Hlavní obsah

Virus nás žene do virtuálního světa. Ten skutečný ale nahradit nejde

Miloš Čermák
komentátor
Foto: ČTK, ČTK

Na to, jak byl projev Michelle Obamové na sjezdu demokratů hysterický a plný klišé, byl formálně příliš dokonalý.

Reklama

22. 8. 2020 10:00

Byli jste se někde podívat na kometu Neowise? A jestli ano, tak proč, když jste o ní už všechno věděli z monitoru počítače?

Článek

Sledovat nominační sjezd amerických demokratů bylo letos snazší než jindy. Celý proběhl virtuálně a online. Avšak když jsem z něj sledoval zpravodajství a pár nejdůležitějších projevů, cítil jsem především rozpaky.

Hlavně mi chybělo to – podle mě – nejdůležitější: pohled na nominovaného kandidáta Joea Bidena obklopeného nejbližšími na pódiu v záři reflektorů, v níž poletují barevné papírky. Na tvářích jeho týmu jsou rozpaky, naděje i obavy a také kapky potu rozmazávající make-up.

Chyběla mi atmosféra konferenční haly nabité do posledního místa, byť jen zprostředkovaná na dálku televizními záběry a fotografiemi. Místo toho jsme viděli záběry na horské kopce v Montaně a mořské vlny na Havaji. Dokonalá Amerika zprostředkovaná digitálním iluzionistou v počítačové režii.

Projev Michelle Obamové se mi nelíbil, byť ho někteří prohlásili za jeden z nejlepších politických proslovů v historii. Nevím, možná to bylo právě proto, že ho bývalá první dáma pronášela bezchybně z videozáznamu, sama vypulírovaná a opět s dokonalým digitálním pozadím. Na to, jak byl hysterický a plný klišé, byl formálně příliš dokonalý.

Kdyby se Obamové někdy zachvěl hlas, kdyby přeřeknutí nebo nepřípadná pauza zdůraznily, jak je sama plná emocí, a kdyby její slova občas přerušoval potlesk či křik davu, který se na místě nechá snadněji unést, možná bych ho hodnotil jinak. Nevím, můžu jen spekulovat.

Mnozí určitě namítnou, že mé výhrady jsou nepřípadné. Že prozrazují mou povrchnost a jednoduchost. Copak není zrovna v politice mnohem důležitější obsah než forma? Neměl bych se místo na konfety ve vzduchu soustředit na to, co politici slibují a nabízejí? Co z toho plyne pro naši budoucnost?

Asi ano. Ale na mě to takhle funguje, nemůžu si pomoct. Dav, to zvláštní mnohozvíře, které se chová úplně jinak než jako pouhý součet zvířat, nemáme rádi. Viníme dav ze všeho možného od snadné manipulovatelnosti až po anonymní násilí. Ale když teď dav z naší reality eliminujeme a přenášíme sami sebe do reality virtuální, najednou mi chybí.

Navíc je to oboustranné. Shodou okolností jsem se tento týden zúčastnil konference jedné velké globální technologické firmy. Její zaměstnanci pracují z domova, akce se tedy konala virtuálně přes službu Zoom. Nic neobvyklého, podle statistik ji kvůli pandemii používá až 300 milionů lidí denně.

Od března ji používám i já, například jsem s její pomocí natočil přes padesát rozhovorů a dílů podcastu. Zúčastnil jsem se i řady porad a pracovních schůzek, pochopitelně rovněž virtuálních. Ale stejně si na to nemůžu zvyknout. Chybí mi oční kontakt, energie prostoru sdíleného více lidmi a irituje mě, že běžné společenské úkony, jako jsou pozdrav či rozloučení, působí legračně. Opravdu je v pořádku, když se dva padesátníci loučí exaltovaným dětským máváním?

A zase – tak jako u sjezdu politické strany si uvědomuju, že je přece důležitější obsah než forma. Koronakrize možná jen urychlila to, kam technologie i celá civilizace směřují už dlouho. K virtualizaci našich životů. A v důsledku možná k tomu, že se úplně zbavíme „břemene“ fyzické existence a přiblížíme se snu vizionářů ze Silicon Valley o věčném životě.

Po šesti měsících úprku před virem mě to ovšem děsí ještě víc než dřív. V něčem algoritmy dokážou dokonale kopírovat realitu. Nebo možná je lepším slovem „znovuvytvářet“. A je něco, co ve srovnání těchto dvou světů chybí?

V roce 1982 formuloval australský filozof Frank Jackson „paradox Mariina pokoje“. Marie je mladá žena, úspěšná vědkyně, která ví všechno o fyzice a zejména optice. Ví, jak lze světlo matematicky popsat a jak vznikají barvy. Zároveň žije celý život v pokoji, kde žádné barvy nejsou a informace o světě jí zprostředkovává černobílý televizor.

Jackson se ptá: Když jednoho dne vyjde Marie ven a poprvé v životě spatří blankytně modrou oblohu prozářenou slunečními paprsky, jakou další informaci tím získá? O světle i barvách přece už všechno věděla. Jen je teď poprvé vidí na vlastní oči. Je to v kontextu myšlenkového experimentu zásadní zlom, který změní její vnímání barev, anebo naopak nedůležitá informace?

My jsme dnes v opačné situaci než Marie. Online kontakt a virtuální svět nás zavírá do černobílého pokoje, kde sice stále máme k dispozici všechny informace o světě a kde platí tytéž zákony jako venku, ale chybí nám nepopsatelný prožitek modré oblohy.

Možná si to uvědomujeme jen proto, že technologie virtualizující realitu jsou zatím nedokonalé. Ve filmu Matrix je simulace lidského prožitku dokonalá. Neo má pocit, že krájí na talíři steak a vkládá do úst šťavnaté sousto masa, a přitom jde ve skutečnosti jen o vjemy zprostředkované elektrony na neuronových zakončeních v mozku.

Elon Musk ostatně už v roce 2016 tvrdil, že je mnohem pravděpodobnější, že už dávno žijeme v počítačové simulaci, lépe řečeno v nekonečném počtu počítačových simulací, než že žijeme reálný život v reálném světě. Jistě, i tady jsme na tenkém ledě pouhého myšlenkového experimentu. Ale jsou to otázky, které nás musejí napadat, když se překotně stěhujeme do virtuální reality.

Nejde jen o to, že se v online světě můžeme stát snadnou kořistí umělé inteligence, jak varuje právě Musk nebo jak zmiňoval zesnulý fyzik Stephen Hawking. To je zatím stále spíš téma pro sci-fi. Ale je virtuální svět tím správným místem pro naši budoucnost?

Ještě když jsem byl školák, v 70. letech minulého století, panovalo přesvědčení, že lidstvo osídlí blízký vesmír. Bral jsem jako prakticky jisté, že se dožiju fungujících, běžným lidem dostupných základen na oběžné dráze a na Měsíci. Ukazuje se, že k ničemu takovému nedojde. Ne v blízké a nejspíš ani ve středně vzdálené budoucnosti.

Místo toho jsme nečekaným tempem „osídlili“ svět virtuální. Lépe řečeno ho sami vytváříme a rovnou osídlujeme. A když jsme se do něj v posledních měsících začali pod vlivem okolností masivně stěhovat, najednou zjišťujeme, jaké to má limity.

Mimochodem viděli jste v červenci kometu Neowise? Astronomové ji objevili až letos 27. března, na počátku pandemie. A nejlepší podmínky pro její pozorování byly zhruba o tři a půl měsíce později. Poměrně nečekaně se z ní vyklubala na nebi nejvýraznější kometa minimálně za posledních dvacet let.

Moje žena tvrdila, že ji musíme vidět na vlastní oči. Zdálo se mi to zbytečné. Proč vlastně? Všechno o té kometě přece víme. Vědci dokázali s přesností na den a hodinu spočítat, kdy byla nejblíže Zemi. A kdy byla nejblíže Slunci. A na Instagramu či Facebooku byly desítky či stovky fotografií, na kterých vypadá úchvatněji a lépe, než by se nám kdykoli mohlo poštěstit ji vidět osobně.

Ale přesto ji spousta lidí stejně chtěla vidět. Buď pozdě večer, nebo naopak brzo ráno před rozedněním. Neváhali kvůli tomu vstát a putovat tam, kde byly pro pozorování ty nejlepší podmínky. Když měli štěstí, tak ji spatřili.

Ne lépe, než ji už předtím viděli na monitoru počítače. Ale viděli ji jinak. Možná v tu chvíli stáli vedle někoho blízkého. Možná zrovna foukl vítr a oni ucítili vůni lesa. Možná k nim z toho lesa dolehl zvuk nočních ptáků a zvířat. Nedozvěděli se o kometě nic nového, podobně jako Marie, když vyšla ze svého pokoje do světa barev. Byl to prožitek, který žádným algoritmem neumíme popsat.

Koronakrize ukazuje, jak obrovský potenciál mají technologie. Že spousty činností a spousty oborů lze do virtuálního online světa přemístit. To, jak se daří technologickým společnostem (a jak třeba vyrostl zmíněný Zoom), je toho důkazem. Firma Apple se ostatně tento týden stala první společností s dvoubilionovou tržní hodnotou.

Ale koronakrize zároveň ukázala, jaké má osidlování virtuálního světa limity. A že je náhradou toho skutečného jen velmi nedokonalou a dočasnou. Jedním dechem dodáváme: „Naštěstí! Nikoli bohužel.“ To je asi to nejcennější, co jsme letos zjistili.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované