Hlavní obsah

Není Vasil jako Vasil. Ale z obou mrazí

Foto: Mevald Karel, ČTK

Vasil Mohorita za řečnickým pultem na snímku z pražské Lucerny, kde se 11. a 12. listopadu 1989 konala celostátní konference SSM. Dobová popiska říká: Účastníci mezi sebou přivítali delegaci ÚV KSČ, ÚV NF a vlády ČSSR vedenou generálním tajemníkem Milošem Jakešem. Přítomni byli prezident ČSSR Gustáv Husák, předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec a další soudruzi.

Reklama

Seznam Zprávy přináší seriál příběhů k období normalizace. Co skutečně zažívali prominenti režimu i docela obyčejní lidé? Jsme už schopni svou nedávnou historii poznat, aniž bychom zas a znova vytvářeli klamavý obraz?

Článek

Vasil Mohorita tvrdí, že přispěl k pádu komunistického režimu nejen v Československu. Že pomáhal rozvrátit celé sovětské impérium. Za jeho činnost se ho podle něj snažili příslušníci tajných služeb opakovaně otrávit. Předlistopadový šéf komunistické mládežnické organizace SSM a tajemník Ústředního výboru KSČ měl velmi pestrý život i po roce 1989. Dva roky ještě pokračoval jako poslanec, pak úspěšně podnikal. Ale podle vlastních slov se v roce 2000 dostal na úplné dno. Tvrdí, že mimo jiné „přechodil“ schizofrenii. Příběh svérázného komunistického funkcionáře nabízí řadu inspirací k přemýšlení o nedávné minulosti.

Té se redakce Seznam Zprávy ve spolupráci s Pamětí národa věnuje v seriálu o období normalizace, jejíž první fáze skončila před 50 lety.

Není Vasil jako Vasil

Skandování „Mohorita od koryta“ bylo pravidelnou součástí demonstrací v listopadu 1989. Zároveň ale na popularitě získávala dnes už zlidovělá říkanka Jana Vodňanského: „Včera sen, dnes realita – jde s námi i Mohorita. Není Vasil jako Vasil, každý sklízí to, co zasil!“

Je pravda, že pro pocit, že Vasil Mohorita je jiným typem aparátčíka než Vasil Biľak, tu důvody byly. 20. listopadu 1989 vystoupil na manifestaci na Václavském náměstí a zastal se studentů. Předtím toho dne zásah proti studentům odsoudilo i vedení SSM.

A s uznáním na Mohoritu vzpomíná dokonce i jeden z nejradikálnějších listopadových studentských vůdců Martin Mejstřík. „Šéfem SSM byl Vasil Mohorita, který se zoufale snažil přesvědčit zbytek republiky, aby podpořil reformní gorbačovské změny. Jenže pochopil, že ti, kteří vládnou, jsou hodně konzervativní. A byl to právě Mohorita, který v pondělí 20. listopadu zařídil ozvučení na Václavském náměstí. Nebyl to ani Havel, ani Občanské fórum, ani studenti, bylo to pražské SSM,“ říkal v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes.

Byl to ale také Vasil Mohorita, kdo z pozice vydavatele nechal zastavit rotačky, aby se do světa nedostalo vydání Mladé fronty, kde byla na titulní straně fotografie Václava Havla. Bylo 23. listopadu a novináři se poprvé odhodlali udělat „svobodné noviny“. Pohled na ně ale šéfa SSM vyděsil…

Nakolik to tedy byl „jiný Vasil“?

Fotogalerie: Z veřejného života Vasila Mohority

+11

Být svazák je normální

Historik Oldřich Tůma z Ústavu soudobých dějin Akademie věd vzpomíná, že pro něj a podobně naladěné studenty, kteří na škole zažili nástup normalizace, byl vstup do Svazu mládeže naprosto nepřijatelnou věcí. „O tom se vůbec nediskutovalo. Byla tam jasná dělící čára, svazáci a ‚nesvazáci‘ se mezi sebou v podstatě nebavili.“

Jenže postupně tato hranice ztratila na ostrosti. „Normalizační režim se snažil prostřednictvím SSM ovládnout mladou generaci. Tlačil na to, aby do svazu vstoupili všichni. A když tam opravdu skoro všichni vstoupili, členství pochopitelně ztratilo ten odér něčeho nemorálního,“ pokračuje Tůma.

A navíc na půdě SSM začaly fungovat radikálnější skupinky, které například na fakultách vysokých škol vydávaly nástěnné časopisy nebo pořádaly diskuze. „Ve druhé polovině 80. let začal SSM do určité míry připomínat svého předchůdce z doby pražského jara,“ shrnuje Tůma. „A ve srovnání s konzervativním stranickým aparátem mohl skutečně vypadat jako něco progresivního.“

Výrazem tohoto nového naladění byly i diskuzní kluby, které začali svazáci pořádat po brutálním potlačení demonstrací v rámci tzv. Palachova týdne v lednu 1989. Tvrdost policejního zásahu tehdy otřásla i řadou lidí, kteří do té doby protirežimní demonstrace vnímali jako okrajovou a pro sebe vzdálenou cizí věc.

Kluby v sobě nesly bizarní atmosféru pozvolna se hroutícího režimu, který si to ještě nepřipouštěl.

Pamětníci připomínají například diskuzi, která se konala v režii svazáků z Filozofické fakulty UK na Novotného lávce v Praze. V sále seděli svazáčtí funkcionáři, příslušníci StB, disidenti, a spousta více či méně zradikalizovaných nebo naopak pohledem na vodní dělo zastrašených studentů. Z disidentů tu byli například jeden z nejdéle vězněných chartistů Rudolf Battěk nebo Vladimír Mlynář mladší.

Právě Mlynář ve svém vystoupení naznačil, že nejlepším řešením by mohlo být pověsit komunistické funkcionáře na kandelábry. A bylo po diskuzi.

Nicméně alespoň někteří z přítomných mohli mít pocit, že být svazákem už není něco nemorálního a že to dokonce vyžaduje odvahu.

Vasil Mohorita mluví o své posttraumatické stresové poruše.Video: Paměť národa (se souhlasem), Seznam Zprávy

Jaké koryto? Žil jsem v tom s vámi

A jak dobu normalizace a pád režimu prožíval a hodnotil Vasil Mohorita?

„Nežil jsem jinak než ostatní. Jistě, nežil jsem na periferii, ale nic mimořádného, nic výjimečného to také nebylo. Byl jsem s tou každodenní buzerací konfrontován jako kdokoli jiný,“ vzpomíná Vasil Mohorita ve více než šestihodinovém rozhovoru pro archiv Paměti národa, unikátní sbírku vzpomínek pamětníků.

Žádná režimní šlechta, žádné bohatství, ale úplně stejné problémy, jaké zažívala většina lidí. „Vždyť jsem ani nemohl sehnat pytel cementu,“ tvrdí.

Jako šéf svazáků měl podle svých slov Mohorita měsíční plat 5000 korun. „Byl to slušný plat, velmi dobrý, ale nic extra,“ vzpomíná. „Proti lidem z byznysu, ze zahraničního obchodu a dalším to nic nebylo. Žil jsem od výplaty k výplatě, splácel novomanželskou půjčku a auto.“ Spolu s rodiči bydlel ve velkém dvoupokojovém bytě v Holešovicích, který v roce 1987 vyměnili za čtyřpokojový v témže domě.

Statistiky Mohoritova slova víceméně potvrzují: Průměrný plat po polovině 80. let minulého století překročil hranici 3000 korun. A v roce 1989 brala přibližně 4 % lidí přes 6000 korun, horníci například měli přes 7000. Mohoritův plat byl tedy vysoce nadprůměrný, nepatřil ale k těm nejvyšším. Jde přitom jen o statistiku, která nezahrnuje příjmy z „šedé“ ekonomiky – příjmy veksláků, zelinářů, taxikářů…

Mohorita tvrdí, že ho matka vychovala ve „spartánském duchu“, což patřilo ke tradici vojenské rodiny. Nelze vyloučit, že skutečně žil relativně skromně a sám sebe prožíval jako „obyčejného člověka“.

Bez ohledu na to jsou jeho vzpomínky zkresleným obrazem každodennosti normalizační doby. Vysoký stranický funkcionář prostě k normalizační „šlechtě“ patřil. Jeho moc a blahobyt ani zdaleka nebyly založeny pouze na měsíčním příjmu. Nežil v tom s ostatními, protože mnoho důležitých věcí bylo v té době předmětem protekce, vzájemných protislužeb, „podpultových“ vyjednávání…

Mohorita jakoby tento rozměr normalizace nevnímal. Připravoval se totiž už na její pád.

Jaká rozhodnutí? Byl jsem voják

Nakolik měl Vasil Mohorita zásluhu na politických změnách normalizačního režimu a na proměnách SSM, není snadné posoudit. Jisté zato je, že on sám svoji roli vidí zcela jinak, než ji vnímali pamětníci.

„Nečinil jsem žádná rozhodnutí. Voják nečiní rozhodnutí. Já jsem byl voják,“ říká Mohorita. Považuje se za součást skupiny „fronťáků“, skupiny, která se podílela na svržení komunistického režimu v rámci dlouhodobého promyšleného plánu. Na něm „zvenku“ pracovaly velmoci, „zevnitř“ tisíce obyčejných lidí. Svoji příslušnost k této skupině odvozuje od svého otce, válečného hrdiny, který bojoval ve Svobodově armádě.

Vojáci jsou v této vizi lidé, kteří nejsou nijak zasaženi komunistickou ideologií. „Věděl jsem, že je otázka času, kdy režim padne,“ říká Mohorita. A pokračuje: „Normalizační režim byl pro mě nepřijatelný. Byl nedemokratický, navíc nemohl dobře ekonomicky fungovat. Bohužel bylo jasné, že se nezhroutí dřív, než padne Sovětský svaz… Věděl jsem, že nastoupí kapitalismus a demokracie. A to jsem si upřímně přál.“

V rámci tohoto textu není možné rozhodnout, nakolik jde jen o zpětnou konstrukci, která má možná jen málo společného s tím, jak Vasil Mohorita uvažoval v době normalizace. Bez ohledu na to máme ale před sebou zajímavé sebepojetí komunistického funkcionáře z doby pozvolného hroucení režimu.

Je to každopádně zajímavý obraz. Vrcholný aparátčík v něm vystupuje jako ideologií nepoznamenaný pragmatický technokrat, který hraje svoji roli v globální mocenské hře. V rámci totalitního režimu dělá kariéru, ale nenese za nic odpovědnost. Nepřijímá totiž rozhodnutí a nemůže se tak dopustit ani ničeho nemorálního.

Pokud by měl být vynesen nějaký morální soud, pak snad jedině takový, že stál na „správné straně“ a podílel se na destrukci režimu „zevnitř“.

Není Vasil jako Vasil. Ale mrazí z obou.

Vasil Mohorita popisuje, co zažil a jak se o něj zajímal politický vůdce Severní Koreje Kim Ir-sen.Video: Paměť národa (se souhlasem), Seznam Zprávy

Politická kariéra Vasila Mohority

  • Vasil Mohorita se narodil 19. září 1952 v Praze do rusínsko-české rodiny. Jeho otec Vasil Mohorita pocházel z Podkarpatské Rusi a na počátku války utekl do SSSR, kde byl zadržen a poslán do gulagu. V roce 1943 ho propustili do 1. československého armádního sboru vytvořeného v Buzuluku, kde byl vycvičen v paradesantním útvaru. V roce 1944 byl vysazen v protektorátu jako náčelník štábu skupiny ARAP.
  • V roce 1970 vstoupil Mohorita do nově vzniklého SSM, v letech 1971–1972 absolvoval v Moskvě roční kurz Vysoké školy komsomolské. Po návratu byl instruktorem Městského výboru SSM v Praze a poté tajemníkem Okresního výboru SSM v Praze 2. V roce 1977 začal studovat Vysokou školu politickou ÚV KSČ.
  • V letech 1982–1986 působil jako tajemník českého Ústředního výboru SSM a byl také místopředsedou Československého ústředí vysokoškoláků SSM, roku 1986 se stal předsedou českého ÚV SSM a v roce 1987 předsedou celostátního ÚV SSM. V roce 1988 se stal členem sekretariátu ÚV KSČ, v listopadu 1989 byl členem předsednictva ÚV KSČ a tajemníkem ÚV KSČ.
  • Během listopadové revoluce v roce 1989 vedl vyjednávání s předáky Občanského fóra a Václavem Havlem. Na mimořádném sjezdu KSČ svolaném v prosinci 1989 ho zvolili do funkce místopředsedy strany. V lednu 1990 byl poslancem KSČ ve Federálním shromáždění.

Seriál: 50 let od normalizace

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Reklama

Doporučované