnit práci? Mít děti teď, za pět let, nikdy?

Existují knížky a celé vědecké teorie, které se snaží najít recept, jak se správně rozhodnout. Jak si sepsat plusy a minusy, zkusit si představit nejhorší možný scénář a bůhvíco ještě. Nejlepší rada, kterou jsem slyšel, je hodit si korunou. Ne proto, abyste nechali rozhodnutí na náhodě. Ale když vyhodíte minci do vzduchu a ona se tam několikrát otočí, mozek vám často mimoděk řekne, co si opravdu přeje.

Jenže je to záruka, že se rozhodneme správně?

Moje pozorování: Čím důležitější rozhodnutí děláme, tím je větší pravděpodobnost, že se rozhodneme špatně. A platí to jak individuálně, tak kolektivně.

Lidová či jakási „selská“ moudrost říká, že člověk má riskovat. Že má dělat odvážná rozhodnutí, přijímat životní výzvy a opouštět komfortní zónu. „Člověk na smrtelné posteli lituje nejvíc toho, co v životě neudělal,“ uvádí se často v motivačních knížkách.

Není to vyloučeno a lidé asi před smrtí často litují spousty věcí. Ale na druhou stranu to jen těžko vypovídá o tom, jestli svůj život prožili dobře a spokojeně. To je nevýhoda těch velkých životních rozhodnutí: že nemáme k dispozici další život, jakýsi „kontrolní vzorek“, který by nám ukázal, jak by to dopadlo, kdybychom se rozhodli jinak.

Mám rád pravidlo, kterému se říká Occamova břitva. Podle něj je z možných teorií či vysvětlení nějakého jevu nejpravděpodobnější to, které je nejjednodušší. Filozofové mi prominou možná až nemístné zjednodušení. Ale podle mě platí jakási podobná břitva i u našeho rozhodování.

Nejlepší je nejčastěji to, které se takzvaně nabízí. To nejjednodušší, a zároveň obvykle i nejnudnější a nejméně zajímavé. Tak se rozhodneme, když to děláme podvědomě a automaticky. Když používáme „myšlení rychlé“ dle Daniela Kahnemanna nebo – jak on rovněž píše – „systém 1“. Tedy když dáme na instinkty a emoce.

Ale pak je také „myšlení pomalé“, při němž bereme na pomoc logiku a racionalitu. A tam to najednou začne být nebezpečné. Protože „jednoduché“ rovná se v naší mysli často „málo chytré“. A tak se to snažíme vykoumat tak, abychom byli zajímaví, kreativní a inovativní. A… asi už víte, jak to dopadne. Rozhodneme se špatně.

Jako já na ruzyňském letišti v roce 1973. Kdybych o tom zbytečně nepřemýšlel, rozběhnu se k babičce číslo 1. Ale protože se mi to zdálo moc jednoduché, došlo k tomu, že jsem to „přeinženýroval“, skočil do náruče babičce číslo 2 a mám to v hlavě dodneška.

Trump by nikdy nevyhrál prezidentské volby, kdyby si část voličů neřekla: „Ale vlastně proč to nezkusit? Doteď jsme volili odpovědně, racionálně a logicky. Ano, Trump má spousty špatných vlastností a na prezidenta se zjevně nehodí. Ale proč nezkusit, jestli to není způsob, jak posunout historii země zajímavějším směrem?“ Tak se to rozhodli zjistit.

Podobně několik výzkumů po referendu o brexitu v Británii ukázalo, že celkem velká část voličů brala svůj hlas v tomhle referendu jako svého druhu „osobní experiment“. Chtěli udělat něco nečekaného. Zalíbila se jim představa, že budou rebelové, kteří nakonec asi prohrají, ale budou moct říct: „Aspoň jsme to zkusili!“ Ukázalo se, že vyhráli, a mnozí pak kroutili hlavou: Jak se to mohlo stát?

Je to jeden z paradoxů dnešní doby. Umíme pracovat s informacemi, odlišit podstatné od banálního, analyzovat situaci v daném kontextu. Ale přesto děláme velmi špatná rozhodnutí. Moje teorie je, že je to tím, že i samotné rozhodnutí bereme jako intelektuální počin. A máme na něj i podobně přísná kritéria: Chceme být originální, zajímaví a překvapiví.

Dobré rozhodnutí je přitom pravým opakem tohoto výčtu: Neoriginální, a pokud možno už dříve použité. Možná nudné, protože mnohokrát vyzkoušené a fungující. A překvapení? Tomu se při důležitém rozhodování chcete spíš vyhnout.

Samozřejmě, že riskování někdy vyjde a vyplatí se. Tak funguje teorie pravděpodobnosti. A my pak velebíme odvahu, originalitu a kreativitu, bez kterých by to nešlo. Ale to neznamená, že všechna ta špatná rozhodnutí, která jsou rovněž součástí statistiky, zároveň zmizí.

Myslete na to, až před vámi bude opravdu důležité a těžké rozhodnutí. A hoďte si korunou. Možná na správné řešení přijdete už ve chvíli, kdy bude ve vzduchu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené