Hlavní obsah

Konstruktér Škody Favorit. Kde hledat bezpečí v hrůzostrašné době

Foto: Paměť národa (se souhlasem)

Konstruktér Petr Hrdlička na snímku z roku 1987 se „svou“ Škodou Favorit na polygonu v Husí Lhotě. Nakolik šlo žít za normalizace ve vlastním světě, v pevnosti odbornosti a nezadat si s režimem?

Reklama

24. 4. 18:23

Seznam Zprávy přinášejí seriál příběhů z období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

„Byla to nejkrásnější doba mého života,“ vzpomíná na 70. léta minulého století vynikající konstruktér Petr Hrdlička. Muž, který měl největší podíl na vzniku Škody Favorit. Okupace, zlomení odporu, nástup normalizace? To byly jen vzdálené kulisy, ve kterých se pro Hrdličku odehrávalo to podstatné – práce. „Řešili jsme řadu skvělých úkolů, byla tam vynikající společnost, mohl jsem si vybírat elitní studenty, vybudoval jsem nové výpočetní středisko,“ popisuje atmosféru v pražském Ústavu pro vývoj motorových vozidel.

Řešil technické problémy a snažil se nezabývat politikou. Bylo možné žít během normalizace ve vlastním světě? Nakolik to byla jen iluze nutně vykoupená tvrdými kompromisy?

I o tom je další díl seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety. Redakce Seznam Zprávy jej připravila ve spolupráci s Pamětí národa.

Můžou vás bezdůvodně zničit

Petr Hrdlička hledal bezpečí v hrůzostrašné nepřátelské době. „Byla to taková hrůza, že se to ani nedá vylíčit. Lidé, kteří to zlehčují, jsou zločinci,“ vzpomíná na dobu protektorátu, kterou prožil jako dítě. „Na všechno byl trest smrti. Když někde zastavilo auto, lidé dostávali infarkt, protože auty jezdili jenom gestapáci a ti přijížděli, aby někoho zastřelili.“

Jeho otec Karel Hrdlička vystudoval jen díky chudinskému stipendiu a vypracoval se postupně na důležitou a váženou osobnost automobilového průmyslu. Významně se podílel na rozmachu mladoboleslavské Škodovky. Za protektorátu přišel o práci a hrozilo mu zatčení a poprava. Po roce 1948 přišel o všechny úspory a jelikož odmítl vstoupit do KSČ, nesměl se ani vrátit do Škodovky. Stal se z něj chudý důchodce.

Petr Hrdlička musel počítat s „dědičným hříchem“ kádrového profilu – byl synem „pilíře kapitalismu“. Zpočátku ani nedoufal, že by se mohl dostat na vysokou školu. Když ho na techniku v roce 1954 přece jen přijali, měl jasno: „Vytvořil jsem si takovou speciální filozofii: Ten režim nebyl takový, že by si nevážil odborníků, tak jsem si řekl, že se musím stát odborníkem. A to takovým, aby nade mě nebylo. V čemkoli, třeba v pěstování fialek. Aby kdokoli, kdo by měl nějaký problém s fialkami, chtěl jít za mnou. Tak jsem hledal pro sebe takovou specializaci. A na ČVUT jsem si díky jednomu profesorovi vybral ozubená kola.“

A jedna Hrdličkova myšlenka tuto životní filozofii vystihuje ještě jasněji: „Školy si člověk musí strašně vážit. Škola je spravedlivá. Když něco opravdu umíte, nemůžou vás jen tak vyhodit. Můžou vám třeba dát místo jedničky trojku, ale nemůžou vás vyhodit. Kdežto v životě vás můžou bezdůvodně zničit.“

Na jedné straně je život protektorátu, poprav, měnových reforem, normalizačních čistek a kádrování… Na straně druhé uzavřený spravedlivý svět znalostí a odbornosti. Funguje to?

Ve fotogalerii si můžete prohlédnout snímky ze života konstruktéra Petra Hrdličky:

+5

Režim potřebuje „fachmany“

„Petr Hrdlička měl štěstí, jeho životní osud se prolíná s dobovými vlnami, kdy minulý režim opravdu uznával, že potřebuje odborníky,“ říká historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „V 50. letech by se takto neprosadil.“

Vilímek připomíná, že v 50. letech ještě neplatilo, že si režim váží odborníků. „Likvidoval i špičkové profesionály a nahrazoval je klidně absolventy základní školy s dobrým kádrovým profilem.“

Jenže postupně komunisté význam odborníků přehodnotili. „Uvědomili si, že třeba chemičku by neměl řídit někdo, kdo tomu vůbec nerozumí. Může mít sice skvělý politický profil, ale chemička může pod jeho vedením bouchnout,“ vysvětluje Vilímek.

Jasně to vyjádřil normalizační předseda vlády Lubomír Štrougal: „Potřebujeme fachmany!“ A spolu s ostatními funkcionáři tím měl na mysli především techniky.

„Technici měli šanci. Ty režim opravdu potřeboval. Lidé výsledky jejich práce bezprostředně vnímali, používali. Zato humanitní obory bylo možno bez větších problémů zlikvidovat – kdo si všimne, zda zanikne nějaký sociologický ústav,“ shrnuje Tomáš Vilímek.

A přesně takový „fachman“ byl Petr Hrdlička. Vynikající ve svém oboru, cílevědomý, ctižádostivý, apolitický.

Co se nedá odmítnout

„Když vám dá někdo v životě příležitost, abyste udělal auto podle svých představ, tak to se nedá odmítnout. Takže jsem to samozřejmě vzal a toho Favorita jsem vyvinul,“ říká Petr Hrdlička ke svému životnímu projektu.

Bylo to v roce 1983 a krátce předtím neodmítnul ani vstup do komunistické strany. Zjistil, že některé špičkové pozice a některé projekty prostě bez členství ve straně dělat nemůže. V ústavu, kde pracoval, by pravděpodobně nemohl vybudovat nové výpočetní středisko. A „Favorita“ by zřejmě také dělal někdo jiný. „Pokud jsem to chtěl dělat, chtěl se na tom podílet, tak jsem do té strany musel vstoupit,“ shrnuje Petr Hrdlička.

Nakolik dokázal odmítnout spolupráci s StB, není jednoznačné. Státní bezpečnost ho sledovala a několik let ho dokonce vedla jako agenta s krycím jménem Wagner. Dochované dokumenty ale neobsahují žádné Hrdličkovo politické udání. O čem byl podle spisu ochoten s agenty mluvit, byly špatné pracovní výkony některých kolegů. V tom byl nekompromisní. Nicméně i to sám Hrdlička odmítá: „Vymysleli si to,“ tvrdí.

Podle historika Vilímka nemá smysl vynášet morální soudy. „Lidé vstupovali do komunistické strany z různých důvodů, v různých situacích,“ vysvětluje. „Někdo, aby mohl dělat špičkovou práci, někdo proto, že byl neschopný a bez stranické knížky by žádnou kariéru neudělal. Někdo postavení opřené o členství ve straně využíval i k tomu, aby pomáhal druhým, někdo škodil. A pak tu byli nepochybně také někteří nestraníci, kteří škodili mnohem víc než řada komunistů.“

Petr Hrdlička samozřejmě do strany vstupovat nemusel. A i jako nestraník by mohl pokračovat ve špičkové práci. Až na vrchol by se ale pravděpodobně nedostal. V jeho pojetí světa se taková možnost nedá odmítnout.

Byly kompromisy přijatelné?

Petr Hrdlička během rozhovoru pro Paměť národa: „Vytvořil jsem si takovou speciální filozofii: Ten režim nebyl takový, že by si nevážil odborníků, tak jsem si řekl, že se musím stát odborníkem.“ (Video: Paměť národa (se souhlasem))

Nic bych neměnil

„Dostal jsem několik skvělých nabídek, ze Švýcarska nebo z Německa,“ odpovídá Petr Hrdlička na otázku, co pro něj znamenal pád komunismu. Desetinásobný plat a zajímavá práce. Bezpečí.

Chtěl sice původně zůstat ve Škodovce a ucházel se dokonce o místo ředitele. Nakonec ale podal výpověď – příliš mnoho lidí se ho chtělo zbavit. „Nebylo v tom nic politického. Bylo to osobní. Politika je jenom záminka, vždycky je to osobní,“ vzpomíná Hrdlička. „Vždyť proti mně tehdy vystupovali mnohem větší komunisti, než jsem kdy byl já.“

Je to zřejmě realistický obraz. Politická a osobní rovina se v něm ovšem propojují způsobem, který si Petr Hrdlička celý život odmítal připouštět: To, čím se v očích mnoha spolupracovníků provinil, nebylo to, že by si zadal s režimem, nýbrž to, jaký byl „fachman“. Byl tvrdý, nesmlouvavý, ctižádostivý, spolupráce s ním byla obtížná. Odváděl skvělou práci. I pro režim.

Ale pocit bezpečí si postupně dokázal vybudovat. „Nic bych neměnil. Měl jsem hezký pestrý život. A měl jsem také velké štěstí – mám hodné schopné děti. Mám čtyři vnoučata. Nic bych neměnil,“ říká Petr Hrdlička.

Petr Hrdlička

  • Petr Hrdlička se narodil 12. září 1934 v Mladé Boleslavi v rodině ředitele mladoboleslavské automobilky ASAP, předchůdce automobilky Škoda. V dětských letech zažil období protektorátu, kdy jeho otec musel odejít ze svého postu v továrně a jen těsně unikl zatčení gestapem při domovní prohlídce.
  • Od roku 1944 do roku 1948 studoval Petr Hrdlička na reálném gymnáziu v Mladé Boleslavi a po únoru 1948 musel odejít na rok do továrny Škoda jako učeň. Po roce mu bylo umožněno studovat na průmyslové škole, kterou absolvoval v roce 1953.
  • Po maturitě odešel na umístěnku do výzkumného ústavu motorových vozidel v Praze jako asistent a s tímto pracovištěm byla potom svázána podstatná část jeho profesního života.
  • Postupně se vypracoval v nepostradatelného odborníka při konstrukci automobilů, podílel se na projektu Škody 1000 MB a už během šedesátých let získal jako konstruktér ve Švýcarsku zkušenost s prací pro zahraniční automobilky Peugeot a Volkswagen.
  • Jeho největším životním úspěchem bylo vedení projektu, který byl ohlášen v roce 1982, nového vozu Škoda s motorem vpředu, který brzy dostal jméno inspirované prvorepublikovou tradicí automobilky - Favorit.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Předchozí díl seriálu naleznete v přiloženém odkaze:

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované