Hlavní obsah

Unikát v českém fotbale. Na hřiště vyběhne s praporkem profesor chirurgie

Foto: Profimedia.cz

Chirurg Jiří Moláček byl prezidentem republiky jmenován profesorem, k tomu ještě zvládá pískat ligová utkání.

Reklama

20. 12. 2020 13:46

Jiří Moláček je svou hlavní profesí lékař, věnuje se ale také fotbalu. Cévní chirurg z Plzně je totiž ligový sudí. Nyní byl jmenován profesorem, a český fotbal tak drží světové prvenství. Svůj příběh přiblížil v rozhovoru pro SZ.

Článek

Není úplně typické být lékař a zároveň ligový rozhodčí. Jak jste se tedy ke kombinaci těchto náročných povolání dostal?

Až do 18 let jsem aktivně hrál fotbal. Nikdy jsem nebyl žádná hvězda, v žácích jsem byl dobrý, později jsem se už, i kvůli menšímu vzrůstu, tolik neprosazoval. Na vysoké škole jsem tak přestal hrát. Studium mi zabralo hodně času, bylo to trochu náročnější. Měl jsem ale přátele, kteří v té době dělali rozhodčí, a tak jsem už na medicíně k soudcování sám nakoukl. Začal jsem samozřejmě od těch nejnižších soutěží. Pískal jsem okresní přebor, B třídu či A třídu. Postupně jsem se propracovával na vyšší úroveň. Hodně mi pomohlo, že jsem fotbal sám aktivně hrál, nemyslím si, že by někdo mohl dělat rozhodčího bez toho, aniž by předtím sám hrál.

Obecně je známo, že studium medicíny je velmi náročné. Člověk musí přečíst tisíce stran učiva, jak jste to tedy s fotbalem, nejen časově, zvládal?

Špatně. (smích) Od začátku to chtělo toleranci na všech stranách. Ať už od lidí, kteří mě obsazovali na různá utkání, či později od kolegů, když už jsem začal pracovat jako lékař. Musel jsem se čas od času omlouvat, že nemůžu jet na zápas, protože o víkendu sloužím, což v tomto oboru není úplně obvyklé, protože každý chce co nejvíce času trávit na hřišti a pískat. Stejně tak i v práci. Měl jsem ale štěstí, že můj přednosta miluje sport a fotbal konkrétně, takže v tom jsem měl výhodu. Později to chtělo i toleranci od manželky. Jeden víkend jsem byl v práci a hned ten další jsem jel například do Ostravy na fotbal. Musím ale říct, že díky pomoci od všech lidí v mém okolí to skloubit šlo.

O profesi lékaře jste mluvil jako o práci. Rozhodcování tedy pro vás je spíše koníček?

Určitě a vždycky byl. Je to pro mě vlastně odpočinek. Měl jsem fotbal, a stále mám, velmi rád. Chtěl jsem tak u něj nějakým způsobem zůstat, a jako rozhodčí tu šanci máte. Pohybujete se v tom prostředí a čím více člověk na tom pomyslném žebříčku stoupal, dostával větší zápasy, tím to bylo zajímavější. Vzhledem k mé profesi to byl ale opravdu vždy jen koníček, nikdy mě fotbal neživil. Vydělané peníze v tom tak nehrály žádnou zásadní roli, živí mě něco jiného.

Profesorem a zároveň ligovým sudím se člověk určitě nestane ze dne na den. Jak se tedy vaše kariéra vyvíjela?

Úplně původně jsem do ligy vstupoval jako hlavní sudí. Je to ale velmi náročná pozice, kde musíte pracovat na fyzické kondici či teoretické přípravě opravdu na sto procent. Tím neříkám, že my asistenti ne, ale musíme uznat, že to ti hlavní mají náročnější, ať už se to týká zmíněných disciplín, nebo tlaku, který je na ně vyvíjen.

Kamarád, zároveň bývalý rozhodčí, mi tak řekl, že pro mě, s mou profesí, by byla ideální pozice asistenta, kde bych se mohl dostat i třeba na listinu pro mezinárodní zápasy. Něco takového jsem ani sám nepředpokládal, protože jsem si myslel, že by to právě kvůli mé práci nebylo možné. Začal jsem se ale i tak specializovat na pozici asistenta. Musím říct, že mě ta úloha také hrozně uspokojovala. Když je hlavní rozhodčí po zápase s mým výkonem spokojený, je to ta největší odměna, tím spíš, když mě poté chce obsadit k sobě do dalšího utkání. Rozhodně tak pro mě bylo jednodušší spojit práci asistenta rozhodčího s profesí lékaře.

S narůstajícím věkem a zkušenostmi práce neustále přibývá a zvyšuje se tím i vaše pozice, čímž můžete svůj čas lépe organizovat, proto to bylo možné spojit a ty dlouhé roky na hřišti vydržet. Mnohokrát to ale bylo za cenu velkého fyzického i psychického vypětí a přesně nyní je ten čas, kdy je správné odejít. Čeká mě tak poslední utkání v roli ligového rozhodčího.

Máte před sebou sice poslední utkání, jak ale probíhal běžný zápasový den profesora chirurgie?

Nikdy jsem nechtěl, aby kdokoliv řekl, že jsem přípravu nějakým způsobem odflákl nebo podcenil. Vždy jsem se připravoval poctivě, nebylo to tak, že bych chvátal na utkání z práce. Neříkám, že to tak nebylo u seminářů, které jsme ještě před pandemií měli pravidelně každý měsíc. Velmi často jsem vybíhal z práce, omlouval jsem se, bral jsem si dovolené a pospíchal jsem do Prahy. Na utkání to tak ale doopravdy nebylo, nikdy bych si neodpustil, kdybych nebyl připraven fyzicky nebo psychicky. Na zápas totiž musíte být nastavený mentálně, s fyzičkou nikdy problém nebyl. Člověk tomu stále musí obětovat hodně času, čímž ale netrpěla ani tak práce, jako spíše rodina. V těch nejvyšších soutěžích musíte cestovat někdy přes celou republiku a nejste vůbec doma.

Zmínil jste, že člověk musí být na zápas jako rozhodčí připravený hlavně mentálně. Stejně tak to ale asi musí být i u chirurga… Dá se vůbec tlak, který je na vás na hřišti, porovnat s tím, který zažíváte denně v nemocnici?

Je to opravdu zajímavá věc, ale dá, a to nejen při opravdu velkých zápasech. Když máváte, chcete stejně tak odvést perfektní a hlavně bezchybný výkon. K tomu se přidá tlak od fanoušků, hráčů, realizačních týmů a říkáte si, že byste snad raději byl v práci. Stejně tak se ale samozřejmě do stresu dostanete v nemocnici. U případů, kdy řešíte masivní krvácení či poranění dětí, jste pod obrovským tlakem. Ano, ve fotbale nejde o život, ale nikdy jsem ho nepodceňoval, protože tam jde o kariéry, můžete někoho svým rozhodnutím poškodit. Jako jsem nikdy nechtěl, aby mě někdo poškodil v mojí práci, tak nechci, abych udělal chybu na hřišti. Stres je to každý jiný, já to nikdy zvlášť nerozlišoval. Myslím si ale, že s ním umím bojovat.

Pomohl vám lépe snášet stres v roli lékaře tedy i fotbal?

Já si myslím, že ano, je to velmi správná otázka. Pokud by stejný dotaz dostali kolegové, myslím si, že by řekli, že stresové situace umím zvládnout. Možná je to i díky tomu, že umíte snášet, že na vás 18 tisíc lidí řve, případně, že se nezhroutíte, když na vás dýchne pověstná tribuna na Bohemce. Může to tak pomoci i ve stresových situacích.

Pokud bychom se zaměřili čistě na vaši pozici v nemocnici, co během dne zažíváte tam? Jaké úkony musíte provádět?

Moje základní specializace je cévní chirurgie a transplantační chirurgie v oblasti transplantace ledvin, takže denní chleba jsou například bypassy na aortě či na dolních končetinách, které se tím snažíme zachránit. Věnuji se i nádorům retroperitonea, pokud bych to řekl zjednodušeně, tak nádorům za dutinou břišní, které prorůstají do velkých cév. Takže velkou část pracovního dne operuji, máme ale i odborné poradny a věnuji se intenzivně i výuce studentů, což souvisí s akademickou kariérou.

Zmínil jste, že velká část vašeho pracovního nasazení je v akademickém prostředí. Je tedy jmenování profesorem váš největší dosavadní úspěch?

„Nebudu říkat největší úspěch. Samozřejmě si toho moc vážím, protože je to pro lékaře obrovská pocta, zároveň i zodpovědnost do budoucna. Nechci ale říkat, že je to vrchol, protože například ve čtvrtek mi přišel poděkovat jeden pán, kterého jsem operoval, jelikož mu praskla aorta. Přišel mi společně s celou rodinou poděkovat za to, že jsme mu zachránili život. V tu chvíli vidíte, že to má smysl. Nechci, aby to vyznělo pateticky jako klišé, ale tomu člověku je úplně jedno, jaký titul měl lékař, který ho operoval. Jmenování ze mě lepšího doktora neudělá. Musím ale zopakovat, že jsem za to moc rád, je to zásluha všech mých učitelů. Člověka to uspokojí, že těch 20 let, co se chirurgii věnuje, asi šel správnou cestou.

Přece jen ale budete asi jediný profesor, který vyběhne na ligový trávník. Co na to říkají kolegové z obou oborů?

Kolegové rozhodčí mě znají 20 let, takže to berou jako normu. V nejvyšší soutěži máme zároveň i dalšího doktora - velmi šikovného zubaře - takže nejsem jediný lékař v rozhodcovském dresu. Tituly jsem se ale ve fotbale nikdy neoháněl, nikdy jsem je ani neuváděl v zápisech o utkání. Někdy to naopak přinášelo komické situace. Když jsem udělal chybu nebo se hráč domníval, že jsem chyboval, tak mi přišel na lajnu, jak se říká, dát fén. V tom přišel hlavní a řekl mu, ať na mě nekřičí, že jsem pan docent, že jsem chybu neudělal. (smích) Lidé se ale v tomto prostředí vždy chovali korektně, stejně jako jsem se snažil já. Fotbal ale na druhou stranu není balet, takže přináší i konfliktní situace, to je samozřejmé.

A co kolegové lékaři?

Ti to se mnou prožívali. Stejně tak mě podporovali, když jsme pískali například mezistátní utkání. Častokrát si se mnou totiž i vyměnili službu, abych mohl jet na několik dní do zahraničí. Musím jim tak dodatečně i poděkovat.

Zaujal mě ten „fén“ na lajně. Kdo z hráčů si rád zanadával? Máte nějakou živou vzpomínku?

Na konkrétní historku si nevzpomenu, ale častokrát na mě pořvávali i diváci, přece jen už mě někteří znali. Z tribuny se kolikrát ozvalo, že „jestli operuju, jak mávám, tak to potěš pánbůh“. (smích)

Děkuji vám za rozhovor, ať se vám vydaří i poslední utkání v roli rozhodčího a hodně štěstí v pracovní kariéře.

Děkuji moc za pozvání.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované